Dějiny globalizace s kořeny v antickém Římě (Pax Romana) jsou z větší části dějinami 'pozápadnění' (westernizace) světa. Současná globální politika se podle mínění specialistů zrodila ve 14.-17. století -- v počátcích evropské expanze. Současná etapa globalizace se dá charakterizovat bezprecedenčním zeměpisným rozsahem, intenzitou a velkými rozměry obchodně-průmyslových a finančních přeshraničních přesunů. Takové faktory, jako je rozpad koloniální soustavy, pád socialistického společenství a vědeckotechnická a komunikační revoluce, i když přímo na globalizaci nezávislé, jí zajistily mohutnou materiální základnu.

Dnes jsou globální kapitalismus a svobodný trh nejúčinnějšími motory hospodářského pokroku, a bohužel prohlubují i osudové rozdělení na bohaté a chudé (nebo aspoň nejsou schopny ho zmenšit), degradaci životního prostředí a masové kultury. Proces globalizace není ovšem historicky stále stejně intenzivní; léta aktivizace se střídají s obdobími spádu a dezinternacionalizace. Co se týče současnosti, můžeme podle předpovědí britských prognostiků z roku 1999 očekávat 'po posunu k výrazněji regulované formě globalizace přechod ke globalizaci povrchní (neboť získávají vrch protekcionismus, exkluzivní regionalismus a nacionalismus), a pak k dravější formě -- neoliberální hospodářské globalizaci'.

Zvláštnosti současné globalizace

Tahounem budování globalizovaného systému jsou Spojené státy. M�ezi současnou globalizaci a panamerikanismus můžeme klidně položit rovnítko. Jak tvrdí Michael Hardt a Antonio Negri ve své fundamentální práci Empire (Impérium), "obraz americké vlády jako světového četníka ... se nevytvořil v šedesátých letech a dokonce ani v počáteční etapě studené války, ale v období sovětské revoluce, a možná ještě dříve... Jsme svědky první fáze zvětšení území globalizace, jehož hranice se stále pod tlakem rozšiřují, v otevřený prostor imperiální (tj. americké -- G. V.) suverenity."

Ideologickým základem globálních velmocenských nároků USA je (zejména od dob prezidenta Woodrowa Wilsona) mesiášská myšlenka o mimořádném demokratickém a civilizačním poslání Spojených států, předpokládající vznik Pax Americana. Tato providenciální (providencializmus -- názor připisující celé světové dějiny za projev božího plánu spasení člověka -- pozn. redakce) idea ovládá mysl i současných amerických strůjců celosvětové říše. Od devadesátých let směřuje administrativa Spojených států otevřeně k vojensko-strategické dominanci.

Podle slov exprezidenta Billa Clintona musí být americký lid i Kongres připraveny platit za udržení takového vedoucího postavení třeba i americkými životy. (Agrese v Iráku, uskutečněná už za prezidentství George Bushe ml., dokázala, že nejde o prázdná slova).

Pokud se týče obchodní a finanční globalizace, je politika Washingtonu určena hospodářskými zájmy amerického velkokapitálu. Přitom reálné 'úspěchy' takové globalizace najdeme prakticky všechny jen ve sféře ekonomického expanzionizmu (v mezinárodní obchodu, v přesunech financí a investic, v průmyslu). Můžeme ovšem hovořit o 'úspěšné' vojenské globalizaci, do níž je zataženo šest zemí: USA, Velká Británie, Japonsko, Francie, Švédsko a Německo, z nichž každá hraje svou úlohu v struktuře mírového vojenského uspořádání, "což má důležité politické důsledky, narušující sám pojem nezávislé státnosti" (David Held, David Goldblatt, Anthony McGrew, Jonathan Perraton v knize Globální transformace. Politika, ekonomika a kultura).

Ani takzvaná kulturní globalizace není v podstatě nic víc než vedlejší produkt obchodní expanze, přičemž hybnou silou globální distribuce masové kultury je kulturní průmysl Spojených států. "Konec konců i Hollywood, i takové společnosti jako Microsoft a AT&T se zabývají vyděláváním peněz," jak konstatují odborníci.

Sociální složka globalizace je špatná. Podle slov profesora Roberta MacChesneye z Illinoiské univerzity (USA) "Politika globalizace přivedla k významnému růstu sociální a ekonomické nerovnosti, k zjevnému zhoršení podmínek nejchudších národů a národností světa..." V programovém dokumentu United States Command, Vision for 2020 se píše: "Globalizace světového hospodářství pokračuje, a propast mezi těmi, co 'mají', a těmi, co 'nemají', se prohlubuje." Tato trhlina je živné prostředí pro kriminalitu, terorismus, narkomanii atd. A pro její zacelení se nedělá nic. Globalizace má zhoubný vliv i na životní prostředí. Ani skromný pokus omezit znečištění atmosféry mnohostrannou dohodou (Kjótský protokol z r. 1997, předpokládající, že účastnické země nepřekročí stanovené kvóty na vypouštění skleníkových plynů) nepodpořili dva největší znečišťovatelé, Spojené státy a Čína.

Jedna z nejdůležitějších systémových charakteristik současné globa-lizace je její jasně projevovaná ovladatelnost. Ačkoliv jsou globalizační procesy objektivně podmíněny všeobecnou internacionalizací života na naší planetě, a zdá se, že jsou živelné, ve skutečnosti se dovedně odvádějí do řečiště tržního hospodářství, do rámce jejího koncepčně kapitalistického, neoliberalistického modelu. "Globalizace je na hony vzdálena představám o tom, že je nekontrolovaná; naopak, je objektem nových forem mnohostranné regulace a mnohostranného řízení... a reprezentuje různé, i vědomé, politické nebo ekonomické projekty národních elit a mezinárodních sociálních sil," tvrdí Held, Goldblatt, McGrew, Perraton. Hlavní řídící silou jsou bezpochyby USA, opora mezinárodního megakapitálu.

Nejúčinnější a nejspolehlivější metodou řízení je právo. Ovšem sama globalizace nemůže přímo právní předpisy tvořit, neboť právo je výraz vůle státu, a mezinárodní právo (včetně práva hospodářského) je výrazem dohodnuté vůle států. V současném světě dochází k takové dohodě pomocí jednání především mezi členskými zeměmi mezinárodních organizací; tržně-ekonomické globalizační vztahy se regulují v rámci WTO.

Zjevný vliv kontrolované hospodářské globalizace na reálnou mnohostrannou právní tvorbu pozorujeme jen v oblasti mezinárodního ob�chodu především průmyslovým zbožím a také s ním spojenou ochranou intelektuálního vlastnictví investic. Ve sféře regulace valutových finančních vztahů se od krachu Bretton-Woodského systému mezinárodní transfer kapitálu v podstatě na mnohostranné mezinárodně-právní úrovni nereguluje. Totéž platí o sféře výroby. Jak píší seriózní britští odborníci, v současné době "globalizaci výroby uskutečňují v značné míře nadnárodní korporace..., které zůstaly osou současného světového hospodářství". Kolem 25% z největších nadnárodních korporací má svou základnu ve Spojených státech. Pro nadnárodní korporace pochopitelně není žádoucí žádné státní nebo mezistátní vměšování.

Přitom však je v případech přímých investic v zemích s tzv. nekomerčními (politickými) riziky ovšem pro ochranu před takovými riziky velmi žádoucí a obyčejně bývá zajištěna v rámci zpravidla dvojstranných mezinárodních dohod o povzbuzení a ochraně investic, a také pomocí Multilaterální agentury pro garanci investic (MIGA).

Stoupenci, protivníci a ideoví iniciátoři

Podstatu a perspektivy globalizace oceňují odborníci různě.

Ortodoxní globalisté (hyperglobalisté), Keneči Omae, James Redwood, Milton Friedman, Paul Kennedy, Anne Slaughter aj. pohlížejí na globalizaci jako na novou éru globální civilizace, jejímiž hybnými silami jsou kapitalismus a nové technologie. Národní státy upadají a lidské osudy závisí zcela na uspořádání světového trhu.

Podle transformistů (Barry Acksford, David Held, David Goldblatt, Anthony McGrew, Jonathan Perraton, James Rosenau, Anthony Giddens aj.) globalizace podstatně transformuje světovou politiku, státní moc a společnost, které se snaží adaptovat k provázanějšímu a rychle se měnícímu světu. Protože však integraci doprovází fragmentace, mají o stabilitě dalšího rozvoje pochybnosti.

Skeptici (Paul Hirst, Graham Thompson, Geoge Allen, Robert Gilpin, Neil Fergusson aj.) se domnívají, že je celá globalizace mýtus. Může jít jedině o tři základní regionální bloky, o konflikt civilizací a o marginalizaci Jihu. Postavení národních států se nemění a zůstává poměrně silné, internacionalizace závisí na dohodě mezi státy. Svět je dnes dokonce méně provázán, než v devadesátých letech 19. století.

Antiglobalisté (Noam Chomski, Robert McChesney, Alex Callinicos, Naomi Kleinová, Susan Georgeová, Richard Falk aj.), z nichž někteří se označují za alterglobalisty, vlastně nevystupují proti samému procesu globalizace, ale proti jeho cílům (službě kořistnickým zájmům megakapitálu) a metodám. Odpor proti současné jednostranné globalizaci -- 'přeměny všeho na zboží a privatizace světa' (Callinicos) se projevuje v mezinárodním, tj. globálním měřítku a někdy i formou pouličních demonstrací.

Ideovým základem globalizace trhu je neoliberalismus. Podle mínění jeho vyznavačů neexistuje žádná alternativa svobodného trhu. Jak poznamenává v své knize 'Kapitalismus a svoboda' neoliberální guru Milton Friedman, je každá vláda, která provozuje protitržní politiku, protidemokratická, protože podstatou demokracie je dosažení zisku.

Protože je neoliberalismus do jisté míry vírou, je obklopen aureolou svatosti -- Bohem tohoto náboženství je Kapitál, chrámem svobodný trh. Existuje i evangelium -- tzv. Washingtonský kodex (komplex opatření, doporučených všem zemím pro reformu jejich politiky -- pozn. redakce). Tento termín, zavedený do politiky ekonomem Johnem Williamsem na konci minulého století, označuje pouze virtuální konsensus hlav tohoto světa, kteří přijímají vůči zranitelnějším zemím a společenstvím veledůležitá řešení, jež se realizují pomocí mezinárodních institucí, většinou kontrolovaných Spojenými státy. V uvedené práci, v níž se vlastně vykládají dogmata neoliberalismu, se navrhují takové přístupy, jako liberalizace cen a financí, privatizace, odchod od státní regulace hospodářství. (Buď sbohem, učení ctihodného Johna Maynarda Keynese, který tvrdil, že stabilita kapitalismu závisí na vměšování státu do zajišťování zaměstnanosti!) Hlásá se kázeň při financování rozpočtů s prioritou výdajů na potřeby státu, liberální daňové reformy, zkrocení inflace, konkurence valutových kursů, přímé zahraniční investice a to nejsvětější -- liberalizace trhu.

A zatím dnes převládající neoliberální paradigma globalizace není tak nevinné, jak se domnívají mnozí z jejích nejvášnivějších ctitelů. Po skončení druhé světové války se liberalizace pod praporem svobodné konkurence, považovaná za lék proti všem nemocem, stala základem Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), a stejný prapor dnes vlaje nad WTO. Ovšem, jak svědčí Noam Chomski, profesor Massachussettské univerzity ve Spojených státech, "s konkurencí se setkáte na trhu poměrně vzácně. Větší část ekonomiky se kontroluje ohromnými korporacemi, které suverénně vládnou svým trhům".

Pod záštitou GATT tak byl vlastně v rámci celého kapitalistického světa uskutečněn velmi působivý program právní liberalizace dovozních celních poplatků na průmyslové výrobky. Průměrná hladina dovozních cel na ně se snížila podle ceny v členských zemích GATT ze 40 % (1948) na necelá 4 % v devadesátých letech. Avšak liberalizace, původně pod klasickým heslem heslem laisser faire, laisser passer (volnost podnikání, volnost pohybu) nabyla velmi jednostranný charakter, protože šlo o to, aby chudé a slabé země otevřely svůj trh průmyslovému zboží z bohatých a silných států, kterým ovšem zůstává právo na protekcionářskou ochranu před zemědělským, textilním a dalším dovozem ze slabých zemí. Takový model lze nazvat extrovertním liberalismem, který není namířen na liberalizaci vlastní produkce, ale zahraničního trhu. Jinými slovy vzniká zvláštního typ protekcionismu exportu vlastních výrobků na trh cizích zemí. Ronald Reagan, vášnivý stoupenec principu laisser faire, byl "úspěšnější obránce amerického průmyslu před konkurencí dovezeného zboží..., než všichni jeho předchůdci dohromady" (Chomski).

Ale proč souhlasily slabé země s takovou nerovnou spoluprací, navíc právně zajištěnou? Aby se k tomu daly přinutit, bylo použito celé řady ekonomických i politických pák, například hrozba vypovězení kreditů, finanční a humanitární pomoci. "Dluhy rozvojových zemí posloužily Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF/IMF) a Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj (IBRD) jako ta páka, která přinutila v devadesátých letech vlády zemi třetího světa, aby akceptovaly neoliberální programy 'strukturní regulace', a krach komunismu umožnil USA pomoci regionům ... ve východní Evropě provést 'šokovou terapii'" (Walden Bello). Kromě toho je lepší hrát druhé housle než být outsider nebo se dokonce ocitnout zcela mimo hru.

Členství Ruska ve WTO - obrácená strana mince

Oporou právní regulace mezinárodního obchodu je Světová obchodní organizace (WTO) a hlavně pod její záštitou fungující komplex více než padesáti mnohostranných dohod, zahrnujících široké spektrum mezinárodního obchodu. Tento systém dává do pořádku právní předpisy a harmonizuje je; a právě tato jeho vlastnost je pro ruský stát závažným motivem pro úsilí do WTO vstoupit. Samu skutečnost, že Moskva o to v roce 1993 požádala, je třeba považovat za uznání -- na vládní úrovni -- prospěšnosti členství ve WTO. Důležitým stimulem takového kroku je i možnost využívat mechanismy urovnávání sporů uvnitř této organizace, i když tento mechanismus není výhradně právní (rule oriented), ale zahrnuje i prvky diplomatických (power oriented) metod vyrovnání sporů pomocí jednání. Přitom hraje významnou úlohu orgán pro urovnání sporů (fakticky Generální rada WTO), vykonávající spíše roli diplomatického fóra než funkci procesně právní. Možnost použít toto instrumentárium bude mít Rusko okamžitě po svém vstupu, což se nedá říci o dalších, mimochodem značně problematických výhodách. Ruští odborníci na mezinárodní hospodářské právo nejsou jednotni v názoru na perspektivy našeho připojení k WTO. Například Vladimir Šumilov je velmi optimistický, předpovídá vznik 'globálního hospodářského prostoru' a další rozvoj a posílení práv WTO. Oproti němu tvrdí Sergej Grigorjan, že "není důvodu k apriorním očekáváním, že snad vstup Ruska do WTO i za relativně výhodných podmínek pomůže řešit jeho ekonomické problémy. Možná naopak". Stejně skepticky se k tomuto problému staví autor těchto řádků, poněvadž v rámci obchodně-finanční globalizace, tj. i ve WTO, Rusko velmi riskuje, že se octne v řadách Jihu. Jaképak viditelné a skryté kameny čekají na naši zemi v bouřlivých vodách oceánu světového obchodu?

I. Organizační a právní regulace současného mezinárodního obchodu v rámci WTO zůstává koncepčně i dnes bezprostředním produktem neoliberální tržní globalizace -- procesu, opanovaného nejagresivnějším americkým megakapitálem. Stále nové a nové požadavky, často zřejmě překračující hranice kompetencí WTO, a vstupní 'zkoušky', jež podstupuje Rusko, slouží zcela jednoznačně jednomu jedinému cíli, odpovídajícímu americké politice zadržování: za každou cenu pozdržet vstup Ruska do WTO. "Uvědomujeme si, že členství Ruska může podstatně změnit poměr sil", přiznává generální ředitel WTO Roderick Abbott.

II. Při vstupu do WTO se Rusko automaticky stává obětí extrovertní li-beralizace; není vůbec zřejmé, že se rychle bude moci stát (pokud se mu to vůbec podaří) netto vývozcem průmyslového zboží a tak vstoupit do klubu zemí bohatého Severu. V každém případě bude muset Rusko otevřít dokořán vrata dovozu zahraničních průmyslových výrobků. Nejefektivnější způsob rychlé industrializace je mohutná investiční, daňová a protekcionistická (ve vztahu k zahraniční konkurenci) státní podpora. A potíž je právě v tom, že pravidla WTO podobná opatření zakazují nebo potlačují v duchu neoliberální koncepce volné konkurence.

III. V procesu neoliberalizace mezinárodního obchodu, už více než padesátiletém, se západní země úspěšně brání požadavkům Jihu zrušit 'západní' agrární neoliberalismus i protekcionismus vůči té průmyslové výrobě Jihu, kde je Jih schopen konkurence na západních trzích (textil, hotové oděvy a podobné zboží). O produkci zemí třetího světa není ve vyspělých státech zájem, a zemědělské výrobky Severu se v rozvojových státech někdy prodávají dokonce levněji než místní produkty. Jak poznamenal Horst Köhler, bývalý generální ředitel Mezinárodního měnového fondu, je celková pomoc, kterou dostávají chudé země, mnohem menší než prostředky, o které přicházejí v důsledku protekcionistických opatření rozvinutých zemí. V takových podmínkách se Rusku s jeho obrovským potenciálem zemědělské výroby a produkce surovin sotva podaří zaujmout důstojné místo na světových trzích.

IV. Země Západu dávají přednost volné hře i na surovinových trzích. V praxi to vede k bezohledné těžbě zdrojů v zájmu mohutných korporací na celé planetě. Rukojmími tohoto modelu se volky nevolky stávají státy, jejichž hospodářství závisí na produkci a vývozu surovin -- mění se v surovinové přívěsky rozvitých zemí, neboť zahraniční investice a půjčky plynou právě do produkce surovin.

Po rozpadu SSSR a socialistického tábora se Rusko rychle změnilo v zemi, v podstatě závislou na vývozu energetických a jiných surovin. (V devadesátých letech směřovaly úvěry Světové banky především do ropného a plynařského odvětví a odvětví uhelného.) Jedinou možností, jak zachránit zemi od přeměny v surovinový přívěšek Evropy (a také USA, Číny a dalších zemí) je koncepční návrat k politice bývalého SSSR, kdy se příjmy z vývozu surovin užívaly k výstavbě například velkých průmyslových podniků. V žádném případě si nemůžeme v rámci WTO a dalších mezinárodních organizací dělat naděje, že využijeme nějaké právní páky, abychom pomohli industrializovat země, dobývající suroviny.

V. Obchod se službami se rozvíjí mimořádně rychle, výrazně překonává tempo růstu směny výrobků. Přitom národní trhy služeb mají všude protekcionistickou ochranu. V mnohých zemích se často různé druhy služeb monopolizují státním sektorem (železnice, zásobování vodou, elektroenergetika, spoje atp.). Nic z toho nepomáhá formování skutečně svobodného trhu služeb a jeho efektivní mezinárodněprávní regulaci, na níž jsou zainteresovány konkurence nejschopnější (v tomto oboru) země, především Spojené státy.

V roce 1994 byla uzavřena Všeobecná dohoda o obchodu a službách (GATS); nicméně přístup zahraničních podniků s konkrétními druhy služeb a v podmínkách místního režimu na vnitřní trh prakticky zůstává v kompetenci národních vlád. Ale speciálními ujednáními se mohou státy v rámci GATS zavázat k takzvaným konkrétním (specifickým) krokům, zmrazit existující národní omezení přístupu zahraničních služeb a dále je nezpřísňovat.

Při vstupu do WTO musí Rusko podle příkladu jiných zemí zajistit ochranu svého trhu služeb, zejména v pojišťovnictví a bankovnictví, kde je zahraniční konkurence zvlášť nebezpečná. Samozřejmě by otevření tranzitu přes Rusko bylo výhodné pro podniky západních zemí v potrubním transportu, autodopravě a letecké dopravě, ale kde je svobodný tranzit mezi kaliningradskou enklávou a ostatním Ruskem? Nemůžeme nepřipomenout takzvané dohody o jednostranných 'dobrovolných omezeních' vývozu, které využil Washington v devadesátých letech k hrubému nátlaku na Rusko, Čínu a Ukrajinu s cílem maximálně přibrzdit jejich vstup na světový trh služeb v oblasti startů kosmických družic pomocí raketových nosičů.

VI. V dokonalém protikladu k neoliberálnímu principu svobody konkurence využívají vedoucí liberalisté v čele se Spojenými státy i proti Rusku aktivně protekcionismus a diskriminaci v celém spektru zahraničního obchodu (často i pro své politické zájmy). Máme na mysli například protiprávní použití obchodní blokády, embarga, bojkotu a dalších silových opatření vůči politicky nepohodlným zemím, nezdůvodněnou aplikaci antidampingových opatření i mimořádných ochranných prostředků. To všechno a navíc i přímá manipulace, jestliže ne politické vydírání pomocí poskytování finanční pomoci, udělované zemím za politickou nebo vojenskou podporu.

Podle odhadů Ministerstva hospodářského rozvoje a obchodu RF se Rusko nachází po Číně na druhém místě v počtu opatření, která se užívají, nezřídka neoprávněně, proti jeho zboží. Nejodpornější příklad: americký tzv. Jacksonův-Vannikův dodatek, platný od roku 1974 vůči SSSR a pak proti Rusku. Tento dodatek zakazuje poskytnout doložku nejvyšších výhod v obchodních stycích zemím, bránícím emigraci svých občanů (v případě SSSR se to týkalo osob židovské národnosti). Dodatek není zrušen dosud, ačkoliv Rusko už dávno neomezuje výjezdy Židů za hranice.

VII. V rámci Marrákešského balíčku dohod (1994) byla uzavřena Dohoda o právech duševního vlastnictví souvisejících s obchodem (TRIPs) s blahodárným cílem ochrany před pirátstvím autorských a patentových práv, která se týká především vlastníků těchto práv v západních zemích. Přitom rozmach produkce falzifikátů je přímo úměrný vyšroubovaným monopolním cenám produktů, chráněných takovými mimořádnými právy. Farmaceutičtí giganti Severu nechtějí například snižovat monopolní ceny nebo poskytovat patentní (licenční) slevy na produkci tzv. antiretrovirových preparátů, široce a efektivně užívaných na Severu k boji proti AIDS a nedostupných Jihu pro jejich vysokou cenu. Svaté právo na majetek, spravedlivě zajištěné pravidly WTO, není jako obyčejně v souladu se spravedlností sociální.

Dalším důležitým dokumentem z Marrákešského balíčku je Dohoda o investičních opatřeních souvisejících s obchodem (TRIMs) s cílem nedopustit porušování neoliberálních principů svobody konkurence v zemích dovážejících investice. Zákazy v TRIMs uvedené se například týkají hospodářských výsledků, jichž musí přijímající země dosáhnout ('performance requirements'), aby měla přístup k zahraničním investicím a jejich využití; potřebám průmyslového rozvoje Ruska neodpovídají.

VIII. Po skončení druhé světové války a rozpadu koloniální soustavy musely rozvinuté kapitalistické země řešit problém zachování tradičních hospodářských vazeb, případně navázat nové vztahy se zeměmi třetího světa, nyní právně nezávislými. Aby rozvojové země setrvaly ve sféře kapitalistického světa, bylo užíváno jak 'politiky biče' (Vietnam, Grenada), tak i 'politiky cukru' -- cílené finanční pomoci, která se v praxi ukázala účinnější, než 'bič'.

Princip dodržování lidských práv a základních lidských svobod se přitom dal vhodně využít k intervenci (včetně humanitární) i k vměšování do vnitřních záležitostí -- ovšem většinou v případě slabších států; vždyť porušování lidských práv můžeme při dobré vůli najít v každé zemi. Když například původní důvod k napadení Iráku -- likvidace zbraní hromadného ničení -- nevyšel, agresor se přeorientoval na ochranu lidských práv a svobod. Rusko na sobě mnohokrát zažilo a zažívá dvojí standard při interpretaci tohoto principu. Například z jedné strany dotěrná obvinění v nadbytečném použití síly a z potlačování lidských práv v Čečensku, ze strany druhé odmítání vydat Rusku čečenské teroristy, skrývající se v zahraničí, nebo neochota přiznat, že Lotyšsko a Estonsko diskriminuje rusky mluvící menšiny.

IX. V současnosti dochází k nebývalému růstu účasti státu na obchodně-hospodářských vztazích se soukroměprávními subjekty jiného státu ('diagonální ' vztahy). Odpovídající kontrakty s 'obchodujícími státy' uzavírají soukromí partneři zpravidla tehdy, když stát na sebe vezme materiální odpovědnost v případě neplnění smluvních závazků, často podle právních předpisů mateřské země soukromého partnera. Taková praxe přivedla k postupnému opuštění koncepce absolutní státní imunity a tím i nemožnosti -- podle principu par in parem non habet jurisdictium (rovný rovným nestíhatelný) -- pohnat stát k soudu jiného státu. V důsledku toho se v právním systému některých zemí (Velká Británie, Německo, Itálie, Kanada, USA, Francie, Rusko) objevilo a postupně upevnilo funkcionální chápání státní imunity. To znamená, že stát má právo na imunitu před mocenskými akcemi jiného státu pouze při plnění svých suverénních, mocenských funkcí -- iura imperii, ale ne, když vystupuje v roli obchodního partnera v souk�romoprávních vztazích. Koncepce funkcionální imunity se užívá i ve vztahu k ruskému státu, když vstupuje za komerčních podmínek do světových tržních vztahů. Je však třeba si uvědomit, že princip funkcionality se nedá užít na celou státní imunitu (k níž patří i diplomatická imunita), ale jen na jednu jeho složku -- imunitu soudně-procesní.

X. Rozvoj 'diagonálních' kontraktů i kontraktů mezi podniky vyspělých a rozvojových zemí přivedl v praxi k tomu, že se neužívá 'nežádoucích' zákonů především rozvojových zemí, včetně těch, které jsou zaměřeny na rozvoj národního hospodářství a řešení sociálních problémů, tj. jurisdikce, použitelné v případě kauz spojených s přeshraničními kontrakty a spory, jež na jejich základě vznikají.

Objevují se teorie zvláštních, soběstačných 'mimostátních' právních systémů a metod, které by měly nahradit jak mezinárodní, tak i národní právo. Jde o takzvané 'transnacionální právo', 'měkké právo', 'lex mercatoria ' (právo kupecké), o koncepci vlastní dostatečnosti soukroměprávní smlouvy ('kontrakt bez práva'), která se interpretuje jako vyčerpávající právní předpis pro obě strany.

To všechno zapadá do perspektivních snah o diskreditaci národně-etatistické právní koncepce, do úvah o přibližujícím se vytvoření světové vlády, 'světového práva' atp. a vede k podkopání současného právního základu mezinárodních ekonomických vztahů a záměně na právo silnějšího. Ale když neexistují a nejsou prosazovány jednoznačné zákony, objevuje se 'pěstní právo', 'svépomoc' -- včetně fyzické likvidace protivníka. V této souvislosti si nelze nevšimnout nebezpečí, vyplývající ze snah zavádět metody exteritoriální platnosti amerických zákonů za hranicemi USA. Nedávným odstrašujícím příkladem může posloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, které umožňuje soudům nižší instance zabývat se kauzami, týkajícími se evropského vlastnictví (občanka USA Marie Altmanové požaduje na rakouské vládě vrácení šesti cenných obrazů z kolekce Bloch-Bauerovy, rakouského Žida, emigrovavšího v roce 1938, které se nacházejí v Státním rakouském muzeu). Takové rozhodnutí může spustit lavinu navracení vlastnictví, které Židům patřilo před nacistickou okupací.

Jakékoli eventuální pokusy o narušování ruské jurisdikce ze strany zahraničního exteritoriálního zákonodárství jsou ovšem krajně nebezpečné a nepřípustné. V podmínkách, kdy právní regulace v mezinárodních organizacích i dvojstranných vztazích závisí na vůli Washingtonu a zemí jej podporujících, jsou pro Rusko mimořádně důležité pevné právní základy mezinárodních vztahů.

XI. Nadnárodní korporace působí v ekonomice, politice i oblasti sociální dvojím způsobem. Z jedné strany jejich investiční a obchodní činnost stimuluje rozvoj hospodářství podporovaných zemí a urychluje ho. Ze strany druhé využívá svého vlivu k tlaku na politiku zemí, dovážejících kapitál, a často škodí jejich národním zájmům, dopouštějí se daňových přestupků a využívají korupci, odmítají řídit se místními zákony, vyžadují zvláštní výhody a privilegia, činí pokusy dosáhnout statut subjektu mezinárodního veřejného práva s imunitou atd. Působení nadnárodních korporací se ani v Rusku pochopitelně neliší od praxe v jiných zemích, zejména rozvojových. Mezinárodně právní ochrana před negativními prvky takové činnosti by byla v ruském zájmu.

XII. Rozvoj tržní globalizace a zesílení teroristických aktivit jsou procesy paralelní a vzájemně propojené. Kořenem terorismu není ani tak bída, jako spíše prohlubující se propast mezi bídou a bohatstvím, v pokusech dosáhnout úspěch za každou cenu, využíváním teroru pro politické cíle i na cestách separatismu a náboženského extremismu. Přitom proklamovat, že boj s terorem je vlastně hlavní úkol mezinárodní spolupráce prosazovat právo na preventivní, varovné použití vojenské síly proti hrozbě terorismu, vyhledávat ohniska terorismu v zavržených zemích -- to není cíleno ani tak proti teroru, jako na dosažení zištných cílů Washingtonu.

Souběh vítězství neoliberalistické politiky v Rusku a rozkvětu terorismu také není jistě náhodný. 'Náš' terorismus je v nemalé míře důsledkem našeho neoliberalismu, a boj s prvním s terorem je marný, když se nevzdáme dominance neoliberalismu. Vždyť už neoliberální reformy devadesátých let přivedly k tomu, že pouze podle oficiálních údajů Federální správy státní statistiky se v roce 2005 nacházelo pod hranicí chudoby kolem 15 % obyvatel Ruska, tj. víc, než 20 milionů lidí.

■ ■ ■

Výše uvedený přehled hrozeb a potíží ruské současnosti a budoucnosti není ovšem vyčerpávající. Podstatné je to, že je hospodářský kurs ruské vlády stále radikálně neoliberalistický, v podstatě protiústavní. (Článek 7 Ústavy RF přímo prohlašuje, že Rusko je sociální stát). Je zřejmé, že zachování neoliberalistického kursu je možné jen proto, že se v zemi etablovalo nomenklaturní řízení. "Nomenklatura, byrokracie, která už dřív umožnila přístup k moci oligarchů, jí samou vypěstovaných, a také liberálů, se teď rozhodla, že může zemi řídit samostatně. ... Byl vybrán nejhorší model rozvoje země" (Gavriil Popov).

Byla utvrzena cesta, vyzkoušená a účinná v oligarchickém hospodářství USA: sázka na individualismus, tvrdou konkurenci, bezduchost, existenci zálohy laciné pracovní síly, na nevměšování státu s jeho sociálními funkcemi do hospodářských procesů. Model, který je v hlubokém rozporu s dějinnou zkušeností, mentalitou, životní úrovní, tradičním způsobem života většiny obyvatel naší země. A proto je u nás odsouzen k naprostému neúspěchu.

Původní článek Россия и глобализация byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z české verze magazínu Rusko v globální politice, jehož druhé číslo právě vychází