28. 3. 2007
Udavačství jako národní sportKdysi dávno, když jsem pracoval na právním oddělení hutního podniku, sdílel jsem kancelář se dvěma kolegy. Věkově jsme si byli blízcí a pocity zbytečnosti z mnohdy absurdních sporů mezi státními podniky vedenými u státní arbitráže, jimiž jsme jako nováčci byli pověřováni, jsme kompenzovali ponory do právní minulosti. |
Jak jsme se chechtali při četbě Justičních poměrů Rakouských, jimiž JUDr. František Joklík na konci 19. století tepal nešvary justice. Oblíbenou četbou byly zejména staré knihy o advokacii. Náš svět byl jiný, stát se jako právník advokátem, to bylo pro nás takřka nemožné, neboť advokacie nebyla svobodným povoláním a přístup do ní byl pro zájemce uzavřen. Ze Světozoru z počátku 20. století jsme si zvětšili fotografii tří advokátů, snad odněkud z Písku, a zarámovanou pověsili na zeď. Tehdy stál advokát hodně vysoko. Dnes se v různých průzkumech prestiže povolání, jak je hodnotí společnost, advokát zpravidla ani neuvádí. Teprve při pořádném záběru průzkumu a zahrnutí velkého množství profesí objevuje se i advokát. Bývá to někde za uklízečkou... V četných provorepublikových filmech vidíme advokáty jako sympaťáky ("Ducháček to zařídí"). Jen v nemnoha filmech z té doby tento kladný hrdina (najde se i hrdinka "Advokátka Věra") schází a pouze v ojedinělých filmových snímcích advokát hraje roli zloducha. Když tehdy někdo advokátovi svěřil majetek, dal jej skutečně do dobrých rukou. Nebylo zvykem, aby advokáti své klienty okrádali, stejně jako nebylo zvykem, aby se snižovali k podávání trestních oznámení. Advokát, který by z vlastní vůle na někoho podal trestní oznámení, by si tehdy podepsal rozsudek smrti. Kolegové by se od něj s opovržením odvrátili. Stal by se v jejich očích i v očích veřejnosti sprostým udavačem. Nikdo by o jeho služby neměl zájem. Od těch dob se však mnohé změnilo. Politici, podnikatelé, prostě kdekdo u nás rozdává trestní oznámení bez rozmyslu na potkání a na každého. Při tomto celonárodním udavačství se zásadně kašle na důvodnost udání. Jako by platilo, že čím větší nesmysl za trestním oznámením stojí, tím lépe. Věru pěkné udání podal pražský advokát Kolja Kubíček na předsedu vlády Mirka Topolánka. V udání adresovaném na pražské městské státní zastupitelství ho "prásknul", že svými výroky (např. "es kommt der Tag") veřejně demonstroval pravděpodobný vnitřní myšlenkový obdiv k jednání nacionálních socialistů a fašistů (podle zpráv na serveru novinky.cz z 28. 3. 2007). I kdyby Kolja Kubíček byl jasnovidcem a skutečně byl schopen nahlédnout do myšlenkových pochodů jiných osob, bylo by to -- z hlediska trestního stíhání těchto osob -- k ničemu. Nevypořádali jsme se u nás s verbálními trestnými činy a už tu máme trestné dokonce myšlenkové pochody? Ostatně i myšlenkové pochody těch, kteří jsou autory podobných udání jako sportovní discipliny svého druhu, jsou neznámé. Jedno ale jisté je. Místo vyhrazené advokátovi v žebříčku prestiže jednotlivých povolání průzkumy veřejného mínění bude zcela jistě hodně za onou uklízečkou. Autor je advokát |