Byl to kožený míšek, ve kterém bylo zašito snad půl kila, snad kilo kožených broků, připevněný k řemínky oplétané násadě či topůrku - Bergman nevěděl, jak to nazvat, snad rukojeť býkovce? -- a přemítal, k čemu ten zvláštní předmět -- snad palcát, snad palice slouží. Nahoře na skříni se na něj upřeně a s jakýmsi posměšným výrazem dívala bílá kočka. Během přemítání začal být ospalý a usnul s tou věcí v kapse.

Teď se vzbudil, protože někdo rozsvítil světlo, posadil se na pohovce a ucítil pod nohama ty perské koberce. Uviděl Komarovského, který stál u otevřené zásuvky barokní komody.

"Moli," zamumlal popleteně Bergman. "To by mohli moli..."

Komarovskij se ohlédl a díval se na něj podobně jako předtím bílá kočka, ale ta mezitím ze skříně zmizela.

"Ty nespíš," řekl Komarovskij.

"Už ne," souhlasil Bergman. Pak se rozpomněl.

"Na co je tohle?" řekl a ukázal Rusovi ten divný míšek.

"To je igruška," odpověděl Komarovskij. "S tím si hrají siromachy. Nu, když jsi vzhůru, potom my pojedeme. Chceš jet?"

"Ovšem, musím," kývl Bergman.

"Alica!" křikl Komarovskij. "Idi sjuda."

Alice vešla a byla překvapená.

"Pojedem," řekl Komarovskij. "Totiž pojedete. Ty a Viktora a já za vámi přijedu, vy počkáte na mne v chatě. Da?"

Alice se i nadále čemusi divila, ale neodmlouvala. Arnošt Bergman pocítil úlevu: konečně se vydávají na cestu. Hlava ho trochu bolela, trochu se točila, při prvním kroku se musel o dívku opřít, a ta se zasmála.

2.

"Tady počkáme," řekla Alice, když došli k dřevěné boudě, kam si zřejmě kdysi dělníci -- asi to byli Němci -- odkládali nástroje. Viktora otevřel těžký visací zámek a vešli. V přítmí zahlédl Bergman u zadní stěny hromadu naházených předmětů zpola zakrytou plachtou, mezi nimi bylo několik kufrů, zdálo se. Uprostřed boudy stál hrubý stůl a dvě lavice.

"Mám srdce až v krku z toho stoupání, už nejsem žádnej mladík. Kde to vůbec jsme?" zeptal se Arnošt.

"Tam vzadu je kaolinovej lom, pane Bergman," poškrábal se Viktora na nose. "Je zatopenej," dodal.

"Lom...," řekl Bergman. "Takhle daleko od lidskejch obydlí... Můžu tady kouřit?"

"Proč ne?" podivil se Viktora.

"Myslel jsem - aby třeba oheň neviděli oni..."

"Klidně kuřte..."

Bergman hledal po kapsách.

"Na tohle musí být nervy," mluvil při tom.

"Já mám nervy dobrý," řekl Viktora. "Jezdil jsem na motorkách na poutích a tak - jízda smrti, třeba jste nás někdy viděl, Die Schwarzen Teufel, já a Robert Bezkočka..."

"Roberta vynech," řekla Alice.

"Ale já v tomhle kraji před válkou nebyl...," omlouval se Bergman, jehož pomalu přestávala bolet hlava, "samozřejmě ani za války...

"Hehe, já přece taky ne." zasmál se hýkavě Viktora.

"Zapomněl jsem cigarety," omlouval se Bergman. "A přitom mi připadá, že jsem si je určitě bral."

"Vemte si moje..." nabídl mu Viktora. Alice zavrtěla hlavou.

"Děkuju," vzal si Bergman cigaretu. "Prima, kouříte stejnou značku. Hele - znáte ten vtip, Sára umírá a říká, Kohn, já neumřu v klidu, dokud mi neslíbíš, že se znova oženíš, a Kohn na to, já teď nemám myšlenky, Sáro, máš svejch starostí dost, soustřeď se, nech toho, ale Sára říká, ne, musíš mi slíbit, že bude hezká, Kohn říká, Sáro, copak teď můžu myslet na takový věci, a Sára: slib mi, že se oženíš, jenom ale ať ta nová nenosí moje šaty, a Kohn říká, tak to ti můžu slíbit klidně, Sáro, ta má úplně jinou velikost..."

"Cheche," zabublal Viktora, "škoda, já fóry zapomínám."

"Já si všechny pamatuju," řekla Alice, "ale nevypravuju je."

"Ano? A znáte jak stojí Sára před zrcadlem..." ale Alice ho přerušila.

"Viděla jsem vás u majora Kvíčaly... Vy pro něj děláte?"

"Mě jste tam viděla?" užasl Bergman.

"Vás, jmenujete se Arnošt Bergman, nebo ne?

"Ano, to je moje jméno... Totiž, já tam musel chodit, abyste mi, slečno, rozuměla, předvolávali si mně... Poslouchejte, kolik je hodin? Kudy teď půjdeme? Přijde pan Komarovskij?"

"Už nemůže být daleko."

Nastala chvilka ticha a Bergmanovi se zdálo, že hromada předmětů v rohu boudy se zvětšila. Ta hromada... Polkl s obtížemi a řekl:

"Víte, změnil jsem názor, já - já bych raději nikam nešel..."

"Proč byste nešel?" užasl Viktora. Opíral se o dveře a občas vyhlédl do tmy venku.

"Prosím vás, totiž, já se musím vrátit," mluvil rychle Bergman. "Já jsem určité věci nevyřídil a teď vidím, že by to nešlo... Já vám ty výlohy dole ve městě samozřejmě vynahradím."

"To už nejde," našpulila Alice rty, "musíte počkat na Serže."

"Zákazník se přece může rozmyslet. Podívají se, já ani nechci nazpátek tu zálohu, já jejich riziko chápu."

Viktora jen zavrtěl hlavou.

"No tak dobře, tak tedy půjdeme, když už to není daleko. Víte, já nemám zkušenosti, nikdy jsem takhle neutíkal, asi bohužel... Ani se neptám, kolika lidem jste už takhle pomohli. Chce to ty silné nervy, viďte, jenže žid patří do kavárny, hehe... Vy se mnou sami nemůžete?"

"Čekáme na šéfa," řekla Alice a ani se na Bergmana nepodívala.

"Máte špatný svědomí?" zeptala se pak.

"Abyste mi rozuměla," vyhrkl Arnošt, "já... Musíte pochopit, taková situace, jako moje... Já jsem opravdu nic neudělal!"

"Šani, kolik je hodin?" zaklepala Alice neklidně prsty na stůl.

"Hodně," řekl Viktora. "Bude pomalu svítat, hergot, kdy se dostaneme do postele? Nespal jsem dva dny..."

"Kde je? Mohl tu být už dávno, přece..."

"Já to sám neudělám," zavrtěl hlavou artista, pod snědou kůží náhle bledý, "to ne, on by to na mě shodil..."¨

"Žvaníš," řekla Alice. "Drž hubu."

Viktora neodpověděl a začal si hvízdat. Bergman se nadechl.

"Víte, slečno Alice, měl jsem lásku, před válkou, my jsme byli spolužáci, byla taky židovka, jen -- no, jak to říct, naše rodina nebyla moc při penězích, ale Hermannovi, to byla nóbl famílie, taky... odjeli hned v osmatřicátým, do Ameriky, a Stella mi začala zase psát, když jsem se ozval, že jsem to přežil, kdo přežil Osvětim, přežije všechno.. I fotku mi poslala, podívejte se, někde mám fotku... Asi v tom kufru..."

Alice, ke které mluvil, však vypadala, jako kdyby ji jeho slova příliš nezajímala, ohlédla se k Viktorovi ve dveřích a řekla znepokojeně:

"Už tady měl být dávno. Snad se nic nestalo..."

Bergman však drmolil dále.

"No a chceme se vzít, tam, v Americe, proto to dělám, proto... Musíte mě pochopit, slečno, oni mi dali nůž na krk, buďto jim to podepíšu, nebo půjdu znova do lágru, a to já už nemůžu... Já se bojím, klidně se přiznám, mám strach, každej má strach, vy nejste židi, vy jste nikdy v lágru nebyli, ale já nechtěl krást, to ani nebyla krádež, jenom jako národní správce jsem udělal chybu, a to se pak opakuje..."

"Magor, co je s ním?" hněval se Viktora. "Věděl jsem vždycky, že je ten Rusák nespolehlivej jako každej blázen."

"Hele, starej se o svý," řekla Alice.

"Ale nikdy jsem nikomu neublížil," mluvil Bergman před sebe. "Ani toho Fingera jsem neudal, vážně... Já už jenom neměl sílu, nechat se znova zavřít... Zhasla mi cigareta," všiml si.

"Nezhasla, dokouřil jste ji," řekla Alice a podala mu jednu ze své krabičky. Bergman si ji zapálil a rozkašlal se.

"Ehm, silná..." zabreptal. "Amerika. Lucky Strike, pořád jsou k sehnání, ale je to čím dál těžší..."

A rozkašlal se ještě silněji.

"Člověče, co to je?" zarazil se Viktora. "Není vám špatně?"

"Takhle já nechci umřít... Vždycky jsem si myslel, že umřu na kouření, na plíce... jako dědeček a jako táta..."

"Já vám vůbec nerozumím," řekla Alice.

Toho se právě Bergman obával, a tak se rozplakal, marně hledal v kapse kapesník a Alice mu podala svůj, vonící čímsi exotickým. Bergman poděkoval, a nejenže si utřel slzy, ale nezáměrně, bezmyšlenkovitě se do kapesníku i vysmrkal.

Alice se rozesmála, a jako kdyby její smích byl zaříkadlem, v té chvilce se otevřely dveře a vstoupil Komarovskij, nesoucí velkou brašnu.

"Teda už jsme byli dost nervózní, šéfe," pravil Viktora. "Vy jste se snad vrátil do lázní, ale proč?"

Komarovskij si Bergmana nevšímal, zadíval se na Viktoru, avšak Bergman z nějakého nutkání, které nemohl překonat, vstal a řekl:

"Prosím vás, já se chci vrátit, všecko zaplatím... Změnil jsem názor."

Rus smutně zavrtěl hlavou.

"Já dole vám říkal - vy nemusíte, vy můžete rozmyslet. To ale bylo dole."

Postavil brašnu na stůl, ale zůstal stát, jako kdyby se rozmýšlel, co vlastně chce udělat.

"Co se stalo, Serži?" ptala se Alice.

"Co by mělo stát?" odpověděl Komarovskij otázkou. "Nic nestalo."

Viktora pohlédl na šéfa s předstíranou účastí.

"Zase hlava?" řekl.

Komarovskij se k němu pomalu obrátil, jako kdyby mu ten pohyb činil velkou, bolestnou námahu. Zadíval se na Viktoru přimhouřenýma očima a pak zhluboka povzdechl.

"Golubčik," pravil, "já mám velmi rád dobré vtipy."

"Tady ten," ukázal Viktora na Bergmana, "nám říkal jeden židovskej... Řekněte ho znova, pane Bergman, ať se šéf taky zasměje..."

Bergman mlčel, ale Komarovskij žádný vtip slyšet nechtěl. Stále se díval na svého pomocníka a začal pomalu otevírat brašnu, kterou sebou přinesl.

"Co jen já našel ve své posteli? Všechno jsem vzal sebou. Ty podívej, co to je? Vot. Posmotri."

Z otevřené brašny se celou chajdou rozlil nechutný, nasládlý zápach. Bergman jen zakňučel jako štěně, Alice si ucpala nos a Viktora couvl.

"Já, proč já?" bránil se. "Fuj, to smrdí..."

"Ty podívej," řekl tiše Komarovskij.

Viktora zavrtěl ulízanou a napomádovanou hlavou, ale Komarovskij jen natáhl ruku, popadl ho za krk a nacpal mu hlavu do brašny. Alice vyjekla, ale nepohnula se. Po několika sekundách Komarovskij artistu pustil a ten se napřímil, prskal a otíral si z tváře páchnoucí nečistotu.

"Nu," řekl klidně, téměř vesele Rus, "co to jest?"

Viktora vyplivl odporný chuchvalec chlupů.

"To - to je asi kočka," řekl a bylo jasné, že se rozhodl vtipkovat, "kočička, cheche - asi chcíplá..."

"To dobrý vtip," pokračoval Komarovskij stejným tónem, nevšímaje si vůbec toho, co Viktora říká. "Mně vždycky líbily dobré vtipy. Já tobě děkuju za ten dobrý vtip."

"Já s tím nemám nic společnýho," ohrazoval se Viktora. "Jak jste na to přišel? Proč zrovna já?"

Komarovskij pokrčil rameny a posadil se ke stolu. Smrad z brašny sílil, ale zdálo se, že Rus zápach nevnímá. Pokynul Viktorovi, aby se posadil vedle něho.

"A teď my zahrajeme," řekl téměř vesele.

Viktora váhavě usedl.

"Teď chcete hrát karty? Vždyť je ráno, šéfe, a je tu... tenhle, zahrajem si jindy..." namítal.

Alice zbystřila, když viděla, že Komarovskij sahá do vnitřní kapsy své kožené bundy.

"Serži," křikla, "co chceš dělat?!?"

Komarovskij si jí nevšímal, díval se jen na Viktoru.

"Ne, my zahrajeme teď," řekl.

"Já to nebyl!" téměř zanaříkal Viktora.

"Byl," usmál se Komarovskij. "Pět proti jedna. Hrajeme."

Vytáhl z kapsy revolver, vysypal na stůl pět nábojů, jeden v bubínku zbraně ponechal, přesvědčil se, že je tomu tak, a pak bubínkem zatočil a zbraň za-klapl. Úsměv ho neopouštěl.

Bože, říkal si Bergman, to snad nemyslí vážně, to je přece jako ve starém ruském románu, to je přece ruská ruleta... Cítil, jak mu po zádech stéká pot, ačkoliv bylo chladno. Nikdy jsem nic takového neviděl, já nechci být svědek něčeho takového, modlil se v duchu, pane bože, zachraň mě...

Viktora se podíval na zbraň na stole a počal drmolit skoro stejně jako Bergman chvíli předtím.

"Šéfe, šéfe, odpusťte, promiňte, já... Možná to nebyl dobrej fór, ale nemyslel jsem to špatně! To byl fór! Legrace!"

"Ty zabil tu kočku?" zeptal se Komarovskij chladně a jakoby s vědeckým zájmem. "Ty zabil?"

"Ne," vykřikl Viktora, "tu jsem našel, už to měla za sebou!"

"Ona sama neoběsila. Ty zabil. Zahrajeme. Ty první," posunul Komarovskij revolver k Viktorovi. Artista zbledl ještě víc.

Um Gotteswillen, pomyslel si Bergman, vždyť stačí, aby ten děsnej cirkusák tu věc popadl a zamířil s ní na Rusa... Jenže co kdyby nevystřelila, potom by to pro něj bylo ještě horší, v takovýhle situaci se musí počítat, to je jako když se kope jedenáctka ve fotbale... On ví, že já vím, že on ví, že já vím, že kope většinou vlevo, a protože ví, že já vím, že on ví, že já vím, kopne zase vlevo, abych to nečekal...

"Zabil jsi i mýho bratra Roberta," vmísila se Alice. "Vím to."

"Drž hubu," řekl jí Komarovskij, ale nepodíval se na ni.

"Šéfe, to já jsem vám přece ukázal ten lom!" naléhal Viktora, který měl zřejmě z aritmetiky fotbalové penalty strach. "A nevěřte žádný svini, já mlčím jako hrob, nikomu jsem neřek ani slovo, jsem na vaší straně, žádnýmu fízlovi jsem nikdy o nás nic neřek..."

"Nu, potom já prvý," usmál se Komarovskij. "Víš, já ti věřím."

Komarovskij zatočil bubínkem, zaklapl, nasadil hlaveň na spánek a stiskl spoušť. Bergman se bál, že tlukot jeho zmenšujícího se srdce slyší všichni. Ozvalo se však jen hluché klapnutí. Komarovskij nepohnul ani brvou, znovu zatočil bubínkem, připravil revolver ke střelbě a podal ho Viktorovi. Pak se konečně usmál.

"Fuj, šéfe, už jsem myslel, že je to tentokrát doopravdy," řekl artista s úlevou, "tyhle vaše ruský fóry, já si na ně nikdy nezvyknu..."

Natáhl ruku, vzal si od Komarovského revolver, s úsměvem si ho přiložil ke spánku a stiskl spoušť. Zazněla rána, Viktorův mozek se smísil s krví a vylétl mu na protější straně z hlavy. Teprve pak se tělo pomalu skácelo na stůl vedle zapáchající brašny. Ke smradu mršiny se přidal sladký pach čerstvé krve.

"Gott im Himmel!" vydechl Bergman.

"Serži - Serži," slyšel, jak skrze zuby mluví Alice, "proboha, co teď?"

"Najdu nového," řekl pomalu Komarovskij.

Bergman nemohl spustit oči z Komarovského; Komarovskij se sklonil a sebral revolver, který vypadl mrtvému z ruky, očistil pažbu rukávem a pomalu znova nabil. Už se na mrtvého nepodíval. Pak se obrátil k Bergmanovi -- Bergman si zděšeně uvědomil, že Rus má vlhké oči -- a řekl:

"Što ty stojíš, jevrej? Idi."

Slzy měl i v hlase.

"Nerozumím..." zabreptal Arnošt Bergman. "Co že mám udělat?"

"Nech tu kufr a běž!" houkla Alice. "Hranice je odtud pár kroků!"

"Takže - já mohu - já smím jít?" žasl Bergman.

"Idi! Nu, bystro..." pobídl ho Komarovskij.

"Bože, a já už se tak bál, člověk slyší tolik pověstí..." Bergman se šťastně zasmál, "děkuju, děkuju, už jdu... vážně jsem měl strach..."

Podíval se znovu Komarovskému do očí a pochopil, že to byl další ruský vtip. Proto zůstal stát a řekl:

"Nejdřív bych se rád něčeho napil."

"Máš žízeň? Ty napij..."

Komarovskij mu nabídl plochou stříbrnou láhev a sám ji otevřel.

"Mám, děkuju..." Bergmanovi se láhev líbila, měl pocit, že už ji někde viděl, někomu patřila, ale ptát se nechtěl. A tak pil rychle: věděl, že potřebuje ještě chvilku, ještě trochu času, aby mohl přemýšlet o smrti, ne abstraktně, ale vidět ji, prohlížet si ji, jak přichází, nejprve zezadu, pak ho obejde, doprovázená lehkým tikáním, ne hodinek, ale červotoče v kloubech, jako když malé dítě opatrně stiskne kliku, dítě měsíce, kterému je on lhostejný a které je lhostejné jemu.

A pak se rozběhl a běžel lesem. Po několika krocích mezi stromy se ukázalo, že je leden a tuhá zima, všude byl sníh, bílý sníh a dlouhé rampouchy.

Někdo mu nahlas říkal:

"Tak sis, hlupáku, myslel, že se budeš v devadesáti pomalu rozpouštět v mléčné mlze zakaleného vědomí, že tě někdo bude držet za ruku? Všechno bude zase jinak. Bude to nepříjemné a trapné a budeš kňučet o milost."

"Já," odpovídal Bergman, "ale nechci, já umím dva světové jazyky, dovedu velmi dobře počítat a... mám spoustu vzpomínek, co se stane s tím?"

"Nemusíš se s tím trápit," odpověděl ten hlas, "prostě to všechno má nějaké hranice, jinak byste žili v mrtvé poušti."

"Žili?" zapochyboval Bergman. "Bůh není."

"Ať je to náhoda, nebo zákon," děl hlas, "s tím se už statečná duše smíří. Jsi dokonalý? Nejsi. Ale jsi tak nedokonalý, že nemůžeš vyhrát ani sám nad sebou, natož nad bohem. Toho si můžeš nejen vymýšlet, ale i zažít."

"Proč to říkáš mně, vždyť musíš vědět, že tomu nerozumím!"

"Jen tak, chce se mi," pravil vesele Jehova.

Bergman se prodíral bílou houštinou, občas se ohlížel, ale les, zmrzlý a bílý, ho neopouštěl a pořád v něm znovu a znovu vyvolával strach. Chtěl vědět, zda je pronásledován, a zdálo se mu, že slyší kroky těch, kdo běží za ním. Musím jít dolů, dolů z kopce, říkal si Bergman. Tak se dostanu domů.

Stromy byly jinovatkou v mlze bílé jako strašidla. Žulová boží muka vypadala mramo¬rová. Zmrznout je prý docela příjemná smrt, vzpomněl si. Měl kamaráda, který málem umrzl někde v Alpách -- a ten říkal, že to bylo takové klidné, laskavé usínání, že už mu pak ani nebyla zima... To by přece nebylo špatné, buďto stále půjdu z kopce dolů, anebo tiše a něžně zmrznu... Pak se před ním objevil kříž, postava Ježíše s jednou ulomenou rukou mu byla povědomá, usmál se na ni a z nebe sjel blesk a ozval se hrom. Přímo k Bergmanovu čelu letěla včela. Nebe si kleklo, i Bergman si klekl.

V bílé vodě lomu zahlédl plovoucí, také bílá těla. Někteří ti mrtví --utopili se snad? Ale tolik najednou se jich přece utopit nemohlo! -- leželi na zádech, docela blízko pod hladinou, a tak mohl zahlédnout i ten divný klidný výraz v jejich bílých tvářích. V bílé vodě se vznášeli bílí muži i bílé ženy. Ach, tohle je přece ten starý profesor a poslanec, a vedle něj Eliška s otevřenou náručí... Byl tam fotograf Houfek s bílým vousem a také jeho dcera Renata, byla nahá a bílá, Bergman znal dobře její akty, které fotograf prodával, vypadala, jako když spí. Ach, podivil se Bergman, hleďme, doktor Smola, který vždycky říkal, jaký je smolař, nomen omen, i ten tady leží bílý a s otvorem v hlavě, no to je skutečně veselá náhoda, v další nehybné bílé postavě s rozpřáhnutýma rukama rozpoznal s překvapením Gustu Erazima, nad kořenem nosu měl Gusta malý, čistý bílý průstřel, pozoruhodně kulatý, i on se usmíval. A ještě jiní, které neznal. Vlastně byli všichni ti mrtví docela veselí.

Les kolem něj šuměl, jak praskaly zmrzlé, na kost zmrzlé bílé větvičky.

Vystoupil sám ze sebe, podíval se na svou tělesnou schránku, ale nelíbila se mu, průstřel hlavy mu neslušel, a tak si jí přestal všímat, vzlétl a všechno mu připadlo nesmírně roztomilé. Hluboko pod ním byl přehledný, krásně barevný, nejvíc ze všeho modrý svět jako veselý model a Bergman se smál a letěl nad tím modelem, dokud nepochopil, že to není model, ale svět opravdový. Zvedl se sám nad sebou; chvilku trvalo, než pochopil, že se může pohybovat kamkoliv, kdykoliv a jakkoliv. Bylo to veselé zjištění a Bergman se smál. Stačilo jen napřít vůli určitým směrem a hle, rázem se pohnul svět a Bergman viděl velice daleko; škrtili generálního tajemníka, pochodoval průvod s vlajkami a jely alegorické vozy, paní Kvíčalová se hned rozplakala jako vždycky, bledý vycpaný prezident začal modrat a uhnívat...

Snesl se níž, pod ním bylo veliké, ale rozbořené město, viděl nové stavby a vedle nich zříceniny, helikoptéra se snášela z nebe nedaleko něho a spouštěla pomalu na jednu z věží měděnou báň, popolétl a zahlédl na Václavském náměstí demonstrující průvod, ale pak uviděl, že v bočních ulicích čekají tanky, byly to zelené tanky s červenými hvědami, kdo by si pomyslel, řekl si, že po smrti je taková legrace! Jenže pak začalo všechno blednout a mizet.... To bylo všechno.

"Blázni," křičela Alice nad lomem, kde Komarovskij zahrabával kočku, "blázni!!!"

3.

Laška si ve dvoraně Živnostenské banky nejprve neuvědomil, koho vidí, až pak sebou překvapeně trhl -- to přece musel být "kapitán", kterého mu tehdy představil Buddy. S Buddym se měl sejít předtím, než odjel na ústředí do Prahy, ale Buddy nepřišel a ani se neomluvil.

Kapitán, stojící za šaltrem, byl také překvapen, že Lašku vidí, a evidentně nikoliv příjemně. Laška k šaltru přistoupil a tehdy kapitán varovně, i když nenápadně zavrtěl hlavou.

"Živnostenská banka je cestovní kancelář?" zeptal se Laška tiše. "To jsem nevěděl..."

"Bohužel, zatím vám nemohu posloužit," odpověděl velmi hlasitě kapitán, "ale spolehněte se, vyřídíme to velice brzy, během týdne."

Nenápadně mrkl a pak se sklonil k písemnostem před sebou.

Když se Laška večer vrátil do kanceláře, stála slečna Pischingerová u jeho stolu jako neklidný voják u raportu. Podivil se, proč tam zůstává tak dlouho, proč nešla domů. Řekla mu, že včera v noci byl Buddy Budil zastřelen před svým domem, když vystoupil z auta. Vracel se sám z komunistického mítinku v Abertamech, kde měl hlavní projev, prý se mu velmi zdařil a všichni mu na konci vestoje tleskali a skandovali Ať žije KSČ a Sovětský svaz! Nešel však s ostatními soudruhy ještě na pivo do Poštovního dvora, protože byl unavený a bolela ho hlava. Před domem na něj zřejmě čekal střelec. Vraha nikdo pořádně nezahlédl, jen jeden kolemjedoucí taxikář prý viděl po ulici jít nějakého mladého muže se světlými vlasy, ale to bylo čtvrt hodiny před tím, než se vražda stala.

Laška cítil, jak se mu zatočila hlava a nevolnost mu stoupá k srdci. Bože, říkal si, kéž by to nebylo tak, jak se bojím, že to je.

"Poldi," řekl, "co si o tom myslíš? Proč to někdo -- říkám někdo -- udělal?"

"Nemluvme o tom, sure?" odpověděl doktor Fialka. Měl tvídový oblek a vyjímal se v kavárně se svou věčně opálenou tváří jako první, poslední a jediný návštěvník z království Velké Británie, nejspíše z některé teplé kolonie. Poutal na sebe pohledy většiny špatně učesaných žen v levných šatech, které tam polykaly kremrole.

"Nedá se říci, že bys byl nenápadný," řekl Laška.

"Je to moje forma protestu," mávl doktor Fialka rukou. "Nebo smutku."

"Co tím ale ten někdo mohl dokázat?" mluvil tiše a rychle Laška. "Jakej smysl to do prdele mělo mít?!"

Fialka pokrčil rameny.

"Možná tím někdo," vysvětloval opatrně a také tiše, "chtěl ukázat světu, že se s tím národ nesmířil, možná někdo chtěl udělat něco jako ve dvaačtyřicátém Gabčík a Kubiš..."

"Hovno," mávl zoufalý Laška rukou, "to se přece vůbec nedá srovnávat, Kubiš a Gabčík zabili říšského protektora, to bylo gesto, ale ten někdo zamordoval nešťastníka, který ještě ke všemu... Bože, vždyť to víš! To už mohl ten někdo zastřelit rovnou poštmistra nebo moji účetní, ta je taky v té straně, panebože, vždyť -- teď nás budou všechny mít pod lupou, budou nás hlídat... Všechno, co jsme si vyšlapali, musíme vyšlapávat znova..."

"Čistému vše čisté," řekl Fialka. "Včetně vojny. Nemluv tak nahlas, O.K.?"

"Jděte do háje s takovou čistotou," už klidně odpověděl Laška. "Poldi, svět přece není černej a bílej, v tom se přece nedá žít, copak to má nějaký smysl?"

"Jdi do prdele s tím smyslem," usmál se Fialka. "Zvykni si, že to je jen a jen tvoje věc. Měl jsi ho snad opravdu rád?"

"Copak je to tak jednoduché?"

"Nic neobvyklého," pokrčil Fialka tvídovými rameny a začal si nacpávat lulku. Byla to bruyerka, nápadná, drahá, ale konec konců, pomyslel si Laška a musel se tomu zasmát, i Klement Gottwald kouřil dýmku.

"Vypadáš jako Sherlock Holmes," řekl nahlas.

"Mám k němu daleko," odvětil MUDr.Fialka. "A co ty?" zeptal se.

"Nevím," pokrčil Laška rameny, "nevím, jak dlouho to vydržím."

"A to zase já vím," řekl Fialka. "Flek, re, tuty, boty, kalhoty a já -- já pas."

Neřekl Laškovi, byť s těžkým srdcem, že mezitím tajně dopravil mladého Brázdu, kterého k němu přivedla rusalka a prosila, aby mu pomohl zmizet, protože ho podezřívají, ačkoliv nic neudělal, sanitkou do bohnické léčebny společně s opravdu zoufalým případem ženy, jejíž potíže, jak se ukázalo, způsoboval nádor na mozku -- totiž lékárnice, kdysi spřátelené se Zímou-Winterem. Mladý Brázda doktorovi poděkoval -- ne příliš dojatě, asi to pokládal za samozřejmost - a slíbil mu, že se po válce sejdou, a pokud to Fialka bude potřebovat, Brázda se za něj kdykoliv přimluví. Fialka kývl a řekl, že je si tím jist, že však jen prosí, aby do té doby o něm neříkal nikomu nic, ani přátelům, a aby zejména raději zatajil, že se vůbec znají.

"Dejte pozor na Libuši," požádal mládenec, sice nervózní, ale pyšný na svůj čin, "ať s ní strýc zachází slušně. Jinak si to s ním vyřídím, až se vrátím, řekněte mu to..."

"To mu asi neřeknu," odpověděl Fialka. "Ale pozor dám. Good luck."

Co také neřekl, ani mladému muži, ani Laškovi, ani Sabině a prostě nikomu, bylo, že s Libuší Brázdovou několikrát spal. Dívka za ním přišla během jedné noční služby sama, když už odešel i režisér a herec Hoša Hošek, a požádala ho, aby jí slíbil, že se to nikdy nikdo nedozví; Fialka se s vyschlým hrdlem zeptal, proč to dělá, a ona odpověděla, že má naspěch, protože všechno může strašně brzy skončit; svlékla se do naha, položila se na vyšetřovací lůžko a napřáhla k němu ruce. Bože, jak byla krásná. Nic není zadarmo...nic.

4.

Nejtěžší byl pro MUDr. Poldiho Fialku rozhovor se Sabinou. Jinak všechno probíhalo tak, jak si to naplánoval: taxikář, který ho vozil tři roky, mu slíbil, že ho odveze a všechno vyřídí, ví kdy a ví kam, tiše zašeptal, že to není poprvé, ještě měsíc nebo dva a on sám to udělá také; samozřejmě to nebude zadarmo, je to veliké riziko, ale snad to pan doktor chápe. Pan doktor to chápal.

("Sabino," řekl večer před tím v posteli, "připravil jsem ti anglický pas, zařídil to Buddy, ještě než..."

"Ale já nikam nepůjdu," odpověděla Sabina s knihou v ruce. V posledních týdnech začala číst knihy německých klasiků, četla rychle a neúnavně, hltala svazek za svazkem, jako kdyby v nich chtěla odkrýt nějakou šifru.

"Co to čteš?" zeptal se po malé chvilce.

"Pohádky bratří Grimmů," zašeptala Sabina.

"Proč?"

"Jsou kruté," řekla.

"To nebyli oni, to byli jiní," vzal jí knihu z rukou a obrátil Sabinu tváří k sobě. Pihovatý nos v úzké tváři ho dojímal.

"Proč se mnou nechceš jít?" vzal Poldi její ruce do svých.

"Prostě už nemůžu," řekla Sabina.

"To myslíš vážně?"

"Jdi sám," kývla.

"Je," zeptal se váhavě, "je to kvůli Laškovi?"

"Ne,"odpověděla Sabina rozhodně. "Ani trochu. To je všechno minulost, můj milej, rozmilej, opravdu..."

"Vysvětli mi to," žádal.

"Prostě jen už nemám nervy na další drama, začátek, lidi..." řekla. "Už se nehnu. Nic nemám, nic nechci, nikam nejdu."

Když viděla, že Poldi pláče, políbila ho, položila se na něj a olizovala mu lalůček ucha. Cítila jeho vzrušení, ale nejdřív chtěla říci, co chtěla říci.

"Podívej se, Poldi," řekla, "jestli to bude dobré, přece se znovu uvidíme... Předtím jsme se také neznali, já byla ve všivém táboře a ty jsi léčil létající duše... Jestli má pravdu můj strach, stejně by to nestálo za nic -- a jestli má pravdu tvoje naděje, nemůže to trvat dlouho...")

"Děkuju, pane Strmoles," řekl Fialka a předal taxikáři obálku s penězi. "Nevím, asi se už neuvidíme."

"Asi ne," odpověděl taxikář. "Asi ne."

5.

Poručík Peňáz verboval mladého básníka Ondřeje Krákoru podle svého názoru rafinovaně, a když o tom podával náčelníku Kvíčalovi hlášení, neopomenul se pochválit.

Získat básníka ale nebylo těžké. Seznámili se jakoby náhodou v cukrárně nedaleko kolonády a rychle zjistili, jak podobné jsou jejich politické názory, notovali si vlastně ve všem; Peňáz obdivoval nahlas Felixe Dzeržinského, a když mladý básník vzápětí zakladatele Čeky stejně romanticky opěval jako rozhodného mladého muže, píšícího jednou rukou verše, zatímco ve druhé ruce svírá revolver, přiznal se mu poručík, že pracuje pro bezpečnost nového zřízení.

"To je báječné," vydechl Krákora. "Já ti závidím."

"Můžeš nám pomáhat," navrhl Peňáz.

"Jak ale?" nerozuměl mladý básník.

"Pomáhat," pokrčil rameny poručík a podrbal se na holé lebce; už předtím řekl Krákorovi, že si hlavu holí, protože se chce podobat Vladimíru Majakovskému. Bylo vidět, jak se básník zamyslel, jak si představuje sám sebe s oholenou hlavou a pak jak tu myšlenku zavrhuje -- zůstane raději romanticky rozevlátý.

"Pomáhat Státní bezpečnosti,"dokončil Peňáz.

"Jako - policii?" zaváhal před tím slovem Ondřej.

"Nepoužívej to slovo," řekl Peňáz a díval se básníkovi upřeně do očí. "Všechno má přece nový, revoluční obsah. Proto také nejsme žádná policie, ale bezpečnost státu, státu dělníků a rolníků... Nechráníme peníze, majetky, ale lásku k pravdě a pokrok... nechceš dělat pro budoucnost lidu víc, než zatím děláš?"

Básník nadšeně přikývl. Pro revoluci byl ochoten udělat cokoliv.

"Jaké budeš mít jméno?" zeptal se Peňáz, když seděli v jeho kanceláři pod fotografiemi Gottwalda a Dzeržinského.

"Jméno?" nerozuměl mladý básník.

"Každý spolupracovník musí mít nějaké konspirační jméno," vysvětlil Peňáz. "Nepřítel je všude, může být i mezi námi. Proto mají všichni naši spolubojovníci nějaké tajné jméno... Vyber si nějaké..."

"Oleg!" vyhrkl básník. "Jako Koševoj!"

Peňáz vyplnil kolonku a posunul formulář k básníkovi, aby se mohl podepsat. Básník se nadšeně rozmáchle podepsal a pak teprve si všiml chyby.

"Napsal jsi Olek, a ne Oleg," ukázal zklamaně na papír.

"Ukaž, soudruhu?" podivil se plešatý poručík a pak mávl rukou. "Vadí to? Výslovnost je snad stejná a takhle to aspoň také připomíná soudruha Fučíka, tomu přece říkali Julek... No a naši soudruzi, jiný to stejně do ruky nedostanou, vědí tak jako tak prd."

S tím Julkem mohl Krákora jen souhlasit, vulgární výraz ho ale nepotěšil. A pak si aspoň vylil srdce -- jak se mu hnusí ten pseudoumělecký svět, všichni ti teplí a reakční filmaři, zejména ten cynický scénárista, hnusný Dédé, který tak nadbíhá krásné Libuši.

"Ale to potom asi nebude homosexuální," zamyslel se poručík Peňáz.

"Ten ne," řekl Krákora a zdálo se, že je mu to skutečně líto.

"Dostaneme se na něj jinak," usmál se Peňáz.

6.

Fialka v montgomeráku šel k hranici přesně podle kresby, kterou mu taxikář předal; cesta byla zvolena zřejmě velice dobře, protože se celou hodinu pohyboval v lese a v proláklinách, kde bylo možné se okamžitě schovat, kdyby se objevil někdo nebezpečný. K ničemu takovému ale nedošlo. Taxikář říkal, že ideální je právě ta hodina mezi čtvrtou a pátou, kdy si vojáci předávají službu, je to takové hluché místo... Ano, zřejmě bylo hluché.

Na hranici -- musela to být hranice -- bylo jen několik natažených ostnatých drátů, které stačilo pozvednout kusem větve a podlézt. Fialka očekával, že ho zavalí nějaký pocit nadšení nebo úlevy, když udělá pár prvních kroků po svobodné zemi, ale byl podobně zklamán, jako když se po válce vrátil do Prahy -- byl sice hrdina a dokázal, co dokázat chtěl, ale jaksi to nikoho příliš nezajímalo. Tentokrát to nezajímalo ani jeho.

Podle plánku měl přejít mýtinu a zahnout vlevo, odkud už ho pěšina zavede k německé hraniční policii. Na dřevěné budově, typické německé hájovně s parohy a vyřezávaným štítem, však vlála vlajka Spojených států amerických, stars and stripes...

Dva vojáci -- uviděl ty povědomé uniformy znovu velice rád -- na něj nejprve namířili zbraně, ale když zvedl ruce do výšky i s anglickým koženým kufříkem a promluvil anglicky, sklopili hlavně a usmívali se na něj. Z hájovny vyšel důstojník, podle hvězdiček poručík.

"Welcome," řekl s mňoukavým přízvukem, "jak jste to dokázal?"

"I did my best," usmál se Fialka.

"I am Lieutenant Thomas Baxter," podal mu důstojník ruku. "Come in. The usual procedure, musíme vyplnit papíry, kdo jste, kam chcete, možná pro nás máte nějaké informace... Nedáte si skleničku whisky?"

Usmíval se široce, měl krásné bílé zuby, přehodil žvýkačku na druhou stranu úst a gestem vybízel Fialku, aby šel před ním. Jenže v doktorově hlavě se odráželo od kostí lebky jako míček od zdi jedno slovo a rostlo do obřích rozměrů, až bylo větší než hlava sama: důstojník vyslovil slovo lieutenant jako leftenent ... leftenent, leftenent, leftenent, leftenent, leftenent...

"Excuse me," řekl rychle Fialka, "but where are you from?"

"I'm from Texas," odpověděl americký důstojník. "Big country."

"Oh, Lieutenant," řekl Fialka nahlas a dal si záležet, aby řekl ljutenent, tak jak se to slovo vyslovuje v Americe, nikoliv v Anglii, a dodal česky:

"Seru na whisky, nalej mi skleničku šampaňského. Tak slyšel jsi?"

Nepravý americký důstojník se užasle zastavil.

"Cože?" řekl udiveně.

"Ich sterbe," odpověděl Fialka a při tom ho vší silou kopl do rozkroku, až se muž zkroutil jako paragraf. "Neznáš Čechova, blbče?"

"Do prdele!" řval česky falešný Američan a držel si varlata, "do prdele, pomoc! Pomoc!"

Fialka mu vytrhl revolver, stačil odjistit, snad i stisknout spoušť, ale v té chvíli vyběhli z lesa chlapi v uniformách -- československých, ach bože, smál se Fialka, jak to bylo promyšlené, oni by mě osvobodili, až by mě ti fízli vedli dál! - a začali střílet. Doktor pocítil zvláštní lehkost, teplo a posléze všechno rozkvetlo nádhernými barvami duhy. Přistál spitfire s jinými nedoléčenými dušemi a doktorova duše do něj nastoupila. Nic neobvyklého.

MINULÁ KAPITOLA: Hovno ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL