Snad prvním krokem by mohlo být pár slov o tom co bylo podstatou "rozcestí" tehdy, jak je autoři chápali. Daná publikace předpokládala, že pro další harmonický rozvoj výrobních sil je nutno vhodně rozvinout všechny jejich součásti vyrovnaným způsobem a pozornost se soustředila na součást nejdůležitější -- na výrobce, na člověka. Což bylo v souladu s Marxovou brilantní myšlenkou, vyjádřenou v Grundrisech, že

"úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk".

Není bez zajímavosti, že tento téměř jeden a půl století starý pohled je odražen nepřímo v současné literatuře, kde se píše o procesu kapitalizace vědomostí. "Když cokoli hmatatelného nebo nehmatatelného je použito s úmyslem vytvořit ekonomickou hodnotu, stává se to spíše článkem "kapitálu" než spotřeby".

zdroj: Henry Etzkowitz, 1997, citováno z přednášky A. Vitáskové 24. září 2004 na Anglo-American College v Praze

Pro ekonoma a sociologa je důležité znát, jakou část svého disponibilního času člověk a společnost věnují tvorbě bohatství (včetně rozvoje svých schopností) a jakou neproduktivní zahálce.

Růst volného času = čas pro plný rozvoj individua -- bych byl ochoten nazvat Marxovou rovnicí a současně podmínkou pro volbu jedné z větví rozcestí civilizace. Každý soudný člověk si může zodpovědět otázku, zda existující civilizace svou sterilní, někdy až parazitní kulturou usměrňuje veškerý růst volného času na rozvoj individua.

Pokud bychom rozvoj individua aproximovali vzděláváním, naskytl by se nám mj. tento globální pohled: v Číně a Indii opouští ročně vysoké školy 1,2 milionu inženýrů a vědců, což je tolik jako v USA, EU a Japonsku dohromady. Tento počet za poslední desetiletí stoupl třikrát. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že v Japonsku na vysokých školách 93% posluchačů dokončí školu, zatímco v Itálii jen něco přes 42%.

Ona druhá větev rozcestí, která se tehdy jevila možnou, byla - přenechat vývoj společnosti plně samospádu, vlivu prostředí a neplést se do něho společenskými řídícími zásahy. Wasilly Leontieff to vyjádřil slovy" Kam vítr loď zavěje". Převládá dojem, že lidstvo, více méně, zvolilo právě tuto větev rozcestí.

"Civilizace na rozcestí" obsahovala důležitý závěr, že pro další positivní vývoj -- výkonnější výrobní procesy a spravedlivější rozdělování vytvořeného bohatství - nejvýznamnějším arzenálem, který je lidstvu k dispozici, jsou věda a technika. Pro mnohé mělo toto poselství jisté rysy osvícenectví.

Všechny dosavadní neúspěšné pokusy zlepšit společenský rozvoj (snad kromě současného experimentu v Číně, který zatím vyvolal smíšené odezvy ve světě) selhaly v tom, že nedokázaly přinést podstatné zlepšení výrobních sil, alespoň oproti stávajícímu stavu.

Bonusy pro společnost

Jak Wallerstein ukázal, všechna tato reformní hnutí měla stejnou dvoustupňovou strategii. Uchvátit moc a poté, v druhém stupni, změnit svět. V různé době a na  různých místech tato hnutí úspěšně dosáhla prvního stupně, ale ani jednou se nepodařilo dosáhnout toho co nazýváme a chápeme jako stupeň druhý. Známá hnutí (sovětský socialismus, soc. demokracie a národně osvobozenecké hnutí) totiž věřila v nevyhnutelnost pokroku. Tato víra měla depolitizující vliv, zejména když se tato ve své době antisystémová hnutí, dostala k moci. Někteří tvrdí, že ani sovětský systém se nedokázal vymanit z metabolismu kapitálu (Mészáros). Dle Wallersteina se tak stalo poté, co revolucionáři zjistili, že moc státu je omezena řadou faktorů, "změna světa" se stále odkládala, a jak čas plynul, místo světa se změnili ti, kdož byli u moci. Rozpor mezi sliby a mezi tím, co bylo realizovatelné v rámci daného světového systému, když tato hnutí byla u moci, byl až příliš velkým (Wallerstein, Frank). Výsledkem bylo zklamání "lidové" základny a eventuálně i odmítnutí hnutí, o něž šlo.

Prof. Robert Heilbroner obrátil mou pozornost na myšlenky svého učitele J. A. Schumpetera (Heilbroner: Embarrassment of Economics, Challenge, 11.-12.1996, str.46-49) věnované tomu, jak myslí sociální vědci. Schumpeter došel k závěru, že jsou poháněny vizemi, které nazval "pre-kognitivnými koncepty", Heilbroner myslel, že "gestalt" by byl výraz vhodnější. Oba vědci se shodli na tom, že tyto vize nejsou bez vlivu ideologie, která může "zbarvit a tvarovat" analýzu. Abych dedukci brutálně zkrátil, domnívám se, že levice je pod vlivem podobného "pre-kognitivního konceptu", a to, že tvůrci spravedlivé společnosti dostanou jako bonus automaticky i společnost efektivnější. Liberálové jsou pod kouzlem obdobného pre-kognitivního konceptu, že zabezpečí-li svobodu a demokracii, pak dostanou jako nepozorovaný bonus také stabilitu. Proto mají jistý problém s pochopením takového jevu jako jsou dlouhé vlny, či objevení různých "bublin", se zvládnutím např. finančních šoků a nárůstu sociální nerovnosti, atd.

Dějiny společenského vývoje jsou dostatečným důkazem toho, že usilovat o rovnost a současně očekávat vyšší produktivitu, je receptem pro neúspěch. Cosi tu zřetelně chybí. Může společenský potenciál vědy a techniky zaplnit, alespoň částečně tuto mezeru?

Tento problém je zajímavým, originálním způsobem popsán známým filozofem S. Žižkem, v diskusi s Hardtem a Negri, doslova je v této souvislosti řečeno:

"Marxovou základní chybou byl závěr (z těchto pohledů), že nový, vyšší společenský řád (komunismus) je možný, řád, který nejen zachová, ale dokonce zvýší na vyšší stupeň a efektivně a plně uvolní potenciál samo-zvedající se spirály produktivity, jejž kapitalismus v důsledku své vnitřní překážky ("protikladu") znovu a znovu snižuje společensky destruktivními krizemi. Krátce, co Marx přehlédl, řečeno standardními Derrideovými výrazy (Jaques Derrida, 1930-2004, francouzský filozof, T.V.), že tato vnitřní překážka/protiklad, jako "podmínka nemožnosti" plného využití produktivních sil, je současně také "podmínkou" její "možnosti": když zrušíme překážku, vnitřní protiklad kapitalismu, nedostaneme plně odvázané úsilí o produktivitu, až do jejich mezí, ale ztratíme tuto produktivitu, jež se zdála být vytvořena a současně zmenšována kapitalismem -- když odstraníme překážku, samotný potenciál snižovaný touto překážkou se vytratí...".

zdroj ZDE

Osudy reálného socializmu, zdá se, nejsou zcela v protikladu s tímto názorem.

Že rovnost, je-li ponechána sama sobě, nestačí na úspěšné řízení společnosti, bylo jasné také Schumpeterovi, který řekl (v roce 1942) pár měsíců před svou smrtí (je zajímavé, že tato jeho poslední přednáška nesla název "Pochod do socialismu", v Capitalism, Socialism and Democracy, Harper Torchbook, 1962, s. 417):"žádný společenský systém nemůže fungovat, pokud bude založen výlučně na síti svobodných smluv mezi (právně) rovnocennými smluvními stranami v nichž se každý neřídí ničím než svými (krátkodobými) prospěchářskými cíli". Pro čtenáře znalého systémového myšlení, musí takovéto tvrzení znít pochopitelně, protože smlouvy mezi stejnými partnery vyvolají inherentně nestabilní situaci.

V lednu 2006 se objevila poznámka známého R. Dahrendorfa: "....rovnostářské prostředí nepodporuje inovaci a pocit dynamického vývoje. Tvůrčí individua mají snahu opustit společnost v níž je silný tlak na to nebýt rozdílný. Nerovnost není pouze slučitelná se svobodou, ale často je výsledkem a popudem pro svobodu".

Do jaké míry je tato otázka stále v popředí všeobecného zájmu, potvrzuje i článek posledního laureáta Nobelovy ceny (WSJ, 10 října 2006), Edmunda S. Phelpse: "Dynamický kapitalismus", s podtitulem: Podnikavost je lukrativní-a spravedlivá. Článek vyvolal živou diskusi v levicových médiích na Západě. Poukazují na to, že Phelps nezpochybňuje marxistický názor o "právu na stejnou příležitost ke svobodnému rozvoji, který by neměl být převálcován požadavky na vyšší úroveň produktivity pro všechny (J. Torrance). Phelps nabízí novou definici:"Svobodný rozvoj neklidných podnikatelských géniů by neměl být dušen ze závisti a nelibosti, protože pak svobodný rozvoj těchto zvláště energických lidí bude obětován, aniž by pomohl k svobodnému rozvoji kohokoliv jiného".

Zpětný pohled na neinformovanou společnost

Mezitím shromážděné výsledky globálního vývoje, zdá se, potvrzují základní předpoklady studie z doby před 40 roky, ale existují také nové důležité skutečnosti, které by mohly a měly byt vyhodnoceny a sloučeny s myšlenkovým bohatstvím studie. Od dob publikace "Civilizace", lidská populace, globální výroba, její struktura, počet výrobních odvětví v hospodářství, těžba přírodních zdrojů (Wallerstein: ..přiblížila se k asymptotám..), atd., významně vzrostly.

Některá odvětví, například ta, která produkují, zpracovávají a přenášejí informace, zaznamenala takový dopad na společnost obecně, že se začalo mluvit o informační společnosti. Ovšem, uprostřed této informační euforie, Kofi Anan poznamenal, že dvě miliardy obyvatel zeměkoule ještě nikdy v životě netelefonovalo. V České republice deset miliónů obyvatel již koupilo 16 miliónů telefonů a 11 miliónů přístrojů se udržuje v chodu.

Jak však experti mohou říci, data ještě nejsou informace, tím méně pak moudrost. Jeden ze současných intelektuálních gigantů, Noam Chomsky řekl: "Rozumná osoba nevěnuje nejmenší pozornost prohlášení dobrých úmyslů ze strany vůdců, ať jsou kdokoliv. A důvodem je, že jsou zcela předvídatelní ....a protože jsou předvídatelní, ignorujeme je, nenesou žádnou informaci. Co děláme, je to, že se díváme na fakta". Když vezmeme do úvahy myšlenku Chomského z motta, že aktéři "hlavního proudu" jsou dvorní pochlebovači, snažící se šířit názory vládců místo šíření pravdy, naše "informační společnost" se snadno může stát společností "neinformovanou".

Toto mohlo být, kromě jiného, důvodem toho proč v červnu 2000 skupina francouzských studentů napsala protest na Ministerstvo školství, v němž nazvali současnou ekonomii, jak se učí na universitách (ve francouzštině) Autisme-économie a dali se do vývoje "Post-autisme économie" s podporou věhlasných světových ekonomů, včetně nedávno zesnulého Miltona Friedmena.

Stejnou měrou rostly, od publikace "Civilizace", neduhy současných dominantních společenských systémů. Rozdíly a nerovnost v globální společnosti dosáhly nebývalých proporcí. Méně než 500 lidí má bohatství větší než polovina lidské populace (J.W. Smith v "Economic Democracy"). Je to přímý důsledek převládajícího společenského řádu.

Frederic von Hayek, laureát Nobelovy ceny, v knize Economic Freedom and Representative Government (Chicago: University of Chicago Press, 1976) napsal, že "nic neudělalo tolik pro zničení legálního zabezpečení individuální svobody, jako snaha po tomto přeludu sociální spravedlnosti". Stojí za zmínku, že v tomto pojetí moderního kapitalismu, individuální svoboda a sociální spravedlnost jsou nejen dvě rozdílné věci, ale navíc jsou v protikladu.

zdroj ZDE

Situace není jednoduchá. Opět bývalý rektor London School of Economics Lord Ralf Dahrendorf: "Je to tedy volba, co máme udělat: svoboda nebo rovnost? Věci nejsou ani zdaleka tak jednoduché. Svobodná společnost rozeznává dvě meze ekonomické a všeobecné nerovnosti. Obě vyvolávají celkem nesnadné praktické otázky, v principu jsou ovšem jasné.

Nerovnost je neslučitelná se svobodou, zejména omezuje-li šanci jednotlivce participovat v politické obci, na trhu a v občanské společnosti. Na nižším stupni sociální škály to vyzvedává starou a tíživou otázku rovnosti příležitostí. Co je jasné, je, že každý musí mít přístup k volbám a politickým stranám, ke vzdělání a na pracovní trh, a ke sdružením občanské společnosti".

Jak dál?

Můžeme mít za cíl našeho snažení hledání takové společnosti, kde svoboda jednotlivce a sociální spravedlnost jsou v souladu a vzájemně se podporují. Pokud jde o mně, pak mi stále chybí rozumná diskuse o této vlastnosti u dominantního společenského řádu, což podporuje podezření Noama Chomského o povaze intelektuálů "hlavního směru".

Dnes vládnoucí globální systém vytvořil mnoho nových rozcestí různé důležitosti na možné budoucí dráze svého rozvoje. Výběr nejlepšího postupu za těchto podmínek je tak nesnadný, že někteří významní autoři (například prof. E.O. Wright) doporučují vyvinout "kompas", který by nám dal obecný směr, bez toho, že bychom měli mapu a mohli určit (pro složitost a nejistotu) konečný cíl naší "cesty".

Těžko se zbavit dojmu, že v této souvislosti máme co dělat se základním protikladem (dialektikou) pohybu (změny) vůbec, které zjistili a hodnotili takoví giganti jako Zenon, Hegel, Marx atd.. Daniel Singer viděl praktickou stránku problému takto: chceme-li odhalit dialektickou vazbu hnutí a jeho cíle, musíme jasně odlišovat mezi aktuálním, nutným a nevyhnutelným. Socialismus muže být historickou možností , nebo dokonce nutností, aby odstranil neduhy kapitalismu, což však ještě neznamená, že nevyhnutelně zaujme jeho místo. Odklon od fatalistické koncepce je, v jistém smyslu, návrat do dávné minulosti, kdy socialismus nebyl pokládán za cosi co se musí stát, protože zde byla vždy možnost, dle R. Luxemburgové, že barbarismus vyhraje. Především, nejistota co do konečného výsledku by neměla zahrnovat pasivitu, úslužnost nebo rezignaci. Právě naopak, vyžaduje větší participaci, více aktivity, a více bojovnosti, v mezích objektivních podmínek, budoucnost bude taková, jakou jí uděláme. (Daniel Singer, Whose Millennium? Theirs or Ours?, Monthly Review Press, 1999, 272-73.). Podobné názory lze nalézt ve strategických doporučeních I. Wallersteina.

Ovšem nejistota má dvě stránky. Může přinést také neočekávané pozitivní jevy, které ne vždy jsou vhodně využité těmi kdož se snaží o nějaká zlepšení. Howard Zinn argumentuje v článku "Optimismus nejistoty", že často zapomínáme, jak jsme byli překvapeni náhlým kolapsem institucí, neobvyklými změnami v myšlení lidí, neočekávanými rebeliemi proti tyranii, rychlým rozpadem systému moci, které se zdály být neporazitelné.

V souvislosti s tím bych uvedl své vlastní motto: "velikost překvapení vyvolaného nečekaným jevem je přímo úměrná naší neznalosti systému, který jev vyvolal".

Schopnosti Číny recyklovat

Globální společensko-ekonomické prostředí bude poznamenáno zřejmým poklesem převládající ideologie, založené na liberálních dogmatech, které v zahuštěné formě obsahuje například Washingtonský konsensus. Byl vyzkoušen v osmdesátých létech v Latinské Americe a později ve východní Evropě. V L. Americe způsobil " ztracené desetiletí" jeho škodlivé důsledky se nový vůdci snaží napravit dodnes. Pomáhá jim přitom částečně dostupnost bohatých přírodních zdrojů, nafta a plyn, jak v Bolívii, tak ve Venezuele apod. Ve východní Evropě tento proces čeká na novou generaci vůdců, situace je však jiná a také přírodní zdroje, jež by transformaci mohly pomoci, chybí.

V globálním přechodu z bipolárního, přes mono-polární do multi-polárního světa (omlouvám se za obnošené klišé!), je nutno zhodnotit budoucí pozici Číny a jiných asijských zemí.

Je užitečné mít na paměti, že přechod 400 miliónů Číňanů ze zemědělství do průmyslu (ekvivalent všeho obyvatelstva Evropy) má globální proporce a také dopady globálního rozsahu.

Letošní rok je v tomto vývoji zlomový. Číně se daří snižováním výrobních cen eliminovat globální inflaci, kterou by jistě vyvolal růst cen ropy. Zářijové číslo "The Economist" přineslo studii, která tvrdí, že letos již HDP rozvojových zemí (počítáno v paritě kupní síly) předstihlo HDP zemí rozvinutých. Za 20 let to bude dvakrát tolik. Vracíme se do středověku. Do roku 1812 Čína totiž vyráběla 5x tolik co Anglie. Zajímavá je rychlost postupu Číny. V 19 století, USA a Anglie potřebovaly 50 let pro zdvojnásobení HDP na obyvatele. Čína to zvládla za 9 let.

Schopnost Číny recyklovat americké papírové peníze díky vysoké produktivitě a tak udržovat americké hospodářství nad vodou, je unikátní. Ovšem citlivost těchto procesů na různé poruchy, nepřidává světové ekonomice na stabilitě. Což jen dokumentuje, jak daleko se od roku 1944 věci dostaly (Bretton-Woods).

Pro analýzu budoucnosti civilizace můžeme využít i další studie podobné orientace. Snad nejautoritativnější seznam problémů je obsažen v tzv. Kodaňském konsensu, jenž obsahuje těchto 10 problémů:

• občanské konflikty,
• změny klimatu,
• přenosné nemoci,
• vzdělávání,
• finanční stabilita,
• řízení (governance),
• hlad a podvýživa,
• migrace,
• reforma obchodu,
• voda a hygiena.

Osm významných vědců se snažilo seřadit vyžádaných šedesát "vyzývajících" studií, které skončily u těchto výše uvedených problémů. Mezi vědci, kteří tyto studie hodnotili, byli dva laureáti Nobelovy ceny (North a Smith). Třetí, Dr. Thomas Schelling, dostal Nobelovou cenu vloni.

Úsilí emancipačních hnutí zlepšit poměry je brzděno bariérou, o níž se zasloužil minulý vývoj, zejména neexistencí snadno pochopitelné alternativy, nebo alespoň její uskutečnitelnosti. Tato bariéra také brání úspěšné komunikaci s cílovou vrstvou obyvatelstva, která uvízla v intelektuální potenciální pasti hesla "není jiné alternativy (TINA)". Sam Gindin v práci "Anti-Capitalism and the Terrain of Social Justice" poukázal na skutečnost, že jde o problém, známý po staletí: Tradice otevřené budoucnosti je, ironicky, velmi zakořeněna v sociálních revolucích, jež porodily stejný kapitalismus, který se establishment snaží nyní zbožňovat". Francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville, sledující transformaci toho, co po staletí bylo pokládáno za cosi co ani jinak nemohlo být, pozoroval, jak rychle "nevyhnutelné se stalo nesnesitelným, když se objevila myšlenka, jak tomuto nevyhnutelnému uniknout". Brzy poté, John Stuart Mill ohlásil podobný pocit:"Celé dějiny sociálního zlepšení jsou řadou přechodů, kterými jeden zvyk nebo jedna instituce po druhé, přešly z pozice předpokládané primární nutnosti společenské existence do ranku univerzálně stigmatizované nespravedlnosti a tyranie".

zdroj ZDE

Závěr

Můžeme uzavřít tím, že současná dominantní organizace globální společnosti má mnoho atributů a přívlastků -- liberální, neo-liberální, konservativní, moderní, post-moderní apod., - má také jisté negativní vlastnosti, jež byly nazvány jedním zajímavým hnutím Tribe "problémy dospělého kapitalismu".

Byly shrnuty do těchto bodů:

• rozšiřování schopností a pravomocí, zatímco se snižuje zodpovědnost,
• privatizuje se zisk a zespolečenšťují (a často ignorují! ) náklady,
• otupuje se vědomí a znehybňuje společnost usměrňováním vlády, médií a veřejného mínění na užší samo-rozvíjející se pohled, hlásající, že je v zájmu společnosti, ale často zahalující tragické důsledky pro společnost,
• podkopává rozumné uvažování korumpováním vědomí našeho společenství. Dospělý kapitalismus je synonymem krátkozrakého zaměření na zisk.

Toto je jen jedna skupina problémů, stará už několik staletí, těžiště sociálních a ekonomických studií. Mezitím se objevil nový soubor problémů jenž může a patrně také ovlivní způsob řešení výše uvedených problémů. Je to výzva představovaná životním prostředím. Filozof Kenneth Boulding řekl, že když si někdo myslí, že v konečném světě nějaký proces se může vyvíjet exponenciálně bez omezení, musí být blázen, nebo ekonom. Robert Newmann napsal v The Guardian 2. února 2006, že, "nemůže existovat smysluplná reakce na klimatické změny bez masivních společenských změn". Končí radikálním varováním: můžete mít buď kapitalizmus , nebo obyvatelnou planetu. Jedno nebo druhé, nemůžete mít obojí. Máme opět jasné "rozcestí civilizace". Jsme opět chyceni mezi Scyllou a Charybdou? Řešení tohoto dilematu představuje "meta" problém nad otázkami jež zaměstnávají dnes sociology a ekonomy, abych uvedl jen dvě nejrelevantnější disciplíny.

Zajímavých myšlenek je přehršle, ale na zaplnění čeká zvlášť jedna mezera, a to je -- jak sesbírat moudrost z těchto myšlenek a přepracovat je do souboru snadno pochopitelných koherentních názorů, jenž by se mohl stát těžním koněm pozitivních společenských změn.