Vařila nejlepší kávu v lázních, zejména když se Bedřichu Somrovi podařilo přivézt odněkud z tajemných končin nějakou slušnou. Laška patřil k jejím oblíbeným hostům, Fialka vždycky říkal, že se na něj paní Mari dívá jako starý pavián na banán.

Vracel se z nepříjemného zasedání národního výboru, během něhož neposlouchal, protože přemýšlel, co se to děje s Irene; zachytil několik upřených pohledů Buddyho Budila, pak mu Buddy naznačil, že by si měli zavolat, Laška kývl, avšak stejně myslel jen na svou podivnou, v posledních dnech se stále někam vytrácející manželku. Měl pocit viny, ale marně hledal, odkud se tento pocit bere.

Hledání přerušil bývalý sociálnědemokratický funkcionář, snad se jmenoval Haman, byl stále ještě ředitelem tiskárny, zavedl Lašku na záchod a tam mu ukázal obtahy vánoční gratulace, kterou mínil před vánoci rozesílat. Na papíře se skvěl znak sociální demokracie a zdobný nápis: Však s prvním jara vanem, jak pošlapaná tráva vstanem. Laška si náhle připadal jako opuštěný v temném lese; myšlenku Hamanovi pochválil a stačil utéci, než mu ten stihl jeden obtah vnutit.

Když vešel do Mini-Pici-Cuki, zamávala na něj od rohového stolečku nějaká žena, jež tam seděla s kávou, třemi žloutkovými věnečky a velkou griotkou. Nepřipadla mu povědomá, ale když přišel k ní, ke svému značnému překvapení v ní rozeznal svou někdejší přítelkyni Kateřinu, dívku, se kterou chodil, než byl tehdy za protektorátu zatčen. Bože, zdálo se mu, že je to několik desítek let! Pokud věděl, provdala se za Miroslava Prejzu, věrného souputníka Buddyho Budila všemi politickými kolotoči. Teď byla jiná, tlustá, jaksi zvadlá a nebyla si podobná.

"Jsi to ty?" řekl Laška a posadil se k ní, "málem jsem tě nepoznal, vypadáš jako Marta..."

"Která?" užasla Kateřina Prejzová.

"Gottwaldová," dokončil Laška. "Doufám, že se tě to nedotklo."

Kateřina se na něj zkoumavě zadívala, ale nic neřekla.

"Kičit kávé, kedvešem," paní Mari se zářivě měděně zbarvenými vlasy postavila před Lašku tácek s kávou a skleničkou rumu, "dobrý chut." Cítil, jak ho něžně štípla do ucha.

"Nezeptáš se, jak se mám?" dloubla do Lašky Kateřina.

"Jak se máš?" zeptal se Laška. Nemohl a nemohl si vzpomenout, jaká bývala v posteli. Jak je to možné, ptal se sám sebe, je to proto, že se změnila, nebo to bylo tak fádní, jak to jen může být s hodnou holčičkou z dobré rodiny? Nevzpomínal si vůbec na nic.

Kateřina si začala stěžovat. Prejzovo postavení v poslední době zřejmě vykazovalo ztráty a začal se chovat úzkostlivě. Ještě před několika měsíci očekával, že bude krajským funkcionářem, ale vzhledem k tomu, že se na krajský výbor vrátil soudruh Majlant -- skutečně řekla soudruh!, uvědomil si Laška -- a s ním i jeho manželka, Laška si přece musí pamatovat jejich otřesné malverzace, jen ty kšefty s těmi zabavenými kožichy!

"Pamatuju si," připustil Laška.

Majlant a jeho žena, pokračovala Kateřina, jsou největší nepřátelé Prejzy, totiž, nejdřív to nebylo tak hrozné, zpočátku byly s paní Majlantovou kamarádky, ale pak, bože, to je taková trapná příhoda, pořádali Sověti velkou recepci a tam měli takové výtečné sušenky, jaké měla vždycky ráda Kateřinina maminka, Kateřina zalitovala, že nemůže ty sušenky mamince přinést, a paní Majlantová se jí vysmála, bože, Katynko, ty jsi ale nemehlo ostýchavé, jen se nestyď, já ti ty sušenky nasypu do kabelky...

"A představ si, ani se mě neptala, otevřela mi kabelku a chtěla mi tam ty sušenky nasypat, jenže já už měla kabelku plnou cigaret," vzdychla Kateřina.

Od té doby vztah mezi přítelkyněmi ochladl, ačkoliv k tomu evidentně nebyl žádný důvod, ovšem definitivní konec nastal, když se Miroslav Prejza postavil proti Majlantovi. Nu a teď, teď se ten hrozný člověk vrátil...

"To má Míra z toho, že je tak poctivý," řekla Kateřina smutně, "že se vždycky stavěl za dobrou věc. Bože můj, on už na mě deset minut čeká! Pojď ho pozdravit, bude mít radost!"

Laška měl pochybnosti jak o poctivosti Miroslava Prejzy, tak o jeho radosti, až se dozví, s kým se jeho choť zdržela, ale právě proto zamával na paní Mari, řekl jí, že se hned vrátí, a vyšel s Kateřinou z kavárničky.

"A ty máš pořád tu...." pravila Kateřina na ulici.

"Ano, tu," souhlasil Laška.

"Já nevím," řekla Kateřina, "jestli je to pro tebe dobře."

"Opravdu," usmál se, "to nevíš."

Miroslav Prejza stál na rohu, opíral se o auto a díval se na špičky svých bot; byly to staré, kdysi drahé boty. Patrně, pomyslel si Laška, by je nenosil, kdyby byly nové. Na zlomek sekundy se v něm probudila slabá lítost, zároveň v něm vytanula představa manželů Majlantových jako dvou obrovských kudlanek nenábožných, chystajících se prokousnout tomuhle unavenému a vylekanému hmyzu krk a snést do něj svá hnusná vajíčka, ale rychle tu lítost zahnal, protože si všiml, o jaké auto se Prejza opírá.

"Máš opla olympii," řekl Laška, když se matně a chladně pozdravili. Vybavila se mu vzpomínka na vojenskou helmu, kterou Prejza nosil v pětačtyřicátém roce. I to bylo velmi, velmi dávno. "Taky jsem měl olympii... Odkud to máš?"

Prejza se podíval na auto a pokrčil rameny.

"Koupil jsem to auto vloni, snad -- kdy to bylo, Katuško?" řekl. "Myslím, že to bylo v Mariánkách, předtím to bylo Auto Krautner a syn."

"Určitě," odpověděla.

"Vídáš se někdy s Buddym?" zeptal se Laška.

"Málo," řekl Prejza. "Už málo." Laška se neptal, zda je to proto, že nechce Buddy, anebo z nějakého jiného důvodu.

Irene nebyla doma. Frau Šanovský přičinlivě hlásila, že volal nějaký pan Hauser, pak dvakrát zase ta Frau, co shání občas pana doktora, a kocour že hat schon wieder geschissen in der Bibliothek. Pak se smutně zadívala na Lašku a řekla:

"Vy byste měli mít děti. Už na to máte roky a gnädigste by měla co dělat. A teď jdu vyvětrat po tom hovně."

Laška pohlédl na kocoura, který seděl na komodě, packy složené pod sebe a díval se na Lašku spokojeně jako někdo, kdo vykonal svůj úkol dobře. Vzdychl a zvíře pohladil.

"Možná," pravila Frau Šanovský, "znamená Scheisse štěstí."

"Ne," odpověděl Laška. "hovno znamená hovno."

2.

"Je tu Nekolný, pane doktore," hlásila slečna Pischingerová. Šofér se vynořil za jejími zády, suverénně se kolem ní protáhl, slečna Pischingerová uhnula, aby se o ni neotíral, a s významným pohledem zmizela v předpokoji.

"Taky by jí neubylo, lesby," řekl vesele Nekolný a posadil se, ačkoliv ho k tomu Laška nevyzval. "Šéfe, mám informaci, že rostou bílý hřiby."

"Hm," odpověděl Laška a rozhodl se, že nebude celou věc zdržovat. "Já mám taky nějaké informace. Poslyšte, jak to bylo tehdy... říkal jste, že se ten ruský voják zastřelil, ne?"

Nekolný se tvářil nechápavě a pak se ušklíbl.

"Jo, tenkrát, když udělal totální škodu na naší olympii," řekl. "Toho teda nebyla žádná škoda. Škoda byla jen tý olympie. To bylo moc dobrý auto."

Laška souhlasil.

"Bylo," pronesl klidně. "Znáte firmu Auto Krautner?"

Nekolný překvapeně vzhlédl. Kývl.

"Jo," připustil.

Laška se usmál.

"Máte výpověď, na hodinu. Na shledanou."

"Nedělejte to," řekl Nekolný.

"Na shledanou," opakoval Laška.

"Nedělejte to," opakoval také Nekolný.

"Můžete jít." Laška se obrátil zase k papírům.

Nekolný s popuzenou, pokřivenou tváří vstal -- Laška si znovu uvědomil, jak se ten chlap se svým skobovitým nosem podobá koze, udělal několik kroků ke dveřím, pak se však obrátil.

"Toho vy ale budete litovat," sykl a pokusil se o úsměv.

Laška vstal, došel k Nekolnému, vzal ho za límec a vyvlekl z kanceláře do předpokoje, kde tím velice potěšil slečnu Pischingerovou. Nekolný už nepromluvil.

3.

Fialka nebyl v sanatoriu a nikdo neuměl Laškovi říci, kde je, asi seděl v nějakém baru, sám a opíjel se do střízliva jako jindy. Sabina nebyla ani doma, v kanceláři měla obsazeno. Když Laška přišel do sanatoria, ve společenské místnosti rusalka Libuška rozmlouvala s básníkem Krákorou, z toho, že mladý muž držel v ruce popsaný sešit, soudil, že četl dívce své básně. Těžko si dovedl představit odlišnější mladé muže, než byl básník a dívčin bratr, jejich případné setkání by asi skončilo fackami...

"Myslím, že šel někam s těmi..." řekl mladý básník, "no... s těmi filmaři."

"Nemáte je rád, zdá se," poznamenal Laška.

Libuška se usmála.

"Nemá," řekla, "ale nechce mi povědět, proč."

Básník zčervenal.

"Ne, to -- to prostě nejde," zavrtěl hlavou. "Nikdy bych nevěřil, že se mezi umělci může objevit tolik lidské, co lidské, tolik buržoazní spodiny..."

Laška pokrčil rameny.

"Čím je váš otec, Ondřeji?"

Chlapec se trochu pohrdavě usmál.

"Každý má šanci svůj třídní původ překonat," řekl. "Můj otec je úředník. Ale o to přece nejde."

"Tvůj otec je ředitel," opravila ho rusalka. "Má pod sebou sto lidí, to přece není úředníček..."

"Je to ale pracující člověk," ohrazoval se Krákora, "není to nějaký parazit. A mně už je osmnáct let, jsem dospělý a s otcem už nemám skoro nic společného..."

"Řekněte Fialkovi, slečno Brázdová," požádal Laška, "aby se mi ozval. A pozdravujte bratra. Doufám, že se nesetkává moc často tady s panem Krákorou..."

Rusalka se usmála. Krákora zúžil oči.

"Slečna," řekl ostře, "může dělat, co chce!"

"A to také dělá," pravila rusalka. Byla pořád tak zdravá, až Laškovi zatrnulo v zubech.

4.

Irene se osprchovala, osušila jedním z Rusových ručníků, které byly všechny nové, hrubé a žluté, ovinula se suchou osuškou a olizujíc se jako mlsná kočka vyšla z koupelny. Byla veselá a těšila se.

Irene se scházela s Komarovským velmi nepravidelně a vlastně málo, protože Rus často znenadání mizel a nebyl ani na telefonu, ani v kanceláři toho obchodu, ani v některém lokále, které navštěvoval. Několikrát měla pocit, že Sergeje zahlédla, ale bylo to vždy jen rychlé a nejisté; jednou jí připadalo, že ho vidí vcházet do budovy policejního ředitelství, ale než se podívala lépe, muž v domě zmizel, jindy se jí zdálo, že kolem ní projelo auto, jakási dlouhá limuzína, ve které vzadu seděl právě on, avšak ověřit si to nemohla.

Ach, auto! V auto-unionu se s Rusem svezla jen jednou a málem zemřela strachem -- Serž jezdil jako šílenec, skoro nikdy nebrzdil, a když už, pak na brzdu dupl co nejsilněji, rudé auto bylo každou chvíli ve smyku. Dojeli do lesa a tam se spolu pomilovali na sedadle, zatočila se jí hlava, když si na to vzpomněla.

Spali spolu od toho prvního setkání jen několikrát, snad pětkrát, a nikdy už to nebylo v posteli, Irene si myslela, že důvodem je přítomnost té černovlasé čarodějnice v Rusově domě; docházelo k tomu tak jako ve voze -- rychle, spontánně, intenzivně, silně, zůstávali napůl oblečeni a v jedné jediné poloze, v té první, se kterou začali. Dvakrát ji Sergej jen zvedl se země jako dítě a opřel zády o stěnu nějakého domu ve tmě.

Tentokrát ji však pozval k sobě. Bylo to velmi ruské -- tmavý chléb, uzené ryby, šunka, sekt, vodka. Vypila dvě sklenice sektu, vodky jen usrkla, ale stejně si připadala opilá, cítila, jak jí do hlavy z břicha stoupá touha.

Sergej seděl v kalhotách a tílku na ustlané posteli, zouval si právě boty.

"Ne, svléknu tě sama," řekla Irene, shodila osušku a klekla si před něho.

"To nět," vrtěl Rus hlavou, ale nakonec vstal a nechal si stáhnout tílko přes hlavu. Pak se otočil k Irene zády a chtěl si svléci kalhoty. Irene ho obrátila k sobě a vkleče mu je rozepnula sama, proti ní se pod spodky rýsovala jeho erekce, kterou se Sergej snažil zakrýt rukama. Irene se usmála, strhla jeho bílé spodky a vzala jeho penis do úst.

"Co to děláš?" slyšela nad sebou jeho hlas. "Co to děláš, co to děláš?"

Ale cítila, že se mu její počínání líbí.

"Líbí se ti to? Líbí se ti to?"

Irene postrčila Sergeje, až spadl na postel, a posadila se na něj. Zatímco se na něm blaženě kývala jako spokojená plachetnice, sykal Rus polohlasem:

"Kdo tě to všechno naučil? Kto tebja eto vsjo naučíl?"

Irene se jen usmívala.

"On," zavřel Sergej oči, "eto on tebja eto vsjo učil..."

Irene se nad ním sklonila, otřela se mu několikrát ňadry o obličej, vousy ji příjemně lehtaly na bradavkách, vzala polštář pod jeho hlavou, odhodila ho -- a začala zděšeně ječet. Skácela se nazad a polštářem si zakryla tvář.

"Čto slučilos?" ptal se nechápající Rus, ale pak to ihned pochopil: pod polštářem ležela mrtvá kočka. Byl to modrý kartouzský kocour, uškrcený provazem, který měl ještě kolem krku; na čumáčku měl zaschlou krev.

5.

Buddy měl unavené oči a špatnou náladu. Přehazoval téměř bez čtení papíry z levé hromady na svém psacím stole na pravou hromadu, tu a tam na některý něco napsal a některé podepisoval.

Když Laška vešel, Buddy vstal, na klopě, jak Laška stačil postřehnout, se mu stále třpytil odznak se srpem a kladivem, Lašku minul, otevřel dveře do kanceláře své sekretářky a řekl jí, že k němu patnáct minut nesmí nikdo vejít.

"Nikdo," opakoval dvakrát, "nikdo, soudružko, i kdyby to byl sám soudruh Slánský, ano? Rozuměla jste mi?"

Sekretářka pípla, že ano, a Buddy pečlivě zavřel dveře. Pak k Laškovu překvapení velmi tiše otočil klíčem a téměř neslyšně zamkl.

"Nechal jsem včera namazat zámky," řekl. "Sedni si."

A zašel do dveří na druhé straně kanceláře. Kancelář, kterou původně zařizoval generální ředitel porcelánek pro sebe, byla rozlehlá, s balkonem, a tyto dveře vedly do další místnosti, jakési odpočívárny se šatnou a malou koupelnou. Zaslechl, že tam Buddy polohlasem s někým mluví.

Nic nechápající Laška si přiznal, že ho vlastně Buddy už několikrát dovedl překvapit, a se zájmem očekával, oč půjde tentokrát. Ze šatny vyšel nejprve Buddy a za ním vysoký člověk, který svou dlouhou tváří trochu připomínal Garyho Coopera. Aniž by něco vysvětloval nechápajícímu Laškovi, usadil Buddy toho člověka na třetí křeslo a řekl:

"Začněte, kapitáne."

Kapitáne? Laška se trochu ulekl. Byl to snad zase nějaký policajt?

Kapitán přehodil nohu přes nohu a promluvil očekávaným melodickým hlasem, odpovídajícím jeho filmovému typu.

"Je to bezpečná cesta," řekl spíše k Buddymu než k Laškovi. "Pojedete s francouzskými pasy. Jsou to pravé francouzské pasy, které pro mě dělá prefekt z Puy-de-Dôme, je to můj přítel. Samozřejmě to není zadarmo, ale cena je myslím přiměřená. 50 000 za osobu a pas, děti polovic."

Laška se přistihl, že sedí s otevřenými ústy.

"Žádné děti s námi nepojedou," mávl Buddy rukou a obrátil se na Lašku. "Proboha, zavři hubu, vypadáš hrozně. Slyšels. Na ty pasy potřebuje kapitán fotografie. Přineseš je v obálce. Peníze taky. Nebo snad nechceš?"

Kapitán se tvářil, jako kdyby se ho nic z toho netýkalo.

"Ale asi ano," řekl Laška.

V Buddyho očích se objevil záblesk netrpělivého znechucení, ale zase zmizel.

"Máte nějaké jméno, které byste chtěl mít na pasu?" zeptal se kapitán.

"Mohl...," Laška zaváhal, ale nedokázal sám sebe překonat, "mohl bych se jmenovat například Arthur Verlaine..."

"Jdi do prdele," houkl Buddy. "Budeš se jmenovat Vincent Moulin nebo tak nějak... normálně."

"Ale jak... jak jaksi..." zadrhl se Laška, ale kapitán pochopil.

"Pracuji v cestovní kanceláři, takže mám jisté možnosti," řekl. "Ovšem v Praze. Nikdy jsme se neviděli, pane doktore, samozřejmě."

Laška pochopil, že Buddy toho člověka o všem informoval.

"Oukej," řekl Buddy. "Viděli jsme se. Domluvili jsme se. Laška půjde první, vy počkáte."

Vstal a stejně tichounce, jako předtím zamykal, zase dveře do sekretariátu odemkl. Kapitán podal Laškovi ruku s pěstěnými nehty a zmizel v šatně.

Irene přišla domů až téměř o půlnoci. Působila přepadle.

"Ty na mně čekáš?" podivila se.

"Máš nějaké fotky na doklady?" řekl Laška. "Budu zítra potřebovat nejméně dvě."

"Na co?" zeptala se.

"Budou nějaké nové legitimace," odbyl otázku Laška. "Kde jsi byla?"

"Nikdy se neptáš," řekla neklidně.

"Teď se ale ptám, tak kde jsi byla?"

"Sešla jsem se s nějakým Helmutem Hauserem," odpověděla Irene po malé chvilce. "Je to starý známý. Odjíždí do Německa, navždycky... Dala jsem mu nějaké věci pro mou tetu v Norimberku. Jen pár rodinných památek, fotografii matky a tak..."

6.

U varhan kavárny Grandhotelu, kde měl Laška schůzku s Doležálkem, seděla neznámá starší žena s ustrašenýma očima; měla na sobě omšelý černý svetřík s bílým límečkem ze zašlé krajky, hrála valčíky, nahrbená dopředu jako špatný řidič auta a dívala se jen a jen do not.

Laška se pokusil si rytmu Císařského valčíku nevšímat a rozhlédl se, kde vlastně tajemník sedí; Doležálek seděl v koutě a četl noviny.

"Tady jsem," řekl Doležálek, nezvedaje hlavu od novin, "přijměte místo."

"Co to čtete?" zeptal se Laška.

"Slova, slova, slova," odpověděl Doležálek vesele. "Tahle si sama říkají svobodná. Ve světě se dějí samé katastrofy. A jak se vede vám, pane doktore? Nikde jsem vás neviděl."

Laška se pomalu posadil proti němu. Opravdu Doležálek nevěděl, kde v posledních dnech byl?

"Musel jsem několik dnů zůstat v Praze," vysvětlil Laška. "Chtěl jste se mnou mluvit?"

"Zavřeli živnostenského referenta," Doležálek složil noviny a napil se kávy, "budeme muset najít někoho na jeho místo. Ale to není všechno."

Varhanice se ještě více přihrbila, až připomínala kočku číhající na hraboše a začala hrát Na krásném modrém Dunaji, hned na začátku udělala ošklivou technickou chybu a nástroj vydal bolestný zvuk. Starý vrchní směšně zkřivil obličej.

"Kam se poděl profesor Dvořák?" podivil se Laška.

"Vy nic nevíte," zasmál se Doležálek, "policie zjistila že ten varhanní virtuos przní děvčátka, která k němu nadějeplní rodiče posílali, aby se něco naučila... No, něco se holčičky naučily..."

"Zavřeli ho?"

"Zdá se," souhlasil Doležálek. "Tahle osoba nemůže profesora Dvořáka nahradit, zase zmizela jedna rázovitá postava... Každou chvíli se někdo ztrácí. Jako zmizel profesor Eliášek a jeho choť, jako zubař Hohn s manželkou, koneckonců jako váš kamarád Erazim..."

"Lidé se vracejí do vnitrozemí," řekl Laška. "Už to tu není tak... výnosné jako ještě před rokem nebo dvěma."

"Nemyslím," usmál se Doležálek protivně, "že se tihle někam vrátili. Mladý Erazim rozhodně ne. Taky zmizel fotograf Houfek. Toho je mi obzvlášť líto jako ozdoby. Ještě víc jeho dcery..."

Fotograf Houfek byl zvláštní člověk, nosil dlouhý plnovous a většinou, bez ohledu na počasí, chodil v krátkých kalhotách; měl hezkou ženu, snad byla Němka, a asi sedmnáctiletou dceru Renatu, obě fotografoval nahé a jejich akty prodával. Jednou způsobil skandál, když během sovětské hymny při nějaké přehlídce počal šplhat na kandelábr, protože chtěl pořídit snímky shora -- pokud si Laška vzpomínal, z kandelábru ho stáhli policajti. Zejména akty té Renaty byly hezké... Renata sama ale byla chladná a rezervovaná.

Náhle se v kavárně setmělo, protože všechny lustry naráz zhasly. Hosté hlasitě zašuměli překvapením a varhanice na okamžik přestala hrát. Číšníci však nijak překvapeni nebyli. Starý vrchní jim přinesl ke stolu svíčku.

"Nesmírně se omlouvám, pane doktore," řekl vrchní a Laška si dobře povšiml, že se neomluvil Doležálkovi, "vypínají občas proud, nedostatek elektřiny, prosím."

"Děkuju. Takhle je to vlastně intimnější," pravil Doležálek, který vrchního opomenutí nevšímavě přešel. "Mimochodem, prý takto napodobujeme Sovětský svaz, kde se elektřina vypíná téměř denně, zoceluje to národ..."

"Někdy se divím," řekl Laška, "že vás ještě nezastřelili."

Doležálek se ale jen zasmál.

"Jsou tací, kdo tvrdí, že jsou jenom dvě možnosti: zůstat tady a výt s vlky, no možná by bylo přesnější říci s voly a já vím, o čem mluvím, - anebo se vypařit jako pára..."

Laška přemýšlel, zda má vstát a odejít, anebo si poslechnout, co mu to vlastně chce Doležálek říci. Vybral si to druhé. Varovně ale řekl:

"To je blbost. Nesmysl."

"Někteří lidé nemají svědomí, doktore," ušklíbl se Doležálek. "Zpátky k té první možnosti: vzácný pane doktore Laško, jste dost inteligentní na to, abyste dokázal podat prst a ruku si nechat. Pro pár frází ještě nikomu huba neupadla. Znáte přece chodskou přísahu - to je pravou vzhůru k nebi, levou dolů k peklu, čímž se to navzájem ruší."

"Kam tím míříte?" předstíral Laška, že nechápe.

"Nechcete mít možnost dokončit svou práci, navázat na to málo pozitivního po Němcích, jako je plánování průmyslu, zvelebit ten kraj a učinit ho českým, dostavět lázně, zrenovovat Císařský pavilon, všechno, o čem pořád mluvíte? Je vám snad jedno, že to dostane do ruky nějaký idiot a všechnu tu krásu zničí? A až nebudou bolševici vědět, kam z konopí, přijde náš čas... Sakra, je tak těžké se prolhat k pravdě? Myslíte, že budete sám, kdo si počká?"

"Jak vůbec víte, že nepůjdu za Ulmanem a neřeknu mu, co tu vykládate?"

Doležálek se ale zasmál.

"V tom ohledu jsem bez obav, jste přece slušný člověk. Opravdu chcete všechno opustit? Všechno?"

"Nechci, sakra," odpověděl Laška a pocítil nebezpečný nával upřímnosti, o kterém věděl, že ho musí potlačit, ale nechtělo se mu. "Jenom... Kde je vůbec šance v tomhle světě cokoliv prosadit? Nebyl jste v Terezíně, bože, kdybyste tušil, jak jsme si představovali svět po válce..."

Doležálek zavrtěl hlavou.

"To asi neumím," připustil.

"Měli jsme -- věřili jsme, že... Rozumíte, byli tam profesoři, učenci, sportovci, měli jsme pocit, že Němci vědí, proč nás tam zavřeli, že chtěli národ izolovat od jeho elity... A tak jsme..."

"Elity," kývl Doležálek, "vlastně není tak těžké stát se elitou, že? Někdy stačí, když vás zavřou -- musí vás zavřít ti správní, to znamená ti špatní, a ti to pak musí prohrát -- anebo stačí se přidat k těm správným, ale ti to pak musí vyhrát... Co jste si představoval? Že budete prezidentem?"

"To asi ne, ale -- čekali jsme, že se všichni poučí, plánovali jsme věci lepší, něco se už děje, třebas znárodnění filmu, aby se kvůli penězům netočila jedna sračka za druhou, jako to bylo před válkou..."

"Vidíte, že jste vlastně náš člověk," přerušil ho Doležálek téměř vítězně, "protože pro vás peníze nejsou tou nejvyšší hodnotou a jediným měřítkem. Zrovna tak jako já nesnášíte psychologii velkouzenářů, nařvaných aut a procovských vil..."

"Ne, pane Doležálek," řekl Laška. "V tom nejedu. Proč mi to vlastně vykládáte?"

"Protože vás potřebuju," pokrčil Doležálek rameny. "Chci, abyste se stal místopředsedou a posléze předsedou ONV!"

"Vy jste zešílel," vyhrkl Laška. "Proč mi to neřekne Buddy?"

"Z mnoha dobrých důvodů," usmál se Doležálek.

Opravdu netušil, kde byl Laška poslední dny? Anebo to byla součást téže pavučinky?

"Vždyť jsem teď byl týden ve vazbě!" vykřikl zbytečně hlasitě.

"To nevadí a já to samozřejmě vím," odpověděl Doležálek. "Řekněme, že Břetislav Budil není příliš perspektivní."

"Peňáz!" Doležálek se vysloveně potěšil, když mu Laška o výslechu vyprávěl. "O tom se mezi policajty říká, že zahajuje každý den onanií, protože jednak o něho ženské vůbec moc nestojí, a při pohledu na jeho maličký červený orgán se prý rozesměje i otrlá prostitutka..."

"Ušetřete mě humoru," zaprosil Laška.

"Chcete říci, že to nebylo zábavné? Tedy svým způsobem? Mám informace, že vazba funguje po staru a zatím je spíš fešácká..."

"Jak pro koho," hněval se Laška. "Potom odvezli taxikáře a na celu ke mně přišli dva, jeden dělník z motorárny, měl všude modřiny a na obou očích monokl... Jeho totiž při výslechu bili, jako mě kdysi Hahn na gestapu, gumovou hadicí. V motorárně někdo podváděl, snad to byl bratranec toho nešťastníka, a oni mu nevěřili, že nic neví..."

Zbitý dělník Doležálka evidentně naprosto nezajímal.

"A ten druhý?" zeptal se.

"Třetí pryčnu zabydlel dopravní referent z Chebu, Jánský se jmenuje, bývalý kapitán západní armády, dvakrát raněný u Tobruku."

"Kradl benzin," kývl Doležálek, "o tom já vím, říkalo se mu Petrolejový princ... Ale jak to bylo dál s vámi?"

"Nemám důvod to tajit," pokrčil Laška rameny. "Druhý den mě zavedli k náčelníkovi nebo přednostovi a ukázalo se, že je to Karel Kvíčala, chodil na gymnázium o tři nebo čtyři roky výš než já... Od gymplu jsem ho neviděl. Ten mi řekl, že výslech byl sice neúspěšný, ale on prý stejně ví, že jsem nějak ilegálně činný."

"A jste?" usmál se Doležálek. Varhanice začala hrát něco, co asi mělo být Mozartem, ale jenom ho to připomínalo. Kolem prošlo několik žen, jedna se na Lašku usmála. Nemohl si vzpomenout, kdo to je.

"Byl bych blázen," odpověděl Doležálkovi, "kdybych byl, a blbec, kdybych o tom vyprávěl vám... Ten Kvíčala se mě pak zeptal, zda vím, že mě může bez rozsudku poslat na dva roky do Jáchymova. Řekl jsem mu, že může, pokud to tedy pomůže republice..."

"To bych neriskoval," namítl Doležálek. "Víte, Karel Kvíčala, to je velmi, velmi ambiciózní pán... Nevyprávěl vám Buddy o Emanuelu Vajtauerovi, který řídil za války Přítomnost?"

"Nejspíš ano," přikývl Laška. "Něco mi říkal..."

"Asi že dělal pro Brity. Ten váš starší spolužák je taky tak zajímavý příklad, jenže naopak. On se stal Němcem, snad měl německou matku, přejmenoval se a začal si říkat Ritter. Vlastní odporně slovanské jméno se mu stejně nikdy nelíbilo a Němci ho neuměli vyslovovat. Jenže ho poslali na ruskou frontu jako vojenského policajta... Už nevím, jak tomu Němci říkali. Když ho chytli Rusové, málem nastal jeho konec. Kvíčala prý však napsal v cele desetistránkový návrh, jak by mohli Rusové jednat po válce, jak by se mohli stát vlastně majiteli celých lázní a zejména jak je to s uranovou rudou, nějak se mu podařilo, že jeho dílo dostal do ruky jeden ruský generál. Pak Kvíčala na několik měsíců zmizel, patrně, jak se říká, byl v Moskvě na školení NKVD, ale vrátil se a objevil se nejprve jako redaktor v rádiu, potom jako velitel StB tady v lázních. V Polsku mají nějakého Bolka Piaseckého, ten udělal pro Rusy něco podobného s polskými katolíky, jeho spolek se jmenuje Pax... A Karel Kvíčala... Znáte jeho ženu?"

Laška zavrtěl hlavou.

"Paní Kvíčalová má zajímavou vlastnost, kdykoliv uvidí průvod, rozpláče se. Nikdo neví proč, ani doktor Fialka na to nepřišel. Říká se, že ji Kvíčala nutí ke společným souložím ve skupině, aby mu nemohla vyčítat jeho nevěry... Možná by vás rád pozval, při vaší pověsti... Chtěl vás získat?"

"Chtěl," řekl Laška po krátké úvaze, jde-li o zkoušku nebo ne, "abych se stal členem ilegální socdem skupiny, ale já říkal po pravdě, že žádnou neznám a v žádné být nechci. Zavázal jsem se, že se u něj budu jednou týdně hlásit, a kdybych se něco dověděl..."

"Tak mu to v souladu se zákony hned ohlásíte... No jo, jste příliš oblíbený," řekl Doležálek, "dokonce i u dělníků, a tudíž nebezpečný. Proto si vás chtějí zajistit..."

"Dokonce mi vrátili i pistoli," zasmál se Vincenc.

"Vida - a a propos, co říkáte tomu procesu se starým Erazimem?"

"Pardon?" užasl Laška.

"Asi se to k vám nedostalo, i když se divím. No, ani v base se všechno neví. Víte ale přece, že starý Erazim, kapitalista a třídní nepřítel, unikl po válce dekretům jen díky tomu, že několik důvěryhodných lidí - jako třeba vy - dosvědčilo, že podporoval odboj. Za války měl kontakty, které byly dosti podezřelé..."

"Vím o tom všechno, prostě ty Germány klamal!"

"Někdo to vidí jinak, drahý doktore," smál se Doležálek. "No -- pan Erazim se totiž oprávněně obával, že za války, která byla na spadnutí, nebude zase dostatek potravin -- pamatoval si totiž velmi dobře tu první světovou válku. Proto, když si stavěl na kraji města vilu, postavil k ní -- pravda, opodál, aby mu to nesmrdělo do oken, také menší hospodářství, kde celou válku choval dvě nebo tři krávy, nějaké ovce, slepice, tu a tam prase. Samozřejmě se o ně nestaral sám, to dělali dva manželé, placení zaměstnanci. Po válce v tom pokračoval, jak víte, soud vrátil Erazimku akcionářům, ale po změně režimu to ovšem už bylo těžší, že... Protože bez přilehlé louky, jejíž pronájem mu národní výbor neprodloužil, nemohl druhou krávu živit, prodal ji. Jenže žijeme v době řízeného hospodářství a kráva musí mít dobytčí pas a cosi, čemu se říká uzávěrkový list."

"To vím," řekl Laška netrpělivě.

"Dobytčí pas si Erazim, totiž, on sám ne, je senilní, ale někdo, snad paní, opatřil, ale jelikož prodával krávu jako chovnou, nikoliv na maso, uzávěrkový list si neopatřil. Řezník, jemuž chovnou krávu prodal, zvíře naopak porazil a s masem ruče obchodoval. Potud skutečnost, jenže..."

"Co se stalo?" Laška začal vstávat.

"Seďte," sykl Doležálek nečekaně ostře a Laška si raději sedl. "V jiné době by ten přestupek řešila nějaká komise, ale dnes se to kvalifikuje jako ohrožení národního hospodářství. Žalobcem byl doktor Brunner... Tvrdil, že to byla kráva celého lidu..."

"Mamma mia," zašeptal Laška. "Dovedu si to představit..."

"K soudu Erazima ještě přivedli, ale rozsudek neslyšel: ranila ho večer před vynesením rozsudku mrtvice a říká se, že umírá..."

Laška vstal.

"Jdu tam," řekl.

"Počkejte," řekl klidně Doležálek, "ještě něco: a dva dny po procesu, představte si, se doktor Brunner vypařil, zmizel za kopečkama, s celou rodinou, prostě ty soudruhy oklamal..."

Laška mávl rukou.

"Neplaťte," usmál se Doležálek. "Pozval jsem vás. Važte si toho, asi se to nebude opakovat. Jsem držgrešle."

Nejprve to venku opravdu vypadalo, jako když padá hvězda. Obrovská, rudá hvězda, která se hnala s rachotem soumrakem lidem nad hlavami a zanechávala po sobě hluk a divný sirný zápach.

7.

Pohřeb starého Erazima proběhl, jako kdyby ho režíroval sám František Ptáček, který se ho také zúčastnil. Bylo zataženo, lehce poprchávalo, když šli do kostela, na některé náhrobky kolem usedali holubi, nejblíže seděla bílá holubice, posadila se na pomník, kde odpočíval jakýsi Herbert von Fragstein-Zwitter, Generaloberst im Ruhestand. Pozorovala lidi, pobíhala po pomníku a kálela na něj bílé stopy.

Protože vdova neposílala parte, shromáždilo se v kostele jen asi třicet lidí, většinou bývalých zaměstnanců Minerální vody Erazim. Paní Erazimová neplakala, stála rovně a čekala; když do kostela přivezli rakev, požádala tiše jednoho ze zřízenců pohřební služby v černém, aby zvedl víko. Když se to stalo, kostelem zazněl poplašený šum, ale paní Erazimová se jen sklonila k rakvi, pokřižovala čelo mrtvého a řekla velmi tiše německy:

"Mach gut, mein Freund."

Když vycházeli spolu s Fialkou ze hřbitova, Laška se zeptal režiséra Ptáčka, proč na pohřeb přišel, když Erazima neznal. Režisér se usmál.

"Tak trochu jsem se cítil sám a potřeboval jsem lidskou společnost..."

"Lidí je tu hodně," řekl Laška, "ovšem většina mrtvých."

"Pořád lepší," pokrčil rameny Fialka, "než šílenci..."

"Miluju pohřby," vysvětlil režisér Ptáček. "Pohřeb je jako dobré filmové finále: se vším všudy, láska, slzy, konec, odpuštění, na náhrobky se píší jen dobré věci, smrtí a dobrým pohřbem se každý život mění v kýč..."

"Mrtvý prd ví," řekl smutně Fialka.

Paní Erazimová před hřbitovem nastupovala do taxíku, ohlédla se, a když zahlédla Lašku, řekla několik slov taxikáři, patrně aby na ni počkal, udělala pár kroků jim naproti, políbila Lašku dvakrát na tvář -- měla mokré vlasy a kapky deště nahrazovaly slzy - a Fialkovi řekla:

"Děkuji, snažil jste se, ale jeho duše už byla ztracená."

"Nemáme jít s vámi?" nabídl se Laška.

"Ne", řekla paní Erazimová. "Ráda bych byla nějaký čas sama. Musím se to naučit, budu to velice potřebovat."

Měla pravdu, měla zemřít až za třicet dva let, ve spánku, slepá v domově slabozrakých důchodců. Nic neobvyklého.

Dívali se za odjíždějícím taxíkem.

"Soud byl samozřejmě fraška," řekl Fialka, "soudce byl doktor Polák, znám ho, neurotik, pravidelné migrény, za války ho zachránila žena árijka, ale stejně si šíleně zkusil, je to můj pacient, on byl od začátku proti tomu procesu, myslel si, že to je přestupek, kterým by se v nejlepším případě měla zabývat komise národního výboru, ale má nadřízené, ti byli jiného názoru, no a měli dost prostředků k tomu, aby Poláka přesvědčili, že se proces konat musí. Podle názoru obžaloby se za tím takzvaným přečinem totiž mělo skrývat celé spiknutí, které mohlo ohrozit zásobování celého okresu a vyvolat tak nedůvěru veřejnosti a lidu, pokud to není totéž."

"Ušetři mě humoru," zaprosil Laška. "Prostě ho odsoudili a on se to ani nedozvěděl."

"Ne," zavrtěl Fialka hlavou, "naopak. Osvobodili ho a on se to nedověděl. Pokud vím, navštívil Poláka taky soudruh Luft."

"Ježíšmarjá," zanaříkal Laška. "Nenapodobuj prosím jeho výslovnost a vůbec to zkrať."

"Jak chceš. Pravil, že republika nemá dost vhodných soudců, láme se totiž právě právní názor, nová justice musí být skutečně spravedlivá, tudíž třídní. Zkrátka nabídl Polákovi vstup do KSČ..."

Laška si vzpomněl na svou přihlášku, uloženou kdesi v šupleti Buddyho Budila. Totiž, doufal, že je tam dosud uložena.

"Já nevím, ty Poláka znáš?" nenechal se Fialka příliš vyrušovat v toku své řeči. "Je to chytrej a slušnej člověk, kdysi byl v Litoměřicích v senátu, kterej ve třicátým roce soudil toho falešného jasnovidce Hanussena... "

"Ani nevím, že se takovej soud konal," podivil se Laška.

"Jo, konal," přesvědčoval ho Fialka. "Předsedal tomu doktor Schalek -- nebo Šálek, podle toho, jak se kdy psal, asi... Tenkrát to bylo ostře sledovaný, nakonec předváděl Hanussen -- on se jmenoval ve skutečnosti Steinschneider a byl snad z Boskovic..."

"Jasnovidec mě teď nezajímá," křikl Laška.

"Předváděl před soudem celý svoje představení," nenechal se Fialka vyrušovat, "mohlo to být zajímavý, včetně hypnózy a čtení myšlenek, škoda že jsem tam nemohl být; prý předvedl pár nevysvětlitelných věcí, no, nakonec ho neodsoudili s tím, že nemůžou prokázat, že jasnovidecký schopnosti nemá, a tak nelze říci, že je podvodník..."

"Bylo mi čtrnáct a měl jsem jiný starosti," řekl Laška. "Vrať se k tomu, co se stalo teď."

"Hanussena zabili nacisti," pokrčil Fialka rameny, "vždycky jsou nějaký paralely. No -- prostě Polákovi se do KSČ nechtělo, jenže chce zůstat soudcem..."

"Zabiju tě," řekl Laška.

"Stal se členem strany, Vincenci, a jako takový si dovolil obžalobu smést a starého Erazima osvobodit, jenže týž den ráno ranila starého pána pátá mrtvička a definitivně ho zbavila mučivé povinnosti myslet."

Taxík dávno zmizel a pomalu kráčeli k lázním s deštníky v rukou.

"Jak můžeme takhle vegetovat?" řekl režisér Ptáček. "Več ještě doufáme? Náš svět se rozpadl. Všechno je v pekle..."

"Pokládám to za provizorium," odpověděl Laška. "Západ to přece nemůže takhle nechat."

"Ale může," mávl Fialka rukou. "Je moc brzo po válce na to, aby hned začala druhá..."

Mlčeli až ke kolonádě.

"Víte, jak umřel Anton Pavlovič Čechov?" zeptal se režisér. "To je velmi zajímavé. Měl tuberu, jak víte. No a bylo to v Německu, snad v Badenweileru, v hotelovém pokoji, Anton Pavlovič si objednal skleničku šampaňského, obrátil se k své průvodkyni, řekl Ich sterbe, umírám, vypil tu skleničku, položil se na polštář a zemřel."

"Měl formát," řekl Fialka s obdivem.

Laška cítil, že mu stoupá hrdlem vzhůru vlna prudkého a silného dojetí; teprve ten příběh o umírajícím spisovateli prorazil příklop, který jeho smutek držel dole na dně.

"Řekl jste že pohřeb připomíná konec filmu," začal Laška na kolonádě, když míjeli postavy pacientů s pítky, "jste filmař, ale já jsem kdysi psal, a tak si někdy říkám, jak by asi vypadal román, který by někdo napsal o nás?"

Fialka se zachechtal.

"To by teda byl román," řekl.

"Film by byl groteska," navrhoval režisér, "od slova grotta, jeskyně -- z jeskyně taky vidíme jen kousek světa a za námi je temná, těžká hmota..."

"Ty, Vincenci," přemýšlel Fialka, "ty bys byl komplikovaná, ale v podstatě pozitivní postava, sice děvkař, ale schopný se pro něco zapálit, kdežto mě by autor popsal jako postavu zatrpklého, docela zábavného cynika, ve skutečnosti dost opuštěného, který má jako plus jen Hippokratovu přísahu... Ale tu dodržuju, i když... i když bych asi uměl zabít."

Myšlenka Lašku zaujala a pokračoval.

"Byl by to divnej román, motivy by mizely jako lidi. V životě se člověk taky skoro všechno dovídá tak, že o tom někdo mluví nebo si to někde přečte, stýkáš se s někým denně, pijete, mluvíte a pak ten druhej zmizí, vzdálí se, a po letech najdeš větu: zastřelili ho někde v Africe nebo se stal ředitelem pošty v Toužimi. A to je celej román, hodiny a hodiny pití, jídla, souloží a rozmluv a pak jedna strohá informace."

"Nic neobvyklého," souhlasil Fialka. "Lidi by to četli a říkali si: jak ty figury vlastně žily, jak to, že ti blbci nic netušili nebo neviděli? Copak byli kurva hluší a slepí?"

"A ti, kdo to nezažili," navázal Laška, "budou hloupě měřit jen měřítky svého vlastního okamžiku a soudit: jak to, že jsi byl v té nebo oné straně, jak to, že jsi se nepostavil tomu nebo onomu -- a nikdy nepochopí, jak to bylo, protože život je stále stejný, ale neopakuje se."

"A co by o něm napsala kritika?" připojil se režisér.

"Podle toho, jestli má příslušný kritik autora rád, nebo ne, ne?" ironizoval Fialka. "Psali by, že postavy jen mluví a mluví, opíjejí se a myslí na sex, nic o sobě navzájem nevědí... Jako v životě."

"Napíšou, že se hrdinové obklopují zdáním a plují jako zářivé bubliny na vířícím kalu..." řekl Laška.

"Asi by napsali, že je to jako kniha o spisovateli," navrhl režisér, "který píše román o spisovateli, který píše román o spisovateli, který píše román o spisovateli. Za každou smrtí stejná poznámka, to není nic neobyčejného, nic neobvyklého."

8.

Tři dny po pohřbu starého Erazima zvonili na dveře jeho domu dva muži, tmavý automobil zaparkovali metr od chodníku. Jeden měl kožený kabát a rádiovku, druhý hubertus a klobouk.

"Hledáme pana Erazima," zamumlal ten s kloboukem, když se ve dveřích objevila paní Erazimová, sáhl do kapsy a vytáhl nějaký papír.

"Mladšího, nebo staršího?" zeptala se chladně Erazimová. Byla oblečená v černém, jen na krku měla uvázán šedivý šáteček.

Otázka muže v klobouku zmátla. Podíval se tázavě na chlapa v rádiovce, kterému byl kožený kabát příliš velký.

"Mladší je v Norimberku," usmála se dáma ledově.

"Staršího," pravila rádiovka.

"Mého muže najdete pod číslem římská tři lomeno arabská čtyři na Anglickém hřbitově," a její úsměv zmrzl.

Muži si vyměnili zklamané pohledy.

"Má to někdo štěstí," řekl chlap v klobouku s úšklebkem.

"Každý má o štěstí jinou představu," řekla paní Erazimová a zabouchla dveře. Automobil pánům nastartoval až při třetím pokusu.

MINULÁ KAPITOLA: Konec starých časů ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL