11. 8. 2006
Poezie a masmédia: O lkaní básníků nad vlastním údělemVedle pana Štengla se také já pokusím o krátkou reakci na článek M. Černíka "Poezie jako oběť doby". Bývalo zvykem, že poezie vycházela v časopisech, že byla čtena v televizi, bývalo v módě být intelektuálem či krasoduchem. Když si představím, že by se to mělo vrátit, děsím se. Poezie, kultura vůbec je pro mne něco posvátného, co může být veřejně sdíleno jen na určité úrovni ducha. Myslím, že umělec a milovník umění nemá být osvětový činitel, který lidem nutí svou vizi na stránkách časopisů pro ženy či na stránkách denního tisku. Může sem tam něco vydat, aby zkusil, zda tu jsou spřízněné duše, zda jeho autentický prožitek, vyjádřený v uměleckém díle či v reflexi nad ním, někdo opravdově přijme, může vyvolat vlnu nadšení ve vnímavé skupině obyvatel (tak třeba Goethův Werther či Ginsbergovo Kvílení), to je jistě i jedním z cílů jeho tvorby (sdílet se), ale nesmí dát svůj poklad napospas žvástu a lži, napospas "kultuře", proti níž tak vášnivě bojoval třeba Karl Kraus. |
Bojím se toho, že to neustálé kňourání básníků nad vlastním údělem, nad neschopností stát se zase čtenými mezi elitami (mezi lékaři, vědci, soudci, inženýry, průmyslníky, kněžími, učiteli, umělci), čemuž se má prý odpomoci různými dotacemi, přízní masmédií atd. (nic z toho mne, milovníka Danta, nemůže donutit číst poezii, která je prostě mizerná, tuctová), chce přivodit zpátky vlnu veřejně podporovaných pisálků, proti nimž se velcí géniové vždy bránili jako proti dotěrnému hmyzu. Na druhé straně ti, kdo tak jistě vědí, že ten a ten je básník (ačkoli třeba za sto let se bude číst stejně jako dneska Machar či Stašek), vůbec neusilují o vzdělání sebe i veřejnosti v široké nádheře panoramatu poezie světového formátu. Zřejmě by z výšky Mont Blanku bylo vidět jejich vlastní úsilí v poněkud jiné perspektivě než z pozemského ráje Polabské nížiny. Jenže v nížinách roste kdeco a bez náležité péče o půdu jen dusivý plevel. Jen a jen krása pravých perel může přimět toho, kdo má vrozenou estetickou vnímavost, aby je obdivoval, aby je kupoval a trávil s nimi lahodné chvíle, vzácné oázy uprostřed svého jinak uspěchaného a všedního života. Naříká-li ovšem někdo nad tím, že nenachází odbyt a nadšení u vzdělaných, kultivovaných lidí pro své hliněné kuličky, že nikdo nechce tyto kuličky dát své milence na její alabastrovou šíji, je politováníhodný blázen. Tím spíše, tvrdí-li o nich, že jsou krásné, aniž by je položil pro srovnání vedle perel. Chceme-li mít elity, jež milují tu opravdu božskou, niternou poezii, která se nehodí do tlampačů a do novin, musíme jim ji ukázat, bavit se o ní, srovnávat se s ní -- musíme vytvořit standardy rozhledu a jiskrnosti ducha, jaké lze najít třeba v úvahách T. S. Eliota. V tom ale naše národní tradice naprosto selhává. Abych zcela názorně demonstroval, k čemu podle mého názoru povede masmédiová poezie, jak se klube ze zmíněných článků (p. Štengla a p. Černíka), vypůjčím si pasáž z vrcholného románu Charlese Dickense Kronika Pickwickova klubu (Odeon Praha 1973):
"Neznámý potřásl podanou rukou a potom řekl: "Váš věhlas, pane, dolehl i k našemu sluchu. Rozruch, který vyvolala vaše archeologická diskuse, dolehl až k sluchu paní Hunterové -- mé choti, pane; jsem Leo Hunter." Tu se návštěvník odmlčel, jako by očekával, že pana Pickwicka toto sdělení ohromí, ale když viděl, že pan Pickwick zůstal úplně klidný, pokračoval: "Moje choť, pane -- paní Hunterová -- je hrdá, že smí počítat ke kruhu svých známých všechny, kdo se proslavili svým dílem a nadáním. Dovolte mi, pane, abych směl na čelná místa tohoto okruhu zařadit jméno pana Pickwicka i jeho druhů, spolučlenů klubu, který mu děkuje za své jméno." "Byl bych nevýslovně šťasten, kdybych takovou dámu poznal, pane," odpověděl pan Pickwick. "Poznáte ji, pane," řekl vážný muž. "Zítra dopoledne, pane, pořádáme společenskou přesnídávku -- zahradní dýchánek -- pro značný počet těch, kdo se proslavili svým dílem a nadáním. Dopřejte tedy paní Hunterové potěšení, pane, aby vás směla v Hnízdečku uvítat." "S velkou radostí," odpověděl pan Pickwick. "Paní Hunterová pořádá často takové dýchánky, pane," pokračoval nový známý -- "ty hody ducha a pastvu pro duše, jak je kdosi velmi procítěně a jedinečně původně nazval v znělce, kterou složil na počest paní Hunterové a jejích přesnídávek." "Ten se také proslavil svým dílem a nadáním?" otázal se ho pan Pickwick. "Ten také, pane," odpověděl vážný muž, "všechny známosti paní Hunterové jsou slavné; je její snahou, pane, nemít jiné známosti." "To je vskutku ctižádost velmi ušlechtilá," podotkl pan Pickwick. "Až paní Hunterové povím, že tato slova splynula ze rtů vašich, pane, bude jistě velmi pyšná", řekl vážný muž. "Nemýlím-li se, pane, ve vaší družině je také pán, který složil několik skvělých básnických drobnůstek." "Můj přítel pan Snodgrass má velkou zálibu v básnictví," odpověděl pan Pickwick. "A paní Hunterová rovněž, pane. Miluje verše přímo blouznivě, pane, zbožňuje je. Troufám si říci, že se do poezie hrouží celým srdcem i duší, až se v ní bezmála utápí. Napsala několik rozkošných básní, pane. Možná, že jste četl její Dumku nad umírající žábou, pane?" "Nepamatuji se," pravil pan Pickwick. "Uvádíte mě v úžas, pane," řekl pan Leo Hunter. "Ta báseň způsobila nesmírný rozruch. Byla podepsána pouze značkou L a devíti hvězdičkami a poprvé vyšla v Ženských listech. Začíná takhle:
"Krásné!" pravil pan Pickwick. "Jímavé," řekl pan Leo Hunter, "tak prostinké!" "Vskutku," přikývl pan Pickwick. "Druhá sloka je ještě dojemnější. Mám vám ji přednést?" "Budete-li tak laskav --" odpověděl pan Pickwick. "Zní takto," řekl vážný muž ještě důstojněji:
Slastného zda bahna zbavení, "Skvělé!" pravil pan Pickwick. "Po všech stránkách, pane," řekl pan Leo Hunter, "ale uslyšíte paní Hunterovou přednášet tu báseň osobně. Vskutku výstižně, pane, ji dovede podat pouze ona. Zítra ráno ji přednese kostýmovaná, pane. Jako Minerva! Promiňte, zapomněl jsem -- je to maškarní dýchánek." A já k tomuto skvělému a nesmírně výstižnému úryvku z Dickensovy knihy dodávám: děsím se všech těch paní a pánů Hunterových, kteří se vyrojí, až bude poezie zase v módě. Už dnes je básníkem a žvanilem o básnictví kdekdo, zatím díky Bohu jenom na periferii, nečtený a bezvýznamný. Ale tisknou se tisíce sbírek básní, byť je nikdo nečte. Existuje spousta lidí, kteří čekají na to, až se vrátí doba Hunterových, chtějí se mermomocí prosadit, tisknout své Dumky nad umírající žábou ve Vlastě, v Rytmu života, v novinách, slyšet je v televizi, živit se svým básnickým a kulturním povoláním, na což prý mají jako každý jiný právo... Chraň nás, Bože, od nich. |
Česká literatura | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
11. 8. 2006 | Poezie a masmédia: O lkaní básníků nad vlastním údělem | Boris Cvek | |
10. 8. 2006 | Dopis pro Britské listy | Petr Štengl | |
8. 8. 2006 | Poezie jako oběť doby | Michal Černík | |
8. 8. 2006 | O básnivosti pod Čerchovem vzklíčené | Miroslav Vejlupek | |
26. 7. 2006 | Ztráty a nálezy | Pavel Janoušek | |
26. 7. 2006 | Básník, jemuž věřím | Miroslav Vejlupek | |
10. 7. 2006 | Ztrácí se povědomí o významu | Jan Čulík | |
19. 6. 2006 | Kunderův román Totožnost v českém překladu | ||
12. 6. 2006 | Zemřel nám pan Fischl | Tomáš Koloc | |
28. 5. 2006 | Zemřel spisovatel Viktor Fischl | ||
9. 5. 2006 | Ruptura duše | Irena Zítková | |
12. 4. 2006 | Spisovatelé senioři v elektronickém médiu | Miroslav Vejlupek | |
11. 4. 2006 | Květnové ceny | Václav Dušek | |
14. 3. 2006 | Mami, já nechci umřít je vynikající literární čin | ||
2. 3. 2006 | Klára Hůrková - tvůrkyně Evropanka | Miroslav Vejlupek |