"Co je?" houkl do sluchátka. "Už nikam nejdu."

"Tady je Buddy, Vincenci..." řekl hlas na druhém konci drátu. "Nemluv, seber se a okamžitě přijď na ONV! Je to důležité. Změnila se vláda."

"Aha, tak... tak já přijdu," řekl Laška a položil.

"Tak vidíš," řekl Irene, zatímco si svlékal pyžamo a natahoval spodky, "žádné holky, nic se neděje, jenom převrat."

Vincenc kráčel tmavou, mrazivou nocí do vrchu nad lázněmi, kde v bývalém Hnědém domě sídlil okresní národní výbor. Budova, která celý prosinec a leden poutala jeho pozornost svými svítícími okny, byla až na okna v prvním patře tmavá. Věděl, která okna to jsou. Dole postávali dva vrátní, podívali se na něj, kývli a jen mávli rukou, aby šel nahoru.

"Víte kam, doufám," řekl jeden. "Jsou u předsedy."

Laška zůstal před kanceláří předsedy okresního národního výboru sekundu stat, pak zaklepal a nečekaje, až se něco ozve, vešel. Naskytl se mu zvláštní pohled: kolem stolu, u něhož předseda vedl porady, seděli čtyři muži -- kupodivu chyběl předseda výboru Buddy Budil, ale byl tam bývalý předseda Vlastimil Bláznivý, pak bledý a teď ještě bledší Stegmiler; třetího z nich Laška znal, ten člověk se jmenoval Jaroš a kdysi chodil o dvě třídy výš, ještě na základní škole, také psal nějaké básničky, ale rychle toho nechal. Teď byl bezpečnostním referentem. Čtveřici uzavíral tajemník KSČ Luft. Všichni měli na stole před sebou položené revolvery.

"Sedni si," řekl Vlastimil Bláznivý.

Laška se posadil na jednu ze tří volných židlí. Když už seděl, napadlo ho, že se neposadil vedle nikoho z nich, ale doprostřed volných míst, trochu jako obžalovaný. Podíval se na revolvery na stole a cítil hlubokou touhu se nejprve zasmát, pak vstát a odejít. Samozřejmě, zůstal sedět.

"Tak sačněte," řekl tajemník Luft. "Flastimile."

Bláznivý si odkašlal a promluvil:

"Vincenci, budeme mluvit velmi vážně. V této chvíli se láme chleba..."

"Lámal a dával," řekl Laška. Citát z bible nevyvolal jediný úsměv. Všichni se na sebe podívali.

"Nešaškujte," pronesl pochmurně bledý Stegmiler, dívaje se na revolver před sebou. " Švejk není řešení."

"Podívej se," pokračoval Bláznivý, "Víš, co se děje v Praze. Naše strana přebírá iniciativu. Vaše strana se právě štěpí na levici, kterou vede Fierlinger, a na pravici s Laušmanem a Majerem. Pro nás je důležité, aby socdem šli s náma. Ty jsi u lidí oblíbenej, hlupák nejsi - ty budeš náš zdejší Fierlinger!"

"Ano," řekl bezpečnostní referent Jaroš.

Laška pocítil v krku zvláštní tlak.

"Vy si děláte legraci," vyhrkl, "vždyť já ani nemám v té straně žádnou pořádnou funkci. Také si myslím, že jsem jaksi ještě... řekněme nezralý, a potom, obávám se, že by taková moje náhlá změna byla lidem podezřelá... Určitě by za mnou nešli..."

"Kecy," řekl bezpečnostní referent Jaroš. "Byl jsi jednou vybrán, soudruhu Laško..."

"A ještě něco," zkoušel se Laška dále vykrucovat, "mám ženu Němku, měl jsem konflikty s lidmi už dřív..."

"Nech toho," řekl Stegmiler.

"Ne všichni Němci pejt špatný," řekl tajemník Luft.

"Lepší Němci než židi," poznamenal Stegmiler. Tajemník Luft se po něm bolestně podíval, Bláznivý zvedl oči k nebi.

"Jsem poloviční žid," řekl rychle Laška. "To jste nevěděli?"

"Nejsi," řekl bezpečnostní referent. "My to víme."

"Vincenci, neblázni," ozval se Bláznivý.

"Neopuštíš budovu, dokud neřekneš ano," položil bezpečnostní referent Jaroš ruku na bambitku. Stegmiler a Luft to gesto opakovali po něm, Bláznivý se nepohnul, ale mlčel. Laška se rozhodl, že bude tedy také mlčet, a v místnosti nastalo ticho, které trvalo nejméně půl hodiny. Laška se zařekl, že nepromluví první, ale nevydržel to.

"Jestli," řekl, když už nedokázal mlčet a pozorovat ty obličeje, bledé a plné napětí, "jsou dějiny fakt v pohybu, proč se mi tolik věnujete? Proč tu se mnou ztrácíte čas?"

V očích Bláznivého zahlédl Laška únavu, v Jarošových nenávist, na další se raději ani nepodíval. Zazvonil telefon. Bláznivý zvedl sluchátko, zakryl si ústa dlaní a stručně polohlasem odpovídal. Laška napínal uši, ale nezachytil žádné rozumné slovo.

"Máš pravdu," řekl pak Bláznivý. "Už bychom neměli ztrácet čas."

Jaroš klepl prstem na pistoli.

"Odpověď je jen jedna," řekl.

"Musím se přece aspoň s někým poradit," zavrtěl Laška hlavou, "moje žena si bude myslet, že jsem u kurev..."

Málem by byl dodal, že na tom i tak něco je, ale včas pitomý vtip spolkl. Jaroš však zavrtěl hlavou.

"Vykecali by to," řekl. "Je to jen tvoje rozhodnutí."

"Tak..." hájil se Laška, "přece aspoň -- kde je vůbec Buddy? Neodpovím, dokud se neporadím s Buddym."

Opřel se v židli, přehodil nohu přes nohu a předstíral klid. Jeho společníci si vyměnili pohledy a Jaroš posléze pokrčil rameny a přikývl. Laška si uvědomil, že ačkoliv měl ze všech nejnižší funkci, choval se ten člověk jako náčelník. Bláznivý zvedl telefon a někomu znovu polohlasem cosi nařizoval.

Mezitím se k Laškovi obrátil Stegmiler a začal mu ukazovat fotografie zrzavých chlapečků, dvojčat ve stádiu lezoun, jichž byl, jak se ukázalo, šťastným a pyšným otcem; jmenovali se pochopitelně Petr a Pavel a bledý muž Laškovi vysvětlil, že oba budou studovat, Petr bude ortopédem a Pavel zubařem. Až, vysvětlil, budou lázně v budoucnosti hrdou výkladní skříní moderního, komunistického lázeňství, budou oba mít zajištěnou budoucnost. Zatím byli oba chlapečkové ovšem lezouni a budoucnost je nezajímala. Pak se na chodbě ozvaly spěšné kroky.

(O asi osm let později oba zahynuli při střetu auta, které řídila jejich matka, s vlakem na nechráněném přejezdu. To se někdy stává.)

Místo očekávaného Buddyho se však ve dveřích objevil Doležálek v jako vždy zmačkaném obleku, také vypadal, jako kdyby nespal několik dnů. Pravil, že šel náhodou kolem a viděl svítit okna, takže si řekl, že navštíví staré známé. Laška si povšiml, že Luft i Stegmiler se zatvářili zklamaně, Jaroš schoval pistoli, ostatní hned po něm; Jaroš jen bez vstávání a přes rameno podal Doležálkovi ruku a Bláznivý vysvětlil, že Buddy Budil -- samozřejmě mu neříkal anglickou přezdívkou, ale označoval ho jako soudruha předsedu -- se ještě nevrátil z Prahy. Znělo to významně.

Doležálek se hned posadil na volnou židli vedle Lašky a začal mluvit. Vedl dlouhou řeč o tom, že by měli využít této příležitosti, aby udrželi lázně v chodu, zejména ty starší budovy, které jsou tepelně nevyvážené. Nikdo mu neodpověděl, jen Bláznivý poznamenal, že urgoval větší dodávky uhlí i pro sklárny Mahler, ale zatím došla jen necelá čtvrtina objednaného množství. Poté se Doležálek omluvil, že je unaven, vstal a obrátil se k Laškovi:

"No, už je čas, pojďme."

Laška se podíval na své čtyři noční společníky, ale nikdo z nich nejenže neprotestoval, nejenže nesáhl po pistoli, ale nikdo se ani nepohnul. Zdálo se mu, že na něj Bláznivý mrkl. Jaroš se ušklíbl a řekl:

"Dobrou noc."

Před budovou se Doležálek zašklebil, poplácal Lašku po zádech a nabídl mu cigaretu. Náhle vypadal, jako kdyby z něho veškerá únava rázem spadla a změnila se v cigaretový kouř.

"To jste dobře udělal, Laško, že jste se na ně vysral," řekl a bylo to poprvé, co od něj doktor Laška slyšel sprosté slovo. "To víte, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají."

Laška zatáhl z cigarety, ale kouř ho pálil v krku. Sporadické pouliční osvětlení tak tak rozhánělo chladnou, mrazivou ranní mlhu.

"Musím jít spát," odpověděl.

"Dnes se všude schůzovalo," pokračoval Doležálek klidně. "Mimochodem, jak to vlastně minule skončilo s tím Rusem?"

Laška se unaveně usmál. Mávl rukou.

"Ani nevím," odpověděl. "Opustil jsem je v nejlepším, asi hned po vás."

Doležálek kývl, srovnal si klobouk a odešel, hvízdaje si. Laška si vyhrnul límec, klobouk si narovnat nemohl, protože si v noci ve spěchu nevzal na hlavu nic, a zamířil také domů, k čekající rozechvěné Irene, která už po jeho odchodu neusnula.

Laška však lhal, skončilo to docela jinak, a ačkoliv jeho vzpomínky nebyly jasné a nepřetržité, mnoho v nich chybělo a o některých drobných příbězích si byl jistý, že se nikdy nepřihodily.

Vzpomínal si, jak ho Komarovskij několikrát objal, jak mu naléval obrovské sklenice průzračné kořalky, která Rusovi nejvíce připomínala vodku. Viděl tvář Malvíny a psí, takřka uslintaný výraz Bedřicha Somra, slyšel, jak nadává, když při odchodu z ranního lokálu U Kalendů (tentokrát se, asi vzhledem k přítomnosti obrovského Rusa s krvavými jizvami na hlavě, nikdo neopovážil protestovat proti jejich večernímu oblečení) zjistil, že mu někdo ukradl lopatu. Byl tam Bergman, který dostal komickou škytavku, a Doležálek jej léčil tím, že mu ucpával nos a nutil jej vypít přitom půllitr ledové vody. Zapamatoval si také Sabinu, spokojeně plačící na klopě doktora Fialky, s každým panákem mrazivěji střízlivějícího, plakala a vynadala každému, kdo se ji pokusil utěšovat, zatímco Fialka vysvětloval, že to je její druh autoterapie, který se naučila v lágru, a že ji mají nechat na pokoji. V té chvíli se Laškovi chvilku zdálo, že Sabinu možná ještě miluje, ale pak ztratil vědomí.

2.

Ten dům, jak si později Laška uvědomil, měl krásnou, velmi německou zahradu s velice německými sochami a vodní nádrží, ale to viděl v létě, velice německém létě, dávno, velice dávno, jak mu pak připadalo. Teď žádná zahrada nebyla ke spatření, ani Laška, jen bývalý artista Šándor Viktora se ve velké jídelně toho domu válel v křesle a cvičil se v házení nožem do vyřezávaných dubových dveří, pravda do terče na dveře přibitého.

"Uno, due, tre! Ela hop!" vykřikoval při tom jako v cirkuse. Snažil se, aby nože vytvořily na terči obraz kosočtverce, ale ruku už neměl tak jistou jako kdysi a obrazec byl hodně nepravidelný, takže to, co v něm chtěl Viktora vidět, se při nejlepší vůli, kterou Šándor věru měl, nedalo rozpoznat.

Zklamán posledním vrhem, napil se Viktora rumu a hodil poslední nůž. K jeho překvapení se však dveře právě otevřely a nůž se ukázkovým způsobem zabodl do těžké, přeplněné aktovky, kterou nesl v ruce Bergman.

"A kurva," řekl Viktora.

Za užaslým Bergmanem se totiž objevila hřmotná postava Komarovského, který nesl na zádech bezvládného Lašku. Bergman měl na hlavě dva klobouky na sobě, svůj a na něm menší Laškův.

"Ty, Viktor, já tobě mordu rozbiju," pravil Komarovskij roztomile.

Viktora se slabě hájil:

"Cvičím, to musím, to je věc profese."

"Ty znáš, že já nenávidím nože, to studené a slizké," řekl Komarovskij.

"Ale tiché... tiché... Hübsch hässlich to tady máte...," citoval Bergman slavnou větu německého herce Heinze Rühmanna. Pak se zamyslel a zasmál. "Víte, že v Galicii je město, který se jmenuje A Curva? Taky je tam město O Pindo..."

Nikdo si této informace nevšímal. Komarovskij donesl nehybné tělo doktora Lašky, cestou nakopl Viktoru a pak velmi opatrně, až něžně složil Lašku na pohovku. Uvolnil mu kravatu, rozepnul límeček, sekundu ho pozoroval a pak pokrčil smutně rameny.

"Co je?" ozval se ve dveřích ženský hlas. Bergman se ohlédl a spatřil mladou ženu s vlasy tak černými, že musely být nejspíš přibarvené, s úzkým špičatým nosem, v hedvábném lesklém županu, zřejmě se právě probudila a večer se neodlíčila, takže byla rozmazaná jako špatná fotografie.

"To je Alica," ukázal na ni Komarovskij prstem.

"Alice," opravila ho. "Bezkočková... těší mě."

"Bergman. Dobré jitro," pozdravil Bergman.

"Jo, ráno už bylo," řekla zhnuseně dívka. "Copak se nevyspím do smrti?"

"Kdo spí," odpověděl Komarovskij, "jako kdyby on byl mrtvý. Nechci spát."

"Vždyť to taky skoro nikdy neděláš," mávla Alice rukou.

Komarovskij poplácal nehybného Lašku po tváři. Laška vzdychl, říhl, ale neotevřel oči. Viktora přistoupil k nim, uchechtl se a pravil:

"Tenhle má dost." A dodal tiše: "Hele, šéfe, proč sem taháte ty lidi?"

"Láška můj přítel," řekl Komarovskij. "Přítele nemožno nechat na ulici. Ty drž mordu a přines vodku..."

Viktora znal svého šéfa, už neodporoval a odešel z místnosti. Bergman pohlédl na Lašku s obavami a navrhl, zda by nebylo lepší kafíčko. Komarovskij ale návrh odmítl mávnutím ruky.

"Káva druhý den jedovatá. On přinese vodku..."

Bergman se rozhlédl po nábytku.

"Ta dvě kožená křesla znám, bývala na ředitelství Epiagu," mluvil vesele, aby řeč nestála. "A ten sekretář je po majiteli likérky, jak se jmenoval ten arizátor, no, takové to nacistické prase... Taky mi ten kus jednou nabízeli, jen už nevím kdo..."

Komarovskij se na něj díval chladným, zvažujícím pohledem.

"Já zapomněl tvoje jméno," řekl pak pomalu.

"Bergman, Arnošt Bergman," připomenul se Bergman.

"Bergman," kývl Komarovskij a ještě to dvakrát opakoval.

V této chvíli se probudil Laška; chtěl pozdravit, ale nemohl vydat žádný zvuk; také se mu zdálo, že vidí všechny v místnosti dvakrát a z jednoho úhlu i třikrát. Pak se přemohl a vydal ze sebe chraplavý zvuk.

"Je vzhůru," řekla Alice.

"Vidím..." šeptal Laška slabě, "vidím vás všechny dvakrát."

Alice se nad ním sklonila a přísně si ho prohlížela. Povšiml si, že nemá pod županem a volnou košilkou podprsenku, a usmál se.

"Takže vidím čtyři," řekl.

Alice věděla, co říkal, a usmála se na něj. Chytil se její ruky, pomalu se posadil, všechno kolem něj plovalo v oblaku nejasnosti. Vstoupil Viktora s láhví a sklenicemi. Láhev byla obalená námrazou, stejně orosené byly skleničky. Komarovskij nalil do všech skleniček a jednu podal Laškovi.

"Bude mu špatně," řekla Alice.

"To hloupost," odpověděl Komarovskij. "Po vodce ještě mi špatně nebylo, ale dobře už mnohokrát."

"Mám tu," řekl Viktora, "pro vás nějaký vzkazy, šéfe..."

Komarovskij zavrtěl hlavou.

"Já tobě neřekl, aby ty seděl a mluvil. Teď my pijeme, a ne pracujeme. Seď a mlč."

Laška s hrůzou pohlížel na chladivý kalíšek před sebou.

"Sergeji," zabědoval, "já už nemůžu..."

"Napij," řekl Komarovskij něžně a přesvědčivě, jako kdyby měl o Lašku strach. "Víš, my teprve první den pijeme a duše začne hovořit až třetí den. Na co my napijeme? Na družbu. Na automobil!"

Bergman se ujistil, že Laška vnímá, a zeptal se:

"Ty mu opravdu chceš prodat nejhezčí bourák v lázních?"

"To pravda," zaujalo to Komarovského. "Proč ty dáváš od sebe to překrásné auto? Proč?"

Laška uvítal otázku jako důvod odložit první doušek. Komarovskij to buďto postřehl, nebo přehlédl, a dotkl se svou sklenicí jeho.

"Napij."

Laška upil a kupodivu mu ledová vodka docela chutnala.

"Nenosí štěstí...," řekl. "Stálo - škyt - u jednoho německého sedláka pod senem - ve stodole... Víš, čí to bylo auto? To bylo auto Bernda Rosemeyera, světového rekordmana... na mercedesu... zabil se na Avusu - pic, bum - zabil se... To se někdy stává..."

"Ty jsi vzal mrtvého auto?" zeptal se Komarovskij pozorně.

"Nevzal!" ohradil se Laška. "Nejsem zloděj... Zaplatil jsem - tomu Němci... dal jsem mu peníze."

Viktora se srdečně rozesmál. Komarovskij se po něm ohlédl.

"Čemu směješ, Viktora?" zeptal se chladně.

"Já si snad hodím mašli," vybuchl bývalý artista, "on zaplatí Němčourovi fáro, který si moh jednoduše vzít, inteligent!"

Alice pronesla něco nesrozumitelného a obrátila do sebe skleničku způsobem, který vyvolal v Bergmanovi opravdový obdiv.

"A proč ho prodáváte? Serž stejně neumí řídit," řekla.

"Jezdí -- škyt - moc rychle," odpověděl Laška. "Žena by se v něm zabila."

Komarovskij dopil a zkoumavě na něj hleděl, jako kdyby potkal nějaké nové, zcela neznámé zvíře.

"A ty bojíš o ženu?" zeptal se.

"U nás je takový obyčej," odpověděl Laška.

"Ty ani nevíš, jak báječná to žena," řekl Komarovskij zadumaně. Začal si pobzukovat jakousi divnou táhlou melodii.

Laška se zadíval na lidi v místnosti a náhle pocítil, jak mu ostrý mráz proniká do celého těla, do kostí, do cév, do srdce a do očí. To ta přechlazená vodka, říkal si, to ta vodka s ledem...

"Mluvím k tomu vlevo," donutil se k vtipu.

"Aspoň že mě už vidí...," doplnil vtip Bergman. Alice si odfrkla jako nespokojený kůň.

"Blázni," řekla, "samí blázni."

"Váš hlas odněkud znám, slečno," řekl Laška vesele, "ale vás neznám. Je mi zima. Je mi zle."

Komarovskij přestal zpívat, vypil skleničku, okamžitě si nalil novou, zase ji jediným polknutím vyprázdnil a pak upřel zrak na Lašku a vzal ho za obě ramena.

"Ty myslíš, Láška, ty ščastlivý člověk, že ty víš, co jest zle? Znáš ty krev? Ležel ty někdy noci a dny, den a noc a zase den a zase noc sám, všude krev a ty jen křičel, vyl jako pes? Kak sobaka? Ja nenavidím sobaky, zabíjejí kočky, psi hlídají ovce a já nenavidím beránky."

"A jejeje," poznamenal Viktora, hřešící na to, že ho Komarovskij neposlouchal skoro nikdy. "Už je to zase tady..."

"Mlč a nepleť se do toho," houkla na něj Alice. Komarovskij se posadil vedle Lašky na pohovku -- Bergmana napadlo, že je to pohovka z někdejšího lesního hotelu Wildmann -- objal ho kolem ramen a začal mluvit. Ve druhé ruce držel láhev vodky,

"Láška, víš, co jest siromacha?"

"Ty jsi siromacha," mávl Laška rukou, ačkoliv to slovo samozřejmě neznal.

"Siromacha, ona na Ukrajině," Komarovskij vedl svou, "siromacha, to malinké dítě, maleňkoje, ono umřelo bez křestu, bez kříže zahynovalo a teď nemůže spát v grobu, čeká v noci u cesty a je mu zima, je mu třeba krve... Jen ljubov, láska, může ho zabít..."

Komarovskij si začal nalévat obsah láhve do krku. Laška měl na okamžik pocit, že vidí obrovské bledězelené nemluvně, které sedí na dně láhve a dívá se na něj s výčitkou -- tak ty mě tady necháš?

"Siromacha křičí, pláče - a to je být zle. Vy všichni bojíte, ale vy neumíte bát. Strach, to je jiného něco - to je ty víš, že ty sám a krev, doroga nikam, to konec... Ale na konci strachu všechno najednou jedno - ty vidíš, že na minutku, na minutočku ty můžeš všecko, ty nečekáš, ty ne beránek, ale vlk, ty vidíš boha, ty sám jako bůh... To, Láška, je svoboda. To je ščestí, ale krátké... A někdo zastavuje tvoje srdce. Na minutočku být mrtvý... Na minutočku."

Komarovskij dopil, ještě zkusil, zda v láhvi něco nezůstalo, a pak ji rozbil o protější zeď.

"Jako vždycky," tichounce pronesl Viktora směrem k Alici.

Alice si pohladila hrdlo. Když se Bergman podíval na stěnu pozorněji, zahlédl stopy, které svědčily o tom, že Viktora mluví ze zkušenosti.

"Střepy nosí štěstí," řekla Alice.

"Takového něco ještě existuje?" pozastavil se Bergman.

"Ščestí?" zachechtal se Komarovskij. "Nesmysl. Hitler, to svoloč, Stalin svoloč, Vlasov, to sama balšaja svoloč - a ja, ja tože svoloč. A ty vezmi peníze za svoje auto, Láška."

A zatřásl Laškou, kterému se zase začaly zavírat oči. Viktora a Alice se po sobě podívali, když Komarovskij vstal a zamířil ke skříni, kterou předtím Bergman označil za sekretář po majiteli likérky. Odemkl těžký intarzovaný sekretář ozdobným klíčem, který vytáhl z kapsy, uvnitř byla řada zamčených intarzovaných zásuvek. Jeden ten šuplík odemkl, vytáhl celý ven a donesl k Laškovi.

"Vezmi," řekl.

Laška se podíval do šuplíku a zvedl oči ke Komarovskému.

"Ale to auto..." mluvilo se mu obtížněji a obtížněji. "To auto... ještě... sis ho nevzal... není tady..."

"Nu, vezmi, já musím ho mít," opakoval netrpělivě Rus. "Je na něm moje krev."

A když se Laška, spíše proto, že nemohl, než že by nechtěl, k ničemu neměl, Komarovskij obrátil šuplík a vysypal z něj Laškovi na klín záplavu bankovek všeho druhu. Laška si připadal opět jednou jako ve filmu a zhlouple papírky pozoroval.

"Berte, vy idiote, dokud dává...," řekl Viktora.

"Nu, beri, družok...," pobídl ho Komarovskij. "Vezmi, kolik ty myslíš, že je taková cena toho překrásného automobilu."

Laška cítil, že gesto si žádá protigesto, hrábl do záplavy peněz, nabral do obou dlaní a vysypal si peníze na hlavu jako sprchu. Bylo to velmi směšné, říkal si, ale pak se mu náhle zamotala hlava, sjel s pohovky jako bezvládný panák a zůstal ležet v penězích. Nemohl se ani pohnout, ale všechno slyšel a vnímal, také to, jak mu Viktora zvedl víčko hrubým a drsným prstem.

"Šéfe, ten je tuhej," řekl Viktora uznale. "To vypadá na docela slušnou otravu. To by mohl taky skapat..."

"Neříkala jsem to?" ozvala se Alice.

Komarovskij zatřásl Laškou, jako kdyby to byl hadrový panák, a Laška se také tak choval. Komarovskij zanaříkal.

"Mať tvoju job, prokljataja žizň! Já chtěl jeho potěšit a on otrávený a tak to nakonec vždycky!"

Bergman se přikrčil v židli a nenápadně stáhl svou aktovku, ve které stále ještě vězel Viktorův nůž, pod sebe. Zatímco Komarovskij vykřikoval, začala Alice jednat. Jedna Rusova slza dopadla na Laškovu tvář.

"Studená sprcha, vyblít a černý kafe," řekla. "Ale fofrem. Šaňo, vem ho z druhý strany... Vy vemte nohy, člověče... Jak jste říkal, Bergman? Tak dělejte přece... Necháme ho pak chvilku spát."

"Stačím já," řekl Komarovskij.

Alice sundala Laškovi sako a Komarovskij ho zvedl, jako se zvedá dítě, a přehodil si ho přes rameno. Když byli ve dveřích, Laška otevřel oči a slabounce zašeptal:

"Odcházím po anglicku..."

"Živý!" vykřikl Komarovskij šťastně, "on živý! Láška živý!"

Viktora nemeškal, posbíral rozsypané peníze a rovnal je, samozřejmě bez ohledu na hodnotu či měnu, zpátky do šuplíku. Jedna nebo dvě mu pochopitelně zmizely v kapse. Když to viděl Bergman, také zvedl za Viktorovými zády jednu nebo dvě bankovky, snažil se však, aby jejich hodnota byla co nejvyšší. Pak se podíval po místnosti, na odhozené Laškovy svršky, na mokrou skvrnu na secesních látkových tapetách, na střepy, na tetování na Viktorově předloktí a sklíčeně uchopil svou aktovku a vytáhl z ní nůž, který položil na stůl.

"Ne, tohle nebude dobrý pro židy," pravil a vesele to jen znělo.

3.

Když se Laška probudil v Komarovského vile Viola, ležel na gauči a v místnosti, přeplněné nábytkem, který se k sobě navzájem nehodil -- také zjistil, že na podlaze jsou perské koberce ve třech vrstvách -- posedávalo a polehávalo sedm koček. Dvě byly siamské, lhostejné a elegantní nahoře na skříni, kde vypadaly jako fajáns, v nohou na pohovce spal modrý kartouzský kocour a zbytek byly obyčejné kočky, dvě mourovaté a jeden tříbarevný starý kocour s roztřepeným uchem a ohyzdným šrámem na levém pysku. Všechny byly tlusté, dobře krmené. Laška kartouzského kocoura pohladil a zvíře jen pootevřelo jedno oko, aby je vzápětí, zřejmě bez jakéhokoliv zájmu, zase zavřelo.

Vedle pohovky na malém vykládaném stolečku našel velkou obálku. Na obálce bylo tlustou tužkou hrubým, dřevorubeckým písmem napsáno Avtomobil. Uvnitř bylo sto padesát tisíc a kvitance datovaná 25. února 1948... Ne, tohle Laška opravdu Doležálkovi vyprávět nechtěl.

4.

"Je tam chladno, Klemo," řekl Clementis ten den, kdy Laška prodal auto-union. "Zober si moju baranicu."

"Myslíš?" řekl předseda vlády. "Ale potom budu mít na fotkách tvou čepici, toho si Marta všimne..."

"Lepšie, ako keby si prechladol," chlácholil ho Clementis. Tohoto Clementise za několik let oběsili, ale to nebylo nic neobvyklého.

Gottwald ho poslechl a vystoupil na balkon v Clementisově beranici, zamával davu, který stál dole na Staroměstském náměstí -- dech těch lidí vytvářel v mrazivém vzduchu nad nimi lehounkou a trochu páchnoucí mlhu -- a zvolal: "Právě se vracím z Hradu."

O několik dnů později předepsal Fialka Laškovi prášky proti bolestem hlavy. Ty předchozí mu spotřebovala Irene, jak vyšlo najevo. Frau Šanovská, kdysi Schönauer, referovala, že milostivá paní je v posledních dnech nějaká divná.

Co nikdo netušil, bylo, že Irene se rozhodla jít na potrat a že jí několik dní po- tom stále nebylo dobře.

5.

Slečna Pischingerová se ten den Laškovi zdála být v dobré náladě. Nebyla nikdy příliš sdílná a ani tentokrát se nepochlubila. Laška přemýšlel, co ji mohlo tak rozveselit. Nová přítelkyně?

"Máte návštěvu," ohlásila.

Laška očekával ředitele kaolinek Gazdu, který mu slíbil porcelánovou soupravu -- na jednom z posledních večírků se Arnošt Bergman opil, uklouzl na koberci, spadl na servírovací stolek a změnil většinu Laškova zwiebelmusteru ve střepy -- a tak šel s potěšením hosta vítat, ale ve dveřích se objevil opět Doležálek, s ještě unavenějším výrazem v ošklivém obličeji než obvykle, s jaksi ještě křivějším nosem, a položil před něj na stroji popsaný papír.

"Co je to?" zeptal se Laška.

"Jmenování členem Akčního výboru při okresním národním výboru," šklebil se spokojeně Doležálek. "Nedivte se, že vás tam neposílá vaše partaj, to by nebylo z mnoha důvodů asi taktické. Jste tam jmenován za Svaz průmyslu, miláčku."

"Miláček," odpověděl Laška citací ze Švejka, "das ist wie Herr Feldwebel."

V prvních dnech po výpůjčce čepice Vladimíra Clementise byly všude, v jakékoli organizaci, od hasičů po autokluby, ustaveny takzvané akční výbory psané s velkým A.

Laška s úžasem pozoroval, jak tak komunisté udánlivě na návrh korporací podsouvali do těchto výborů jednoho prapodivného člověka za druhým, jakýsi zvláštní druh lidí, o kterých bylo těžko říci, kde se najednou vzali. Fialka říkal, že většinou vypadají, jako kdyby vypadli z Lombrosovy knihy O typech zločinných. Laška si tento výrok našel v Haškově Švejkovi, knihu po letech přečetl znovu a od té doby často odpovídal citáty.

Laškovi akční výbory připomínaly jakobínské kluby -- vyrůstaly ze země zdánlivě nevinně a dobrovolně jako krtčí hromádky, nejprve se jakoby nic nedělo, jenže s každým dnem byl celý svět nebezpečnější. Jejich úkolem byla, jak pravil tajemník KSČ Luft, očista od reakčních živlů. Samozřejmě vyslovil šiflů.

Lázeňský klub, ještě než stačil zvolit namísto sebevraha Zímy-Wintera nového předsedu, se sám tiše rozplynul bez akčního výboru, Rotary klub rovněž, k jeho samovolnému zániku přispěla i skutečnost, že prezident i viceprezident opustili republiku hned v prvních dnech po únoru. Ovšem v ostatních spolcích, jako v Autoklubu, kde byl Laška také členem, byly akční výbory ustaveny a pilně očišťovaly a nikdo mu v nich členství nenabízel.

Doležálek zavrtěl hlavou.

"Není čas na fóry," řekl, " a ještě něco, tohle mi podepíšete."

"Ale já nechápu..." začal Laška, ale Doležálek ho přerušil.

"Je to jednoduché," řekl. "Podepisujete, že jste byl do toho výboru poslán jako odborník, ne jako politická funkce, jasné? Podepište, děkuju."

Laška přehlédl několik řádek -- opravdu tam nic jiného nestálo, snad jen závazek, že se bude radit s politickými orgány strany -- a podepsal. Protože jeho plnicí pero hodně pouštělo, osušil podpis pijákem, papír byl připevněn na dřevěné houpačce, jejímž držadlem byl dámský střevíček. Laška tu věcičku koupil v nějakém vetešnictví.

"To je hezký," řekl Doležálek. "Nedal byste mi to?"

Laška pokrčil rameny. Teprve, když Doležálek s tou věcí odešel, začalo mu jí být líto. Ale možná, napadlo ho, mu šlo spíš o otisk mého podpisu na pijáku...

6.

Psychiatrické sanatorium Lázně III, dříve Waldruhe, kterému Fialka, ač primář, stále i veřejně říkal blázinec, leželo v půvabném parku na hranici mezi městem a lesem, zdánlivě v přírodě, ve skutečnosti za vysokým a pevným plotem. Chovanci obývali několik pavilonů, rozdělených podle toho, zda v nich žili muži, nebo ženy, a dále podle diagnóz, alkoholici a alkoholičky, schizofrenici a schizofreničky, lehčí případy a dobře situovaní pacienti obývali elegantní pavilonek, v jehož prvním patře měl Fialka také kancelář.

"Mám tu pár nových lidí," řekl Fialka Laškovi, když ho vedl po chodbě, "a někteří jsou skutečně šílenci. I když v poslední době se mi zdá, že blázinec je venku, zatímco tady uvnitř jsou všichni vlastně v pořádku, ale to je tím, že, jak se říká, psychologové jsou blbci a psychiatři jsou blázni."

"O tobě to platí," souhlasil Laška. Přemýšlel ale o tom, která ze sestřiček to asi byla, jejíž střevíček mu posloužil jako sklenička tehdy pod stolem s Gustou Erazimem. Její tvář vlastně nikdy pořádně nezahlédl...

"Podívej se třeba tamhle..." ukázal Fialka.

Jedna z hal v pavilonu byla upravena jako jídelna a společenská místnost, kde pacienti mohli poslouchat rádio, hrát šachy nebo halmu a karty a debatovat spolu. V rohu tam seděl v křesílku drobný plavovlasý mladíček a zkoušel nějaké akordy na kytaře. Kytara vypadala draze, byla tmavá a leštěná, s ozdobami.

"Vidíš toho prcka s tou kytarou?" řekl Fialka. "To je mladý básník Ondřej Krákora, nečetls od něj nic? Ale ano, určitě jsi o něm slyšel -- je komunista. Salonní, jasně, je z dobrý rodiny. Hraje na kytaru, píše básně o Rudým náměstí a pořád shání nějaký holky. Je to ovšem loudil, takže funguje spíš jako předskokan."

Laška se podivil, protože mladý muž vypadal naprosto zdravě.

"Co je mu? Nevypadá nemocně..."

"Proč je tady? Dostává občas nečekaný a dlouhý záchvaty pláče, je to svýho druhu hysterie. Valium nebo lithium a má pokoj. Ale já si ho chci trošku užít. Svým způsobem je s ním sranda. Halo, Ondřeji..."

Mladý básník jim vesele zamával. Měl hezkou, trochu nudnou a měkkou tvář, jakou mívají tenoři.

"Na tomhle pokoji je ta lékárnice s velikejma kozama," ztišil Fialka hlas, když pokračovali. "Ano, ta, která žila s inženýrem Zímou... Po jeho řekněme sebevraždě..."

"To byla sebevražda," řekl Laška. "Viděl jsem mrtvolu."

"...se složila," pokračoval bez povšimnutí velmi tiše Fialka, "a je tady."

"Proč šeptáš?" podivil se Laška.

"Protože...," zaváhal Fialka, ale pak se zasmál, "ono není tak úplně jistý, že se složila, i když na plese tedy omdlela... Samozřejmě ji to vzalo, ale víc mám dojem, že je tu pro jistotu, teď se o něm říká ledacos, aby si jí nějaký čas nikdo nevšímal..."

"A proto šeptáš?"

"Ne, proto ne. Ale ona -- ona je řekněme malinko nespokojená a láká mě k sobě do komůrky, víš? A jelikož nechci do komůrky, snažím se jí poskytovat co nejméně příležitostí."

"Dobrý den, pane primáři," řekla sestra, která šla po chodbě proti nim.

"Halo, Libuško," pozdravil ji Fialka. "Tak jak vám to jde? Nějakej problém? Není to na vás moc drastický?"

"Ne, děkuju..." odpověděla a začervenala se, když si všimla, jak si ji Laška prohlíží. Nebyla to žádná vyslovená krasavice, pomyslel si, ale byla čistá, světlá, rusalčího typu, který se mu vždycky líbil, silná a vysoká... Koníček ze slušné krve, řekl si a pocítil zvláštní lítost; když si ji vyložil, nebyla to lítost, ale závist -- ty světlé chloupky na jejích nohou bude hladit někdo jiný...

Fialka se za ní ohlédl a pak řekl:

"To je další novinka. Něco ti o ní povím. Chce studovat medicínu, proto to tady zkouší jaksi od píky. Poslal ji za mnou jeden bývalej spolužák... Samozřejmě jsem ji nedal na nějaký šílený oddělení, pomáhá jenom tady mezi polosimulanty, ale stejně... Příjmením Brázdová... její bratr, kterej přijel s ní, se jmenuje Radek... Ovšem otec byl Richard."

"Richard?" podivil se Laška. "Jako ten... popravenej voják? Buddy se s ním dobře znal..."

"Jo, jako Richard Brázda, ten plukovník z odboje," přikývl Fialka. "Jsou to jeho děti. Paní Brázdová umřela a oni teď žijí tady v lázních u strýce."

"Také Brázda?"

"Ne, ten strýček se jmenuje Humpl," zavrtěl hlavou Fialka. "Je to jeden z mála Čechů, kteří zůstali v lázních celou válku... Má dům na nábřeží, takovej se zelenejma věžičkama."

Laška zvedl obočí. Na všechny Čechy, kteří přežili válku v lázních, na říšském území, se dívali s podezřením: jak to dokázali, co asi museli překousnout, co všechno udělat?

"Nikdy jsme se neviděli, ale mladejm je strýček nesympatickej," pokračoval Fialka. "Připadá jim nanicovatej. Mladej je hodně hrdej na otce, to ona samozřejmě taky..."

Došli do Fialkovy kanceláře. Kancelář byla táflovaná světlým dubem a čpěla kombinací dřeva s cigaretovým kouřem, protože Fialka si tu většinou zapaloval jednu od druhé. To také udělal, hned jak se posadili.

Laška požádal o recepty na psychoton a další prášky, které chtěla Irene, aby jí přivezl. Zatímco Fialka recepty vypisoval, řekl Laškovi přes rameno:

"Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit... Neměli bychom uvažovat o tom, že je zase čas odsud odejít?"

"Vrátit se do Prahy?" užasl Laška.

"Ne," řekl Fialka. "Do Anglie. Lidi začínají mizet, to sis snad všiml. Někteří se stěhujou zpátky do vnitrozemí... Ale ne všichni."

Laška zhluboka vydechl. Taková myšlenka se v něm potulovala kdesi v temných labyrintech nevědomí od té doby, co přečetl v novinách větu Jana Masaryka "S touhle vládou si rád zavládnu".

(Asi druhý nebo třetí den po převratu si ho zavolal Buddy a řekl mu, že se budou konat všelijaké změny a vyhazovy, protože společnost se bude měnit daleko zásadněji, než jak tomu bylo dosud, a že by ho rád ušetřil nepříjemností.

"A co chceš dělat?" ptal se Laška.

Buddy se usmál a řekl:

"Vincenci, podepíšeš mi přihlášku do KSČ, kterou si schovám, a vytasím se s ní jen v případě potřeby, kdyby po tobě někdo šel..."

"Ale já přece v jedné partaji už jsem," bránil se Laška, "nemůžu být ve dvou -- a kdyby se to dověděli..."

Buddy mávl rukou.

"Hele, na podzim, nejpozději na jaře stejně socdem splyne s KSČ, ale já budu moci tvrdit, že ty jsi už dávno předem zaujal správné stanovisko. Ber, dokud dávám. Buď rád, že jsem to o té prdeli tenkrát už zapomněl."

Laška si vzpomněl, že byl za protektorátu nucen dvakrát podepsat slavnostní slib věrnosti vůdci a říšskému kancléři, tyto formuláře byly vždycky tištěny na překrásném papíře a vlastně by ho docela bylo zajímalo, kam se všechny poděly.

I tehdy měl nepříjemný pocit, ale bylo jistě rozumnější podepsat přísahu vůdci a říšskému kancléři a pokračovat v nenápadné odbojové aktivitě, než hrdě odmítnout a sedět pak v lágru nebo v lepším případě doma nebo pracovat v nějaké německé fabrice... Proto si řekl, že to je jedno, a Buddymu ten papír podepsal, aniž by ho četl. Ostatně, všechny kolonky už byly vyplněny a pokud si v rychlosti všiml, asi správně... Buddy schoval papír do šuplete a nabídl mu skleničku whisky s tím, že příště to asi bude vodka. Whisky zapraskala na kostce ledu jakoby nic.

Sklenička mu spravila chuť. Lehký pocit nausey ovšem pokračoval. Okresní akční výbor zasedal takřka permanentně. Laška se objevil asi na dvou nebo třech schůzích a jejich průběh jím hluboce otřásl. Sedělo tam několik desítek lidí, jak později vyprávěl Irene, vesměs s ošklivými obličeji, zpívajících sborově píseň o nenávisti a sprostotě.

Hlavním tenorem ovšem zpíval člen ONV za KSČ, JUDr. Julius Brunner, malý advokát, který byl za války v Anglii a byl dokonce důstojníkem RAF. Laška si dobře vzpomínal na jeho úsilí o členství v Rotary klubu, ale uvážlivě mu to nepřipomínal. Brunner měl velice vysoký a nepříjemný hlas, který se na soudech naučil používat rychle a hlasitě.

"Socialismus je pokrok a pokrok je socialismus," křičel tímto hlasem a žádal, aby byli národní správci, kteří jsou dosud členy nepokrokových stran, anebo ještě hůře vůbec žádných, okamžitě vyměňováni.

Jako tajemník Akčního výboru ONV úřadoval k Laškově úžasu redaktor Felix Hejlek, který se tehdy tolik dožadoval, aby mu Laška poslal nějaké básně do jeho novin; ukázalo se, že zákulisní rejdy mu jdou velice dobře. Zručně sekundoval vřeštícímu JUDr. Brunnerovi, ale Laška brzy postřehl, že dovedně advokáta manipuluje tam, kde ho z nějakých důvodů potřebuje mít. Doktor Brunner odpor nekladl, zdálo se, že se hlavně rád poslouchá. Po druhé schůzi chtěl Laška s Hejlkem mluvit a snažil se ho zastavit na schodech samotného, ale ten se jen usmál a omluvil se, že teď nemá čas, a velmi rychle zmizel.

Po několika dnech ho Laška potkal dopoledne u kavárny Olympia a za sklem zahlédl sedět hezkou ženu s dlouhatánskými rezavými vlasy, které jí volně splývaly na záda, byl to až nepravděpodobný pohled. Zůstal stát a pak zahlédl skrze špatně umyté sklo také muže sedícího proti té ženě. Byl to Hejlek. Když si všiml Lašky, zamával na něj, aby vešel dovnitř.

Kavárna byla téměř prázdná. Hejlek představil dámu jako svou ženu, připomínala Laškovi nějaký obraz Gustava Klimta, usmála se, ale nepromluvila.

"Tady je klid," řekl Hejlek, "není třeba, aby všichni věděli, že se známe. Jsem rád, že jsme na jedné lodi."

Ačkoliv o tom dost pochyboval, neřekl Laška raději nic.

"Je lepší být ten, kdo míchá karty, viďte," bavil se Hejlek nadále. "Je lepší sesazovat, než být sesazen. A bohužel, nepůjde jenom o to sesazování, bude se taky zavírat."

Paní Hejlková se jen tiše usmívala, zblízka nepůsobila tak poeticky jako přes zarosené okno, měla ostré rysy kolem úst a cynický, pobavený pohled. Později na její adresu poznamenal právě Fialka, že to je bezpochybny zručná kurvička.

Laška odešel s pocitem, že se několik dnů nesprchoval. Ale Hejlek měl svým způsobem pravdu -- naznačoval celým svým postojem: já vím, že jsi mě prokoukl, ale jsi stejný a mně je to šumafuk. Tak tenhle mládenec mával celými lázněmi, sesazoval a přiděloval... A žádné básně už po Laškovi nechtěl.)

"Nechci, abys mi na to odpověděl hned," podal mu Fialka podepsané recepty, "radši si to vyzvedni v lékárně, která patří k léčebně. To jen, že ty máš známosti a znáš takové ty lidi v pozadí. Já ne. Jsem buď tady, nebo doma se Sabinou, anebo opilej. Až se nějakou náhodou dovíš, že existuje nějaká dobrá vlhká cesta za hory, dej mi nenápadně vědět."

"Tak o tom pochybuju," řekl Laška. "Děkuju ti."

"Co ten... ten Rus? Ještě pořád s ním zacházíš jako s člověkem?" usmál se Fialka. "To člověk není."

"Je svůj," odpověděl Vincenc, "to jo. Má strach z koček."

"Gatofobie... Hm. Už jsi mluvil s někým z těch filmařů?" zeptal se Fialka. "Chodí si za mnou pro prášky na bolení hlavy a podobně, samozřejmě by měli nejraději kokain, ale s tím nemohu moc sloužit..."

Laška si pomyslel, že jemu klidně mohl říci, jak je to opravdu - ale nechal si to pro sebe.

"Je to komická společnost," vyprávěl Fialka mezi šluky třetí cigarety, "něco tam jaksi nehraje. Anebo naopak hraje. Šéfuje to vedoucí produkce Majer, což je známý homosexuál, přezdívá se mu Metro-Homo-Majer, a asi aby nevyváděl, musel sebou vzít dva synky své sestry, o které se musí starat. Jeden, takovej blonďáček, má pořád na krku křížek a přemoudřele kecá a všichni se k němu z mně nepochopitelných příčin chovají, jako kdyby byl členem královský rodiny, druhej je hubenej, malej, určitě trhá mouchám nožičky, ale to se zatím nedalo vyzkoušet, a je prej dobrej v matematice... Režíruje to Ptáček, což je další buzerant, samozřejmě nóbl, znáš ho jistě..."

"Znám filmy," řekl Laška. "Jsou dobrý. To on přece natočil Hvězdy v korunách."

"Jasně, to jsme milovali," vedl Fialka svou, "ale asi jsi o něm taky leccos slyšel, ne?"

"Já jsem neměl čas se o drby z toho světa moc starat," dostalo se mu odpovědi. Fialka nevěřil.

"Každý, každý se zajímá o drby, i třeba jen proto, aby je mohl rozhořčeně odmítnout," řekl. "Hlavní role hrají Malvína Gruber-Brandová, samozřejmě jako vždycky ve filmu jenom Brandová, a Eduard Hošek... Což je další pederast. Přijeli těsně před převratem a teď tady opatrně předstírají práci... To dílo se jmenuje Láska Maryny Trampotové... Už z názvu vidíš, že to bude sračka. Mám ale dojem, že taky vědí, že je po všem..."

Tím si byl Laška naprosto jistý, ale tak jako Fialka neřekl jemu o kokainu, psychotonu, morfiu a jiných radostech pro filmaře, nepověděl ani on Fialkovi, proč je si tím jistý.

MINULÁ KAPITOLA: Plesová sezóna II. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL