Somálsko v 70. letech bylo hlavním klientem východního bloku. Dokonce se zde, ve strategicky položeném přístavu Berbera, Sovětský svaz vybudoval významnou námořní základnu. Tehdejší somálský prezident Mohammed S. Barre na tomto vztahu zakládal svůj diktátorský režim jako protiváhu vojenské podpoře USA sousední etiopské monarchii. Když v polovině 70. let radikálně smýšlející důstojnici odstranili císaře Haile Selassieho I. a vyhlásili feudální Etiopii za socialistický stát opírající o ideologii marxismu-leninismu, obě supervelmoci si vzájemně vyměnily své klienty. Sovětský svaz stál po boku Etiopie a USA na straně Somálska.

V tomto kontextu došlo ke krvavému vojenskému střetu mezi Etiopií a Somálskem v roce 1977, když M.S. Barre rozhodl násilně anektovat území Ogaden na jihovýchodě Etiopie za účelem inkorporace svých místních etnických soukmenovců do společného státu, Velkého Somálska. Etiopii se nakonec podařilo odradit somálskou přesilu, když USA jednostranně vypověděla smlouvy o dodávách zbraní, díky pomoci sovětských tanků a kubánských internacionalistů.

Od konce 70. let až do svého zhroucení v roce 1991 režim M.S. Barreho dostával od USA stovky miliónů dolarů na vybudování ohromné armády, včetně těžké vojenské techniky. Na oplátku USA obsadily vojenská zařízení, která sověti po sobě zanechali, jako svůj strategicky významný odrazový můstek na připadnou intervenci na Blízkém východě. Přímým důsledkem této "dumpingové vojenské podpory" v kontextu diktatury jednoho z nejbrutálnějších režimů v Africe, bylo postupné vytváření dobře ozbrojených a konfliktních "politických obvodů" s vyhraněnými, často vzájemně vylučujícími se zájmy. Autoritářský režim ve svém snažení koncentrovat veškerou moc do svých rukou narušil tradiční sociální struktury, které v somálské společnosti vždy hrály důležitou roli jako platformy meziklanového soužití a k udržování křehké mocenské rovnováhy horizontálně segmentované společnosti v přirozeně strádajícím prostředí. Nepotismus, patronace, tendence k totálnímu vyzbrojování, dlouhodobá represe politických rivalů, která znemožnila vytváření koordinované opozice; to vše vytvářelo ideální půdu na budoucí krvavou občanskou válku. Situaci napomohl bídný stav zemědělské ekonomiky, který se dále rozpadal pod tlakem "léčebné kůry" MMF, tzv. projekt strukturálního přizpůsobování (structural adjustment).

V celku očekávaná občanská válka začala koncem roku 1990. Mezi těmi, kteří postupně opustili zemi, se zařadil i prezident. Ovšem rozdíly mezi skupinami, které usilovaly o převzetí moci v zemi, byly tak hluboké, že nebylo možné dosáhnout jakékoliv dohody. To spolu se zprávami o hladomoru, zachvacujícím celou zemi, přinutilo RB OSN k rychlé reakci ve formě organizování a vyslání sérií mírových a humanitárních intervenčních misí ― UNOSOM I., UNOSOM II., a UNITAF nebo-li Operation Restore Hope ― a to v období od srpna 1992 až března 1995. Ty však nemohly zabránit propadu somálské společnosti do chaosu a fragmentace. Naopak honosně pojatý mezinárodní plán ztroskotal, nechajíc za sebou, podle slov M. Brydena jako jednoho z očitých svědků, "rozčilené dědictví nepochopení a násilí mezi těmi lidmi, již měl pomoci." (duben 1995).

Somálský debakl měl zásadní vliv na budoucí humanitární intervence. Omezilo jejich případné uskutečňování pouze na případy zajištěné z týlu (např. leteckými údery), což ostatně dokazuje tragické rozhodnutí RB nezasahovat v Rwandě v dubnu 1994.

Hrozba války, a napětí míru

Obyvatelstvo Somálska žije ve stavu absence centrální vlády už 15 roků. Toto konstatování ovšem neznamená, že se stalo zemí krutých vládců, nezletilých zabijáků či chodících mrtvol, jak je zažité v západním zobrazování dění v Africe.

Ve skutečnosti absence státu zdaleka neznamenala úplné propadnutí anarchii. Minulé roky dokázaly, že somálské komunity tváři v tvář své těžké situaci byly schopné řídit svýé každodenní živoy - a to poměrně úspěšně. V Mogadishu jsou dostupné základní služby, včetně zdravotnické. Dětí chodí do školy stejně, jako zaměstnanci zde působících podniků. Ještě před dvěma roky napsal reportér BBC J. Winter, že v Mogadishu může člověk zařídit novu telefonní linku za tři dny. Výdobytek, který by mohly závidět nejen jiné africké země, ale i některé evropské. Funkce státu úspěšně nahradila somálská tradice, která poskytuje základy k vytvoření konsensuální autority ale zaručuje i její fungování tak, že jsou v ní zastoupeni představitelé jednotlivých klanů a profesních skupin, stejně jako muslimští duchovní a další zájmové nebo sociální skupiny.

Podle všeho Somálci nemají dobré zkušenosti s jakoukoliv panovačnou mocí. Čím panovačnější je taková moc, tím větší je jejich odpor. V době, kdy přistály v Somálsku americké síly v prosinci 1992, nemohli si Američné nevšimnout, že zastupují zájmy státu, který byl roky hlavní oporou nenáviděné diktatury. Rozdíly v kulturní perspektivě, které umocňovala mohutná vojensko-technická dominance a s ní spojená ukázalost některých vojáků (viz film Black Hawk Down z roku 2001) přispěly k rostoucímu odporu vůči (ze začátku vítané) intervenci. Ovšem postupně se změnila v nástroj k vynucování vlastních představ o tom, co je správné a co není. Kdo má pravdu a kdo ne. Tento přehmat byl potrestán po téměř rok trvajícím přetahování v říjnu 1993 v podobě zbytečných ztrát na životy několika desítek amerických vojáků, jak správně dodává Mezinárodní červený kříž (ICRC) i několika stovek, ne-li tisíců Somálců.

Od té doby uběhlo 13 dlouhých let a mezitím somálská společnost zaznamenala velké změny. Až do nedávných dnů byl v zemi relativní mír. Pokračují zprostředkovatelské činnosti Africké unie na obnovení své brutálně rozdrcené existence - a to relativně úspěšně. Uprostřed tohoto vývoje se objevily zprávy, že v Mogadishu se znovu rozhořely ozbrojené střety mezi milicí a stoupenci tradičních islámských soudů.

Podle zpravodaje allAfrica.com K.J. Kelley, rozbuškou nových střetů je podpora USA samozvané proti-teroristické alianci (Anti-Terror Alliance), v jejíchž čele stojí skupina vůdců ozbrojených milicí, usilující o odstranění vlivů islámských duchovních (9. 5. 2006).

USA, které již nějaký čas obsadily bývalou francouzskou vojenskou základnu v sousedním Džibuti, provádějí vojenské hlídkování v tomto prostoru, včetně Indického oceánu. Do těchto hlídek se zapojují i další členské země NATO, například Německo a Nizozemí. Je pochopitelné, že Africká unie je znepokojená těmito událostmi a vývojem v Somálsku.

Nejenže přicházejí v době, kdy je na ni vyvíjen nebývalý tlak ze strany Rady bezpečnosti OSN, v kterém se jasně obráží separátní zájmy USA, aby Africká unie ustoupila při řešení politického uvíznutí v Súdánu, ale ohrožuje konsensus o ustavení nové somálské vlády. To ale zprostředkovává již řádu měsíců. Proto také předseda Africké unie a prezident Konga Denise S. Nguesso tlumočil při své nadcházející návštěvě v USA prostřednictvím BBC své znepokojení, adresované přímo prezidentu USA G. Bushovi .

Ropa a boj proti terorismu stojí v čele zahraničně politických priorit USA v Africe. Už v roce 2003 naznačovaly tajné zprávy USA a Velké Británie, že existují "jasné teroristické hrozby" v Somálsku, Tanzanii, Ugandě, Etiopii, Eritreji, a Džibuti, tj. v Africkém rohu. Na druhé straně - zahraniční politika, usilující o odstranění či potírání teroristických hrozeb a upevnění přátelství, předpokládá mnohem více, než zvýšenou vojenskou přítomnost v tak politicky a sociálně výbušné oblasti. Každá militarizace je dvousečná zbraň.

Zvlášť USA by si toho měly být vědomy.