Ty tam jsou demonstrace milionů obyvatel po celé planetě před útokem na Irák na počátku roku 2003. Problém Iráku se zdá být zredukován na otázku, zda jsou američtí demokraté pro další přítomnost v zemi nebo ne; a zda jim to pomůže vyhrát prezidentské volby. Hotové peklo, v něž se život obyčejných Iráčanů proměnil, zůstává stranou zájmu mainstreamových médií stejně tak, jako příčiny a původci současné příšerné situace.

Saddám Husajn: Od spojence k nenáviděnému nepříteli

Na stránkách Information Clearing House lze shlédnout film Saddám Husajn: Proces, který nikdy neuvidíte, který vyrobili Barry Lando a Michel Despratx. Film podrobně mapuje dění v Iráku a jeho vztahy se západními spojenci (pozdějšími nepřáteli) za posledních téměř 30 let. První záběry dokumentují brutalitu Husajnova režimu. Následuje analýza spolupráce a podpory Spojených států Iráku v době osmileté války proti islámskému Íránu. Autoři shromáždili materiál dokumentující, že Spojené státy tehdy věděly o tom, že Husajn používá chemické zbraně. Připomínají, že Spojené státy a Francie ignorovaly masakr chemickými zbraněmi v kurdské Halabdži a že největšími dodávkami podporovalo irácký chemický zbrojní program Německo.

Autoři se dále věnují irácké okupaci Kuwajtu. Uvádějí, že osm dní před útokem si Saddám Husajn vyžádal schůzku s tehdejší americkou velvyslankyní v Iráku, jež ho ujistila, že Spojené státy nebudou nijak reagovat v případě konfliktu s Kuwajtem. Když později začala válka spojenců proti Husajnovi, byly Spojené státy znepokojeny tím, že Irák měl k dispozici vojenské letouny Mirage a radarové systémy firmy Thomson, jež nakoupil od bývalého spojence Francie. Podobně vzbuzovaly neklid některé irácké elitní jednotky, jež byly ve Spojených státech cvičeny pro partyzánskou válku pro případ vítězství Íránu nad Irákem.

Film dále popisuje, jak po likvidaci iráckých vojsk v Kuwajtu tehdejší prezident USA George Bush vyzýval iráckou armádu a irácký lid, aby "vzali věci do svých vlastních rukou" a přinutili Saddáma Husajna odstoupit. Výzva byla vyslyšena. Na jihu Iráku povstali ší'ité a připojili se k nim i mnozí Husajnovi vojáci. V severní části Iráku povstali Kurdové. Ale přes Bushovu výzvu, Spojené státy neměly žádný plán pro Irák a povstání neposkytly žádnou podporu. Saddám Husajn povstání, zprvu úspěšné, krvavě potlačil.

Film uzavírají záběry dokumentující, jakým katastrofálním způsobem dopadly v 90. letech sankce proti Iráku na ty nejbezbrannější - na irácké děti. Počet těch, jež následkem sankcí zemřely, je odhadován na půl milionu.

Film Saddam Hussein: The Trial You'll Never See je dokumentem odkrývajícím dvojí metr, jímž Západ měří zemím Blízkého východu, a zpochybňujícím argumentační sílu boje za lidská práva. Bez ohledu na to, zda byl Saddám Husajn spojencem nebo nepřítelem Západu, civilní obyvatelstvo trpělo. Proto bylo tak důležité, aby invaze v roce 2003 měla jasně stanoveny a dobře naplánovány humanitární cíle okupace Iráku - zachování pořádku a bezpečnosti, obnovení infrastruktury, zajištění základních zdravotních a sociálních služeb. Tyto organizačně náročné činnosti ovšem nepředstavují žádný přínos pro firmy amerického vojensko-průmyslového komplexu, který profituje z prodeje (a tedy použití) zbraní a z těžby ropy.

Progres v Iráku: Od desíti k pěti

Jednou z fatálních chyb, jichž se dopustily Spojené státy, bylo podcenění protivníka; a to již rok před invazí do Iráku. Vysněná procházka růžovým sadem se po několika měsících začala přeměňovat v nebezpečný boj proti partyzánům skrytým v úzkých uličkách rozpálených iráckých měst. Američané mají nezměrnou technologickou převahu, ale Iráčané, hrdi na svou starověkou minulost, jsou odvážní, stateční a neobyčejně vynalézaví bojovníci: znám je případ, kdy jako nosič pro odpalování raket byl použit živý osel. Hrůzu v amerických vojáci vzbuzuje schopnost Iráčanů nastražit nálože na nejneočekávanějších místech - pod sloupy elektrického vedení, pod melouny, pod mrtvoly spolubojovníků, pod mršiny psů.

Když v roce 1991 začala operace Pouštní štít, činil počet koaličních vojáků asi 660 tisíc; přitom šlo "jen" o vytlačení irácké armády z Kuwajtu. V současnosti se v Iráku nachází kolem 150 tisíc amerických vojáků, kteří mají zvládat mnohem víc: Kontrolovat celý Irák, zajistit bezpečnost, zlikvidovat ozbrojený odpor.

Ve skutečnosti americká vojska nekontrolují prakticky nic. V říjnu 2005 informoval list The Washington Times, že v rozsáhlých částech Baghdádu se lze pohybovat relativně bezpečně jen s identifikačními kartami vydávanými milicemi Muqtady 's-Sadra; ty používají dokonce i některé západní soukromé bezpečnostní agentury. Mezinárodní letiště v Baghdádu je pravidelně ostřelováno a přistání na něm představuje složité manévrování, jež má znemožnit sestřelení. Z letiště do tzv. Zelené zóny v centru Baghdádu se většinou létá vrtulníkem, protože pozemní cesta je příliš nebezpečná. To platí pro celý Irák - irácký odboj útočí neustále na pozemní komunikace a americká armáda se musí stále více spoléhat na přepravu vzduchem. Očekává se, že počet letových hodin, který v roce 2005 činil 240 000, vzroste letos na 400 000. Proto je Pentagon tak zděšen tím, že za poslední tři týdny bylo sestřeleno již šest amerických vrtulníků.

Prezident Bush nyní vyslal, přes odpor demokratů a několika republikánů, dalších více než 20 tisíc vojáků do Iráku, aby pomohli zjednat pořádek. Podle mnoha analytiků jde o kapku v moři, která nic nezmění; a pokud ano, pak jen krátkodobě. List International Herald Tribune varoval dne 6. února 2007, že s rostoucím počtem amerických vojáků lze jen očekávat rostoucí počet amerických obětí. Podotýká, že za poslední čtyři měsíce zemřelo nejvíce amerických vojáků od invaze v roce 2003. Jde o počet 334, který převyšuje dokonce i počet zabitých ve čtyřměsíčním období zahrnujícím listopadový útok na Fallúdžu v roce 2004.

Rowan Scarborough z listu Washington Times zase uvádí, že efektivita útoků pomocí IED (Improvised Explosive Devices označované v českém tisku většinou jako "podomácku vyrobené nálože") sice poklesla, ale počet IED oproti předchozímu roku vzrostl na dvojnásobek. Počet amerických vojáků zabitých IED tak zůstává na stejné výši, bez ohledu na miliardy dolarů investovaných do boje proti těmto náložím. IED jsou zároveň velmi účinnou mediální zbraní iráckého odboje. Při útocích jsou často pořizovány záznamy a ty pak zpřístupňovány na mnoha internetových stránkách jako propagační nebo instruktážní materiál. Vysocí američtí armádní činitelé přiznávají, že mediální válku na Blízkém východě Spojené státy prohrávají.

Bushova administrativa: Írán je vinen!

Americká administrativa obviňuje z rostoucího počtu útoků na své vojáky Írán, který údajně irácké povstalce podporuje finančně a materiálně. Irácký odboj ovšem zřejmě získal ohromné částky z miliard dolarů v hotovosti (šlo o stovky tun bankovek), které v roce 2003 a 2004 odeslaly Spojené státy letecky do Iráku na žádost tehdejšího iráckého ministra financí. Z těchto peněz se ohromné sumy ztratily a nikdo není schopen zjistit, kde skončily.

Bushovo tvrzení, že Írán se vměšuje do amerických záležitostí v Iráku, zpochybnil předseda Sboru náčelníků štábu generál Peter Pace. Politický blogger Kurt Nimmo (nutno dodat, že jde o bloggera ostře protiamerického) se zase pozastavuje nad tím, že munice, již americká administrativa představila jako důkaz zbrojních dodávek z Íránu, je popsána latinkou a anglicky, a že datum výroby je na ní uvedeno podle gregoriánského, nikoliv podle islámského, kalendáře.

Útok na Írán se však zřejmě uskuteční - druhá americká letadlová loď v oblasti Blízkého východu se již přiblížila k íránskému pobřeží - a bude veden nejen proti jaderným zařízením (jež přitom ještě několik let nebudou stačit na výrobu materiálu pro jaderné zbraně). Zdůvodněn snahou zabránit Íránu získat jaderné zbraně, bude možná útok veden i pomocí jaderných zbraní. Nejnovější nabídka íránského prezidenta, že Írán zastaví obohacování uranu, pokud tak učiní i západní země, na tom jistě nic nezmění. Situaci zřejmě neovlivní ani nesouhlas předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi a kandidátky demokratů na post amerického prezidenta Hillary Clinton.

Irák: Horší než Rwanda

Americký epidemiolog Les Roberts se třemi spoluautory publikoval 21. října 2006 v prestižním medicínském časopise Lancet studii analyzující počet iráckých obětí jako následek okupace Iráku. Kolektiv autorů dospěl k závěru, že mortalita před invazí činila 5,5 z 1000 lidí za rok, ve čtyřiceti měsících po invazi 13,3 z 1000 lidí za rok. K červenci 2006 stanovili autoři analýzy počet zabitých jako následek války (excess Iraqi deaths as a consequence of the war) na přibližně 650 000, což odpovídá 2,5% sledované populace.

Tato studie, třebaže prošla kvůli politickým souvislostem velmi tvrdým recenzním řízením, byla dotčenými politiky okázale ignorována. Odbornost jejích autorů byla napadána neznalými laiky a výsledky studie byly konfrontovány s výsledky systému Iraqbodycount.org (IBC), který ale počítá pouze násilná úmrtí zaznamenaná médii.

V lednu letošního roku prohlásila irácká vláda, že od invaze v roce 2003 zahynulo násilnou smrtí mezi 40 a 50 tisíci Iráčanů. Les Roberts označil toto prohlášení za absurdní a reagoval na ně článkem, který vyšel 17. února 2007 v listu Independent. Uvádí v něm, že kdyby tento údaj byl pravdivý, znamenalo by to, že počet násilných úmrtí v Jihoafrické republice, Kolumbii, Estonsku, Kazachstánu, Litvě, Lotyšsku a v Rusku je vyšší než v Iráku během posledních čtyř let. Dokonce i mnohá severoamerická města by měla obdobnou úmrtnost. "Pro ty z nás, kdo jsme byli v Iráku, je prostě absurdní představa, že v New Orleans se odehrává více násilí," píše Les Roberts.

Připomíná dále, že existuje více odhadů udávajících mnohem vyšší mortalitu, než irácká vláda; těm ale tisk věnoval menší pozornost. Svou argumentaci doplňuje sdělením, že když v roce 2005 zjistil průzkum OSN, že 90% násilných událostí ve Skotsku není zaznamenáno policií, nikdo, dokonce ani policie, nevznesl proti tomuto zjištění námitku. Nedostatečnou informovanost médií dokumentuje na případu, kdy reportér Fox News referoval o bombardování 25 cílů. V tisku se ale žádná zpráva o škodách neobjevila. Při jiné příležitosti informovaly televize o mnoha střetech v provincii al-Anbār, ale počet zaznamenaných násilných úmrtí se rovnal nule.

Les Robert upozorňuje na závažnost potlačování informací o počtu mrtvých v Iráku a ptá se: "Jak mohou Američané zvyšovat stav jednotek na zajištění obyvatelstva a slibovat úspěch, když koalice nedokáže změřit úroveň bezpečnosti do výše desetinásobku? Jak mohou Spojené státy a Velká Británie předstírat, že chápou míru záště v Iráku, když si nejsou jisty, zda člena domácnosti ztratila jedna rodina z 80 nebo jedna rodina ze sedmi, jak naznačuje naše studie?" a pokračuje:

"Pokud tyto dvě země spustily dění vražednější, než genocida v Rwandě, a aktivně se snažily to skrýt, jaká bude jejich důvěryhodnost, když budou kritizovat Súdán, Zimbabwe nebo jinou vládu, která zabíjí tisíce svých vlastních lidí?"

Irák: Peklo na zemi

George Bush a Tony Blair založili svou invazi do Iráku na lži o zbraních hromadného ničení. Ty se ale v Iráku nenašly. Oba dva tedy odrážejí kritiku (podobně jako jejich čeští zastánci) argumentem, že "byl svržen tyran a svět je bezpečnější". Tvrzení o větší bezpečnosti světa je z mezinárodně-politického hlediska nanejvýš diskutabilní. Z pohledu obyčejných Iráčanů jde pak o sprostou lež. V současném Iráku se denně znásilňuje, mučí a vraždí.

Bývalý diktátor Saddám Husajn byl sunnita a utlačoval ší'ity. Jeho administrativa a většina státní správy se opírala o menšinové sunnity. Spojené státy po invazi preferovaly většinové ší'ity a sunnity ze státní správy a z armády vytlačily. Ší'ité v současnosti do jisté míry obhajují zájmy USA (a paradoxně i Íránu), zatímco sunnité hrají nejdůležitější roli v iráckém odboji.

Sektářské násilí je zřejmě nejrozšířenější v Baghdádu. Podle informací kolujících po internetu, jež ovšem nelze ověřit z nezávislých zdrojů, je cílem vypudit veškeré sunnity z Baghdádu do sunnitské provincie al-Anbār, kde mají být pacifikováni bombardováním bez nevítané přítomnosti kamer a zahraničních novinářů. Jedním z nástrojů, používaných k etnickým čistkám v Baghdádu, jsou ší'itské eskadry smrti, nad jejichž terorismem přivírá americká okupační armáda oči. Hrůznou činnost těchto eskader, spolupracujících s iráckou policií a mučících přímo v budově iráckého ministerstva vnitra, zdokumentovala loni pro Channel 4 novinářka Deborah Davies ve filmu The Death Squads.

Současná rozsáhlá bezpečnostní operace v Baghdádu, kvůli níž poslal prezident Bush do Iráku dalších 21 500 vojáků, slouží údajně, krom jiného, též jako zástěrka řádění ší'itských milicí. Nejnovější fotografie a video, jež byly údajně pořízeny v oblasti označované anglicky Haifa Street, ukazují typické obrazy současného Baghdádu: popálené mrtvoly lidí s rukama svázanýma za zády a s děrami vyvrtanými do těl. Některým z mrtvol chybí oči.

Tak tedy vypadá Irák necelé čtyři roky po svržení tyrana. Je to něco, nač mohou být západní demokracie bojující za lidská práva hrdy?

Jsou to Spojené státy, kdo jako okupační mocnost nese za současnou příšernou situaci v Iráku největší díl zodpovědnosti. Jsou to Spojené státy vedené administrativou George W. Bushe - touž administrativou, která prosazuje umístění americké základny na území České republiky. Irácká lekce by měla být varováním české politické reprezentaci. Ukazuje totiž, že lze oprávněně pochybovat o zdůvodnění amerických záměrů. A ukazuje také, že současné Spojené státy vede skupina lidí neschopná dohlédnout následků svých rozhodnutí. Ke škodě statisíců nevinných.