Už je ani nestačíme vnímat a někdy je už ani neumíme využívat. Tržní invaze plochých LCD obrazovek na bázi LED diod s reakční schopností pod 10 milisekund je na spadnutí a zprávy o prvních úspěších v oboru nanotechnologií začínají zaplňovat mediální zpravodajství.

Podobně rychle se šíří například informace o existenci nového magneticko-resonančního tomografu v určité nemocnici, kam budou okamžitě směřovat na vyšetření tisíce pacientů. Novým typům těchto přístrojů s programem Total Imaging Matrix stačí 12 minut k detailnímu skenování orgánů celého těla a tím i spolehlivé, ale neinvazivní diagnóze.

Nasazení nových léčiv v oboru onkologie či HIV je již běžně provázeno silnou reklamní kampaní odpovídající na tužby nemocných a není pochyb o tom, že výrobce kompozitů upravených novými nanostrukturami získá obrovskou tržní výhodu a neuvěřitelně zbohatne. Nejušlechtilejší CrTi oceli budou ve srovnání s houževnatostí a pružností nových nanomateriálů jen podružným prvkem složitých konstrukcí výrobních strojů, automobilů a nejvíce namáhaných částí technologií. Logo výrobce nanomateriálů bude třistakilometrovou rychlostí kroužit na kevlarové kapotáži vozů F-1 sledováno 800 milióny diváků on-line a miliardami dalších z opakovaných záznamů jako symbol technologické špičky, symbol průmyslového pokroku, technologické převahy a vysokých zisků. Zhodnocení vědeckých poznatků ve výrobku je dnes nejsilnější zbraní diplomacie zemí silných ekonomik, je výrazem suverenity a vyspělosti.

Magická síla vývoje a inovace

Už z této nesmělé přehlídky nových produktů a technologií jež očekáváme s jistou hrdostí na dobu v níž žijeme, je zřejmé, že zásadní podmínkou úspěchu v podnikání jsou inovace. Hledání nového je esencí podnikání. Jen realizace nových řešení a vynálezů do komerčního výrobku je v současném ekonomickém systému na světě převládajícím cestou k  získání technologické převahy a k vyššímu zisku. To platí i pro  farmaceutické výrobky, kde za jistě humánními důvody stojí opět peníze. I zde jde především o zisk. Podle propočtů musí zisk z nového léku dosáhnout nejméně 500 mil USD za rok. Jinak se nevyplácí a firma takový výzkum nerozjíždí. Je to surově řečeno? Možná.

Bezesporu však platí, že silnou hnací silou průmyslového výzkumu a vývoje je získání technologické a tím i vojenské převahy. Většina vynálezů, které jsme v úvodu vypočetli jako ohromující stupně k technické společnosti budoucnosti jsou výsledky výzkumu podporovaného a přednostně užívaného armádami. To je možná ještě surovější poznatek ale bohužel platný. Neboť technologická převaha vojenská násobí sílu zisku a tím i vlivu států ve světovém společenství, kde se stále více projevuje nedostatek některých surovin.

Nákladnost hledání nových řešení však stojí stále více peněz. Vývoj nového farmaceutického produktu, definovaného jako nová molekula, stojí například 1 mld USD. Investice do komercionalizace vědeckých poznatků velkými průmyslovými společnostmi jsou už i za jejich finančními možnostmi. Podílí se na nich ekonomicky zemí či celých společenství.

K většině výzkumů současnosti je také již potřebné spojení mozkové kapacity vědců více zemí, více laboratoří a k realizaci do komerční podoby pak nepředstavitelné investice. Ty mají jen ti nejbohatší, nejsilnější globální hráči.

Náklady na nové objevy mají stejně exponenciální charakter jako výroba energie pro lidstvo, nucené využívat stále modernější a dražší technologie, jež nahrazují svojí efektivností klesající zásoby fosilních paliv. Spirála nákladů na uspokojení potřeb lidstva je stále strmější a odpovídá exponenciálnímu růstu lidské populace dosahující 6 miliard jedinců.

Podílet se na vývoji nových výrobků a technologií, na jejich neustálé inovaci, je však dnes pro každou vyspělou zemi nezbytné. Úroveň vědy každého národa a jeho schopnost účelně ji využít je dnes základním měřítkem svébytnosti, neboť kvalitní věda je podmínkou ekonomického růstu a tím i úspěchu v mezinárodní soutěži. Kdo to neuznává (např. teorie licencí k dosažení stejného efektu růstu průmyslové výroby), nemůže přežít v prostředí současné tvrdé konkurence, mimochodem probíhající nesmírně ostře i ve vědě samé.

Bohužel slovo přežít se dere na mysl i při hodnocení, kam až může touha lidí po co nejjednodušším využívání přírodních zdrojů dojít. Globální změny v atmosféře Země, té tenké namodralé slupičky jež nás odlišuje od ostatních planet sluneční soustavy díky níž dýcháme, nás evidentně ohrožují na tom základním -- na životě. Fakta o změřitelných změnách v ovzduší i celkovém znečištění prostředí bohužel dodnes ignoruje mnoho mocných politiků. Touha po prestiži dané průmyslovou produkcí a tím i zisku je hodnocena nad cenu lidského života a udržení života na Zemi.

Naštěstí fungují i zpětné mechanismy průmyslu. Výrobci automobilů v 60. letech minulého století sami přišli s myšlenkou katalyzátorů výfukových plynů a dnes i recyklace plastových dílů karosérií. Produkce jedovatých emisí zabíjející obyvatele velkých měst ohrozila samu podstatu existence tohoto oboru. Nerecyklované plasty hrozí zaplavit krajinu, řeky, světové oceány. Energetici vyřešili emise oxidu siřičitého z elektrárenských zdrojů a snad vyřeší i emise oxidu uhličitého, stane-li se skleníkový efekt atmosféry vnímatelný i pro politiky.

Pokud nefunguje zpětná vazba ochrany před sebezničením, ohrožuje to samotné podnikání. Nedostatek ropy přinutil výrobce automobilů k ohromným investicím do výzkumu nových bezemisních pohonů, třeba vodíkových palivových článků. Do tohoto výzkumu budou muset vstoupit i celé státy, neboť války o černé zlato budou dražší, než investice do nových výrobních linek nových vozů. Vstupujeme do fáze společné lidské odpovědnosti za další vývoj nových technologií i stavu životního prostředí, jež nám mají umožnit žít a přežít na planetě Zemi.

Inovační prostředí je třeba budovat

Česká republika nemá ve světovém hodnocení svého inovačního potenciálu dobré jméno. Inovační prostředí země, v níž žijeme, je téměř nulové. Naši pověst zachraňují pouze nadaní jedinci, vědci a technici žijící na okraji zájmu veřejnosti a politiků, mnozí z nich v emigraci či zapomnění, i když jejich přínos společnosti byl obrovský. Co znamenali pro českou ekonomiku lidé jako František Křižík, Otto Wichterle, Armin Delong či Vladimír Svatý, Emil Škoda, Emil Kolben včetně tisíců dalších, dnes už bezejmenných vynálezců? Vybudovali pojem český průmysl a vytvořili miliardové hodnoty ač sami nezbohatli.

Při bližším pohledu na inovační procesy v úspěšných zemích zjišťujeme, že prvotním faktorem jejich vzniku je právě míra ocenění vědeckých poznatků a schopnost je využít. (To nemusí souviset s osobním bohatstvím vědců).

Státy se zaměřením na podporu vědy vítězí především na poli hi-technologií, tedy výrobků s nejvyšší přidanou hodnotou. To jim zajišťuje prostředky k dalšímu rozvoji společnosti a vytváří přirozený náskok v další soutěži.

Postavení vědy a využívání nových poznatků k realizaci nových výrobků a technologií se tak stalo měřítkem ekonomického zdraví států.

Na podílu vědy na inovačních procesech závisí úspěšnost ekonomik i malých zemí přímo zásadně, neboť realizace vědeckého poznání se uskutečňuje sice v globálním pojetí především v nadnárodních velkých společnostech ale zpočátku téměř vždy v laboratořích vědeckých ústavů a malých podnicích zaměřených na realizaci poznatků do komerčně využitelné podoby. Je to globální proces na němž se podílejí i ti menší vlastním dílem, pokud jsou na takový podíl ve světové dělbě práce připraveni.

Každý vědecký poznatek směřující do praxe je pouze prvotním impulsem vyžadujícím dopracování až k výrobě. Tato fáze je pro každý nový projekt kritická a rozhodující. V tomto procesu jsou nepostradatelné malé hi-technologické firmy, složené z vědců nebo vývojových pracovníků rozhodnutých vědecký objev dopracovat do komerčně využitelní podoby a následně jej prodat větším společnostem, či ve spojení s kapitálem bank rozvinout vlastní výrobu. Tyto podmínky jsou však jen v zemích, které budují svoji vědu a vysoké školství na nejvyšší možné úrovni s vysokou mírou svobody ale i kázně.

Není náhodou, že se EU snaží prostředí členských zemí právě v podpoře vědy, výzkumu a malých a středních firem homogenizovat. Odstraňuje tak zásadní disproporce v ekonomickém prostředí vlídném či nevlídném k malým hi-tech firmám a tím usnadňuje cestu  inovačním trendům. Rovněž z těchto důvodů vznikl Evropský výzkumný prostor, jako definované prostředí vědecké spolupráce mezi vědeckými kapacitami a ústavy všech členských států. Termíny "znalostní společnost, nebo společnost znalostí", tuto snahu, byť možná lingvisticky poněkud neohrabaně, definují.

I když tuto vizi nové Evropy, směřující k vyrovnání se dynamickému a inovačnímu prostředí USA a Japonska všichni vrcholní představitelé zemí EU odsouhlasili a známe ji jako lisabonský a barcelonský protokol, její naplnění je zvláště v naší ekonomice velmi obtížné.

Pojem inovace se u většiny politiků (a laické veřejnosti) zhmotňuje především v  představě nového typu automobilu, mobilního telefonu, stavební hmoty a či výrobků, tedy povětšinou fyzického předmětu. Mimo povědomí občanů, zavalených reklamou nabízející představu, že to vše nové, co se jim nabízí je jen otázka dobrého rozhodnutí finančních manažerů, je samotná širší podstata vývoje.

Skutečnost, že k dovršení vývojového procesu, tedy například nového modelu automobilu je dnes zapotřebí nových vědeckých poznatků a náročné vývojové práce. To vše vyžaduje nové přístupy, jež společnost chápe snad v případě automobilky ale ne v pohybu společenském. Nové postupy vyžadují i zcela nový politický přístup, řízení společnosti a ekonomiky.

Takové zásadní změny se však dají uskutečnit jen ve společnostech na ně připravených a naladěných. Změny se týkají výchovy mladých lidí, vzdělání na všech úrovních, ale také vymahatelnosti práva, bankovnictví a dalších složek ekonomického prostředí, jež ovlivňují jeho schopnost podpořit inovační trendy.

Náš současný život je však natolik ovládán partikulárními zájmy politiků hájících jednotlivé podnikatelské skupiny na úkor celku, že pragmatická rozhodnutí učiněná na základě vědeckých analýz nebo analyzovatelných společenských jevů jsou spíše ojedinělými a šťastnými událostmi, než novým obecným trendem vývoje. Zřejmě proto, že tolik potřebné změny by znamenaly i skutečnou odpovědnost politiků za zásahy do ekonomických mechanismů tzv. volného trhu, který je však de facto regulovaným prostředím se všemi negativními důsledky. (Tedy i s regulací vývoje a zaměření vědy).

Ani nejbohatší země se v současnosti neobejdou bez řízených státních investic do vědy a aplikovaného výzkumu a musejí zakládat organizace jejichž smyslem je hlídat a usměrňovat využití peněz daňových poplatníků do projektů pečlivě vybraných oborů. A to v systémech, v nichž se snoubí podíl soukromého kapitálu se státním. Výslednými produkty nemusí být nutně jenom inovované výrobky ale třeba jen podíl na inovačním procesu. I takový podíl má svoji cenu a nachází uznání v dělbě práce a posléze i zisku.

Základním kamenem vytváření inovačního prostředí leží ve velkorysém a novém legislativním rámci uplatnění vědy a vědeckých poznatků v praxi. To prokázaly už v 80. letech minulého století Spojené státy americké přijetím zákonů, jež postavily na hlavu dosavadní zvyklosti ve využívání vědeckých poznatků získaných na universitách a státních laboratořích i k osobnímu prospěchu jejich autorů. Této velkorysosti přiznání autorství myšlenek hodících se ke komercionalizaci přizpůsobily i patentové právo. V 90. letech je následovalo Japonsko a výsledky těchto ekonomik, pokud hovoříme o nových výrobcích a technologiích, výrobních i informačních, není třeba komentovat.

Jak se k takové úrovni řízení znalostní ekonomiky dopracovat? Pojetí tvorby HDP postavené na levné pracovní síle, k němuž naše společnost nebezpečně sklouzává, nás od budování společnosti znalostí vzdaluje. Práce ve mzdě namísto tvořivé a myšlenkově hodnotné práce jako pokračování znalostí nashromážděných generacemi předchůdců přináší jen krátkodobý prospěch terminovaný volebními obdobími.

Naše společenská a ekonomická reforma po roce 1990 nebyla postavena na obnově tvořivé práce a podílu vědy na rozvoji nových technologií. Natož pak na přípravě a tvorbě nových oborů s vyšší přidanou hodnotou, tedy tzv. hi-technologií. Neproběhla restrukturalizace průmyslu, ten se naopak vrací do starých kolejí s menšími výjimkami zahraničních investic do práce ve mzdě. Došlo pouze k silné redukci průmyslového potenciálu a veškerý rozvoj technologií zajišťují zahraniční investice.

Privatizace výrobních prostředků bez vloženého kapitálu do využití tvořivého potenciálu společnosti omezila a někde zcela zastavila investice do tvůrčích konstruktérských kolektivů, do aplikovaného vývoje a ještě více prohloubila časovou ztrátu v úrovni technologií, vzniklou v období komunismu. Oborové výzkumné ústavy podporující vývoj v průmyslových podnicích, zemědělství i humanitních oborech byly vrženy do privatizace a byly nuceny hledat své trhy vně ekonomického prostředí ČR. Jejich inovační kapacita, i když někdy právě zpochybňovaná, nebyla nahrazena systematickým budováním nových výzkumných kapacit podniků ani vysokoškolské sféry. A podkapitalizované a strukturálně zničené podniky nebyly schopny žádaný a tolik potřebný výzkum zaplatit.

Základní výzkum byl redukován v rámci daném finančními prostředky státu a zjednodušujícím pohledem na českou vědu. (Dodnes nemá stát jasno, jaká je úloha vědy ve vztahu k průmyslu).

Trvale nízká tvorba zisku z přidané hodnoty českého průmyslového prostředí neumožnila potřebné investice ani do zásadnějšího inovování výroby, ani do vzdělání a organizace společnosti. Analýza našeho prostředí vykazuje oproti Evropě a zvláště vyspělým zemím nadprůměrné hodnoty v zaměstnanosti jedinců průměrného a nižšího vzdělání, ale podprůměr v segmentech vývoje a inovací. Počet průmyslových patentů poklesl hluboko pod nižší průměr členských států EU. Jsme společností podprůměrných.

Jsme tedy v situaci, kdy si musíme klást otázky: Jakým podílem se zúčastníme na celosvětovém vývoji nových technologií zítřka? Jaký díl zásluh na hlubším poznání zákonů hmoty bude přičten našim vědeckým kapacitám? Kam nás zařadí vyspělé země EU v žebříčku tvůrců znalostní společnosti? A v neposlední řadě, jaký zisk si odneseme z trhů nových technologií? Budeme pouze jejich uživatelé s omezením práva přístupu daného nízkým podílem na jejich tvorbě, nebo jejich spolutvůrci s právem zařadit se mezi vyspělé státy? Budeme jen dílnou Evropy, kam se budou odkládat nepříjemné a energeticky náročné výroby?

Evropskýma očima

České věda a následně výzkum a vývoj včetně průmyslového se potácí na udržovací úrovni nedůstojné vyspělé země. Je to dáno především mírou státních investic do výzkumu a vývoje České republiky, jež se pohybují v hodnotách pod 0,5 % HDP, celkově přichází do vědy a vývoje jen 1,3 % HDP, což v penězích pro rok 2002 představovalo částku 29 552 mil. Kč. Méně v evropském výzkumném prostoru vkládá do vědy a vývoje jen Polsko, Španělsko, Řecko, Maďarsko, Turecko a Slovenská republika. Průměr zemí EU-15 v roce 2003 byl 1,99% HDP, EU25 1,93 % HDP, USA a Japonsko vynakládají na vědu a vývoj až 2,8 % HDP. Cílem EU jsou 3 % HDP, vložené do vědy a vývoje.

Zajímavým srovnáním je využívání těchto prostředků na institucionální a aplikovaný výzkum. Zatím co ve vyspělých ekonomikách investice do základního výzkumu z celkové sumy investic vložených do vědy a vývoje odebírají mezi 30 až 40 %, v ČR je podíl již 43 % a nadále se zvyšuje na úkor úkolů výzkumu aplikovaného. Ukazuje na ústup z reálných vývojových programů pro praxi, kde mírou ocenění je tolik potřebný zisk do sféry základního výzkumu, kde je měřítkem úspěšnosti počet publikací. Není to však jen vina vědců. Je to jev s největší pravděpodobností způsobený výše uvedenými faktory, tedy rozkladem českého průmyslu po období roku 1990, jeho malou restrukturalizací a nastavením. Odráží to však i nerozhodnost státu vytvořit nové prostředí na vysokých školách, jež by měly plnit úlohy vědy a vývoje zvláště aplikovaného.

Toto hodnocení podporují čísla. Například počet vzdělaných lidí pracujících ve výzkumu a vývoji podniků v ČR (EUSTAT uvádí 18 pracovníků na 10 000 zaměstnanců, tedy asi 0,5 promile), je zlomkem průměru EU-15, kde je to 2,5 promile, zatím co v USA a Japonsku je to až 6,7 promile. K tomuto číslu se z evropských zemí vymyká jen Finsko, které se v tabulkách využití vědy a vývoje pohybuje v nejlepších číslech i v dalších hodnotách. V jejich průmyslovém prostředí pracuje ve vědě a vývoji v podnicích (nikoliv vědeckých institucích) 60 lidí na 10 000 pracovníků! (Tedy nejméně třikrát tolik, co v ČR).

Podobná čísla lze vztáhnout na vědecké pracovníky. ČR zaměstnává třetinu množství lidí pracujících ve výzkumu (včetně vysokoškolského) , než je obvyklé v zemích jako Německo, vůči Finsku a Švédsko ještě hůře. (Konkrétně jde o 5,1 % lidí ve vědě a vývoji v ČR, ku 10,3 % v EU-15, a 20,3 % pracovníků ve vědě a vývoji ve Finsku na celkový počet pracovních sil). Tyto země se vymykají evropskému prostředí nejvýrazněji i v objemu prostředků vložených do vědy a vývoje státem ve spolupráci s průmyslovými podniky.

Budiž již nyní řečeno, že tyto skandinávské země společně s Islandem zvolily svoji osobitou cestu k technologiím zítřka. Přebudovaly školství do nesmírně efektivní podoby, což přináší efekty znalostní, kulturní i mezinárodní. Mnozí čeští (o mezinárodním uznání nemluvě) experti neskrývají k jejich pojetí podpory vědy a vývoje svůj obdiv. Naši pozornost si zasluhují především způsobem, jakým tyto poměrně malé země využívají prostředky do vědy a vývoje, vložené a jak rychle dosáhly výsledků, jež je posunuly například v oborech informačních technologií na jedno z předních míst na světových trzích. Dalším vysoce kladným prvkem je regionalita podpory vědy a vývoje a tím využití lidské potenciálu celé země i mimo administrativní centrum. Naopak rozdílení peněz na vědu a vývoj v ČR zavání skandálním budováním centralistické moci, neboť do Prahy a Středočeského kraje soustřeďuje více než 50 % celkových prostředků určených pro podporu vědy a vývoje!

Není to pouze výše investic, která je v současné chvíli pro evropské prostředí inovací určující. Je to spíše způsob, jakým se s vědeckými poznatky zachází, jak se oceňují a jak se využívají. A také, jaké podmínky se k vědecké práci v Evropě vytvářejí. Musíme si klást otázku, proč přes 50 % evropských studentů, jež získávají vysoké vzdělání na universitách USA, zůstává v této zemi a nevrací se domů. Jak je možné, že při přibližně stejném počtu studentů v USA a EU (cca 12,5 mil. studentů na každém kontinentě), stejně jako počtu vzdělávacích institucí mnohé farmaceutické firmy a společnosti podnikající v mikroelektronice přesunují své vývojové kapacity do USA?

Bude to například jen tím, že 550 universit USA, jež mají právo udělovat doktorát je plných 125 rovněž zdrojem největších komerčních úspěchů vědy a mají rovněž lví podíl i na počtu nositelů a kandidátů Nobelových cen? Ne. Pojetí universitního výzkumu v USA je zásadně odlišné od evropského. To především. Odpověď hledejme také v revoluční myšlence odměňování vědců, kteří jsou ochotni a schopni svůj nový vědecký poznatek vypiplat do komercionalizované podoby. Hledejme ji v takovém uspořádání legislativy, která podporuje vyhledávání slibných poznatků rizikovým kapitálem a bankami, celými skupinami investorů a zájemců. V tomto směru jste se právě stali republikou v měřítku let tedy někde v roce 1918.

Ilustrovat to můžeme názorně na technologiích, o nichž se hovoří v USA ve všech pádech a na úrovni od presidenta až po poslední vědeckou laboratoř - na nanotechnologiích.

V prosinci 2003 podepsal president George W. Bush zákon o nanotechnologiích, podle něhož byla na výzkum, dotovaný státem, uvolněna na čtyři roky částka v objemu 3,7 mld USD. (Při pohledu na fotografii slavnostního aktu podpisu, jež obletěl svět, jeden český vědec povzdechl:" Nedovedu si ani jen představit, jak současný president ČR podepisuje zákon k podpoře nějakého vědeckého programu o němž něco ví, ani jak na něj Parlament na jeho návrh přiděluje peníze, byť jen v korunách a v řádu milionů!").

Součástí zákona o podpoře nanotechnologií v USA je i ustanovení o odborné komisi složené napůl se zástupců akademických kruhů a napůl z podnikatelů. Pánové jako Michael Dell, majitel společnosti Dell Computers, Robert Herbold, výkonný vicepresident společnosti Microsoft nebo bývalý spoluzakladatel společnosti Intel Gordon Moore a další budou společně se zástupci universit a bank rozhodovat o alokaci výše uvedených prostředků. Jednotlivé státy Unie se dnes předhánějí v nabídce podmínek pro podporu dalšího vývoje nanotechnologií. Nikdo si nechce nechat ujít příležitost podílet se na nové technické revoluci.

Ponechejme stranou skutečnost, že o komercionalizaci výsledků výzkumu nanotechnologií se vedou vášnivé spory založené právě na bezpodmínečné nutnosti návratnosti vložených investic. (V USA zaznívají dokonce hlasy, že může přijít velké zklamání.) Podstatný je přístup k oboru nano-, jenž slibuje revoluci ve výrobě mikroelektronických součástek, plastů, povrchových úprav a výrobě nových materiálů. Jde o organizovaný postup vlády, universit, bank, výzkumných laboratoří a výrobních podniků s jasným cílem podpořit rychlejší vývoj podporou výzkumu. Při zachování konkurenčního prostředí. Bylo by něco takového možné v ČR v období po roce 1990 dodnes?

Podobně ve Finsku je státní organizace TEKEZ, agentura založená k využití státních a soukromých prostředků vkládaných do VaV, řízena komisí složenou z předsedy vlády, (zasedání se osobně účastní) ministrů výkonných rezortů, akademických hodnostářů, bank a podnikatelů. Toto těleso určuje základní obory, do kterých budou vkládány státní i soukromé prostředky přednostně. Tzv. strategie klastrů (angl. cluster - svazek, seskupení) se stala později proslavenou synergickým efektem, jež je symbolizován společností Nokia. Strategie klastrů vytáhla ovšem finský export hi-technologií z pouhých 8 % v roce 1994 na 21 % v roce 2001. Není bez zajímavosti, že předmluvy k souhrnné zprávě o využití prostředků k reálným technologiím píše osobně prezident Finska, v současné době paní Tarja Halonen.

Oba tyto příklady jednoznačně popírají teorii neřízeného výzkumu, kterou přijali politici ČR po roce 1990, kdy její protagonisté tvrdili, že nelze podporovat žádný technický směr pro nemožnost předvídat na jaké obory se aplikovaný výzkum zaměří. (Jeden z řečníků na semináři konaném při MSV 1992 a zaměřeném na podporu či nepodporu investic do vývoje podniků například tvrdil, že Japonci vyhodili miliardy na vývoj faxu, když jej poté překonal internet!) Hlavním argumentem proti státní politice výzkumu a vývoje a zřízení ministerstva vědeckotechnického rozvoje bylo tzv. nebezpečí ze zneužívání státních peněz v soukromém sektoru a v laboratořích universit pro vlastní obohacení. Tento politický alibismus a organizační neschopnost se ČR hrubě nevyplatil.

Právě ukazatele o kooperačních dohodách mezi inovačními firmami a universitami jsou dnes jedním z měřítek úspěšnosti propojení universit s průmyslovými podniky,  rozhodující v hospodářství EU a USA (Japonci mají trochu jiné pojetí kooperací vysokých škol s podniky ale jejich university mají mnohem větší možnost realizace svých výzkumů do funkčních vzorků, jež jsou prodávány společnostem). Dnes se hodnotí nejenom kooperace podniků s universitami na aplikovaném výzkumu ale i spolupráce se státními výzkumnými ústavy. Tedy systém, jenž jsme násilně rozrušili uspěchanou privatizací výzkumných kapacit.

Je signifikantní, že v těchto ukazatelích v evropském měřítku vede Finsko, kde podíl úspěšně dokončených inovací při spolupráci podniků s vysokými školami a státními výzkumnými ústavy na jejich celkovém objemu dosahuje až 40 % , následováno Švédskem s polovičními hodnotami, ostatní vyspělé země EU dosahují jen 10 % objemu spolupráce, jenž nabývá pomalu nové podoby po rozsáhlé kritice starého universitního systému. V prostředí EU se po vzoru úspěšných ekonomik vyžaduje větší podíl universit na vývoji pro průmyslové podniky a tím i větším zapojení studentů do průmyslové praxe již v průběhu studia. Hovoří a srovnává se prostředí USA s Evropou. Proč?

Americká revoluce

Na počátku 30. let minulého století byl profesor Vladimír Úlehla, vedoucí katedry rostlinné fyziologie Masarykovy university v Brně, známá osobnost vědeckého světa Rakousko-Uherska a později svobodného Československa, pozván na přednáškové turné do USA. Americké university zajímal jeho výzkum o spotřebě vody kulturních plodin a závlahovém hospodářství. Když se prof. V.Úlehla vrátil zpět do ČR, okamžitě uspořádal sérii přednášek o strnulém rakousko-uherském akademismu vládnoucím na našich universitách a americkém pragmatizmu výuky, jíž byl na své cestě po USA svědkem. Aplikace výzkumu do praxe v co nejkratší době, to byl nevětší zážitek českého profesora z přednáškového turné na němž pochopil, v čem je největší přednost takového způsobu vedení a financování universit. Na vlastní oči viděl výsledky nových vědeckých poznatků v praxi. Viděl vědu využívanou americkými farmáři.

Poznatky prof. V. Úlehly překryla bohužel válka a po ní zcela jiný systém organizace vysokých škol a vědeckých ústavů založených státem, systém bližší naivnímu a zločineckému stalinismu, než americkému pragmatismu. S tímto dědictvím se zvláště na technických vysokých školách pereme dodnes. Na československých vysokých školách se po desítiletí nedělala věda ve spolupráci s technickou praxí a tento nezbytný svazek vědy a praxe, na němž se učí i studenti chápat svět, do něhož brzy vstoupí, nám schází dodnes. Není divu, že se ozývá stále více firem pracujících na území ČR s požadavkem změnit systém výuky i práce na katedrách vysokých škol technického směru. (Jinou otázkou je, jaký trh s inovačními požadavky se zde po roce 1990 v důsledku privatizace vytvořil.)

I v USA se po letech oslnění vědou a osobnostmi vědeckého bádání, vyvolané objevem plastů, dořešením výroby penicilínu, herbicidů i vývojem jaderných zařízení (atomovou bombu, jež usnadnila konec války s Japonskem nevyjímaje), dostavilo období stagnace. Analýza prokázala, že vědecké kapacity často nacházely uspokojení jen z publikování svých objevů a kongresového života. Začalo se hovořit o " věžích ze slonoviny," v nichž nejlepší mozky země v klidu přebývají.

Dne 12. prosince 1980 byl proto Kongresem USA přijat Bayh-Doleyův zákon, který umožnil snadněji patentovat vědecké objevy s autorstvím vynálezce i pokud byl autor zaměstnán ve státním zařízení. Byl to vlastně krok ke komercionalizaci objevů co nejrychlejším způsobem se zajištěním finančního ocenění autora. Druhým závažným paragrafem zákona byla možnost poskytnutí licence či její nákup v případě vývoje technologie opět v zařízeních státu a na universitách.

Bayh-Doleyův zákon společně se změněným patentovým zákonem otevřel cestu přímé komercionalizaci vědeckých objevů, otevřel státní vědecké laboratoře rizikovému kapitálu a přímé spolupráci s podniky. V roce 1999 odhadovaly analýzy, že díky výše uvedenému zákonu byly vytvořeny hodnoty v objemu 40 mld USD a díky novým technologiím vzniklo na 260 000 pracovních míst..

Právě počet uznaných patentů vztažených na milion populace je jedním z ukazatelů, které způsobují komisařům Evropské komise EU bezesné noci, neboť USA a Japonsko dosahuje oproti evropskému prostředí čtyřikrát větších úspěchů! Zatím co v USA a Japonsku se pohybuje počet patentů znaných US Patent Office čísel kolem 300 (na milion populace), země EU v průměru dosahují čísla 60. (ČR jen 3,9). V tzv. Triadic patents, tedy patentech uznaných Evropou, USA a Japonskem vede sice Švýcarsko a Švédsko s řádem 100 patentů na milion obyvatel, následované Japonskem, Finskem a Německem (69 patentů), ale země EU v průměru dosahují jen 36 patentů a ČR přispívá jedním.

Už jsme zde hovořili o výhodách hi-technologiích a jejich úloze na vytváření HDP jednotlivých zemí. V roce 2001 tvořil podíl hi-technologií na celkovém objemu exportu v USA 26 %, zemích EU 19,8 %, ČR 9,2 % (?) ale v Maďarsku plných 20 %. Maďarsko předstihlo ČR i v ukazateli podílu prodeje hi-technologí na světových trzích, nicméně naše země se alespoň může pochlubit růstem tohoto exportu ve vztahu k růstu HDP v posledních letech. Je to však spíše díky zahraničním investicím, než novým technologiím z dílen českých podniků.

Zatím, co jsme na počátku dost nelichotivě hovořili o počtu lidí zaměstnaných v našem průmyslu ve VaV na 10 000 pracovníků, jedno prvenství ČR nikdo nevezme. V průmyslu střední a hi-tech úrovně zaměstnáváme téměř 10 % práceschopného obyvatelstva. Vedeme tak dokonce nad průměrem EU už i v rozšířené podobě o 4 %. Dokládá to mimo jiné i vysokou závislost ekonomiky ČR na průmyslové výrobě. Tím více, bychom se o vytvoření inovačního prostředí v průmyslu měli zasadit.

V závěru této kapitoly čísel je možné zmínit Německo, jež rovněž otřeseno snižujícím se počtem patentů a inovací (velké společnosti přesunují výzkum do USA) a malou podporou malých a středních firem zabývajících se hi-technolgiemi, vytváří nový systém výuky (omezilo např. tzv. "profesorské výsady") a některé spolkové země vytvářejí nadace zprostředkovávající komunikaci mezi universitami a průmyslovými podniky. Takovou je například Steinbeis Foundation s centrem ve Stuttgartu. Ta si vydobyla pozici nejenom v Bádensku Württembersku, které je proslulé velkým množstvím technicky vyspělých malých firem, ale rozšířila se v poslední době i na další regiony Německa. Svoji potřebnost obhájila i v tak propracovaném systému inženýrského vývoje, jaký naši sousedé mají, se svými věhlasnými universitami a Fraunhofferovými ústavy!

Bude nás budoucnost potřebovat?

Viděni očima zemí EU, tedy společenstvím národů, jehož členy jsme se stali, nemůžeme už naštěstí přijímat vlastní měřítka hodnocení, jež byla vždy pokřivena politickým prizmatem chápání. Nejsou nám, rovněž naštěstí, už ani nic platná, protože v globálním pojetí evropského výzkumného prostoru si partnery vědeckého bádání vybírají zahraniční organizace samy, na základě publikovaných výsledků, případně úspěšných realizací.

V poslední době si proto čeští vědci a vývojoví pracovníci kladou stále více otázek o fungování systémů, jež zákonodárné sbory přijaly, aby českou vědu a vývoj nových výrobků udržely v evropské úrovni. Nabízí se otázka, zdali nešlo spíše o udržení zdání, než o skutečný rozvoj vědy. Zde samozřejmě musíme vzít v úvahu i přirozený odpor institucí proti novotám, což se týká především vysokých škol.

V úrovni aplikovaného výzkumu a vývoje stále více slyšíme přání, aby se české firmy více podílely na práci objednávané zahraničními investory i vlastním podílem výzkumu právě ve spolupráci s centry aplikovaného výzkumu a vysokými školami. Nebezpečí přesunu zahraničních investic, s převahou prací ve mzdě, do zemí s nižšími náklady na pracovní sílu, než jsou v současném období v našem prostředí, je stále vyšší a vyšší. Nebudou-li tyto investice zakotveny i podílem ne tvůrčí činnosti, rychle zmizí.

V období po roce 1990 byla česká věda hodnocena s despektem a dodnes, jako výsledek této arogance moci, slyšíme vzájemné a zcela zbytečné osočování mezi podniky, vědeckými ústavy a vysokými školami o podílu viny na neutěšeném stavu inovací, o malém počtu článků v impaktovaných časopisech, o prostředcích na vědu nemluvě. Zaznívají dokonce hlasy po zrušení ústavů Akademie věd, případně po splynutí těchto pracovišť s katedrami vysokých škol. Kritizována je Grantová agentura, jež měla po vzoru vědeckých grantů USA zajistit světovost českého badatelství.

Současný problém s hodnocením výzkumných záměrů vysokých škol jen dokazuje, že jsme si dodnes nedokázali odpovědět na základní otázky: Budou vysoké školy nově centry výzkumu základního i aplikovaného? Jakou úlohu budou ve vědě vlastně hrát? Kde a jak budou vychováváni budoucí vědci a vysoce vzdělaní odborníci pro moderní průmyslové provozy? Je dnes vůbec dělení na tzv. základní a aplikovaný výzkum možný a účelný, nebo se prolíná? Je volání po splynutí ústavů AV s katedrami vysokých škol tím nejlepším řešením, nebo jen otázkou vyřešení osobních komplexů některých akademicky vzdělaných jedinců? Kde bude nadále dělán výzkum průmyslového charakteru? Může existovat věda v malých podnicích bez součinnosti s vysokými školami? Ne? Kdo ji tedy zaplatí, aby tyto podniky přežily, ba rozvíjely se? Kdo bude platit patentová práva vzniklá z výzkumu institucionálního a jak budou ošetřena ve vztahu k průmyslu? Kam zmizeli vynikající technici z bývalých oborových výzkumných ústavů? Jaký je vlastně osud těchto institucí? Víme, že je jich v současnosti dokonce více než před privatizací? Otázka je, čím se vlastně živí. Pracují na výzkumu nebo na účelových zakázkách? Na základě jakých výsledků lze posuzovat skutečnou kvalitu české vědy a výsledky výzkumu? A v neposlední řadě, kde je podíl bank na vytváření aktivního inovačního prostředí? Vyplývá z jejich předražených analýz to, že půjčovat českým podnikům na rozvoj technologií a na inovace je vlastně hazard nad hazardy? Proč dodnes nemáme institut tzv. tlumočníků-odborníků, kteří zprostředkovávají styk mezi vědeckými pracovišti a průmyslem? Proč v této zemi nefungují Technologické parky? Nakonec, jaká je vlastně úloha státu v organizaci vědy v této zemi? Může existovat věda bez řádného řízení? Zřejmě ne!

Rozhodujícím pro všechny diskuse by měl být fakt, že doposud přijaté systémy podpory vědy a výzkumu nevykazují, až na řídké výjimky, výsledky. Průmysl ČR nesplnil očekávání Evropy, jako prostředí s vynikajícím inovačním potenciálem na nějž si budou muset dávat pozor nejbližší sousedé. Český průmysl neustál vpád zahraničních konkurentů vybavených lepšími systémy podpory inovací.

Jak začít?

Příklady jsou. Máme úspěšné vědecké týmy, které navzdory úkladům politiků budí zahraniční pozornost. Z některých nepříliš systémových kroků se v určitých případech staly velmi slibné projekty. Za takové můžeme například označit Centra výzkumu a vývoje při vysokých školách typu A a B, tedy center zaměřených na základní a aplikovaný výzkum a vývoj. I když k nim průmyslové podniky přistupují převážně s despektem, je zde několik center, jež plní své poslání. Dokáží zorganizovat vývojové práce pro podniky, získávají a vychovávají doktorandy a jsou odborným mostem mezi českým průmyslem a odbornými orgány EU, podílejí se na vývojových pracích a získávají dost finančních prostředků pro svoji činnost. Otázkou je, kdo jsou zákazníci těchto výzkumů, jsou to i české firmy? Začít se tázat po účelnosti vynaložených prostředků je dráždit chřestýše bosou nohou. Další otázkou je, zdali naše české podniky ve skutečnosti nechtějí řešit spíše problémy provozních charakteru, než skutečné inovace!

Česká veřejnost by byla asi dost překvapena přehledem pracovišť a projektů, jimiž se česká věda podílí na mezinárodní spolupráci v rámci vědeckých programů vypisovaných EU. Prokázané a doložené spolupráce je opravdu překvapivě hodně. V české vědě je stále dost vynikajících odborníků, jichž si svět všímá a projevuje o jejich práci enormní zájem. Možnosti české vědy nespočívají v kompletním badatelském řešení problému nebo kompletním vývoji výrobku ale v možnosti provádět na vysoké úrovni dílčí práce pro společné cíle. České ekonomické prostředí neposkytne vědě nikdy dost prostředků k mimořádným objevům na jejichž propracování je zapotřebí rozsáhlé přístrojové vybavení. Může však poskytnout dostatek prostředků k přístrojovému vybavení pro bádání či podílu na vývoji dílčích problémů vědy. Při vysoké specializaci vědecké a vývojové práce v týmech je to jev dávající české vědě obrovskou příležitost.

Stále více se tak ukazuje, že základním kamenem účinnosti práce českých vědců a vývojových pracovníků je vytvoření vhodného legislativního rámce, v němž budou moci pracovat, uplatňovat své myšlenky a obchodovat s nimi. Na českém trhu, bude-li existovat a nová řešení kupovat, nebo na trzích zahraničních, kde je o ně zájem, zvláště nejsou-li chráněny. Nesmírně důležitou otázkou je pak stanovení programů, které mají v našem prostředí velkou šanci na úspěšné rozvíjení a jiných jež budou udržovány jen na informační a výukové úrovni. Kdo se této selekce, nutné i když bolestivé, ujme?

Léta trvalo českým legislativcům než vůbec připustili myšlenku podnikání výzkumných ústavů při vysokých školách a jen pozvolna odpadají bariéry, jež doslova brzdily nebo dokonce zabraňovaly spolupráci mezi vysokými školami a průmyslovými podniky, případně ústavy AV ČR.

Legislativně například není dodnes ošetřeno, jakým podílem svého pracovního času se vysokoškolský odborník může či musí věnovat spolupráci s průmyslem a na druhé straně studentům. Investiční napětí mezi ústavy vysokých škol, jež chtějí pracovat pro průmysl a katedrami jež se starají spíše jen o výuku stále existuje.

Nejhůře je na tom vývoj aplikovaný. Objem prostředků vkládaných do vývojových programů průmyslu je velmi nízký a klesal v posledních letech de facto (i když ne na papíře) na úkor prostředků vložených do výzkumu institucionálního. Je roztříštěný, rezonuje spíše partikulární zájmy podniků, než aby reflektoval společný ucelený program podpory perspektivních oborů. Rozumněj, už nyní úspěšných oborů. Dokladem této skutečnosti je fakt, že jej vlastně částečně přibírá Ministerstvo školství a to bez vzájemné koordinace s ministerstvem průmyslu. Po bankách a rizikovém kapitálu zde není ani potuchy.

Logickým vyústěním situace je snaha některých velkých průmyslových společností podnítit vysoké školy technického směru k založení společného projektu Fóra průmyslu a vysokých škol pod záštitou Svazu průmyslu a dopravy ČR. Zpočátku má jít o informační platformu, později snad i o systém usnadňující komunikaci mezi vědci a výrobní sférou. Není žádným tajemstvím a není jen českou specialitou, že komunikace mezi vědeckými pracovníky a vývojovými odděleními vázne, stejně jako že banky jen velmi neochotně vstupují na neznámou půdu inovačních nápadů, zvláště pokud nemají žádné garance.

Co z toho tedy vyplývá pro krásnou budoucnost, již jsme se v úvodu tak opájeli? Technologická budoucnost nás může potřebovat jako autory a spoluautory zásadních inovací jen za předpokladu, že zásadně zreorganizujeme systém vzdělávání a především systém využívání vědeckých poznatků. Čekají nás rozhodnutí jak a v jaké míře budeme podporovat podávání patentů při zachování hodnoty české měny vůči tvrdým měnám zahraničním. Jak ochráníme vědecké poznatky získané ve státních či státem placených institucích, aby byly poskytnuty přednostně českému průmyslovému prostředí a poté třeba i prodány a ne zveřejněny a tím vlastně ztraceny.

Stát musí najít způsoby jak v rámci otevřeného konkurenčního prostředí podpoří vývoj průmyslového podnikání v hi-tech oborech, jež budou slučitelné a kompatibilní s inovačním prostředím okolních zemí. Společně musíme najít především systémy využívání skromných prostředků, kterými naše ekonomika disponuje k podpoře projektů, jež slibují největší přidanou hodnotu, tedy zisk.

Tento bolestný krok, tedy vytvoření instituce odpovědné za řádné, efektivní a uvážlivé shromažďování a posléze rozmisťování finančních prostředků do věd a vývojových průmyslových programů bude nutné učinit co nejdříve. Jsme jednou z posledních zemí, máme-li se počítat mezi státy vyspělé, které zásadní úlohu vědy a investic do ní ještě nepochopily jako akt státotvorného významu. V této instituci musí spolupracovat skuteční podnikatelé (nikoliv státem dosazení správci majetku), vědci, bankéři, vysokoškolské kapacity a politici s odpovědností adekvátní objemu finančních prostředků, které industriální země ke svému rozvoji potřebují.

Pro tuto zemi to není nic nového, podobné systémy fungovaly již před II. světovou válkou, kdy největší podnikatelé našich novodobých dějin dokázali inovovat své výrobky na světové úrovni a tempem, kterými poráželi konkurenci. A dosáhli toho jen ve spolupráci s vědou.

Pokud k tomu nepřikročíme, pokud se opět necháme strhnout představou, že pomoc přichází zvenčí, nebo na křídlech kapitálu s neviditelnou rukou trhu, jež údajně umožňuje koupit si i lidskou znalost a zkušenost, pak budeme slovy bývalého předsedy AV ČR, prof. Rudolfa Zahradníka opravdu " v problémech, jejichž důsledky si ani nedokážeme představit."

Zdroje: Eustat Press Office, Český statistický úřad: Ukazatele vědy a technologií v ČR za období 1995 až 2002, 2004

Autor je šéfredaktorem Technického týdeníku Akademie věd ČR. Vyšlo 17. 3. 2005 v týdeníku Ekonom, str. 56 Speciál ...