Malvína se posadila a napila se čaje.

"Hm, s rumem," řekla. "Proč jsme vlastně nešli do hotelu? V lázních je přece pár skvělých hotelů, že by tu nebyl nějaký hodináč? Nikdy jsem nebyla nadšená z cizích bytů. Je v tom něco nečistého."

"To by nebyl dobrý nápad...," odpověděl Laška. "Tebe i mě tady zná každý. Tohle sice není tvoje niveau, ale..."

"Ach, Vincku, moje byty... Moje niveau... Taky dobrá komedie. Ten poslední byteček měl mříže, parádní suterén to byl. Strčili mě do díry, k opravdovým kurvám. Viděla jsem někdy mříží své kamarády, režiséry, dirigenty, chodili po dvoře, ani nevím, co tam dělali, asi chodili svědčit. Ale na nikoho jsem nezavolala. Před tebou nikdy nepřecházeli staří kamarádi na druhou stranu ulice, co? Lidi, kterým jsi pomohl k práci, sehnal jim byty, místa, kolikrát i manželky? Chlapi, o kterých vím určitě víc než jejich matky? Najednou jsem přestala být herečka, milenka, osoba - stalo se ze mě hovno u cesty."

"Jak to vlastně bylo opravdu s tím tvým generálem?" zeptal se Laška.

"Že ses nezeptal tenkrát na konci války, když ses u mně schovával, měli jsme přece dost času?" ohradila se Malvína. "Vždycky jsem hrála v tragédiích, ale žila v groteskách. Chtěla jsem, aby mi dovolili otevřít znova divadlo - a i Němec je taky jen mužskej. Řekl mi u šampusu, že je masochista, podepsal povolení a já mu nařezala, asi víc, než chtěl... To je všechno. Všechno, Vincku. Dostala jsem se na špatnej seznam... Jedno ti řeknu: Nejvíc házejí kamenem vždycky ti, co nemají čisté svědomí sami - anebo nuly. Tady se mi taky nic nelíbí - ani tenhle byt, ani to tvoje město... Všechno je něčí, všechno je cizí. Ty taky. Myslela jsem, že jsou to lázně, ale můžu se koupat celý dny, připadám si stejně pořád špinavá..."

"Poslyš, co to vlastně natáčíte?"

"Pustili mě brzy... Nesoudili mě, ale zakázali mi pracovat. Dva roky jsem pletla svetry a žila z toho, že jsem prodala ten venkovskej barák... A to je skoro jako trest smrti. Mám co dohánět. Ukaž..."

Malvína sjela rukou Laškovi do klína. Právě v té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, dvakrát krátce a pak zase dvakrát.

"To je nějaké tajné znamení?" zasmála se.

"Spíš pozdrav," řekl Laška. "Je to podle jedný věty z Moliera, z Dona Juana, když se mě ptali na moje náboženství, odpovídal jsem vždycky jako on: Věřím, že dvě a dvě jsou čtyři. Bedřichovi se to hrozně líbilo..."

"Bedřichovi? Tomu s lopatou?" uchechtla se.

"Je to jeho byt. Asi by tě tu neměl vidět, co?"

"Jeho byt?" zvedla obočí a bolestně ho stiskla, až málem mňoukl. "To je tedy vysloveně bulvární."

"Au. Mohla bys na chvíli do koupelny?" řekl Laška, když se klepání opakovalo. "On ví, že jsem tu, a nedá pokoj."

"Do koupelny?" odfrkla opovržlivě Malvína. "Ne. Hrajeme frašku a já vím, jaká je moje povinnost."

Po těch slovech vstoupila nahá Malvína do skříně a zavřela za sebou dveře. Laška skříň zamkl a schoval klíč. Natáhl si župan, ukryl druhý šálek čaje do nočního stolku, načež došel ke dveřím do bytu a křikl:

"Kdo je?"

"Já," ozval se za dveřmi hlas Bedřicha Somra. Laška odemkl a ustoupil stranou, protože uhlobaron - Laška si všiml, že sebou nemá lopatu - se vrhl dovnitř, jako kdyby byl policejní komando s příkazem k prohlídce. Rozhlédl se, rychle otevřel dveře do koupelny a zklamaně pravil:

"Ty jsi tu sám."

"Zatím," odpověděl Laška.

"Kdo jí cibuli, k tomu nechodí lékař," řekl Bedřich a usedl do křesla, "kdo jí česnek, k tomu nechodí nikdo. Znáš to?"

Laška zavrtěl hlavou a přitáhl si župan. Bedřich ho se zájmem sledoval. Pak zavrtěl hlavou.

"Teď už to znáš. Můžeš to používat," řekl. "Co se to děje s tou tvou Němkou? Nekrč rameny. Měl jsi jí včas dát pár facek - ale to ty nedovedeš... Podívej se na mně, co vidíš?"

Somr se labužnicky protáhl.

"Uhlobarona," řekl Laška. "Šmelináře, kterej si koleduje o kriminál."

"Nene. Člověka, kterej hoří láskou. Opravdu, Vincku. Zamiloval jsem se, ožením se a budu mít čtyři malý dcerušky. Nebo možná pět, proč ne. Děti jsou květy života. Nejzábavnější jsou devět měsíců před narozením."

Laška se zeptal, zdali ta šťastná už něco tuší. Bedřich mlaskl a položil nohy na ošklivý onyxem vykládaný, určitě velmi drahý stolek, jistě ho sebral někde v německém bytě -- a Laška pocítil lehounký dotek své obvyklé nevolnosti, který ale dokázal rychle potlačit.

"Myslím, že po třech nocích v hotelovejch barech už něco tuší..."

"Ta s tou špičkou na cigarety, se kterou jsem tě viděl u Bellevue?"

"S tou špičkou, to je Alice Bezkočková, kurva, která jezdila s kolotočem či co. Člověk jako já se přece nemůže zamilovat do štětky, to můžeš tak leda ty. Myslel jsem tu báječnou ženu z Prahy s tím skvostným zadkem..."

Laška netušil, o kom Bedřich mluví, a zavrtěl nechápavě hlavou.

"Přece..." řekl spokojeně Bedřich Somr, "ta herečka..."

"Pane bože," zakvílel Laška, "Malvína Brandová?!"

"Laško, ona je fatamorgána mýho pohlavního života, hvězda mejch nocí, kamaráde. Její film Svatební noc v Benátkách jsem viděl jedenáctkrát, vždycky jsem ji měl před očima, v noci, když jsem..."

"Ušetři mě podrobností. Je starší než ty..."

Ale Bedřich jen pobaveně mávl rukou s chlupatým hřbetem.

"Není to vidět."

"Jste každý z jiného světa," trval na svém Laška.

"Hele, víš, proč jsem tě vždycky bránil," smál se Somr, "když ti chtěli kluci ve škole rozbít držku, že mluvíš spisovně? Protože jsem se od tebe učil. Když my dva jdeme hromadou sraček, tobě zůstanou boty čistý. Vidlička ti sama vklouzne do levý ruky, když já žeru špenát lžicí. Ale teď to umím. A Malvína se to taky musela naučit, nenarodila se tak... Už jsem se objednal na tenis a na golf."

Laška se musel zasmát.

"Teď? V tomhle režimu ti ale golf a tenis moc nepomůžou... ještě abys začal jezdit na koni.."

"Koní se bojím," řekl Bedřich, "jednou mě kousla pošťácká kobyla."

"Vzpomínám, strašně jsi řval. Budeš si muset začít čistit nehty, snobe," zakončil Laška.

"Kdo mluví o tomhle režimu?" zachechtal se Bedřich. "Vincenci, ona přijela, protože musí za kopce. A já chci za ty kopce s ní. No a ty nám helfneš. Nevrť hlavou. Jak dlouho ještě můžu kopat s cikánama na černo uhlí? Myslíš, že chci do basy?"

Laška se bránil.

"Dejte mi všichni pokoj! Nemůžu ti pomoct."

"Taky jsem měl svýho člověka, kterej by mě byl přes ty kopce dostal. Jenže ho minulej tejden sebrali a teď někde močí krev a plive zuby. Škoda ho teda není, ale není náhrada...."

"Nemám takového člověka."

"Ale máš. A jestli nemáš, tak ho najdeš. Tobě každej důvěřuje, ty s každým vycházíš, protože všichni, i bolševici, ví, že ty jsi slušnej člověk. Hele, stačí mi jedno jméno. Kontakt!"

"Neznám žádné jméno..."

"No - kdybys měl rozum, půjdeš taky... Tady chcíp pes."

"Myslíš, že na tebe někde čekají?"

"Jakou má ta Malvína nádhernou zadnici!" řekl Bedřich Somr zasněně. Pak, poslušen okamžitého nápadu, zaklepal na skříň a křikl: "Na shledanou, Sabinko..."

"Jdi už do prdele," řekl Laška.

"Už jdu," zamával Somr.

Když Somr odešel, Malvína vystoupila ze skříně a kašlala jako ovce.

"Fuj, myslela jsem, že se zalknu," řekla. "On používá nemožnou kolínskou a do skříně hází špinavé fusekle. A propos, mohl sis ušetřit stupidní narážky na můj věk... Já vím, jsem dáma mezi čtyřiceti a smrtí, ale ty jsi přece jen něco jako můj milenec, ne?"

"Ty ses zbláznila," vzdechl Laška zoufale, "proč si z toho nešťastníka děláš srandu?"

"Vůbec si z něj nedělám srandu," odpověděla herečka. "Ani trochu. Vezmu si ho. Protože on mě přes kopečky dostane."

"Malvíno, to je blbost," pokusil se Laška. "Možná máš problémy v Praze, ale tady je to něco jiného... Ve městě je divadlo. Znám dobře ředitele -- vlastně, kdybych chtěl, asi bych mohl být ředitelem sám..."

"Prd o tom víš," řekla Malvína chladně.

"Mohla bys dostat angažmá. Mohli bychom se vídat..."

"Bedřich má pravdu - chci pryč. Dále má pravdu, že kdybys měl rozum, šel bys také. Ale ty neodejdeš, ty tu zůstaneš, mezi bývalými cukrárnami, zrušenými hřbitovy, odsvěcenými kostely, v té pusté ukradené zemi."

"Už dávno není pustá! Dva roky tady pracuju. Podařilo se mi vzkřísit lázně. Nechce se mi začínat pořád znova."

"To je výmluva..."

"Není. Chci dokončit svou práci..."

"Také jsi tenkrát potřeboval pomoc."

"Přišla sis pro dluhy?" užasl.

"Vůbec ne," odpověděla. "Nech mě chvíli samotnou. Nečekej na mě, zabouchnout dveře umím taky - a trochu déle mi teď trvá, než jsem zase tak krásná, abych mohla na ulici."

"Ach tak...," kývl Laška nevesele. "Představovali jsme si to jinak. O čem všem jsme tenkrát mluvili v Terezíně, co jsme si malovali... Co se to vlastně s námi stalo?"

"Šly přes nás dějiny," řekla Malvína. "To se někdy stává."

Malvína se posadila na posteli a náhle začala usedavě plakat. Laška si sedl vedle ní, objal její ramena, ale nenacházel žádná slova útěchy. Naděje byla hodně, hodně daleko.

"Někdy," řekla Malvína nečekaně, "mi ukaž to divadlo. Slyšela jsem, že je to moc hezký divadlo. Ale za války se sem nehodilo jezdit."

8.

Fialka hledal v zásuvce další balíček cigaret.

"Odkud je máš?" podivil se Laška, když viděl americké cigarety.

"Asi jsou ještě pašovaný," odpověděl Fialka. "Mám je od toho darebáka, od toho Viktory, co slouží tomu... tomu divnýmu Rusovi. Mimochodem, to mi od té doby prostě nejde do hlavy. To snad není člověk..."

"Člověk to snad je," mínil Laška.

"To jistě," zavrtěl psychiatr hlavou, "ale jakej? Víš, co s ním to auto muselo udělat? Viděl jsi, kolik ztratil krve? A pak vstal a normálně chodil... Nikdy jsem nic takovýho neviděl, ani v Anglii. Ještě to tvoje auto nerozbil?"

Laška pokrčil rameny.

"Pokud vím, ne," řekl. "Občas se s tím člověkem vídám, on si z nějakého důvodu myslí, že jsem jeho přítel."

"A já si zase myslím, že je fízl," pravil Fialka. "I když lidi vydrží leccos. Mám tu jednoho pacienta, starej žid a jmenuje se Geduldiger, zase jedno nómen ómen, protože fakt je trpělivej, i tady... Ten se, člověče, schovával celou válku v díře pod podlahou i s manželkou a ta paní se od tý doby nemůže narovnat, už jí to zůstalo."

"A co je jemu?"

"Po válce asi ze samý radosti zblbnul. Nic z toho si nepamatuje, ona za ním chodí ohnutá do oblouku a snaží se mu vysvětlit, kdo je..."

"Taky dějiny," řekl Laška a vstal. "Díky. Uvidíme se?"

"Příští týden chce Sabina slavit narozeniny," podal mu Fialka ruku, "má prej nějakej nápad, bude to něco úžasného, takže z toho jistě bude neuvěřitelnej průser, ale do tý doby se ještě sejdeme. Chtěl jsi jen recepty, nebo ještě něco?"

"Ne, děkuju," řekl Laška.

Ale ani to nebyla pravda, původně chtěl Fialkovi vylíčit tři podivné příhody, které ho potkaly. Ani o jedné však psychiatrovi nakonec neřekl.

Potom co volky nevolky přenechal auto-union svému novému podivnému příteli Sergeji Komarovskému, začal shánět jiné. Nekolný, kterého úkolem pověřil, opatřil kvalitního opla olympii, ale zároveň mu řekl, že by věděl o skutečně báječném autě, jenže - musel by si to pan doktor dohodnout sám. Ukázalo se, že jde o kabriolet BMW 328, dříve měl patřit majiteli nějaké chemičky, tedy nejen dle Nekolného o nejkrásnější kreaci této automobilky, bylo to auto, na které Laška občas myslel, protože takovým jezdíval kdysi v Praze jeho profesor římského práva; jenže majitel prý nemá chuť vůz prodávat. Na otázku, kdo to je, řekl Nekolný, že ředitel kaolinek Bláznivý.

Shodou okolností za několik dní právě ve chvíli, kdy se Laška s nechutí ubíral na okresní národní výbor na schůzi Akčního výboru -- i těch schůzí ubývalo, protože Hejlek nabýval moc a nepotřeboval už, aby ho výbor stále podporoval -- přijel k budově Bláznivý tím bavorákem. Když vystoupil z auta, ocitl se právě tváří v tvář Laškovi.

"Čest práci," pozdravil.

"I tvojí," řekl Laška. "Pěkné auto."

Bláznivý se usmál.

"Nevím ale," pokračoval Laška, " jestli se zrovna hodí pro funkcionáře KSČ, přece jen... Je to takový hodně buržoazní bourák..."

Bláznivý se zarazil. Na jeho hranaté tváři bylo téměř možno číst, jaké myšlenky se pohybují v hlavě pod pěšinkou: po vítězství pracujícího lidu, zrovna před schůzí Akčního výboru, jehož nejsem členem, lidí, kteří by chtěli být na mém místě, je také dost...

"Na tvém místě bych ho prodal," usmál se Laška.

"Auto potřebuju," namítal Bláznivý opatrně, "pravda, nemusí to být zrovna takovéhle, ale..."

"Mám opla olympii," navrhl Laška vítězně. Kraďte nakradené, říkal snad Lenin, pomyslel si, proč neošidit zloděje? "Je dobrá a není tak nápadná. Můžeme si vozy vyměnit, doplatím dvacet tisíc..."

Dvacet tisíc nebylo zase tak mnoho a Bláznivý váhal. Laška sáhl k poslednímu podrazu. Použil informace, kterou dostal před časem od Buddyho.

"Hele, obě ty partaje se sloučí, na podzim nebo na jaře, " řekl, "pak budeme oba v jiné situaci. Totiž ve stejné."

Bláznivý zamrkal a kývl.

"Dobře," pravil. "Vyměníme vozy. Přátelé se mají navzájem podporovat."

Laška se velmi těšil, jak bude s bavorákem provokovat, ale osud měl poněkud jiné plány. Dohodli se, že se s Bláznivým sejdou na dopravním referátu v jedenáct hodin a nechají vozy přepsat, ale v devět ráno požádal Nekolný, aby si směl vypůjčit olympii, protože si potřebuje odvézt prádlo do prádelny. Bylo rozhodně příjemnější se stýkat s Nekolným v čistém prádle, a tak Laška souhlasil s tím, že se Nekolný musí včas vrátit, nejlépe za hodinu. Nicméně dopoledne uběhlo, Bláznivý telefonoval z dopravního referátu, že čeká, ale moc dlouho již čekat nebude moci.

Nekolný se dostavil až odpoledne a vypadal hrozně, byl na kozím obličeji, kvůli kterému mu Irene vždycky říkala za jeho zády "Herr Ziege", zamazán jakousi zaschlou tmavě červenou tekutinou a šmírem a hlas se mu třásl.

"Pane šéf," vyprávěl zdrceně, "stalo se neštěstí. Když jsem se vracel z tý prádelny, srazil jsem se u kolonády s velikým ruským vojenským autem. Pravda, trošku moc jsem spěchal, abych tu byl včas..."

"Ruským?" zesmutněl Laška. Sice už nepanovaly tak dobrodružné poměry jako hned po válce, ale jednání s Rusy bylo více méně stále stejné.

"Jo," vzdychl Nekolný. "Pane šéf, olympie je úplně zničená, ale to by nebylo to nejstrašnější, v tom ruským autě jel nějakej papaláš, narazil si hlavu při tom nárazu a ten šofér se tam na místě zastřelil..."

"A kde je olympie?"

"Ta je odepsaná a nechal jsem ji odtáhnout na vrakoviště... úplně se ohnula kastle a motor je prasklej..."

Laška neměl k olympii žádný vztah a ztrátu oželel; líto mu bylo snu o bavoráku. Bláznivý nečekal, až se Laškovi podaří sehnat jiné auto, a BMW přenechal jinému. Laška se rozhodl, že si aspoň užijí peníze, které tím pádem nebylo třeba dávat Bláznivému, a odjeli s Irene a Bergmanem s jeho novou manželkou na dovolenou do Tater.

Na dovolené se nic zvláště zajímavého nepřihodilo kromě toho, že si Irene pohmoždila kotník a Bergman, který se opaloval opřen o lyže nahoře nad svahem, ztratil rovnováhu a sjel po holých zádech asi sto metrů na zledovatělém firnu -- bylo už pozdě a sníh tál, aby občas zase zamrzl -- a parádně se odřel. Laška očekával, že bude celou dovolenou skuhrat, ale snad díky zdravému a čistému vzduchu se odřeniny neuvěřitelně rychle zhojily.

"Hele, kdo přežil Osvětim, je nesmrtelnej," smál se Bergman.

Několik dnů po tom, co se vrátili, byl Laška povolán na okresní výbor, k Buddymu Budilovi. Když se tam dostavil, v Buddyho kanceláři ho očekávali tři muži, samozřejmě Buddy, který ale nemluvil, jen kroutil očima, vedle něho seděl nový tajemník ONV, bývalý strojvůdce Churaň, ten, kterému se po straně říkalo Čuraň, a jako třetí se vážně tvářil tajemník KSČ Luft. Nikdo nepozdravil.

"Posaď se," pravil Buddy, "tady soudruzi na tebe mají nějaké otázky."

"Prosím," posadil se Laška, "patrně se jedná o dvouletý plán, předpokládám. Tomu se intenzivně věnujeme."

Churaň-Čuraň se však zachmuřil a zavrtěl hlavou.

"Nejde nám teď o dvouletku, soudruhu," řekl. "Naší povinností je bdít nad morální čistotou pohraničí. Aby se tu něco nedělo. Aby funkcionáři něco nedělali. Co by neměli. Podívej se, my jsme zjistili, že jsi byl v Tatrách a hodně jsi tam utratil..."

Posunul před Lašku papír. Cifra byla přesná.

"Bydlel jsi v hotelu Hviezdoslav a mám informaci, že jste tam s tím Bergmanem dost vyváděli..."

"To je naše soukromá věc," odpověděl Laška a cítil, jak se v něm vzmáhá nausea kombinovaná s hněvem.

"Soukromá fěc je soukromá fěc," vmísil se Luft, "ale prý Bergman naléfal fíno do květináčů..."

"A někomu do ponožky," zasmál se Buddy.

To skutečně Bergman na závěrečném večírku udělal. Už nemohl a víno mu nechutnalo. Při poslední sklenici se spletl a nalil víno slovenskému sousedovi do polobotek.

"No a co? Nejsem jeho guvernantka," řekl Laška, záměrně používaje cizí slovo, aby bývalého strojvůdce rozčílil.

"Nás taky nezajímá ten Bergman," odpověděl Churaň, "nás zajímá, jak se chová náš představitel. My bychom chtěli vědět, kde jsi ty peníze vzal."

Laška se na něj zahleděl s údivem. Vždyť ti přece musejí vědět, jaký má příjem, když vědí takové pitomosti, jako komu nalil namazaný Bergman za fusekli modranský ryzlink. Buddy na něm asi viděl, že se blíží něco nedobrého, protože se ho pokusil pohledem varovat, avšak Laška se nedal.

"Opravdu to chcete vědět?" zeptal se.

"Samozršejmě," řekl tajemník Luft.

"Chceme to vědět," trval na svém Churaň.

"Tak já vám to tedy řeknu," usmál se Laška zdvořile, "ty peníze jsem si vyškrábal z prdele. Stačí vám to?"

Chvíli bylo ticho, pak se ozval Buddy:

"To nemáš jinou odpověď než sprostou?"

"Na sprosté otázky mám sprostou odpověď," řekl Laška sveřepě.

"To bychom si brzy neměli co říct," řekl Buddy.

"Ne," pokrčil Laška rameny.

"Stejně už děláš ten průmysl moc dlouho, měl by ses přeškolit," řekl Churaň a založil si ruce na prsou.

"Tak dělej průmysl ty," ušklíbl se Laška, "a já se přeškolím na mašinfíru."

"To je fšechno?" zeptal se Luft.

"Bráním svoje soukromí," řekl Laška.

"Tak můžeš jít," řekl teskně Buddy.

"Pochválen Pán Ježíš Kristus," řekl Laška a vstal. Nevěděl, co to do něho vjelo, ale v té chvíli jinak nemohl. Buddy vyskočil a šel s ním na chodbu, kde ho obrátil tváří k sobě, opřel o zeď a řekl:

"Ještě jednou uděláš takovou kravinu a rozbiju ti držku."

9.

Týž večer zvedl Laška zvonící telefon a na druhé straně se ozvala neznámá žena.

"Máte doma F.L.Věka?" zeptala se. Laška si nejprve neuvědomil oč se jedná.

"Já knihy neprodávám," řekl.

"Máte doma F.L.Věka?" opakovala neznámá. Nezněla jako vysloveně mladá.

"Mám," řekl Laška a pak si vzpomněl. "Vy jste -- vy jste... "

"Kdybyste vy nebo vaši přátelé měli potřebu použít stejnou cestu jako váš přítel s druhou polovinou té bankovky..."

"Počkejte," řekl rychle. "Totiž, asi..."

"Zavolám jednou nebo dvakrát za měsíc. Pak mi řeknete."

"Počkejte," snažil se Laška, ale neznámá žena už zavěsila. Přemýšlel o tom, jestli chtěl říci "zatím nemám zájem" nebo "jak se Gustovi vede" nebo "kdo jste vy?". Pak si pomyslel, že víc mu ta osoba asi říci nemohla. Budu se muset naučit konspiraci, lepší konspiraci, než byla ta, která mě zavedla do Terezína a do Drážďan.

Ani o tomto telefonu zatím Laška Fialkovi nepověděl.

(Vzpomněl si přitom -- a neuměl si vysvětlit, proč - jak v roce 1929 zamrzly labutě v ledu, nejen zamrzly, ale některé měly v ledu zamrzlou i hlavu, vypadaly na ledu jako šílené bílé chlupaté čajníky. Malý Laška se pozvracel, když první takovou labuť viděl; udělalo se mu špatně, když si uvědomil, že je mrtvá.)

MINULÁ KAPITOLA: Jarní vody I. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL