Na druhé straně se vývoj raket a jejich systémů stává stabilní základnou pro spolupráci a důvěru, a to dokonce mezi USA a Ruskou federací. Chápu, že tento závěr je zvláště pro českého občana krajně nepochopitelný, protože fakta na které upozorním níže, jsou mu zamlčována a stává se tak předmětem trestuhodné manipulace pod pláštíkem argumentů bez reálního základu a dokonce v režii Ministerstva zahraničních věcí. Jak to už často v politice bývá.

V zásadě lze rozdělit rakety dle jejich účelu do dvojí kategorie. Nemyslím tím na obranné a útočné. Tak jsou asi obtížně oddělitelné či snadno zastupitelné. Jde ale o účel jejich zamýšleného použití. Opět nemám na mysli oblast vojenské terminologie a využitelnosti. Účelnost je předně politická kategorie. Sledujme proto tuto linii. Pak musíme posoudit stav politického uvažování ve vedení jednotlivých zemí, které jsou nejvíce zainteresovány. Ani ČR nestojí mimo. Je předmětem konzultací o výstavbě raketové či radarové základny na českém území - a to na základě dosud nevysloveného požadavku vlády USA.

Rakety - radary

Čeští vojenští experti a jejich snaživí mediální podporovatelé se nás snaží přesvědčit, že z hlediska vojenské účelnosti a strategie existuje zásadní rozdíl mezi raketou a radarem. Asi mají pravdu.

V případě jakéhokoliv středu musí být v prvé likvidován radarový systém. Oko, které vidí, je nebezpečné. Bez něj nelze aktivovat systém raketový. Byl by sám v ohrožení a bez "oka" by byl sám nefunkční. Proto byly v roce 1991 v Iráku v prvé řadě likvidovány radary, stejně tak jako v roce 2003 - dříve, než jakékoliv válečné operace vůbec začaly.

Domníval jsem se, že toto jsou notoricky známá fakta, o kterých jsme se i jako laici museli v těch dobách hodně dočíst. K mému velkému překvapení není tomu tak. Paměť je krátká a ráda vytěsňuje složité a negativní informace z naší mysli. Radarové základny jsou jen jakoby ne tak nebezpečné a proto mají být pro nás snadněji akceptovatelné. Budou přece "chráněny" americkými vojenskými jednotkami...

K tomuto závěru nějakým a jistě nevysvětlitelným způsobem byl doveden i bývalý premiér Paroubek, který jinak, jako celá jeho sociálně demokratická strana, raketovou základnu odmítá, ale o radarech je ochoten uvažovat... Nepochopitelné.

Málo věcí ve vojenské strategii je tak jasných, jako nutnost vyřazení radarových systémů před jakýmkoliv "horkým" vojenským střetem.

Upozornění na manipulaci s fakty jsem musel uvést z jiného důvodu, než z obavy o bezpečnost. Ta není ohrožena, ale uvádění tak absurdních argumentů v tak závažné věci je projevem krajní arogance a neuváženosti - jak ze strany odborného ministerstva obrany, jehož ministr J. Šedivý se vyslovil pro umístnění základny, tak i minisaterstva zahraničních věcí , jehož ministr Vondra také nepochybuje o umístění americké základny na území ČR. Toto ministerstvo diplomaticky, ale i propagačně ("komunikačně") celou "kampaň" zaštiťuje.

Raketová obrana

Zapomeňme na dělení rakety - radar a vraťme se k podstatě věci. Ta má určitou politickou historii a také bude mít i další politický vývoj. Britské listy upozornily na problém již 9. 7. 2004. Díky jim za to. Sám jsem publikoval obšírnou mnohastránkovou studii "Hvězdné války a globální bezpečnostní prostředí" 29. 7. 2004. Podívejme se proto na podstatu věci.

Předpokládám jistou znalost o "hvězdných válkách" z dob prezidenta Reagana či jejich zastavení prezidentem Clintonem. To uvádím spíš proto, abychom si uvědomili rozdílnou stranickou příslušnost těchto politiků a jejich zaměření. Dnešní prezident je opět republikán, ale dostal se pod velký tlak demokratů po ztrátě většiny v senátu. Důvody, které k tomu vedly, není třeba uvádět. Ještě trvají a hledání cesty "z toho ven" je velmi obtížné a pozice republikánů po příštích volbách na prezidentském stolci proto krajně nejistá.

Jaké ale byly důvody k přípravě a budování raketové obrany? Stručně řečeno (ovšem jako záminka) dva "darebácké" státy. Irán a Severní Korea. Podrobně jsem se touto problematikou zabýval v rozboru, který byl otištěn v Britských listech 22. 9. 2006 pod titulem "Rozpad osy zla".

Pouze připomenu, že Irán sice opravdu připravuje svůj jaderný program, ale ve spolupráci s Ruskem. A tvrdí, že pro mírové využití. "My" mu ale nevěříme. Nu což, zde zůstaneme v oblasti víry či důvěry. Jsou ale i jiné skutečnosti, které nám mohou Irán daleko lépe definovat. Irán má již nyní statut přidruženého člena Šanghajské organizace spolupráce a usiluje o plné členství. To znamená úzké spojenectví s Ruskem a Čínou s jistým deklarovaným společným bezpečnostním systémem, stojícím na základě Charty OSN a mezinárodního práva. Toto postavení může být zpochybněno, protože je dosud deklarativní. Pojďme však k realitě.

Indie a Pákistán jsou dvě jaderné mocnosti a vedly spolu již tři války. USA se snaží jejich vztah pacifikovat s upřímným úsilím již po mnoho dekád a je nutno si přiznat, že bezvýsledně. Dokonce nedávno první náměstek českého ministerstva zahraničních věcí uvedl, že nový střet mezi těmito zeměmi nelze vyloučit. Asi nic neví o současné zahraniční politice v této oblasti světa, což není daleko od pravdy. Anebo v linii obecného strašení předvedl svoji nekompetentnost.

Pod patronací "darebáckého" Iránu totiž byla podepsána dohoda o spolupráci Indie a Pákistánu o výstavbě společného ropovodu (za účasti Ruska) a další hospodářské spolupráci. Pokud jde o skutečné uklidnění v oblasti, tak práci provedl Irán. Dokonce by se dalo říci, že v zájmu a za USA. Jistě byl prostor pro připojení se jak investičně, tak oceněním této podstatné změny. Tuto možnost USA z nepochopitelných důvodů nevyužily.

Pochybuji, že za této situace budou státy již dobře organizačně propojeného společenství podporovat nějaký válečný program Iránu, když převládá opačný trend. Myslím, že Irán není "náš", ale ani americký problém. Rozhodně ne, pokud se týká raketového ohrožení.

Severní Korea zdá se, je skutečnou potenciální hrozbou. Má zbraň a má nosiče, svým dosahem ale nedostatečné pro možnost napadení USA. Tato možnost je a dlouho bude nereálná. Navíc je Korea mimo jakékoliv potřebné zapojení a vybudování obrany v Evropě. Řešení je v oblasti jednání, kde asi rozhodující roli bude hrát geopoliticky nejvíce zainteresované mocnosti - Čína a Rusko. Nikoliv Jižní Korea . se kterou tu severní pojí traumatizující minulost, nikoliv Spojené státy, jejichž role v minulosti regionu byla tragická. Takže je zde alternativa k řešení a to velmi reálná. V každém případě Severní Korea není a nebude "náš" problém, a to i pokud by se týkalo využití jakéhosi obraného systému na území ČR.

Nebezpečná tendence

Dle výše uvedeného je zřejmé, že obrana proti "darebáckým" státům není ani potřebná, ani smysluplná. A proto nelze podcenit podstatu otázky, která se již objevuje - proč tedy ?

Ruští představitelé již několikráte a na různých úrovních projevili znepokojení a nezdá se, že jsou nedůvodné. Stávající projevy neokonzervativismu v americké zahraniční politice a nakonec i přímé vojenské akce USA pod vedením neocons jsou znepokojivé. To je nyní již zřejmé - nejenom pro Rusko, ale i pro samotnou americkou veřejnost, která začíná pozvedat svůj hlas, a to dokonce ve volbách. Jedná se o nadějný uklidňující a pozitivní vývoj, který - doufejme - bude pokračovat.

Zůstaňme ale také trochu "doma". Stanovisko , zda budovat v Evropě raketový systém či nikoliv, asi není rozhodující, ale přece by se někteří představitelé rádi prezentovali stanoviskem ANO, a jsme pro ve velké většině. Máme to tak trochu v naší tradici. Jen vzpomeňme na rok 1998, kdy paní Albrightová hledala podporu pro " svoji válku" proti Iráku. Setkala se jedině s "We will go with you" od ministra zahraničních věcí Tošovského vlády J. Šedivého, který shodou okolností byl ve Washingtonu. Zůstal však jediným "ochotným" - a to ještě sám a bez jakéhokoliv mandátu. Nestačilo to, takže byl proveden jen jeden nálet na Baghdád. Výsledkem bylo 6 obětí.

Americké uvažování o Polsku a ČR má trochu svou logiku. Američané investovali kdysi do podpory protikomunistického disentu a myslí si nyní, že je načase dluh splatit. Jenže, onu podporu dostávalo jen několik set osob, a zbytek občanů k nim zrovna velkou láskou neplane. Platit jejich dluhy zcela určitě nehodlá, ani když je dnes a denně konfrontován s reminiscentním antikomunimem. Američané zde hledají se oporu, kterou by se v USA prezentovali. Nalézají ji pouze v několika kancelářích Černínského paláce. Snad proto MZV zadalo svůj výzkum u spolehlivé (z hlediska výsledku bohužel ne profesně) firmy Ivana Gabala (partner bývalé velvyslankyně v Kuvajtu Hybáškové, která pro svůj striktně proamerický postoj, netotožný se stanoviskem vlády byla odvolána z funkce). Gabal Analysis & Consultig se ptal odděleně na radary za předpokladu, že o nic tak moc nejde... Z radarů se přeci nestřílí. Byl to účelový a cílený podvod. Či vysvětlili vojenští odborníci nebo sám pan Gabal, že se jedná o zařízení z hlediska umístnění nebezpečnější než samotné rakety? Pochybuji. Ministerstvo zahraničí v tom umí dobře chodit.

Vzpomeňme jen tak mimochodem, jak vyplatilo MZV 200 miliónů korun organizacím a přátelům, aby za ně prováděli aktivní propagandu PRO vstup do EU. Otázka byla však předem rozhodnuta. Veřejnost byla jednoznačně pro a vstupn do EU podporovaly všechny strany. A ani KSČM nebyla proti. Dokonce dva její čelní představitelé vyzvali k podpoře (Ransdorf, Dolejší) a tak o výsledku vůbec nebylo pochyb. A přesto se peníze za "informační kampaň" vyplatily. Tak pracuje MZV. "Investigativní" žurnalisté se v tu chvíli účelově vytratili.

Vrátíme-li se do současné doby, je možno sledovat vývoj, který nenapovídá nutnosti budovat obrané systémy. A je možno dokonce konstatovat tendenci, která dává přednost jednání a spolupráci. Myslím, že kapitolu o raketách jako zbraňových systémech je možno tímto konstatováním uzavřít. Mohou být politicky zneužity, ale doufejme, že nebudou. Mění se politické klima. "Naše" snažení v tom špatném smyslu snad nepadne na váhu.

Rakety jako základ spolupráce a důvěry

Při posuzování české mediální sféry či raději při prezentování informací v dostupných prostředcích mám dojem, že český člověk je udržován v absolutní nevědomosti. Dovedu to pochopit u různých pracovníků medií, kteří, sami odborně nevzdělaní, jdou jen po snadno uchopitelných senzacích a jsou k tomu navíc tlačeni vlastníkem. Dovedu to pochopit u pracovníků MZV s velmi nízkou erudicí a vysokým stupněm servility. Ale trochu mi to dělá problém u akademické komunity, které by měla být vlastní zodpovědnost, kritický přístup a nezávislé uvažování. Není.

Je proto třeba v souvislosti s raketami uvést některá fakta. V Česku vycházíme z neochvějného předpokladu, že USA jsou v oblasti raketové techniky a technologie vedoucí mocností. Myslím, že samotné porovnávání, kdo je up a kdo down, není nejvhodnější. Zaměřme se proto raději v této oblasti na vzájemné vztahy, zvláště americko - ruské. Myslím, že budeme překvapeni - a to hlavně vinou "zakalení" celé problematiky nedovzdělanými a technicky nepoučenými médii.

Americko-ruská spolupráce v raketové oblasti i v "dobývání" vesmíru je dnes všeobsáhlá a v podstatě nedělitelná. Má také již dlouhou historii charakterizovanou třeba i faktem, že americké rakety používají ruské motory. Všechny kosmické rakety se vyvinyly z původně mezikontinentálních střel, které namísto lidské posádky nesly obrovské jaderné nálože.

V minulém roce bylo vysláno do vesmíru 65 raket. Z toho 24 ruských a 18 amerických. Rusko má nyní v operativním provozu 98 satelitů a obnovuje svůj Ruský globální navigační satelitní systém (GLONASS), který operuje prozatím s 17 satelity. V jednání je propojení amerického a ruského systému. Rusko také spolupracuje s Evropskou vesmírnou agenturou na kompatibilitě se satelitním systémem Galileo, na modernizaci Sojuzu a Progresu a společně připravují pro rok 2012 novou dopravní raketu Klipper. Pokud se týká výzkumu Měsíce, zde Američané pracují samostatně a Rusko spolu s Čínou vyvíjí vlastní techniku ke zkoumání Měsíce.

Do roku 2010 budou Američané používat pro dopravu své rakety a od tohoto období do roku 2020, jak je dojednáno, budou používat výlučně ruská zařízení.

Satelit bude ve spolupráci s Kazachstánem využíván při hledání surovinových zdrojů (nafta, plyn) a o rozšíření spolupráce a spoluúčasti s USA v této oblasti se jedná.

Sečteno a podtrženo, pokud bychom chtěli hovořit o raketách a jejich politickém významu v současnosti, našli bychom daleko více společných a styčných bodů, které spíše hovoří ve prospěch spolupráce a tím i klidu, míru a stabilizaci, než o hledání nepřítele a probouzení nedůvěry.

Jako doušku a ilustraci celkové bezpečnostní atmosféry zmíním německo-ruskou spolupráci v této oblasti. Pokud se EU nedokáže dohodnout (třeba kvůli polskému masu a pseudoideovým předsudkům) s Ruskem o strategickém partnerství, budou jednotlivé země postupovat samostatně a v souladu a dle americko - ruského vzoru.

Minulý měsíc ruský nosič Cosmos 3M vynesl na oběžnou dráhu německý satelit SAR-Lupe. Zajímavá je skutečnost, že se jedná o vojenský satelit, v žargonu označovaný jako špionážní. Dle uzavřené smlouvy mezi Rosoboronexport a německým COSMOS International Satellitenstart Gmbh ruská strana do roku 2009 vynese do vesmíru celkem pět těchto přístrojů .

Německý satelitní systém je konstruován tak, aby byl schopen (a nyní pozor!) radarově pokrýt potřeby velitelství NATO v Evropě. Může pracovat v noci a i v oblačném prostředí. Cosmos 3M již ve své historii vynesl úspěšně 410 objektů. Prvý satelit SAR-Lupe je řízen německou agenturou DRL v Oberpfaffenhofen a soustředění satelitních informací bude zahájeno v polovině ledna německým vojenským střediskem v Gelsdorfu. Zbylé čtyři satelity budou po dalších testech v Ottobrunn centru transportovány do odpalovacího střediska Plesetsk nedaleko Archangelsku, odkud se předpokládá jejich vynesení na oběžnou dráhu v 4 - 6 měsíčních intervalech. Technické vybavení satelitů umožní využívání systému i Francií, která tuto možnost bude kompenzovat přístupem k optickému HELIOSu II pro německou stranu. Těžko možno co dodat. Snad se jenom zamyslet a zvážit, která politická tendence má blíže k realitě a tím i k naději pro naši budoucnost.

Závěr

Rakety mohou skutečně mít dvojí politickou funkci. Obráží totiž závažné politické souvislosti a stav bezpečnostního prostředí. Můžeme vývoj pasivně registrovat a nebo hledat své aktivní místo. Čím větší je vzájemná spolupráce a pochopení i v raketové oblasti se společnými cíli, tím se snižuje nebezpečí zneužití dozbrojování.

Pokud se hovoří o raketách a zbraňových systémech, vychází naše prezentace z nutné obrany a semknutí se proti nepříteli. A protože ten se těžko definuje, kdo je v této multipolární době nepřítelem, je třeba ho hledat a přistupovat podezíravě. Českému prostředí je vzdálený závěr, že skutečné nebezpečí může být také jinde, kde rakety a obdobný arzenál nepadají na váhu, a kde je nutno čelit nedůvěře fenomenem důvěry a spolupráce jako operativním faktorem mírové koexistence. Je to disciplina velmi obtížná, vyžadující sebedůvěru, profesionalitu, pochopení a odhodlání.

Máme však výhodu - nic jiného nám nezbývá. Druhou alternativou je sebezničení.