Čínská ekonomika je energeticky a surovinově náročná. Průmyslovou revoluci 18. a 19. století stihla za několik let. Obrovský růst dovozu ropy a dalších suroviny, které jsou nutné k fungování motoru čínské ekonomiky -- průmyslu, silně přispívá k růstu cen surovin na světových trzích. Pokračování růstu čínského hospodářského růstu a tím i spotřeby hrozí dalším zdražováním ropy a dalších surovin a tím ke znevýhodňování evropské či americké produkce. Číně vyšší ceny nevadí, neboť je kompenzuje nižší cenou práce. Čím náročnější výroba na lidskou práci, tím více rozdíl vynikne. V případě ropy může jít z dlouhodobého hlediska o jeden ze spouštěcích faktorů prognózovaného jevu, známého pod názvem ropný zlom. Peak oil.

Čína si kupuje svět

Čína má obrovské přebytky zahraničního obchodu. Kladné saldo zahraničního obchodu Číny dosáhlo takové úrovně, že denní rozdíl mezi vývozem Číny do USA a zemí EU a dovozem zboží z těchto zemí do Číny představuje při současné měnovém režimu 1 miliardu USD. Zde je samozřejmě nutné dodat, že Čína udržuje svou regulovanou monetární politikou uměle podhodnocený kurz jüanu. Což k nerovnováze výrazně přispívá, ale Číně to, pochopitelně, nevadí....

Čína zároveň udržuje největší devizové rezervy světa. Značnou část z nich drží v USD, i když v poslední době nemalé množství devizových rezerv přeměnila na eura a další měny. I tato operace nemalou měrou přispěla k neúměrnému posílení kurzu EUR vůči USD.

Tím nechci tvrdit, že to bylo jedinou příčinou. Zásadním způsobem se na kurzu USD/EUR podílí i faktory v Eurolandu a v USA. Především nerovnováhy v americké ekonomice. Již v prosinci 2006 upozornil nositel Nobelovy za ekonomii prof. Joseph Stiglitz, že USA si denně musí půjčovat na financování dovozů ze světa 3 miliardy USD. Značná část této nerovnováhy jde způsobena právě dovozem z Číny. A dovozem drahé ropy, k jejíž vysoké ceně přispívá krom domácí poptávky i rostoucí poptávka v Číně. Čína je druhým největším dovozcem ropy. Rozsah a zejména tempo růstu dovozů ropy do Číny silně ovlivňuje její vysoké ceny. Podílí se na nich i export zboží z Číny -- lodě a letadla nefungují na "vzduch", ale na pohonné hmoty, vyráběné z onoho tekutého zlata.

Dva se perou...

K vychýlení kurzu USD/EUR přispívají i jiné příčiny, které se projevují ekonomicky, ale mají kořeny v rozdílných právních pravidlech, které platí v USA a v zemích Eurolandu. V USA na rozdíl od Eurolandu neomezuje výši rozpočtového deficitu vůči HDP žádný Pakt stability a Maastrichtská dohoda. USA si jen na financování deficitu federálního rozpočtu, který podle Stiglitze způsobilo neuvážené snižování daní, provedené vládou George W. Bushe a enormní růst zbrojních výdajů a výdajů na války v Iráku či Afgánistánu, půjčují na světových trzích více než 1 miliardu USD. Denně.

Postavení amerického FEDu, který plní mimo jiné funkci centrální banky, je zcela odlišné od ECB. Na rozdíl od nezávislé Evropské centrální banky, která podle svého statutu měnovou politiku řídí s cílem udržování stability měny a cen, FED sleduje i cíle udržení hospodářského růstu a zaměstnanosti. Proto je měnová politika FEDu výrazně pružnější. FED mnohem častěji mění úrokové sazby s ohledem na vývoj makroekonomických ukazatelů a vývoj na kapitálových trzích. Z jeho rozhodnutí a rovněž nerozhodnutí lze dovodit, že před stabilitou měny více preferuje ekonomický růst a další faktory.

Evropa na nevhodné právní zakotvení ECB doplácí nepřiměřeně silným kurzem eura, které oslabuje vývozní schopnosti evropské produkce a zlevňuje dovoz. Oba typy měnových politik samozřejmě mají svá pozitiva i negativa. Silné euro zlevňuje dovozy ropy a tím tlumí inflační dopady vysokých cen této suroviny. Slabý dolar, zvláště po postupném přechodu čínské měnové politiky z metody fixního kurzu vůči USD na modifikované varianty určování kurzu od koše měn, prováděné postupně od konce roku 2006, zase do určité míry snižuje konkurenční schopnost čínského zboží na americkém trhu.

Velký problém mohou do budoucna představovat obrovské devizové rezervy Číny, které už dnes přesahují 1 bilion USD. Tisíc miliard. A stále rostou. Fakt, že většina čínských devizových rezerv je v USD, může v budoucnu představovat riziko obrovských otřesů měnových trhů. Zvláště v souvislosti s tím, že Čína stále nakupuje USD do měnových rezerv a tím svým způsobem pomáhá udržovat kurz USD na "vyšší" úrovni, než na jaké by pravděpodobně byl, pokud by se při stanovování kurzu tyto nákupy do rezerv odečetly. Při vypořádání deficitu obchodní bilance Číny a USA by bez tohoto "polštáře", vytvářeného Číňany, mohlo dojít k ještě prudšímu pádu kurzu USD, než jaký jsme viděli v posledních letech.

Číňané si tímto způsobem pomáhají podhodnocovat kurz jüanu a tím "nekale" pomáhají zvyšovat konkurenceschopnost svých výrobků. Tento vývoj však nemůže pokračovat donekonečna. Pokud by Čína prováděla konverzi devizových rezerv velmi rychle, nebo pokud by se rozhodla rezerv zbavit, vyvolalo by to na světových trzích obrovský měnový šok. S dramatickými dopady na globální obchod. Ale i na čínský obchod, který je významnou složkou světového obchodu. Součet těchto a dalších efektů by mohl vyvolat světovou hospodářskou krizi, jaká zde byla mezi dvěma světovými válkami. Otázkou, do jaké míry by se týkala pouze Evropy a Ameriky, a do jaké míry by zasáhla Čínu. Ta se může opět uzavřít do sebe a věnovat se rekonstrukci celého území i deset let. Práce je dost.

Sociální nerovnost jako motor pohybu

Druhou rovinou nerovnováhy je vnitřní čínská nerovnováha. Na východě Číny u pobřeží probíhá obrovský ekonomický rozvoj. Se všemi negativními dopady do ekologie. V obou brilantních článcích, zveřejněných na BL, je upozorněno na fakt, že západ Číny a vnitrozemí je neuvěřitelně zanedbané. Je zde obrovská chudoba -- ve všech parametrech, jak ji definuje OSN. Miliony lidí pracují v otrockých podmínkách za méně než 1 dolar denně. Výjimkou nejsou nucené práce, dětská práce a další zločiny, zakázané úmluvami Mezinárodní organizace práce. Infrastruktura, zejména ekologická, ale i zdravotní a sociální, je tragicky poddimenzovaná. Jako příklad lze uvést neexistenci čistíren odpadních vod a způsob nakládání s odpady. V této zemi, která je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, stovky milionů lidí žijí bez přístupu ke kvalitní pitné vodě nebo v prostředí zamořeném toxickými skládkami.

Tragická je i poddimenzovanost infrastruktury medicínské a vzdělávací. Čína při jedné z oficiálních návštěv české delegace přiznala, že jí k zajištění základního vzdělání pro všechny obyvatele chybí více než 1 milion učitelů. Obdobná je situace v medicíně. Na to, že u rozvojových zemí, označovaných jako nejchudší, se upozorňuje na rizikové faktory ve zprávách OSN o chudobě, si již média "zvykla". I to je však nemedializovaná tvář "ekonomické velmoci" -- Číny.

Říše koncentrované moci

Čína přitom bohatství, získané ze zahraničního obchodu, promyšleně koncentruje, místo aby je přerozdělovala. Na jedné straně tak můžeme vidět obrovský růst velmi drahých mrakodrapových center na Východě. A tím i další koncentraci bohatství, které je provázeno nejen růstem silné sociální nerovnosti a vyloučením milionů lidí, ale i inflací a ztrátou jistot. Tyto negativní jevy se logicky promítají do vypjatého agresivního individualismu, které už byly popsány. Situace ve vnitrozemí se přitom nijak dramaticky nezlepšuje, jak by bylo možné čekat v centrálně řízené ekonomice, kterou vláda označuje eufemisticky jako "tržně orientovaný socialismus".

Se sociálně tržním hospodářstvím nemá čínský ekonomický model téměř nic společného. Se socialismem také ne. V Číně např. neexistuje státní důchodových systém, ani systém podpory v nemoci nebo nezaměstnanosti. Školné a cash placené zdravotnictví rovněž výrazně přispívají k popsanému agresivnímu individualistickému chování. Přežij nebo zemři. Za jakoukoliv cenu. V kombinaci s poddimenzováním školské a zdravotní infrastruktury rovněž tvoří rovněž podhoubí pro masovou korupci. Vedle dalších faktorů, jako nefunkční justice, kterou bychom nemohli označit za nezávislou na výkonné moci a která je pro čínskou verzi socialismu příznačná. Říše trpí i svou velikostí. Vzdálenost od centra utváří vztahy, které mají daleko k zastupitelské demokracii. Orgány správy státu i komunistické strany se dostávají do područí klanů, vytvářených nejen na ekonomických, ale i na rodových či klanových vazbách.

Expanze za naše peníze

Oba prvky upozorňují i na světovládné ambice Číny, které mají podle oficiálních komuniké mírový -- ekonomický charakter. Je rovněž žádoucí si všimnout jejich příznaků. Čína totiž rezervy a zisky ze zahraničního obchodu v poslední době investuje mnohem více než do vlastní sociální, zdravotní a ekologické infrastruktury, spíše do akvizic zahraničních firem. Cíleně produkuje víc, než spotřebovává a chce spotřebovat. Čína si tak kupuje svět. Jako nejznámější příklad lze uvést akvizici počítačové divize IBM firmou Lenovo (notebooky této značky jsou vybaveni i češí poslanci). Objem čínských zahraničních investic v posledních letech přesahuje 200 miliard USD ročně. Čína investuje promyšleně, v plné koordinaci se státními institucemi. Investuje strategicky.

V kombinaci s faktem, že obráceným směrem -- tedy do Číny zahraniční, zejména nadnárodní firmy investují -- chaoticky -- kolem bilionu USD, jde o zajímavý fenomén, který je však provázen také řadou negativních jevů. Předně je to přesunování výroby ze zemí, kde jsou "jakž takž" dodržována lidská práva -- včetně práv zakotvených v Úmluvách MOP, kde státy provozují systémy sociálního a důchodového zabezpečení a veřejné školství pro všechny. Čína na komparativní výhodu levné pracovní síly a nízkých výrobních nákladů, na nichž se podílí právě ignorování sociálních práv a neexistenci ekologické legislativy, láká investory. A přetahuje tak ekonomickou zejména výrobní činnost ze západních zemí. I to je tvář čínské verze socialismu.

Relativita ceny i pravidel

Tyto faktory se významně podílí na exportních úspěších Číny. Nemalou měrou se na ní podílí i porušování autorských a patentových práv, které čínské úřady tiše tolerují -- stejně, jako je v porevolučních počátcích tolerovala československá exekutiva. Tento bod znamenal po mnoho let jednu z nejvýznamnějších zábran reintegrace Číny do mezinárodní ekonomické komunity, kterou tvoří členové GATT respektive WTO. K porušování autorských práv v Číně ale renomované nadnárodní společnosti samy přispívají. Řada výrobců světových značek -- nejen textilu a bot, ale i hodinek, zadá v Číně výrobu určité sady svých výrobků, aby snížily výrobní náklady. Společným čínským podnikům, nebo čínským subdodavatelům předají výrobní dokumentaci i s objednávkou na určitý počet výrobků.

Jeden z důstojníků české zpravodajské služby mi ukazoval hodinky Patek Philippe, jejichž originály patří k nejdražším na světě. Nejdražší modely Patek se vyrábí v limitovaných sériích v cenách desítek tisíc USD. V Šanghaji je však i v platinovém provedení lze získat za několik set USD... Výrobce se tomu dnes jen diví.

To je jeden z důvodů, proč v Evropě upadají i tradiční výroby "s vysokou přidanou hodnotou", na které evropští ekonomové doporučovali kdysi sázet. Totéž existuje v automobilovém průmyslu, ve zbrojní výrobě, při výrobě bílého zboží, spotřební elektroniky či kdekoliv jinde. Nakoupit stroje na speciální zakázkovou výrobu, naučit čínské dělníky kvalitní výrobě, zlevnit pak z konkurenčních důvodů výslednou subdodavatelskou cenu pro objednavatele na minimum nepostačující za standardních podmínek k přežití a rozběhnutou výrobu po jejím zvládnutí a ukončení na čínské poměry "limitované série" zase zničit, je činnost z pohledu čínského výrobce a čínského ekonoma neekonomická. A tak se vyrábí dál. Know-how je už "doma".

Pokud se jedna firma rozzlobí a už podruhé nepřijde, přijde její konkurence. Chaos konkurenčních vztahů ve střetu s cílenou státní koordinací a centrálním makroekonomickým i mikroekonomickým plánováním nemůže obstát. Střet hierarchického čínského "socialismu" a dravého ekonomického liberalismu dopadá pro euroamerické globalisty tragicky. Střetává se zde ekonomická síla státu -- velmoci s ekonomickou slabostí firmy. Vítězství patří vždy silnějšímu. Kdysi v šedesátých letech stejnou strategii státní podpory domácích firem uplatnilo Japonsko. Za "kapitalistickou" evropskou firmou nestojí nikdo. Za čínskou firmou stojí vždy celá Čína.

Evropa jako čínská provincie

Čínský ekonomický model tím však představuje další hrozbu evropskému pojetí sociálně tržní ekonomiky. Jsme dnes připraveni konkurovat vojensko policejní diktatuře s prvky feudalismu a konfucianismu, která při ekonomických operacích v domácím prostředí kombinaci používá principů centrálně řízené a plánované ekonomiky a v mezinárodní konkurenci se chová dle principů kapitalismu 19 století?

Akumulované prostředky používají čínské podniky v druhé etapě na skupování zahraničních firem v zahraničí a převádění jejich know-how do Číny. Akvizicemi postupně Čína ovládá distribuční kanály do zemí s doposud vysokou koupěschopností. Zahltí je lacinými klony čínské produkce přes původně mateřskou firmu. To je spolu s rostoucí diasporou -- podle údajů OSN se každých 10 let vystěhuje do zahraničí 30 milionů Číňanů -- rizikem postupného, ale úplného ekonomického ovládnutí světa.

Dnes nám čínští obchodníci a restauratéři nevadí. Jíme jejich levná jídla a platíme jim za ně našimi penězi. Komunista prosperuje, živa z naší pohodlnosti. Za několik let budou chtít čínští přistěhovalci využít ona euroamerická lidská práva pro uprchlíky, budou chtít využívat volnosti v pohybu osob zboží i kapitálu, jak Číně zajišťuje členství v GATT či WTO a budou mít či požadovat plné občanství hostitelských zemí. A začnou jej využívat.

Při pracovní výkonnosti, disciplině a regulovaných ambicích čínských ekonomických přistěhovalců vznikne po ukotvení čínských komunit v hostitelských zemích požadavek na její reprezentaci v orgánech státu, města, obce. Čínští zastupitelé budou podporovat prospěch pro čínskou komunitu. Vznikne globální síť čínských výrobních a logistických center, svázaných pevně s mateřskou zemí a jejími možnostmi. Vznikne globální síť ekonomických velvyslanectví.

Je otázka, jak dlouho může souběžné působení těchto faktorů pokračovat. Každá nerovnováha, a zvláště když nerovnováhy působí souběžně, časem vyvolá lokální poruchy, které mohou kdykoliv přerůst v globální krizi.

Je jasné, že není možné přesunout všechnu evropskou a americkou výrobu do Číny. To už by v EU a v USA nebyli žádní koupěschopní spotřebitelé, jen nezaměstnaní. Čínský vývoz do těchto oblastí by ztratil smysl. V EU a v USA by došlo k totálnímu úpadku. Následný pokles vývozu, pád měny by mohl vyvolat ekonomickou krizi i v Číně. Čímž by došlo ke globální hospodářské krizi... Pokud ovšem není právě takto vyvolaná krize "západního" světa cílem dlouhodobé strategie "kung-fu", kterou dnes vidíme. Síla a dynamika euroatlantického kapitalismu je použita k jeho oslabení. Nejde o lokální ekonomický profit, ale o globální oslabení systému.

Konec liberálních hodnot i konec kapitalismu

Hledání odpovědí na to, jestli vůbec existuje uspokojivé řešení této hádanky, které by odvrátilo hrozící krizi a porážku modelů organizace společnosti používaných v Evropě a v Severní Americe, je velmi obtížné. Především bychom si měli položit otázku, jestli chceme připustit, aby v Evropě přestalo existovat sociální zákonodárství, nezávislá justice a lidská práva jak je vnímáme podle Všeobecné dleklarace . Součástí téže otázky je, zda chceme odvracet něco takového jako je totální ekonomický úpadek v Evropě a globální hospodářskou krizi.

Odpustit si nemůžeme ani otázku, zdali chceme, aby pracovní, sociální a ekologické standardy v Evropě klesly na úroveň Číny ve jménu konkurenceschopnosti v předem daném modelu pravidel GATT a WTO. Jestliže bychom s tím souhlasili, tak je cesta, kterou nám vnucují evropští liberální politici, české nevyjímaje, ta správná. Měli bychom konkurovat Číně v láci výrob. V láci pracovní síly. Potom je tedy opodstatněné zrušení nebo omezení průběžně financovaných důchodů, zdravotního pojištění, a sociální a pracovní legislativy, stejně jako ekologických zákonů a zákonů na ochranu spotřebitele.

Podle klasiků kapitalismu bez přívlastků vyřeší vše chaotický trh. Klasikové totiž neuměli čínsky a nebyli v Číně.

Jestliže si to nemyslíme a nechceme čínské správce české či evropské provincie, tak budeme muset přiznat, že diplomacie i politika (nejen ta zahraničně obchodní), kterou provádí evropští politici od 90. let, je od základu špatná. Nebyli v Číně... Cestou odbourávání cel a kvót na dovoz, ani privatizace důchodového zabezpečení do kapitálových penzijních fondů se evropské bohatství neuhájí. Cestou liberalizace trhu a bratrovražedné konkurence se produktivita nezvýší. Pravidla neregulovaného kapitalismu nepočítala s bezedným trhem spotřeby, který má svá vlastní, odlišná pravidla. Peníze jsou v takovém světě směny hodnot pouze náhražkou.

Čtvrtá cesta

Pravidla neregulovaného kapitalismu mimochodem přispěla a motivovala akcionáře evropských a amerických firem k přesunutí výrob z Evropy a USA do Číny, Taiwanu a Indie. Přesun výrob do těchto zemí urychlují zejména penzijní fondy a pojiš'tovny, které vlastní značnou část podnikových akcií firem. Malých i velkých. Dnes nadnárodních.

Rušení ekologických a pracovních standardů také asi není cesta, pokud si občana nevážíme stejně jako mravence a pokud není celek víc než kterákoliv jeho část. Pokud základní abrahámovský humanismus evropské kultury nenahradíme se vším smířeným taoismem. Už proto, že v Evropě nemáme největší armádu světa, která je schopna nahnat miliony lidí do pracovních táborů, nebo bránit lidem ve vystěhování ze znečištěných oblastí. Už proto, že v Evropě nebudeme popravovat neposlušné bouřící se dělníky a řešit tak požadavek na vysokou výkonnost ekonomiky. Evropský právní systém ostatně ani něco takového naštěstí nedovoluje. Ostatně řešením by taková reforma právního uspořádání a la Čína zřejmě nebyla, protože v Evropě by nebylo kam lidi vystěhovat. Jen v Africe je ještě místo.

Chceme tedy, aby se Evropa jednou podobala Číně, kterou spíše než "socialismem s tržními prvky" můžeme charakterizovat jako byrokratickou politicko-vojenskou diktaturu s prvky "kapitalistického feudalismu"?

Pokud ne, tak bude nutné změnit směřování evropské politiky. Té obchodní zvláště. To by však vyžadovalo změnu architektury celosvětového obchodu, uspořádaného dnes podle pravidel WTO. Té WTO, která se ve shodě s liberálními ekonomy vyvíjí směrem k odstraňování celních a množstevních bariér mezinárodního obchodu a k odstraňování regulace kapitálových toků. Pokud chceme zachovat evropský sociální i politický model, tak budeme muset přistoupit k revizi dohod WTO. Zlikvidovat liberalismus v základech, přijmout v plné shodě jiná pravidla, pokud to ještě vůbec jde. Dnes již je možné spočítat, jaký je rozdíl v ceně práce v zemi, která dodržuje ekologické standardy a udržuje z vybraných daní a odvodů sociální a zdravotní zabezpečení, a v zemi, kde tyto právní předpisy neplatí nebo nejsou dodržovány. Dnes už je možné spočítat, jakou měrou sociální komfort zdražuje výrobu a omezuje onu "volnou soutěž". Dovoz ze zemí, kde tyto normy neplatí, by měl být zatížen takovým clem, které by komparativní výhody nedodržování práv pracujících a ekologických standardů anuloval. Cla by podle mne měla dorovnávat i rozdíl v ceně práce, měřené paritou kupní síly.

Evropské nepochopní Konfucia

Politikové by místo opakování manter Mezinárodního měnového systému, Světové banky a WTO o nutnosti odbourávání cel, obchodních bariér a rušení sociálního státu měli vrátit k reálné ekonomické politice. K politice založené nikoliv na spekulaci o budoucích ziscích, ale na reálné výrobě. Obchodní režim bez cel a tarifních omezení je anomálie. Vznikal v důsledku kolonializace a následné přeměny ekonomických mezinárodních vztahů v režii ideologů. Stejně, jako je normálním režimem přeshraničního pohybu osob vízový styk -- bezvízový styk je určitou formou preference cestování mezi dvěma státy, je regulace zahraničního obchodu pomocí cel a množstevních omezení přirozená. Proto, aby byla obchodní výměna vyrovnaná. A proto aby nedocházelo k ekonomickým poruchám v národním hospodářství. Je logické, pokud severský stát neuplatňuje clo na ananasy. Tyto plodiny není možné v severských podmínkách pěstovat s ekonomickou efektivitou tak, aby nebyl logický dovoz. Pokud odmyslíme skleníky, které nejsou schopny zajistit dostatek těchto plodů pro celý severský trh. Proto nemá cenu místní producenty před dovozem ananasů chránit (žádní tací nejsou). U oceli nebo automobilů je však ochrana domácího (myšleno státního či kontinentálního) trhu před dumpingovou produkcí žádoucí. Dumping může mít podobu různou -- i dumpingu sociálního či ekologického.

EU by také měla být schopna svojí obchodní politikou blokovat dovoz výrobků, které nesplňují standardy ochrany spotřebitele a ochrany jeho zdraví.

Celkově by obchodní politika EU měla více dbát i o rovnováhu zahraničního obchodu. I pomocí kvót a cel, konstruovaných na popsaném principu. Některé komodity, které nejsme schopni produkovat, nechť jsou v preferenčním bezcelním a třeba i dočasně neomezeném režimu. U ostatní produkce bychom měli svůj trh chránit a udržovat jeho rovnováhu. Udržovat co nejvyšší zaměstnanost svých občanů, obyvatel kontinentu. Jinak časem nebudeme vyrábět nic a pak je otázka, čím jako nezaměstnaní budeme platit dovozy.

Vyčerpávající obrana

Na nutnost přepsat pravidla WTO o mezinárodním obchodu vývozní země jako Čína nebudou chtít přistoupit. Rusku také WTO vyhovuje... Přijalo podobnou strategii. V takovém případě by asi bylo na místě i jednostranné odstoupení od dohod WTO, nikoliv izolovaně, ale v kontinentálním měřítku. EU potřebuje komplexní ekonomickou debatu a sjednocení všech politik, jinak je mrtva nejen ona, ale s ní i celá Evropa. Izolacionismus je ta nejméně efektivní cesta kupředu. A jinam se jít nedá. Je samozřejmě otázkou, jaké dopady by na mezinárodní obchod a ekonomiku mělo zavedení metod celní politiky a zahraničně obchodní regulace. Jistě by došlo k velkým otřesům. Možná i k obchodní válce s Čínou. Podniky, které ještě dnes vyváží do Číny (Airbus apod.) by zřejmě utrpěly ztráty zakázek, které by bylo nutné kompenzovat zakázkami odjinud, zejména zevnitř postižené oblasti -- EU. I za cenu jejich financování z veřejných rozpočtů.

Rozpočtové stimuly by se státům mohly vrátit ve zvýšené zaměstnanosti při obnovení výroby, která již byla odstěhována a s tím spojeným poklesem nezaměstnanosti a větším výběrem daní. V Číně by zřejmě nedošlo ke krizi či občanské válce, neboť její trh není a dlouhodobě nebude nasycený.

Ale to je jen teorie. Praxe může být a v mnoha případech už je daleko divočejší a nezbývá než přiznat, že euroatlantický extrémně liberální tržní model nemá odpověď na čínskou výzvu a nebude ji mít ani v případě Ruska.

Je ale logické financovat z veřejných rozpočtů luxus letecké dopravy? Je logické nastavit spotřebu obyvatelstva tak, aby sociální standard většiny činil ekonomiku nekonkurenceschopnou? I to je úloha pro evropské politiky. Cenou za ochranu kontinentu bude třeba komplexní změna struktury výrob i obchodu, komplexní změna v chování obyvatel, komplexní změna v chápání autorských práv a úlohy regulace, stejně jako opuštění iluzí o globálně volném pohybu osob, výrobků i kapitálu.

Rudá vlajka ve virtuálním světě

Popsané trendy vývoje vztahů s Čínou totiž napovídají, že ať uděláme co uděláme, časem přijdeme i o export tak komplexních výrob, jakou je Airbus. Když dnes Číňané umí kopírovat hodinky, výkonné počítače a umí vyrobit magnetické rychlovlaky, je je otázkou priorit, že za pár let budou umět vyrobit i Airbusy. Nebo si celou firmu Airbus koupí i se sítí klíčových subdodavatelů, vývojových středisek a konstrukčních kanceláří a vývoj i výrobu prostě přestěhují za levnou, sociálně nenáročnou a pracovitou pracovní silou. V našem "světě na prodej" je na prodej přece vše. Pro někoho, kdo může zaplatit. Evropská krize hodnot i ekonomiky se stejně prohloubí a za kratší konec bude tahat ten "náš" svět.

Důvodem, proč si Čína už dnes nekoupí nejlepší mozky euroamerické civilizace s jejich výzkumnými institucemi a univerzitními centry, aby jí Airbus a jiné technologie vyvinuli sami a naučili ji je vyvíjet i další, netkví v nemožnosti takového kroku, ale v jeho dosavadní neekonomičnosti. A to platí dnes. Zítra už nemusí.

Pro Čínu dnes je výhodné používat a využívat výhod obchodní, informační a znalostní otevřenosti euroatlantické civilizace. Ta je totiž zhusta jednostranná. Zatímco Čína ví, jaký výzkum v Evropě či v USA probíhá a kolik se na něj kde vynakládá, má své vědce ve všech vývojových centrech světa, Evropa či USA totéž se stejnou hloubkou pohledu nevědí. Většina z evropských či amerických vědců totiž čínsky neumí a spoléhat se pouze na anglickou lingua franca v tomto případě nelze...

Před časem jedna tchajwanská firma koupila výrobní linky na procesory zastaralé architektury a další čipy. Kategorie 386/486. Ve světě stále náročnějších a chaotičtějších Windows a závodu s rychlostí procesorů i sběrnic nelogický, zbytečný, ekonomicky neefektivní krok. Nákup linek na výrobu šrotu. Za několik měsíců probleskla médii informace, že Čína lokalizovala RedHat Linux do podoby RedFlag a tento systém se stal základem sítě pracovních stanic ve všech úřadech a institucích veřejné správy celé, miliardové Číny. Serverový operační systém této gigasítě je ale původní, proprietární, nevyužívá open source pravidla a je výhradně čínský. To byla podmínka vládní podpory jeho vývoje. Je ovšem plně kompatibilní s architekturou UNIX. Čína převzala prakticky zdarma od Evropy a USA jen to nejnutnější, co se nevyplatilo vyvíjet a vyrábět znovu. Převzala zdarma celé euroamerické programátorské know-how. Miliónové série pracovních stanic 486, notebooky a výkonné servery IBM (Lenovo) s optimalizovanými operačními systémy v síťové architektuře, která je striktně hierarchická a nikoliv chaotická, s přesně určenými úlohami, s armádou programátorů využívajících jednostranné otevřenosti architektury open source -- to je dravá čínská strategie, která nemůže být neúspěšná... Fyzická životnost počítačů je daleko delší, než ona "morální", hnaná kupředu marketingem euroatlantických monopolistických vývojářů. Dnes ještě plýtváme a vyhazujeme stále funkční "šrot" jako zastaralý, místo abychom vyhodili programátory. IBM byla v jednu chvíli pod hrozbou ztráty efektivity výroby "noname" počítačů (Acer a jiné "značky"). Svůj boj vzdala. Stejně tak je pod hrozbou i Intel v dravé konkurenci AMD. Tchajwan bude prozatím vyvíjet a vyrábět cokoliv. Z výpočetní techniky se stává nesmyslný globální závod ve výrobě rychloobrátkového zboží. Čínským výrobcům nic nehrozí -- nevíme ani, že existují, natožpak co vyrábějí. Neznám jediného českého programátora, který by chtěl a uměl programovat v čínštině. Ale všichni čínští programátoři znají angličtinu a další jazyky starého světa. Hardware je jen "železo". A mýtus stoleté International Business Machines před několika lety narazil na Achillovu patu kapitalismu při střetu s ekonomicky efektivním feudalismem 21. století. IBM vyměnila možný trvalý podíl na miliardovém trhu pod hrozbou ztráty podílu na euroatlantickém trhu za hotové peníze z výpalného, za iluzi. Cash. Navždy. A ještě si myslí, že na tom vydělala.

Budeme socialisty z donucení?

K takto rozsáhlé změně politik by bylo třeba změnu myšlení evropských politiků, změnu chápání politiky. Svět se nedá měnit, jedeme li po neměnných kolejích železnice a díváme-li se z okna. Tento stav bohužel neblaze ovlivňuje korporativistické myšlení majitelů a manažerů firem, které sponzorují politické strany (a často i korumpují politiky). Jsou to tytéž firmy, které -- prozatím -- vydělávají na výrobě v zemích, jako je Čína a prodeji na trzích, jako je Evropa. Prozatím.

Z hlediska náboženství je Čína velmi různorodá. Ačkoli čínská komunistická strana je přísně ateistická, existují zde vedle sebe mnohá náboženství -- konfucianismus, taoismus, buddhismus, islám i "moderní" křesťanství. A dokonce se prolínají: v každodenním životě se Číňané vždy řídili dva tisíce let starými konfuciánskými zásadami, pro rituální očišťování a vymítání zlých duchů vyhledávají taoisty a při pohřebních obřadech vyvolávají buddhistické duchy.

Náboženství života i smrti

Konfucius, který žil na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l., se zabývá společenským uspořádáním a architekturou mezilidských vztahů. Podle něj má poddaný naslouchat a ctít vladaře, syn otce, mladší bratr staršího, žena muže. Každý jedinec má tedy jednat tak, jak to odpovídá jeho postavení. Jen tak může být zachován řád a mír. Konfucianismus se díky propagovaným hodnotám -- principu seniority, úctě ke stáří na úkor mládí, k minulosti na úkor budoucnosti a k zavedené autoritě na úkor změny -- často stával státní ideologií panovníků, neboť byl efektivním prostředkem udržení sociální i mocenské stability. Je jím dodnes. Autorita a moc komunistické strany má své kořeny právě v těchto principech. Konfucianismus vládních úředníků se v historii vyznačoval vždy odporem k novému, k obchodu a cestám do zahraničí, ve snaze udržet status quo tradice, v nepřetržitém hledání kořenů (sün ken), ve snaze uzavírat se a izolovat dosaženou dokonalost. Otevřenost nového čínského vedení má proto téměř kulturně revoluční charakter, i když přináší chaos do vztahů a nejistotu.

Na rozdíl od konfucianismu, zaměřeného především na vztah člověka k člověku a vytváření mocenské a autoritativní hierarchie a feudální mentality, taoistické učení se soustřeďuje na vztah člověka k nezměnitelnému -- například k přírodě. Jádrem učení je pojem cesty. Existující dříve, než my. Nemající alternativy. Je to jakýsi neviditelný, pojmově nepostižitelný absolutní princip, určující veškeré bytí. Taoismus hlásá návrat k přirozeným poměrům, k pokoře, "nekonání", a tedy k následování bez dodatečných vysvětlivek, odůvodnění, racionalizací. Vyzývá k cestě a přijímání dobrých i špatných životních zkušeností bez reptání, neboť jsou nevyhnutelné. Lao-c' vyzývá k pokoře. Taoistická filozofie se postupně stala náboženstvím, a to především prostého lidu na zaostalém venkově v nitru provincií Šan-si či Chu-nan. A zůstala jím dodnes. Světem, jehož folklór a klid oceňují romantičtí básníci, ale i pragmatičtí vládci.

Buddhismus se v Číně významně rozšířil mezi 5. a 9. stol. n. l. Učení o předurčenosti osudu a osvobozující nirváně se ujalo zejména mezi prostým lidem. Buddhistický panteon je stejně bohatý na božstva jako taoistický, jsou uctíváni i bódhisattvové -- ochránci, kteří setrvávají na tomto světě, aby pomáhali věřícím a arhatové.

Asi 2 -- 3 % Číňanů vyznávají islám. Prvními muslimskými přistěhovalci byli arabští a perští obchodníci, kteří do Číny přicestovali v době dynastie Tchang (618-907).

S křesťanstvím se Čína seznámila teprve v 16. století prostřednictvím jezuitských misionářů z Evropy. Dvacáté století přineslo rovnostářskou iluzi komunismu, kulturní revoluci i svět plný atomových bomb. Do Číny pak Mao Ce-tunga. Po smrti Čou En-laie, se Čína od roku 1975 pod vedením Teng Siao-pchinga začala hospodářsky i sociálně zotavovat po předchozích érách vlád a Mao Ce-tungovy rigidní ideologie. Ten zemřel o rok později. Čína nastoupila dlouhodobou strategickou cestu "čtyř modernizací", které se někdy také říká nepřesně "politika otevřených dveří" -- cestu modernizace zemědělství, průmyslu, vědy a techniky a obrany. Čína v rámci vstupu do WTO souhlasila se snížením cel na průmyslové zboží na průměrnou úroveň 8,9% a zamezení jejich růstu v budoucnu. Čínská průměrná hodnota cla na průmyslové zboží dosahuje pouze zlomku celní úrovně při porovnání s mnoha rozvojovými zeměmi. Například Indie má průměrnou hodnotu tohoto cla 32,4%, Brazílie 27% a Indonésie 36,9%. Stejně tak souhlasila s přechodným zavedením ochranných opatření při ohrožení trhu členských zemí WTO. S klidem stoika dnes Čína zahlcuje trh zbožím až na samu mez snesitelnosti. A čeká...

Základ čínské modernizační reformy zemědělství spočíval v dekolektivizaci, což znamenalo rozpuštění lidových komun a zavedení systému "aktivní odpovědnosti domácností", kdy bylo rolníkům umožněno pronajmout si půdu a samostatně na ní hospodařit. V důsledku toho došlo k uvolnění až 180 milionů pracovních sil, které se však dalo částečně kompenzovat podporou drobného soukromého sektoru a venkovského kolektivního průmyslu. Reforma průmyslu a obchodu je charakterizovaná přechodem od plánovité výroby k duálnímu systému a vzrůstající roli trhu. Státním podnikům bylo umožněno využívat výrobky, které byly vyrobeny nad určitý předem stanovený plán k tržní produkci. Došlo k decentralizaci zahraničního obchodu, snížení celních a bezcelních bariér, eliminaci exportních subvencí, Čína se rozhodla zajistit i právní závaznost a dlouhodobou neměnnost obchodních pravidel a to zejména vzhledem k zahraničí. V prosinci 1978 na 3. plénum ÚV KS Číny došlo k zahájení ekonomických reforem. Od roku 1999 umí Čína vyrobit neutronovou bombu a vytváří jednotky rychlého nasazení v armádě, která je stále největší na světě. To vše ve snaze stát se silným státem, jenž by mohl konkurovat světovým velmocím. Čínské politické uvažování není jako evropské ovlivněno krátkými čtyřletými volebními cykly. Strategické myšlení uvažuje v pojmu generací. Dnes už nikdo nepochybuje, že nejrychleji rostoucí ekonomika světa velmocí je. Výsledky už začínáme tušit -- více tušit, než vidět. A to jsme stále na začátku.

21. století nás postavilo před odlišnou logiku, odlišné politické, ekonomické i sociální chování části světa, odlišnou psychologii jeho vládců, odlišnou etiku i filosofii, kterým nerozumíme a nikdy neporozumíme. Na svět se díváme křesťanskýma či židovskýma očima, očima vlastní civilizace, která nás obklopuje. Z povzdálí vidíme islámskou strategii tvorby náboženské říše cestou lidových povstání na troskách bohatství ropných zásob. Islám nás neznepokojuje, i když hrozí terorismem. Je důvěrn známý, má společné abrahámovské kořeny, jen jiné vnímání role proroků. V jeho pojetí víry byl Ježíš jen jedním z řady dalších, menším prorokem, nežli Habakuk. Střet roztříštěných zájmů rodové či klanové společnosti a náboženských sekt s technologickou vyspělostí a bezcharakterní cyničností ateistického pohledu na svět nevytváří smrtelné riziko. Neznámo etické jinakosti ano. Nikdy nepochopíme odevzdanost tao, nikdy neakceptujeme pokoru konfuciánů.

Čína nás postavila na počáítklu 21. století před velké Neznámo.