V naší konstituční demokracii je téměř nemožné osvobodit národ ze spárů prezidenta zdánlivě příčetného, ve skutečnosti však trpícího hlubokým sebeklamem. Možnosti, které současná ústava poskytuje pro obvinění prezidenta (impeachment) jsou evidentně nedostatečné. Bush se stejně jako Hitler a další sebeklamní tyranové obklopil patolízaly, kteří sdílejí a možná i rozvíjí jeho sebeklamné představy a odmítají říci císaři, že nemá žádné šaty. I demokraty ovládaný kongres se dopouští zbabělé nedbalosti. A naše oficiální sdělovací prostředky nepovzbuzují národ k tomu, aby se osvobodil od zneužívané prezidentské moci.

Některým z nás je rovněž jasné, že halucinující Bush mohl přežít tak dlouho díky tomu, že sebeklam je hluboce zakořeněn v celém národě, což překáží občanským aktivitám bránícím národní zájmy. Hlavní typy amerického sebeklamu jsou:

Sebeklamná politická důvěra: Navzdory veškeré historické zkušenosti dokazující pravý opak, milióny Američanů setrvávají ve víře, že střídání demokratů a republikánů v kontrole kongresu a výkonné moci zajišťuje prosazení akutně nutných reforem. Profesionální politikové jsou však sérioví podvodníci.

Sebeklam prosperity: Milióny nebohatých Američanů věří, že ekonomie pracuje pro ně. Tato víra pokračuje navzdory přesvědčivým důkazům, že dělníci a lidé střední třídy nedostávají zasloužený podíl národního důchodu a bohatství. Pokračují ve svém běhu na šlapacím mlýnu zadluženosti, který je nikdy nepřivede k vytouženému Americkému snu. Místo toho se jim dostane ekonomické nejistoty, nerovnosti a nespravedlnosti. Jistota spotřebitele je pojem vnitřně protikladný.

Sebeklamný patriotismus: Nakažlivým sebeklamem je názor, že Amerika je nejvyšším vzorem demokracie. Zbytku světa je možno připsat k dobru, že místo toho vidí arogantní stát, jehož vláda používá svou vojenskou moc nezodpovědně, a jejíž politika odměňuje bohaté na úkor všech ostatních. Lidé od Finska po Nový Zéland se ptají proč Američané nemají všeobecnou lékařskou péči, proč jsou američtí dělníci obětováni globálnímu obchodu a moci korporací, proč jsou milióny amerických občanů hladoví a bez střechy nad hlavou, proč se tam tak malo lidí obtěžuje chodit k volbám, proč je tolik politiků usvědčováno z kriminálních přečinů, proč je tam ve vězení více lidí než ve všech ostatních zemích dohromady. Přesto všechno si Američané vcelku myslí, že jejich konstituční republika jim dává prvotřídní demokracii.

Co s tím tedy můžeme dělat? Vyjadřovat i nadále nesouhlas demonstracemi a protesty v ulicích? Podepisovat petice? Požadovat “impeachment” prezidenta Bushe? Číst a psát hněvivé tirády na progresivních webech? I nadále volit politiky ze dvou hlavních stran v naději, že se objeví politický mesiáš? Projevovat dále poslušnost Bushovi tím, že si budeme půjčovat peníze, utrácet, nakupovat a konzumovat, abychom udrželi naši dluhem zatíženou zemi nad vodou?

Takové aktivity uvolňují sice zlost, jedná se ale do značné míry o svépomocná placeba a je málo pravděpodobné, že z nich mohou vzejít trvalá řešení, které naše země potřebuje. Protesty se jsou přijímány spíše jako zábava pro národ, než jako síla, která by mohla rozbít prohnilý systém. Problémem je jejich měřítko. Kdyby snad milión rozlobených Američanů usedlo v ulicích všude kolem Bíleho domu a bez použití násilí vzdorovalo zasahům policie po mnoho dní, pak by se možná mohl systém rozložit, možná. Protesty musí mít revoluční charakter. Musí vzbudit strach v srdcích samolibých a sebeklamu podléhajících příslušníků mocenských elit, např. Dicka Cheneyho.

Co je doopravdy třeba jsou strukturální reformy, které by bojovaly proti hlavním sebeklamům společnosti, jež přivádějí Ameriku k úpadku. Musíme zaútočit na kořeny problémů, spíše než poskytovat dočasnou úlevu nebo jen zakrývat vnější symptony.

Abychom se vypořádali se sebeklamnou politickou důvěrou a sebeklamem prosperity, je třeba provést hluboké reformy v našem politickém systému. Je třeba nové soutěže schopné politické strany. Strany, která je založena na principech, jež ani demokraté ani republikáni nemohou oportunisticky převzít, protože tyto principy budou v jasném rozporu s jejich nemorálním chováním. Nedávný průzkum veřejného mínění Kaliforňanů, pořádaný nadací New America, zjistil, že “(i) sedm z 10 voličů má často pocit, že musí vybírat to menší ze dvou zel; (ii) více než polovina voličů si myslí, že Kaliformie potřebuje novou velkou politickou stranu.“

Vylečit sebeklamný patriotism bude mnohem obtížnější. Abychom mohli oživit americkou demokracii, musíme mít národní dialog. Dbát slov velkého Johna Marshalla: “Lid si napsal ústavu a lid ji take může zrušit. Je to výtvor jejich vůle a žije jen z jejich vůle.” A Jamese Madisona: “Lid má nepochybné, nezcizitelné a nezrušitelné právo reformovat nebo změnit svoji vládu, kdykoliv shledá, že vláda se protiví nebo je neschopna řádného vykonu své funkci.” Thomas Jefferson věřil, že formulování ústavy má opakovat každá generace Američanů. V tom spočívá skutečná svoboda. Aby byla demokracie dobrá, nestačí, že je stabilní - musí být schopná také sebeopravné akce.

Když si politický systém už nezaslouží důvěry, musí občané důvěřovat sobě. Vezmeme-li v úvahu jak naše zastupitelská demokracie zůstává beznadějně v zajetí majetných skupin se zvláštními zájmy a přitom nechává na holičkách velkou část americké společnosti, je jasné jak velmi naléhavě je třeba zavést více přímé demokracie, aby bylo možno provést potřebné velké reformy. K tomu je třeba mnohem více než jen protesty a řečnění. Někteří aktivisté vyzývají ke svolávání občanských sněmů (viz http://www.cusdi.org/ a http://www.healthydemocracy.org/) nebo ke hlasování o navrhu zákona o občanských iniciativách (viz Philadelphia II: https://votep2.us/ ).  Já a moji kolegové věříme, že máme konstituční právo na svolávání ústavu doplňujících shromáždění podle článku V americké ústavy (viz http://www.foavc.org).  Bohužel, elity, které si přejí zachování současného stavu, nahnaly obyvatelstvu strach z takových aktivit a pěstují v nich chorobnou sebeklamnou víru ve status quo. Pokud tento stav bude setrvávat, Američané nebudou schopni se vymanit z moci despotických sil, které vydírají jejich zemi. Budou schopni jen ventilovat svůj hněv jako disidenti nebo se budou rozptylovat konsumerismem místo toho aby usilovali o vrácení moci lidu.

NENECHME SE SVÉST K VÍŘE, ŽE VŠE BUDE V POŘÁDKU AŽ BUSH KONEČNĚ ODEJDE. I KDYŽ BUSH JE OBZVLÁŠTĚ OHAVNÝ, JE JEN SYMBOLEM NEMOCI, KTERÁ POSTIHLA NAŠI ZEMI. Naše země i po jeho odchodu bude potřebovat hluboké reformy. Milióny disidentů se musí konečně probudit a spojit se kolem revoluční strategie.

Joel S. Hirschhorn: Delusion Destroys Democracy , CitizenPowerMagazine.net ZDE

z angličtiny přeložil Miroslav Kolář

Joel Hirshhorn

Autorův návrh řešení problémů USA najdete na www.delusionaldemocracy.com; informace o doplňcích ústavy podle článku V si od něho můžete vyžádat mailem.

Původně byl řádným profesorem na University of Wisconsin v Madisonu a zastával funkce samostatného poradce v Kongresu USA a ředitele Oddělení pro životní prostředí, energii a přírodní zdroje Národní asociace guvernérů. V současnosti je autorem zaměřeným na politiku a vládní systém. Jeho poslední kniha má název “Delusional Democracy – Fixing the Republic Without Overthrowing the Government“ (Sebeklamná demokracie – Jak zachránit Republiku bez svržení vlády) - www.delusionaldemocracy.com.  Je spoluzakladatelem Přátel (svolávání ústavních) shromáždění podle článku V - www.foavc.org.

zdroj: redakce internetového časopisu Citizen Power Magazine