Jak ukázal příklad nejedněch voleb -- naposledy těch do Evropského parlamentu - český volič zradu politiků trestá tím, že je nevolí. Tvůrci Agendy i proto mají štěstí, že druhý pokus o sestavení vlády může - aniž by to bylo v rozporu s Ústavou - trvat až do konce volebního období. Pokud jeho skon něco neurychlí. V případě, kdyby předčasné volby následovaly s krátkým časovým odstupem od předvedené programové a slovní ekvilibristiky, by ČSSD mohla dopadnout stejně, jako při volbách do EP.

Agenda 2010 totiž ani z velké dálky nepřipomíná program ČSSD -- v kterékoli z jeho variant. Největší rozpory velmi dobře vystihl Štěpán Kotrba v článku "Agenda 2010 a sedm statečných reforem ODS -- co se dá očekávat od falešných sobů". Politologicko analytické hodnotě tohoto článku by bylo obtížné konkurovat. Vzhledem k reakci jednoho z autorů Agendy -- bývalého vicepremiéra Jiřího Havla, kterého si jinak velmi vážím -- si však dovolím několik upřesňujících a doplňujících poznámek.

Oscilace versus pokles

Článek "Agenda 2010 není ústupem z programových pozic" poodhaluje velikost propasti mezi světem politiky a světem vědy, kam jsem autora vždy řadil. Oscilace by podle učebnic matematiky a fyziky měl být pohyb, který je sice provázen výkyvy, ale míří určitým směrem. V případě ekonomického programu sociální demokracie by tímto směrem tedy mělo být udržení podílu vybíraných daní a odvodů vzhledem k HDP. Vyslovíme-li zájem na tom, aby výše složené daňové kvóty oscilovala kolem určité hodnoty, tak to obvykle znamená, že některý rok bude poměr vybraných daní a odvodů mírně vyšší, nebo nižší, ale že následně vláda a parlament příjme taková opatření, aby výkyv byl korigován ke střední hodnotě -- cílové hodnotě. Výsledkem takové politiky je pak udržování poměru přerozdělování na určité hodnotě.

To je ale něco zcela jiného než snaha o snížení daňové kvóty, o které hovoří Agenda 2010. Jinak řečeno - snaha o snížení poměru vybraných daní a odvodů vzhledem k HDP. Důsledky poklesu složené daňové kvóty na rozpočtovou a sociální politiku velmi výstižně popsal Štěpán Kotrba.

Proč jsou úspěšnější státy s vyšší složenou daňovou kvótou?

Toto tvrzení samozřejmě nemusí platit vždy. Záleží i na způsobu, jakým je zdanění uplatňováno. Ze statistik OSN, OECD či WHO však lze dovodit, že státy s vyšší mírou zdanění dosahují lepších výsledků. V tabulkách kojenecké úmrtnosti, procentuálního zastoupení osob, které živoří za méně než 1 USD denně, i v ekonomickém výkonu měřeném HDP v přepočtu na obyvatele na nejhorších místech tradičně figurují země subsaharské Afriky, které mají složenou daňovou kvótu velmi nízkou. Nejúspěšnější jsou naopak skandinávské země, Švýcarsko a státy Beneluxu, kde je poměr veřejných rozpočtů k HDP dlouhodobě přes 50%. Jedním z faktorů, který výrazně přispívá k úspěšnosti např. skandinávských zemí, patří i fakt, že veřejné rozpočty těchto zemí umožňují masivně akumulovat finanční prostředky, které stát následně investuje. Do školství a vědy. I proto ve Švédsku prosperuje několik automobilek, vyrábějících legendárně spolehlivé vozy, firmy vyrábějící nadzvukové stíhačky nebo proudová dopravní letadla. Švédsko se ostatně úspěšně účastní výzkumu kosmu, staví komerční družice a v neposlední řadě vyvíjí a vyrábí špičkové, světově konkurenceschopné systémy mobilních telekomunikací. To by asi nebylo možné, kdyby Švédsko střídavě s Norskem a Dánskem nevykazovalo nejvyšší počet vysokoškoláků v přepočtu na tisíc obyvatel. Těchto úspěchů Skandinávci dosahují i díky tomu, že jejich veřejné rozpočty jsou vůči školství a vědě ve srovnání např. s Českem velmi štědré. Tuto štědrost si mohou dovolit mimo jiné i proto, že vybírají velký objem daní -- nejen v absolutním vyjádření , ale i v přepočtu na HDP.

Jaké daně

Důležitý je však i způsob, jakým státy uplatňují zdanění. Daní a odvodů je široká škála a jejich dopady do ekonomiky se velice liší. Vysoké sazby nepřímých daní mají ve většině případů na ekonomiku devastující účinky. Vysoké sazby DPH se promítají do cen zboží ve formě jejich zdražení pro konečného spotřebitele. To jsme ostatně mohli vidět, když Parlament na návrh bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky přeřadil většinu zboží služeb ze snížené do základní sazby DPH.

Zvýšení daňového zatížení přes DPH snižuje poptávku a prodejnost -- a následně zaměstnanost. Zvyšování nepřímých daní tedy nemusí automaticky vést k vyššímu příjmu veřejných rozpočtů. V řadě případů vede zvýšení nepřímých daní k takovému zdražení, které cenu výrobků posune za hranici, kterou je část spotřebitelů ochotná nebo vzhledem ke svým příjmům schopná akceptovat. Výrobků se tak prodá méně a stát vybere méně daní než před zvýšením sazby.

Nastavení nepřímých daní však má i dopady do alokace investic. Proto řada zemí EU-15 uplatňuje více než dvě sazby DPH. Kromě základní a snížené existuje i sazba supersnížená, nebo sazba nulová s odpočtem na vstupu. Tyto režimy jsou uplatněny v Itálii na zdravotnictví nebo ve Velké Británii na základní potraviny. Naproti tomu např. Belgie vybírá zvýšenou sazbu u vozidel s obsahem motoru větší, než 3 litry. Existuje i superzvýšená sazba na drahé kameny. Což působí jako forma daně z luxusu, která motivuje ukládat peníze do investic ve firmách a nikoli do "reprezentace". Zařazení jednotlivých komodit do různé sazby pak má i další motivační nebo "odrazující" účinky na chování subjektů v ekonomice.

Zvláštní kapitolu představuje při pohledu na nepřímé daně šedá ekonomika. Jako učebnicový příklad může posloužit spotřební daň, vybíraná z alkoholu a cigaret. Při jejím zvýšení stát často nevybere více daní úměrně tomu, o kolik zvýšil sazbu. Prostě proto, že místo legálních a zdaněných výrobků spotřebitelé více nakupují na tržnicích u Vietnamců pašovanou nebo padělanou produkci, z níž daně nejsou státu odváděny vůbec.

U přímých daní (daně z příjmů) má pak na ekonomické chování vliv nejen výše sazby, ale především odpisová politika. Míru zdanění v případě daně z příjmů lze nastavovat nejen sazbou, ale i odpisovými položkami. Je samozřejmě rozdíl, jestli např. počítač může firma započítat do nákladů v celé hodnotě již v roce, kdy jej pořídila, nebo jestli jej odepisuje několik let. Nastavením odpisových sazeb -- počtu let, během nichž se jednotlivé investiční položky odepisují v nákladech - má v některých případech dokonce silnější motivační účinky, než výše sazby. Typickým příkladem je situace, kdy podniky potřebují modernizovat výrobní vybavení, nebo situace kdy na realitním trhu není dostatek kapacit. Zkrácení odpisových dob v těchto případech stimuluje investice silněji, než snížení sazby daně. Tzv. zjednodušování daní formou rušení odečitatelných položek nebo odpisů ve skutečnosti nemá jen dopady na inkaso daní, ale dramaticky se projevuje i v nákupní aktivitě. Stát se tím navíc vzdává nástroje, jak stimulovat určitý typ ekonomického chování.

Zdůvodnění snižování sazeb přímých daní hrozbou vyvádění zisků do "daňových rájů", nebo "papírovým" přesunem subjektů do zemí s nižšími daněmi je čistě politický "bluf". Daňové právo západoevropských zemí na tyto triky již řadu let zná obranu. Je jím povinnost zřizovat daňovou pobočku v zemi, kde vzniká příjem. Mimochodem toto ustanovení již obsahuje i český zákon o dani z příjmů, který stanoví, že má-li subjekt v zemi pravidelný příjem, musí jej zde zdaňovat. Také proto se nestěhují všechny výroby do zemí s nejnižší daňovou sazbou. Některé západoevropské země mají v daňových zákonech ustanovení, podle nichž zboží a služby, nakoupené v "daňových rájích", nelze započítat do nákladů. Vyvádění zisků je tak mnohem těžší.

Pro udržení příjmů veřejných rozpočtů je důležité i nastavení výše daní z dividend, nebo daní z majetku. Švýcaři platí z nemovitostí každoročně daň ve výši 3% z hodnoty nemovitosti. Ve Francii musí majitel prázdného domu platit speciální daň, odvozenou z cenové mapy, která představuje odvod odpovídají zdanění příjmů z obsazeného domu. Přesto nebo proto v Paříži či Ženevě nejsou celé prázdné bloky domů, které vlastní, ale nevyužívají spekulanti. Jako to můžeme vidět v Praze.

Takto by se dalo pokračovat jak v oblasti daňové, tak i ve výčtu rozdílů v rozpočtové politice. Závěrem lze Jiřímu Havlovi doporučit cestu po Evropě. S cílem srovnat, jak vypadají železnice, silnice, školy a nemocnice v zemích, kde uplatňují nízké daně a v zemích, kde uplatňují daně jako prostředek hospodářské politiky. Cesta vlakem Českých drah a např. Deutsche Bahn nebo srovnání výplatní pásky českého učitele a jeho dánského kolegy hovoří za vše ostatní.

Ale to by Jiří Havel, jako hlavní autor Agendy 2010, bývalý místopředseda vlády pro národohospodářskou strategii a současný stínový ministr školství mohl a měl vědět. Tedy pokud nepřijal za své zadání učinit ze sociální demokracie liberální demokracii. Ale tu voliči už několik volebních období nevolili.