Kundera píše, že "před světem visela magická opona, utkaná z legend. Cervates vyslal na cesty Dona Quijota a ten tu oponu strhl. Svět se před bludným rytířem objevil ve vší komické nahosti jeho prózy."

Od té doby je touhou každého spisovatele uvidět to, co jeho předchůdci neviděli, říci to, co neřekli.

Kundera, nejznámější český spisovatel, žije už třicet let v Paříži a píše nyní francouzsky. Taková jazyková změna je sama o sobě způsobem stržení té opony, člověk se donutí pohlížet na svět novýma očima.

V těchto esejích k nám Kundera hovoří jako evropský intelektuál, obhájce toho, čemu Goethe říkal "světová literatura" -- a cituje na podporu svých argumentů Cervantese, Sterna, Rabelaise, Diderota, Laclose, Stendhala, Flauberta, Dostojevského, Tolstého, Prousta, Haška, Kafku, Faulknera, Musila, Brocha, García-Márqueze.

V první ze svých sedmi kapitol Kundera zdůrazňuje, že román zkoumá lidskou přirozenost. V druhé kapitole Kundera zdůrazňuje, že "kulturní různorodost je velkou evropskou hodnotou" a pak analyzuje provinčnost -- příliš silný důraz na vlastní národní umění a literaturu jen proto, že je americké, české či francouzské. "Necitlivost vůči estetickým hodnotám nevyhnutelně vrací celou kulturu zpět do provinčnosti." V třetí kapitole zkoumá "duši" románu, zejména to, jak se spisovatelé ve dvacátém století odvrátili od fascinace psychologií postav a soustředili se na existenciální analýzu konkrétních situací, které objasňují zásadní charakteristiky lidského údělu. V Kafkově procesu se nic nedovíme o životě Josefa K., román je o složité situaci, do níž se protagonista dostal.

"Každý román vytvořený se skutečnou vášní aspiruje přirozeně na trvalou estetickou hodnotu, tedy na hodnotu, která přežije jeho autora. Psát bez takové ambice je cynické. Průměrný romanopisec, který úmyslně píše konvenční knihy -- neužitečné, jedovaté -- musí být terčem pohrdání. To je spisovatelovou kletbou: jeho čest je přímo vázána na jeho megalomanii."

A Kundera také brilantně cituje Prousta:

"Každý čtenář je při svém čtení vlastně čtenářem sama sebe. Spisovatelovo dílo je jen určitým optickým nástrojem, který autor poskytuje čtenáři, aby poznal to, co by v sobě bez této knihy nikdy neviděl. Čtenářovo poznání v sobě, co ta kniha vypovídá, je důkazem pravdy, obsažené v té knize."

Kundera podporuje trvalost umění a flaubertovský ideál, podle něhož platí každé slovo. Skutečný spisovatel nemůže podle něho usilovat o nic menšího než o to vystavět "nezničitelný zámek nezapomenutelného":

Proti našemu skutečnému světu, který je svou samotnou podstatou pomíjivý a hodný zapomenutí, stojí umělecké dílo jako jiný svět, svět, který je ideální, pevný, kde má každý detail svůj význam, kde všechno -- každé slovo, každý výraz - si zaslouží být nezapomenutelným a bylo tak vytvořeno."

Podrobnosti v angličtině ZDE