Veřejnoprávní rozhlas většina nedokázala odlišit od soukromých stanic a kritizuje o sto šest, aniž se orientuje v situaci: Zkrátka pro naši generaci tohle rádio není. V soukromých rádiích se mi líbí hudba, kterou tam hrají, i když moderátoři jsou tam pěkně trhlí. Ale je to sranda... U nás celá rodina poslouchá Evropu 2, ale žádné publicistické pořady... Nevím, co si pod vaším rozhlasem mám přestavit... myslím si, že takové rádio má míň práv, než rádia soukromá... Poslouchám jen soukromá rádia. Mám je radši, protože si myslím, že jim do toho nikdo nemluví...mohou si tam říkat, co chtějí a z kohokoliv si udělat legraci... Nejlepší jsou rádia na internetu, která zapojují lidi do konverzace, aby mohli sdělit vlastní názor nebo vzkaz... Soukromá rádia jsou více uvolněná, "mluví se tam naší řečí" a jsou zkrátka v pohodě...

Na přímé i ústní otázky - Co je Český rozhlas? A co je to veřejnoprávní rozhlas? odpovědět také nedokázal nikdo. Další například napsali a mudrovali:

Osobně rozhlas neposlouchám, ale vím, o co jde a jsem rád, že existuje. Veřejnoprávní rozhlas už za 2. světové války plnil postavení hlavní spojky zpráv a informací. Proto si myslím, že i dnes plní tuto funkci. Když se stane něco důležitého, člověk se to dozví z tohoto rádia...

tentýž student VOŠ dodává:

Soukromá rádia mají dobré i špatné vlastnosti. ...to co poslouchám, je nejposlouchanější díky teenagerům v Republice, hrají písničky a muziku z předních příček Hitparády. Ale co se mi nelíbí je to, že tyto písně stále dokola opakují. A zprávy nejsou aktuální. A to je asi vše.

Není, protože i jeho kamarádi přímo hýří názory:

Jen jednomu studentovi se ale nelíbil ani jeden ze dvou předvedených soutěžních publicistických pořadů. Přitom, stejně jako on, mladí posluchači přiznávali, že rozhlasovou publicistiku nebo dramatický text v Poděbradech uslyšeli poprvé v životě, ale ke své nové zkušenosti se většina odmítavě nestaví.

V eseji, po poslechu dokumentu o výsadku Pernického na okupovaném území za 2. světové války a po svědectví dalšího méně známého přímého a dosud žijícího účastníka pochodu smrti, čteme většinou slova obdivu k těmto hrdinům a je zde i procítěná a sebekritická reflexe dávných hrůz a strachu jejich předchůdců.

Mám z toho až k mrazení v zádech. Byla to zajímavá zkušenost, nikdy jsem ještě nenavštívil něco takového, napsal mi jeden mladý muž. Jiní po vyslechnutí pořadů byli ochotni uvažovat i o smyslu příběhů, o životním příkladu, a některé došly k (sebe)kritickým úvahám, jestli by dokázali konat podobně a přežít koncentrák nebo pochod smrti. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost o něčem takovém slyšet... Můžeme děkovat těm lidem, kteří přes to riziko vzali do svých domovů parašutisty a pomáhali jim ...V tomto období bylo těžké najít opravdové přátele, ale když se našli, tak to bylo přátelství "na život a na smrt".

Zarážející je, jak se v několika esejích prosadily zcizující efekty: Faktické vytěsnění emocionálního náboje dokumentárního příběhu a jejich nahrazení úvahami dramaturgickými, scénáristickými nebo režijními. V krajních pozicích jsou názory mladých posluchačům, kteří odmítali přijmout i žánrové pojetí příběhu a dali by přednost rozhovoru, jindy zvolený rozhlasový žánr narazil na návykovou bariéru vnímání i na meze všeobecných znalostí,. respektive touhu po dalších detailech života ve válce nebo v mezních situacích v koncentračních táborech s často bizarními konotacemi :

...mě by zajímalo, jak se vyprávějící do koncentračních táborů dostal, jak to tam vypadalo, jaké byly podmínky pro stravování, zdravotní stav, atmosféra mezi vězněnými, chyběly mi detaily příběhu, chování Němců k vězňům, k ženám a dětem v koncentračních táborech.

...Ti lidé byli bezbranní, a asi pro ně bylo lepší v koncentračním táboře umřít...Je to opravdu zarážející, že vůbec přežili nějací lidé tyto koncentrační tábory...Zajímalo mě taky, že mohli spát při chůzi, i když kolem zněly zvuky tanků a střel...Je dost zajímavé, že přežili tak dlouhou dobu v takové zimě. Já bych takovéto "mise" asi nevydržel...

...Vůbec jsem nevěděla, o co kráčí, proto mi na začátku pořadu chyběl úvod, který by mi nastínil postavu generála Pernického a celkovou situaci. Nechápala jsem podstatu problému. Chyběla mi vizuální stránka...dělalo mi problémy soustředění. Prokládání pořadu stejnou písní mi nepřišlo nejvhodnější, protože to ztrácelo na originalitě...Emotivně mě zasáhlo popisování mrazů spojené se zdravotními problémy...

...myslím si, že když se publicistický program pouštěl v kině, tak se k tomu mohl sehnat nějaký zfilmovaný dokument...příběh byl dobrý, ale měl začít plánováním a zkoušením u RAF na výsadek...příběh o pochodu smrti byl sice pěkný, ale jinak ničím nezpestřený. Chápu, že na koncentrační tábory je dokumentů sice méně, ale neškodili by třeba fotky.Člověk by si hned udělal představu o tom jaké to v té době bylo...Navíc by každý začal dávat pozor, takhle tam všichni seděli, někteří žáci usínaly a po skončení se ptali, o čem to bylo, a většina lidí nedávala pozor a bralo to jako ulejvárnu.

(Tento devatenáctiletý expert samorost mi napsal, že mezi veřejnoprávním a soukromým rádiem nevidí žádný rozdíl, protože ho stejně neposlouchá. Buď si pustí nějaké CD, nebo si zapne televizi, mají doma satelit, a přepne na VIVU. Také jiná jeho spolužačka, která jediná přirovnala koncentrační tábory k peklu na zemi, si posteskla, že publicistický program byl bohužel zajímavý jen pro některé její spolužáky.)

Vyprávění bylo působivé, smutné a melancholické. Škoda, že k němu nebyly nějaké fotografie nebo film, jelikož udržet pozornost pouze na zvukovém projevu je velice těžké. Jinak to byl příběh dobře vybraný, díky němuž jsem získala nové informace o životě ve válce. Slavného hrdiny mi bylo tak nějak líto... Docela mě dostalo vyprávění o muži, který bral všechnu vinu na sebe a nechal ubližovat sobě, aby nemuseli trpět ostatní. Takoví lidé jsou opravdové osobnosti...Ty příběhy psal život a určitě jsou také emoční...

Objevili se i další prosťáčkové odkojení televizním a virtuálně vizualizovanými světy: Jedné studentce VOŠ se pořady nelíbily, protože se prý o věci války se nezajímá... a taky nepochopila, o co v příběhu šlo...Nestíhala jsem to vnímat.. Pochopila jsem jen začátek a dál jsem se už nedostala.

Ale ovšem! Mediální předmět nám ve školství přece jen velmi citelně taky dosud chybí...

***

Na loňském Prix Bohemia byli nejvděčnějším publikem malí školáci. Nadchl je poslech moderní rozhlasové pohádky Jak Kuba vyzrál na Papejše a komické postavičky lidí a zvířátek. Líbilo se mi to, protože to bylo dlouhé...Líbil se mi ten rozhlas. Bylo to moc zajímavé. ..Líbil se mi hlas těch mluvníků.

Vedle svého hodnocení ve větách skoro všichni doprovodili vyslechnuté příběhy vlastními obrázky. Český rozhlas zde má perspektivní a vnímavé posluchače. Ocenili i zvukové i hudební zvláštnosti rozhlasového sdělení, kterých si vůbec nevšimli jejich starší spolužáci. I podle hlasu bila kočka Carmen líná, napsal mi třeťák v anketě. Jeho spolužačce se líbili, srandovní hlasi , a dalším , jak tam mluvily lampy . Pro řadu tam byly zajímavé zvuky a všem se líbily písničky atd.

***

Potíže se vnímáním na základě rozhlasového slova měla dlouhá řada mladých posluchačů , což se v minulých anketách ještě neobjevovalo. Studenti vyšší odborné školy se divili se, proč slova nejsou provázeny obrázky nebo "filmem" a že si jej musí "vymýšlet". Zaujaliy mě autentické rozhlasové zprávy, které tehdy poslouchali lidé z rádia. Jediné co mě mrzelo bylo to, že k ničemu nebyly žádné obrazové materiály a pouze jsme poslouchali.

Tentýž student považuje veřejnoprávní rozhlas za historii, kdy lidé, kteří už žili ve městech se nějakým způsobem mohli dovědět o právě probíhajících bojích, situacích a informacích. Myslí si, že tehdy se lidé vždycky dozvěděli všechno na rovinu. Teď se mu nelíbí, že se v i v některých soukromých médiích moc povídá a a málo hraje hudba...

Pro inteligentní a vnímavé mladé posluchače bylo setkání s Prix Bohemia Radio v Poděbradech zatím vždy i poznávacím a kulturním šokem. Možná tomu bude i letos a hlavy rozhlasově pomazané se nad tím konečně snad i trochu zamyslí.

To my starší míváme s Českým rozhlasem ještě větší potíže...

Posluchačská základna rozhlasu veřejné služby (velmi zjednodušeně "státního rozhlasu") byla po celá desetiletí stabilní, a i nyní jsou jejím hlavním zázemím věkem vyzrálé generace občanů. V centru pozornosti letošní rozhlasové soutěže Prix Bohemia Radio mají být právě programy pro dospělé. To se teprve ale uvidí!

Jak to se staršími posluchači vlastně vypadá? Modernizace rozhlasového vysílání, např. přechodem na velmi krátké vlny a nové digitální technologie, situaci této kategorie posluchačů zkomplikovala, a Českému rozhlasu odcizila i střední a zejména nejmladší generaci. Hlavní příčinou byla tsunami soukromých rozhlasových stanic, které zabraly každé myslitelné místečko na "lokálně" dostupných frekvencích.. Jaký je zmatek éteru na VKV zjistíte, kdykoliv jedete vozem, anebo vlakem jakoukoliv delší trasu. Není divu, že mnozí resignovali na poslech rádia a dávají přednost vlastním nosičům zvuku.

Na vztahu nejmladší generace k ČRo zatím zřejmě nic nezměnilo ani veřejnoprávní pražské Rádio "Vej" ( Vlna - Wave), poměrně dobře slyšitelné na celé mé pravidelné trase mezi Nymburkem a Berounem.

Mládí s technikou dovádívá rádo, ale starší generace miluje jednoduchost, protože ví, že v ní je krása. S digitálním programováním stanic na většině přijímačů se starší nesmiřují, a pořád vyžadují "ten knoflík". Na dezorientaci seniorů se ovšem podepsalo faktické zrušení vysílání na středních i krátkých vlnách. Dostupnost rádiových vysílačů po světě je dnes o mnoho horší, nežli byla před desetiletími, kdy i průměrně vzdělaný posluchač a majitel výkonného rádia si mohl naladit i v dobách temna Vídeň, Paříž, Minsk, Moskvu , či jiná mezikontinetálně vzdálená rozhlasová studia. Co je toto vlastně za pokrok, co nám nabízejí rádia dnes?

Technicky a výkonově srovnatelné přijímače s těmi starými se v nabídce standardních prodejen nevyskytují, prakticky žádné rádio na pultě dnes nemá krátké vlny. Proto mnoho starších občanů znechuceně postupně resignuje na vysílání "svých stanic" na Českého rozhlasu (ČRo) nebo je poslouchají na více přijímačích, kde každý z nich mají stabilně naladěn na jednu ze tří dosud vžitých frekvencí ( Praha l-3). O ostatních čtyřech vysílačích - Česko, Wave, Leonardo, ČRo 6, nic netuší nejen oni, ale i mladí rozhlasoví posluchači.

Například už půl roku pod střechou Radiožurnálu znovu vysílá obnovené a veřejností vyvzdorované "jen" mluvící zpravodajské, komentářové a částečně reportážní i analytické Rádio Česko. Ačkoliv denně funguje jen šest hodin na frekvenci BBC, vedení ČRo má zřejmě pramalý zájem, aby kvalitními upoutávkami vstoupilo do širokého vědomí veřejnosti, jako ještě stále jen částečná náhrada za zrušené české vysílání BBC.

Přesto i Česko má svoje pravidelné posluchače, kteří oceňují, že ve velmi krátké době svojí znovu-existence vyhledalo a nabídlo nejvíce svébytných obsahových inovací, ovšemže i ve spolupráci s ČRo 6, zejména o víkendech. Pokouší se také rehabilitovat nezávislé analýzy, dokumenty, a rozhlasové reportáže, opět ve spolupráci s net-serverem Aktuálně CZ. Tyto žánry jsou v ČRo pořád popelkou. Rádio Česko by potřebovalo samostatné vedení, co nejvíce nezávislosti a plnou důvěry právě od vedení rozhlasu, včetně dořešení personální stabilizace...atd.

Není náhodou, že nejkritičtější stesky dnes bývají slyšet o starému dobrému rozhlasu od pacientů v nemocnicích. Od lidí upoutaných na lůžko pravidelně slýchám větu, že se " to teď už nedá vůbec poslouchat." Když totéž říkají o televizi, je to dohromady velká mizérie. Ovšem i zde jen do určité míry, když, kromě rádia Vltava a částečně ČRo 2, zachraňují popularitu "státního" rádia regionální rozhlasové stanice, které patří mezi "lidem" k nejoblíbenějším. Bohužel i zde pih přibývá, nežli ubývá, pseudo-moderátorská "folklorní" a "jazyková" tvořivost je někdy až otřesná.

Na Prix Bohemia Radio se takové stížnosti zdola, ani od vlastních řadových redaktorů, neřeší, soutěž si vystačí sama se sebou a dál se bude na seminářích nejspíš hlavně zabývat přílivy a odlivy digitalizační revoluce.

Mr. Pointa si ještě zřejmě dá na čas...

Mimo mísu se tak kvůli méně podstatnému balastu občas dostává celá "rozhlasácká" post-moderní realita, i s její erozí a matením pojmů, drobením a oslabováním sjednocujícího názorového a hodnotového působení veřejnoprávního - chcete-li "státního" - rozhlasu jako zákonného garanta národní a státní jednoty a naší kulturní identity.

Ostatně i moje ankety mezi mladými diváky v Poděbradech během několik let ukázaly, že v široké nebo naopak marginální posluchačské obci jen málokdo rozumí tomu, co dnes znamená veřejnoprávní rozhlas, k čemu se zavázala organizace, jíž měsíčně povinně platíme 47,- Kč českých, jakou má vizi, smysl, úkoly a hlavně mravní a profesionální odpovědnost.

(Pozn.: V citacích kurzívou ponechávám původní grafiku ve vyjádřeních respondentů. If)