1.

Byla tma. Eliška se matně rozpomínala, kde je a jak se tam dostala.

Přijeli v podvečer autem na křižovatku u lesa, auto řídila černovlasá žena, se kterou se sešli v trafice nedaleko nádraží - nebyla Elišce sympatická a zdálo se, že ani Eliška jí, protože se však často stává, že jedna mladá žena není sympatická druhé mladé ženě, ani jedna se nad tím příliš nepozastavovala. Neznámá nesympatická mladá žena jim nechtěla říci ani svoje jméno, ani prozradit, kam pojedou. Na lesní cestě je pak čekal muž s tmavými, pomádou dozadu ulízanými vlasy, který si pohazoval několika kameny jako zručný žonglér, představil se jako Šandor a zavedl je do lesního domku, nejspíš hájovny. Zavřel okenice -- vysvětlil, že z logických příčin nesmí nikdo, i když je velmi nepravděpodobné, že by se tu někdo touhle dobou objevil, postřehnout, že v lesovně jsou lidé -- a požádal je, aby i petrolejovou lampu raději tlumili. Pak odešel s tím, ať si zatím odpočinou a prospí se, on že se vrátí, jakmile bude jasné, že cesta je v pořádku a bezpečná, někdy kolem druhé hodiny v noci.

"Překročili jsme Rubikon," řekl profesor a senátor Slavomír Eliášek, když zůstali v domě sami. Pak odevzdaně ulehl na pohovku u stěny, přetáhl přes sebe deku a usnul, anebo to alespoň předstíral.

Překročit Rubikon -- Eliška pochybovala, že už ho překročili - nebylo zase tak složité. Nejprve několikrát prosila Lašku, aby už proboha konečně něco udělal, až ji jednoho odpoledne pozval do kavárny a tam jí řekl, na jaké číslo má zatelefonovat a v kolik hodin, je to prý číslo do nějaké telefonní budky, víc sám neví a ani pro jistotu vědět nechce...

Bergman, jediný kromě Lašky, který o jejím plánu věděl, se zachechtal, když mu o telefonním čísle vyprávěla. Pečlivě si to číslo zapsal do notýsku pod označením Nouzová pohotovostní služba.

"Mně by nic nedal," smál se. "Bojí se, že bych moc kecal."

A má pravdu, pomyslela si Eliška, avšak nahlas to neřekla.

Rozsvítila petrolejku, stáhla plamínek na minimum a rozhlédla se po místnosti; mnoho zařízení tam nebylo, dva gauče, žádný koberec, těžká almara. Jejich kufry stály tam, kde je nechali, za dveřmi. Začichala.

"Miláčku?" zašeptala. Profesor zřejmě nespal, protože okamžitě odpověděl.

"Copak?" řekl.

"Cítím něco, jako..."

"Jako co?"

"Jako kočičí hovno," odpověděla Eliška.

"Proč ten výraz," zaprotestoval senátor slabě. "Víš, že to nemám rád."

"Tak lejno," řekla Eliška.

Profesor se posadil na pohovce a deku, která ho přikrývala, si shrnul na kolena, nasadil si brýle a přihladil dlaní rozcuchané vlasy; to gesto připadlo Elišce podivně nepřiměřené situaci.

"Nemůžeš spát?" zeptal se profesor.

"Nějak ne," odpověděla.

"Ani bych se už neuměl vrátit," řekl senátor. Nevzal si šněrovačku a ačkoliv se držel stejně rovně, jako kdyby neztratil vnější, ale vnitřní oporu, sklesl a připadal jí cizí.

"Už to nemůže být daleko... Nikdo se přece nechce vracet."

"Teď zase nevím," povzdechl senátor, "zda jsme to měli udělat. V téhle zemi jsem někdo, i třeba bez haléře, pořád jsem senátor - ale venku... Taková eskapáda... Myslel jsem, když to zařizuje náš přítel Laška, že přejedeme hranice autem, civilizovaně... Ale teď... od té doby, co se pode mnou pohnula země... to mi nejde z hlavy..."

"Do Austrálie?" řekla Eliška do přítmí před sebou,

"Prosím?" nechápal senátor.

"Pojedeme do Austrálie?" řekla Eliška.

"Proč do Austrálie?" senátor pořád nechápal.

"Protože je to strašně daleko," odpověděla Eliška.

Profesor chvilku mlčel a pak promluvil velmi tiše:

"A ještě něco, víš... Kladu si otázku, jestli to ode mne není bezohledné, brát tě sebou, takhle někam do neznáma, do nejistoty, finanční, existenční i -- jiné... I když předpokládám, že pan Erazim nám pomůže, jak slíbil... Prostě tě táhnu sebou, vždyť -- vždyť je to ode mne podlé..."

Eliška se na něj neohlédla, ale cítil její napětí.

"Sobecky jsem si tě vzal, pro sebe, abych tě měl doma, abych tě nemusel hledat, tebe nebo nějakou jinou... a teď... Vždyť mohu zemřít nebo ještě hůř, mohu onemocnět... Měla by ses vrátit, anebo bys možná měla odejít jen ty sama..."

Eliška ho pohladila po ruce. Stiskla ji.

"Byl jsem smířený s tím, že jsem starý a ty mladá, ale myslel jsem si, že ty přinášíš mládí, svěžest, svoje tělo, já zase postavení, peníze... Vím, že jsi ve škole chodila s tím mladým Laškou, ale říkal jsem si, že je to slušný člověk, jenže... tady se všichni snad zbláznili, ten ples a ten šílený večírek v lázních, jako kdyby tancovali na vrcholu sopky..."

"Mám tě ráda," řekla. "Vím o tobě nejméně tolik, co ty víš o mně. Ale jdu, už je rozhodnuto. Dalo mi dost práce se rozhodnout a všeho jsme se zbavili... Ne, je to tak."

"Vždyť my se zase brzo vrátíme, Eliško..." Senátor políbil její ruku.

"Do Austrálie," usmála se.

Aniž by zaslechli kroky, dveře se otevřely a vešel ten žonglér s ulízanými vlasy. Když viděl, že se Eliška a senátor drží za ruce, zasmál se.

"Jak dvě hrdličky," řekl. "Nebáli jste se?"

"Spali jsme," odpověděl senátor.

Eliška zahlédla ve dveřích ještě jednu postavu a nejprve se polekala, pak si ale uvědomila, že toho člověka zná, byl to ten podivný Rus, kterého po plese srazila ta nepříjemná Laškova manželka autem. Rus stál ve dveřích, oblečen jako lovec, v holínkách a se zeleným mysliveckým kloboukem, který se k němu pozoruhodně nehodil.

"Dobrý večer," řekl Komarovskij.

"Dobrý, dobrý," pozdravil senátor.

Viktora se zasmál a Elišce to bylo nepříjemné.

"Čemu se pořád smějete?" zeptala se.

"Jen tak," odvětil Viktora, "že jsem veselej člověk."

Komarovskij však artistu odstrčil a pokáral.

"Tady nic k smichu," řekl. "Kam vy jdete?"

Eliška se na něj udiveně podívala.

"Vzpomínám si na vás. Tehdy, to auto... Už jste v pořádku?"

"Já nebyl v nepořádku," odpověděl Rus.

"Netušila jsem, že to právě vy..." začala, ale Komarovskij pokrčil rameny.

"Bylo by pro mě nebezpečné, kdyby vy tušila," usmál se.

"Jsem vám velice zavázán," řekl senátor, "i když samozřejmě neočekávám, že to bude lehká cesta. Tedy ve dvojím smyslu, jak fyzicky až sem, tak duchovně, odhodlat se a skutečně odejít. Chtěl bych pracovat dál politicky, bojovat za demokracii. Jako za první války... Cítím to jako svou povinnost... vůči národu."

"Ale kam vy chcete?" otázal se Komarovskij znovu.

"Do Austrálie," opakovala Eliška. Komarovskij souhlasně přikývl.

"To každý chce, daleko od sebe, ale ne každý může," děl smutně.

"Máš divný hlas, miláčku," řekl senátor.

"Tlačí mě boty," odpověděla Eliška.

"Tam už dojdete i bosá," vmísil se Viktora, nevšímaje si káravého pohledu Komarovského.

"Do Austrálie?" namítla Eliška.

"Nu," pravil Komarovskij, "vy ještě můžete vrátit..."

"Ne," řekla Eliška. "My půjdeme. Když už jsme došli až sem..."

Rus ve dveřích se ohlédl za sebe do tmy a vyhrnul si límec.

"Vot tak," řekl. "Vy čekejte tady... Viktora, ty dáš jim čaj."

Viktora kývl a zarazil se.

"Šéfe, ty voči..."řekl užasle.

Eliška se podívala a skutečně, Komarovskij měl oči zalité vodou.

"Snad -- snad nepláčete?" podivila se.

"Něco spadlo mi do oka," odpověděl Komarovskij. "To mně stává."

Viktora se podíval na Rusa nespokojeně. Zakašlal.

"Šéfe, čaj uvařím, ale - lom jsem obešel, všecko je naprosto v pořádku... Nebyla tu ani noha... můžete mi věřit."

"Proč já by věřil a právě tobě?" řekl Komarovskij a zmizel tiše ve tmě, do které se předtím díval. Artista zavrtěl hlavou a usmál se na Elišku.

"Kočka... Určitě zase slyší kočku, magor," řekl.

Eliška chtěla říci, že se těší, až ji budou obklopovat jenom klokani a ptakopysci, ale než stačila promluvit, zvedl se jí žaludek. Zvracela už ráno, avšak to se jí podařilo před senátorem utajit. Teď musela vstát, zeptat se, kde je záchod, a vyběhnout z domku, protože budka byla venku za stavením.

Viktora zapálil lihový vařič a postavil na něj konvici s vodou. Ohlédl se ke dveřím, kterými vyběhla Eliška, a obrátil se k senátorovi.

"Ale, ale..." řekl. "Nemá panička náhodou v poslední době pořád chuť na angrešt? Nemá divný chutě? Žena našeho direktora Brodskýho měla v jiným stavu chuť jen na opičí maso..."

"Opravdu?" znejistěl senátor, jehož nic takového nenapadlo.

"Snědla celý číslo Berosini a jeho učený orangután," pokračoval se smíchem Viktora. "On Berosini taky vypadal jako vopice..."

"Žertujete, že?" řekl senátor rozpačitě.

"Berosiniho nesnědla," zašklebil se artista, "nebojte se. Co máte v tom kufru?"

"Soukromé věci," vysvětlil Viktorovi s potěšením senátor. "Znáte to, co všechno musí mít ženy s sebou... Já vezu především pracovní materiály... doklady, důkazy o protiprávnosti tohoto režimu... Pane, ještě existují hodnoty, pravda, svoboda, právo a my odcházíme ve jménu svobody a práva."

Viktora zaléval čaj a zdálo se, že na něj senátorova řeč nemá příliš velký účinek. Senátor si pomyslel, že artista patrně nemá pro abstraktní hodnoty příliš pochopení, a pak si uvědomil, co mu to vlastně předtím Viktora vtipem o opicích řekl. Až se z toho zakoktal:

"Ale vy jste řekl... jestli máte pravdu, potom... potom je všechno ale jinak... já jsem šťastný člověk, pane."

"Papíry...," zavrtěl Viktora hlavou nad čajem. "Tak vy si vezete papíry... někdy má ta Alice pravdu, tolik magorů nikdy nebylo..."

Bledá Eliška se vrátila a překvapilo ji, že ji profesor začal hned ve dveřích objímat. Dávala jen pozor, aby ji nelíbal.

"Miláčku... Odpusť mi, že jsem tak nepozorný!" volal senátor. "Tolik ti děkuju! Už jsem ani nedoufal a přece... Proč jsi mi to neřekla? Teď se těším. Bude to opravdu nový život... Jestli nám Erazim pomůže..."

"Vždycky mi pomohl," odpověděla Eliška.

"Erazim, hm, no jo," kývl Viktora.

Senátor dovedl Elišku k pohovce a pozorně ji usadil. Přikryl jí nohy dekou, pod kterou před tím sám spal, a pečlivě pokrývku urovnal.

"Už máte ten čaj?" obrátil se na Viktoru.

"Jo, právě jsem hotovej," usmál se oslovený a podal dva hrnečky.

"Nemám na čaj chuť," bránila se Eliška.

"Jen si vezmi, miláčku," přemlouval ji senátor. "Musíš se posílit."

"Jojo," souhlasil Viktora, "tady nic jiného není a tohle je to poslední, co tu dostanete, mladá paní... je v něm rum..."

Zdálo se, že vůně alkoholu Elišku povzbudila. Napila se a přiťukla si hrnečkem se senátorem, neřekla ale nic, jen přimhouřila oči jako kočka. Profesor Eliášek zamrkal za zlatými brýlemi také a napil se. Pochvalně zamlaskal.

"Dobrý, silný, i když tu odrůdu neznám."

Obrátil se k Viktorovi.

"Víte, vždycky jsem při práci pil čaj, je to mnohem lepší a také zdravější než káva. Když čaj spaříte jen krátce, má povzbuzující účinek, když ho necháte louhovat dlouho, potom naopak uklidňuje."

"Vida," řekl Viktora bez zájmu.

Eliška zívla.

"Co to může být, asi to bude indický čaj," pokračoval senátor. "Někdy jsem si míchal čaje sám, ale za války jsem byl rád, když jsem vůbec nějaký slušný čaj sehnal."

"Tohle bude něco po Němcích," pravil Viktora. "Jako to všechno tady."

Eliška zívla znovu.

"I my jsme tu po Němcích," vzdychla.

"Natáhni se, miláčku," vybízel ji profesor. "Musíš být strašně unavená, po tom všem a ve tvém stavu..." Sám také jen s námahou potlačil zívnutí.

Eliška se položila na pohovku a zavřela oči. Už dávno neusínala s takovým pocitem fyzického blaha, snad někdy, kdysi jako dívenka, vzpomínala si, byli na dlouhém, dlouhém výletu a pak došli konečně k horské chatě, kde měli zamluvený nocleh, ale někdo udělal chybu nebo jim chatař špatně rozuměl, postelí bylo málo a malá Eliška musela spát na matraci položené na kulečníkový stůl a únava a horský vzduch se sečetly -- bylo to báječné, tak báječné jako teď... Spala hluboce a měla sen: ona i profesor Eliášek -- bože, jak to bylo divné, to jméno, Eliška Eliáškova, vždyť je to tak legrační -- spali v nějakém domku a byli úplně bílí a kdosi, kdo nebyl tak bílý jako oni, ale byl velký a měl slzy v očích, vstoupil do jejího snu a dotkl se čímsi tvrdým a kulatým nejprve jejího a pak profesorova zátylku, bylo to jako zvláštní, něžný polibek toho černého anděla a sen se prohloubil, oba se nejprve propadli do tmavé jeskyně, ale pak pluli nekonečnou bílou vodou, stále dál a dál. Umínila si, že se na smysl toho snu zeptá, až se probudí, ale k tomu už nedošlo.

2.

Laška odemkl divadlo a ustoupil, aby Malvína mohla vejít první. Malvína se na něj překvapeně podívala.

"Studente," řekla, "do veřejných prostor chodí muž první."

Laška se usmál.

"V divadle jsi doma ty," odpověděl.

"Dávno již tomu," zacitovala a vstoupila. Rozhlédla se foyerem, došla k bustě, která stála uprostřed klenuté a zlacené niky, a setřela z nosu sochy prach. Ukázalo se, že socha je z bílého carrarského mramoru a představuje Johanna Wolfganga Goetha.

"Fellner a Hellmer," řekla. Lázeňské divadlo postavila dvojice architektů Fellner a Hellmer, kteří pokryli divadly celou střední Evropu; divadlo bylo tudíž novorenesanční a krásné, byť malé. Sedadla v hledišti byla přehozena plátěnými, zaprášenými potahy.

Malvína prošla hledištěm a postranními schůdky vystoupila kolem orchestřiště na scénu. Jeviště bylo prázdné, opona zvednutá a horizonty srolované. Došla na forbínu a usmála se.

"Podívej," řekla, "vidíš ta prošlapaná prkna? Tady uprostřed stával vždycky Hamlet nebo Faust -- prkna jsou víc prošlapaná, protože chlapi bývají těžší -- a tady Ofélie nebo Markétka... Tak je to ve všech starých divadlech..."

Laška zůstal stát v hledišti, před první řadou. Divadlo se podobalo Malé scéně městského divadla, kde několikrát vystupoval jako student s ochotníky. Hrál ale jen vedlejší role -- neměl dost zvučný hlas. Teď se díval na Malvínu a znovu si uvědomil ten zvláštní efekt: na jevišti byla herečka větší, a když rozpřáhla ruce, jako kdyby dosáhla od portálu k portálu.

Malvína se postavila na místo Hamleta a zarecitovala:

"Ne, neukážeme vám stín, který se ráno plazí před vámi.
Má příchuť kyselých a nedozrálých malin.
Neukážem vám ani stín,
který se večer táhne za vámi.
Jak pavučina vrůstá do rozvalin,
jak plíseň k ránu v lázních do oplatek.
Má hořkosladkou vůni strachu.
Ten slídí za vámi jak chrt.
Předvedem nenávist. A beznaděj. A zmatek.
Předvedem lásku, bázeň, sladkou smrt,
pár valčíků a beznadějnou machu.
Ukážeme vám život v hrsti prachu."

V prázdném sále zněly verše, jako kdyby se snášely odkudsi shora, z nebe. Laška zatleskal. Malvína přešla jeviště a udeřila dlaní do bočního šálu, zvedl se obláček prachu, herečka ustoupila a začichala, jako kdyby vítr odněkud přinesl vůni růží.

"Jak dlouho se tu nehrálo?" zeptala se. "Jako v Praze?"

Laška zavrtěl hlavou.

"O tom nic nevím, ale scházeli se tu henleinovci. Naposledy se tu sešli, když se Hitler otrávil a zastřelil. Ale asi už nebyli všichni. Cos to recitovala, co to bylo?"

Malvína sestoupila do hlediště.

"To napsal jeden žid," řekla. "Vydal jen jednu knížku, jmenovala se Pustá země... Nějaký Egon Feilchenfeld... Pojďme pryč. Nesnáším mrtvá divadla. Pojďme."

Laška si s úžasem povšiml, že herečka má v očích slzy.

"Ten barák tě dojímá?" zeptal se a hned se za to v duchu pokáral.

"Ne," odsekla. "Vzpomněla jsem si na toho žida."

"Znala jsi ho?"

"Měl ho většího než ty," odsekla, už se na Lašku nepodívala a rychle sešla z jeviště. V hledišti se zase zasmála.

"Kecám," řekla. "Nikdy jsem s Feilchenfeldem nic neměla. Je to moc hezký malý divadlo, umím si docela představit, jak tady hraju se slušným malým souborem pár let pro lázeňské hosty vyšší bulvár... Stála bych na místě Hamleta, samozřejmě. Ale k tomu nedojde, můj drahej. A propos, málem bych ti to zapomněla říct. Budu se vdávat."

Laška se nezeptal ani po kolikáté, ani koho si bere, protože oboje samozřejmě věděl.

3.

"Blbost jako blbost a mně je to jedno," řekl režisér Ptáček. "Všechny kraviny na světě mají stejnou dramatickou stavbu, podobně jako průvody nebo vojenské přehlídky, a stejný schéma, ať jsou to kýče fašistický nebo komunistický nebo na kšeft, protože mají stejnej princip. Musejí se líbit jako kurvy."

Tento večer popíjeli v krásné a velmi dubově německé Fialkově pracovně v sanatoriu Lázně III, dříve Waldruhe, v prvním patře. Ačkoliv byli všichni veselí a vtipní a rozprávěli povzneseně o intelektuálních tématech, viděl Laška, že ve skutečnosti se všichni třesou strachy, byla to skupina k smrti vyděšených lidí.

V jednom rohu seděl s kytarou mladý básník Krákora a přímo proti němu také v rohu páter Rampouch, který naslouchal se sklopenou hlavou a pohrával si se svým růžencem. Básník občas něco na kytaru zabrnkal -- Laška měl dojem, že mladý muž příliš na svůj nástroj hrát neumí -- a snažil se na kněze nedívat, ostatně visel na rtech především režiséru Ptáčkovi. Hlavní slovo měli však stejně filmaři. Před mladým básníkem ale nechtěli mluvit o politice, a tak mluvili spíše sprostě.

Filmový štáb se v lázních prakticky ukrýval, bylo výhodnější držet se dál od Prahy. Jediný, kdo samozřejmě do ideové jámy lvové zajíždět musel, byl vedoucí produkce pan Jarmil Majer, který se vždy vracel v hluboké depresi, protože, jak říkal, se v ateliérech setkával s projevy revolučního nadšení, jež se hodně podobaly nadšení při setkáních kuratoria, s tím rozdílem, že tyhle projevy většina myslela vážně.

Po několika skličujících návštěvách pokrokového Barrandova jednoho dne přišel se závazkem přepracovat scénář filmu Lásky Maryny Trampotové s přihlédnutím k novým požadavkům nyní na filmy kladeným. Proto přivezl do lázní i scenáristu.

Autor scénáře D. D. Novotný (tento zvláštní muž měl dvě křestní jména, Dalibor a David, a podle politické situace se nazýval buďto David D. Novotný či Nowotny, anebo, například za protektorátu, kdy jméno David mělo poněkud suspektní konotace, Dalibor D. Novotný - a také byl vyznáním podle vhodnosti toho či onoho buďto evangelík, nebo žid) pil jen mléko a nosil si láhve s touto bílou tekutinou i do vináren, kam klidně chodil s ostatními umělci. Scénáře psal dvacet let, dva až tři ročně, pod různými jmény. Přátelé mu říkali Dédé.

Když se dozvěděl, co se s jeho stále v proměnách opakovaným příběhem (stárnoucí, ale bohatá krasavice Maryna Trampotová, která měla vždy neštěstí v lásce, potkala zklamaného malíře, jenž už nechce mít nic se ženami, neboť byly příliš materiálně založené, a snaží se před ním utajit své bohatství, aby ho získala) má stát, nalil si do mléka rum, koktejl vypil a řekl: "Dáme se do práce." Pak omdlel. Když k němu autora přivezli, Fialka ho vyšetřil, hospitalizoval a celkem úspěšně léčil skotskými střiky. Teď autor srkal čaj a jen občas mu cuklo víčko levého oka.

"Kde jsou ti chlapci?" rozhlédl se Jarmil Majer zděšeně.

"Možná šli k úchylům," utěšovala ho Malvína, "v poslední době je tam okolo často vidím, asi je tam víc srandy, Jarmile."

Šéf produkce zvedl oči k nebi.

"Sestra mě zabije," vzdychl. "Dala mi je sebou, abych neudělal nějakou hloupost... Jestli se něco stane jim..."

"Poslyš, Metro, že ten mladší, co pořád počítá, že ten mučí chrousty a trhá mouchám křidýlka?" zeptal se scenárista nevinně. "Ten starší, ten nafoukanej blonďáček s tím křížkem, ten se spíš modlí. Anebo se tahá za pinďoura."

"Těším se, až ho budu učit onanovat," řekl herec Hošek vesele. Režisér Ptáček jej plácl přes ruku.

"Fuj, to je hrozná představa," pravil.

"Nechte těch blbostí," napomenul je produkční Majer, kterému se zdálo, že páter Rampouch při takových řečech příliš trpí. "Ovládejte se, je tu mezi námi duchovní osoba."

"Nechte je," usmál se kněz, "neboť nevědí, co činí."

"Bojím se," odpověděl produkční, "že to naopak vědí moc dobře."

"Mýlíte se," opravil je scenárista, "nevědí. Opravdový herec nikdy nikoho neposlouchá, jenom sám sebe."

"Mám myšlenky," ohradil se herec Hošek.

"Ne," nesouhlasil s ním scenárista, "nemáte myšlenky, máte nápady. mezi myšlenkou a nápadem je obrovský rozdíl. Myšlenky nemůžete mít, milý Hošo, protože vlastně neexistujete, váš charakter se skládá jen z postav, které hrajete."

"Nesmysl," protestoval herec, "podstata mýho charakteru je v tom, že jsem pořád stejnej!"

Proti tomu nebylo co namítnout a nikdo to také neučinil. Básník využil pauzy a udeřil do strun. Fialka okamžitě položil na hmatník kytary ruku a zdusil zvuk.

"Prosím vás, teď ne," řekl.

Básník se zatvářil jako zraněná srna. Slzy mu vhrkly do očí.

"Co jste chtěl zazpívat?" zeptal se páter Rampouch.

Básník jen smutně zavrtěl hlavou.

"Znáte Rasšumělsja kavyl, golubája travá?" zeptal se.

"To už můžeš zpívat rovnou Kaťušu," řekl herec Hošek. "Pojď, zazpíváme si ji spolu... Ale nejdřív bychom se měli secvičit, hošíčku. Půjdeme na balkon?"

Básník se zděšeně vysmrkal. Plavé kadeře mu při tom spadly na čelo.

"Raději nezpívejte vůbec," navrhl rychle Laška.

"Poslyšte," řekl doktor Fialka herci Hoškovi, "vy přece pořád hrajete milovníky. Pořád mi něco vrtá hlavou a koneckonců jsme tu mezi sebou. Nedělá vám problém se vášnivě před kamerou líbat třebas tady s paní Gruber-Brandovou?"

"Ne," odpověděl herec klidně, "představuju si, že je to moje matka."

"Jednou," řekla Malvína, "jednou ti, Hošo, při záběru ukousnu jazyk. A jmenuju se teď Somrová, prosím."

"Zapomněl jsem, mami, že jsi novomanželkou..." omluvil se Hošek.

Laška se zasmál. Herec Hošek byl krásný muž, jehož fotografie si dvě generace dospívajících dívek lepily do alb a věšely na zeď, aby je provázel v jejich snech. Lehounce, jen docela maličko přeražený nos z boxu jeho dramatickou maskulinitu ještě zdůrazňoval. Hoša dodnes denně cvičil s činkami.

"Co bude s tím scénářem, Dédé?" přerušil je produkční Majer otázkou na scenáristu. "Musím poslat do Prahy nějakou verzi, abychom ještě dostali nějaký peníze..."

"Přemýšlel jsem o tom," odvětil D.D. "Když se chce, všechno jde. Maryna nebude bohatá, ale dělnice. Malíř je zklamaný, ale spíš nechápe, kde je pokrok, řekněme... Maryna bude chvíli předstírat, že je bohatá..."

"Hele," řekla Malvína, "to nepůjde. Tu dělnici mám hrát já? To je nesmysl. Maryna bude bohatá, ovšem nebude to malíř, ale dělník, a ona se kvůli němu toho bohatství vzdá..."

"A komu ho jako nechá?" usmál se režisér Ptáček. "Dneska? Někdo touží po milionářský dani? Na to zapomeňte. Bože můj, když si vzpomenu, že jsem točil umělecké filmy o lásce... Poslyšte, lepší nápad... Co kdyby Malvína byla stárnoucí učitelka, pomalu rezignující na vztahy a naději, kterou Hoša -- dělník - přesvědčí, že život v práci pro lidi má ještě smysl?"

"Pozvracím se," řekl Hošek.

"Vážně tak stárnu?" pozastavila se herečka.

"Ale potom," navrhl Laška, "doporučuju, aby nebyla učitelka, lepší je účetní -- celej život počítala peníze nějakému odpornému velkořezníkovi, který ji mizerně platil..."

"A musela s ním šoustat," zaradovala se Malvína.

"To bohužel můžeme jenom naznačit," upozornil produkční Majer.

"A ona díky tomu dělníkovi naopak učit teprve začne," dokončil Laška svůj návrh. "Na večerní škole pro pracující."

"Děkuji," vzdychl scenárista Novotný, "připadá mi, že jsem mimo mísu. Všichni jste mnohem lepší. Asi se budu věnovat něčemu jinému, třeba příběhům pro děti... A vy nemáte žádný nápad?" ukázal na mladého básníka Krákoru.

Krákora si prohrábl vlasy a vybuchl:

"Ne! Ne! Stokrát ne! Tady vzniká nová společnost, nový svět, a vy se umíte jen pošklebovat! Copak ničemu nevěříte?"

Nikdo nejprve nic neřekl, jen páter Rampouch se usmál a doktor Laška posléze kývl a pronesl:

"Já věřím, že dvě a dvě jsou čtyři."

Fialka zatleskal. Mladý básník si odložil kytaru vedle sebe a obrátil se raději k filmařům.

"Ve hře je budoucnost, spravedlnost, všechno... chcete aby se to opakovalo, nezaměstnanost, fašismus, bída? Války? Vy si opravdu nepřejete, aby byl svět lepší? Vždyť jste umělci, citliví lidé... nechcete spravedlivou společnost?"

"Klid," řekl Fialka.

"Až bude stát vlastníkem všech výrobních prostředků..."

"Hochu," řekl produkční Majer, "ono nejde o to, čeho vlastníkem je stát, ale kdo je vlastníkem státu. Tak jsme slavili Američany jako osvoboditele, jenže oni věděli, že přišli dobýt Německo a my že jsme jen kus kořisti, o které se už dávno domluvili, že bude patřit Rusům. A nám to jenom neříkali, aby nám to nebylo líto."

"Co říkáte, je hnusné," zavrtěl plavou hlavou Krákora. "Zklamali jste mě."

"Spravedlivá společnost?" promluvil režisér Ptáček, "Myslím, že nás očekává rozkvět tajných společností. Protože se svět rozštěpuje nejprve na dvě poloviny - teprve později se bude štěpit zase dál, ale to nás zatím nemusí zajímat - budou se obě poloviny navzájem podezřívat, že je druhá strana naplnila tajnými vnitřními nepřáteli. Proti tajným nepřátelům se musí bojovat taky tajně. Nebude klíče, aby od něj nebyla kopie, nebude ticha bez ucha a nebude telefonu, na kterém by neseděl pták."

"Kdo se nemá čeho bát, nebojí se," řekl básník Krákora.

"Vždycky se nejdřív střílí inkoustem," prohlížel si filmový režisér básníka, "Rousseau byl dřív než Danton, Dostojevskij dřív než Lenin. Proto carové neměli -- právem! - v lásce umělce a fantasty. Ti vždycky měli nějaké policejně podezřelé styky s cizinou."

"Ne s cizinou," pravil nečekaně Fialka. "S nekonečnem."

"Kdo neuznává spočítané zkušenosti, je špatný poddaný," skončil režisér.

"Už nejsou žádní poddaní!" ohradil se rozhořčeně básník s kytarou a podepřel se durovým akordem.

"Umělci s fantazií byli vašimi přáteli," zavrtěl režisér hlavou. "Ale teď jste si sami sedli na trůn a budete se divit, jejich odpor proti vaší autoritě bude stejný. Ve vašem státě budou zase špatnými poddanými - ledaže byste z nich udělali spoluvládce..."

"To jsme udělali!" křikl Krákora.

"Leda spoluviníky," řekl Fialka.

"Jednou se pomocí socialismu vrátíme do doby císařství říše římské: jednotlivá socialistická knížectví a nad nimi globální rámec vlády nejvyšší, imperátor..." Filmový režisér se smutně usmál. "A já skončím někde ve slepičinci," dodal a ani netušil, jak je blízko pravdy.

Ovšemže, jednoho dne zemřel jako majitel slepičí farmy v Chorvatsku, kde se živil se prodejem vajec. Ale to mělo trvat ještě déle než dvacet let. Nic neobvyklého, samozřejmě.

"Jak je asi dnes v noci na Rudém náměstí..?" zadumal se Krákora, který měl schopnost promluvit uprostřed rozhovoru náhle na docela jiné téma.

"Napiš o tom báseň, prcku," navrhl Fialka.

"Vám, vám budoucnost rozhodně nepatří," a Krákora uraženě vstal a vyšel z pracovny.

Nejprve nikdo nepromluvil, pak vstal režisér Ptáček a zamířil za mladým básníkem.

"Podívej se na ně," řekl Fialka a nalil si, když za režisérem zaklaply dveře, "není to krásná scénka? Krákora za ním leze, protože věří, že mu Ptáček vezme nějaký jeho opus. Krákora je ctižádost sama, kamaráde... Neměl jsem ještě pacienta, který by trpěl tak šílenou ctižádostí."

"Chce být prezidentem světa?" zeptal se Laška.

"To ani ne, i když by to jistě neodmítl, ale chce být nejslavnější na světě. Protože ve skutečnosti, přes ty bolševické kecy, není idiot, uvědomuje si zároveň, že být nejslavnější není možné, jenže... Jsem zvědavý, jestli ho ten režisér přefikne."

"Rozhodně se pokusí," řekla Malvína.

"Víš, Laško," vzdychl Fialka, "ve mně je rozpor - já toho pitomce musím léčit, až ho pustím, bude vyléčenej a bude psát ty hovadiny pro celou republiku. Tohle je doba pro spratky, jako je on. Proto se nehodí, abych mu rozbil hubu, což bych udělal nejraději. Zdrželo by to léčbu, protože nejdřív mu musím podpořit sebevědomí. Zítra bude zase plakat..."

Laška přikývl.

"Nebij ho," řekl. "Je ještě malej."

"Malej bude vždycky. Jednou nás bude všechny soudit, uvidíš, všem nám bude udílet lekce z morálky, bude nás odsuzovat za to, že jsme se s ním vůbec pokusili nějak vyjít, protože zatímco on byl upřímný, my jsme vlastně zrazovali své přesvědčení. Až sám svoje přesvědčení zase změní, bude spokojeně odsuzovat svoje druhy a nás taky, že jsme se mu víc nebránili, protože on půjde zase v první řadě...."

"Co to může znamenat, Poldi," zeptal se Laška, "když se mi mění rukopis? Najednou mám neupravenější písmo, je to nečitelnější..."

"Nic, většina lidí mění rukopis, ne sice výrazně, ale podle toho, jestli píšou tužkou, perem nebo brkem," pokrčil rameny Fialka. "Anebo v tobě probíhají významné psychické změny."

4.

Režisér našel básníka na balkoně, kde mladý muž zadumaně hleděl do krajiny, shodou okolností skutečně na východ. Režisér se usmál a objal Krákoru kolem ramen, až básník ucítil jeho jemnou, téměř ženskou kolínskou.

"Ale ovšem že nám patří budoucnost," řekl. "Jsme muži a ženy zároveň, jsme druh, který přijde... Jsme ideální umělci, jsme společná duše, my umíme procítit všechno, my jsme souhrn, my jsme dvojitá vášeň, kultivovaná budoucnost je unisexuální, jako kdysi byli muž a žena jedna jediná bytost, kterou ďábel rozdělil, jednoho dne se zase spojí..."

"Ale já... ale vy..." zakoktal Krákora.

Režisér se zasmál.

"Jenom si dělám legraci... Někdy bych se rád podíval na nějaké tvé náměty. Zdá se mi, že jsi citlivý a nadaný člověk... Líbí se mi tvůj zápal pro spravedlnost a pokrok..."

Básník sáhl do kapsy pro sešit, kam si zaznamenával myšlenky.

5.

Zatímco básník vyprávěl režisérovi své příběhy o lásce, jež se všechny týkaly lásky mužů práce k ženám práce a žen práce k mužům práce, vykládal Fialka ostatním anekdotu.

"Bordelmamá v Jeruzalémě slyší klepání na dveře a jde otevřít. Za dveřmi stojí štíhlý muž v bílé říze, dlouhé vlasy a vousy, a jemným hlasem žádá o nocleh. "Kristepane," podiví se bordelmamá, "ty jsi v takovém domě, jako je tenhle, ještě nebyl? No tak tě dám na desítku, Ráchel je trpělivá..." Za dvacet minut vyběhne z desítky ječící nahá Ráchel a nechápající bordelmamá se jde podívat dovnitř. Tam sedí rozpačitý Ježíš. "Kristepane, cos to dělal?" "Ta žena obnažila se, ukázala ona mi bídu svou a poznamenání svoje. A přiložil jsem dlaň svou a hle, rána jest se zacelila..."

Všichni se zasmáli, jen páter Rampouch se neusmál.

"Nejsem dotčená," vstala Malvína. "Jdu, jelikož mám schůzku s manželem. Zkusíme to, ale Bedřich snad žádné zázračné schopnosti nemá."

"Rozhodně ne," řekl Laška.

"Doprovodím tě," vstal také herec a za ním hned prodkční.

"Půjdu s vámi," řekl Jarmil Majer, " a musím taky najít ty chlapečky. Rozhodl jsem se, že je zítra odvezu do Prahy. Ptáčka nebudeme rušit."

"Nedávám mu velkou šanci," pravila Malvína. "Ten chlapec se mi celou dobu díval na nohy a do výstřihu."

"Nebuď naivní," pokáral ji producent, zatím co si oblékal sako. "Je to obtížný ambiciozní parchant a komunista, ale možná to daleko dotáhne. Je totiž schopný vážně a dlouho uvažovat o banalitách, jako že lidé by měli být navzájem solidární, mluvit pravdu, že je třeba pomáhat chudým a milovat umění a tak - a je ochoten o tom také mluvit. Uvažuje o všech těch věcech, o tom, že lež má krátké nohy a pravda zvítězí, docela vážně a vážně se o to bude pokoušet."

"A co to má společného s Ptáčkem a jeho ptáčkem?" podivil se herec.

"Tam, kde by ses ty nebo já nudil k smrti, nebo co hůř, vlastně by ses styděl takové banality pronášet, tam právě má on pocit, že uvažuje, mluví a jedná plodně a pozitivně, vytváří hodnoty a je se sebou nadmíru spokojený. O to myslím jde u těchhle pozitivních lidí nejvíc. Jakmile na to Ptáček přijde, je ten hoch jeho."

Herec se zatvářil zamyšleně.

"Tomu nerozumím,"řekl.

"Ale ty ani nemusíš, Hošo, protože jsi hezkej," plácla ho Malvína po zadku, "jo, pánové..." a to říkala ostatním, "jsou věci, které prostě můžeme bez patosu dělat nebo aspoň vykonávat a nemusíme o nich tlachat. Nemusíme dělat z normální slušnosti nějakou mimořádnou ctnost. A stejně je i slušnost svým způsobem relativní... Znám spoustu slušných lidí, kteří platí za gaunery, a spoustu gaunerů, kteří platí za slušné lidi - to chápe jen velmi málo lidí, protože ti hloupější vždycky naletí na vnější serióznost, na ta pozitivní hesla, na tu nudu..."

"Jen kolik znám nudných autorů," zachechtal se producent, "kterým se všichni obdivují! Můj kamarád Ivan napsal třicet knih a za každou dostal nějakou cenu, teď vyšel i v Americe. Ani jednu jsem nedočetl do konce, na tituly si nepamatuju a příběhy jsou všechny stejný... Vždycky nějakej citlivej chlap potká hezkou, ale buď sobeckou, nebo povrchní, nebo zlou ženskou, trpí tím, ale nějak to dopadne... A pak znám pár chytrých a talentovaných lidí, kterým bůh nadělil ironii, a ty takzvaná kulturní veřejnost vlastně nenávidí..."

"Ovšem, ironii nenávidí každý blbec," řekl Laška, "protože ji vždycky nerozezná - a podle toho se právě jako blbec pozná."

"A propos," řekla Malvína, "proč tu vlastně není paní Sabina?"

"Nechtěla," odpověděl Fialka a bylo vidět, že je nešťasten. "Prý ji bolí hlava. Je v poslední době řekněme divná."

"Jak divná?" v hlase Malvíny se ozval strach.

"Nevózní," řekl Poldi. "Dal bych jí na to něco, ale to neguje. Má strach, myslím si."

"Kdo by neměl," řekla Malvína. "Adié."

6.

"To není dobrý druh humoru,"obrátil se páter Rampouch k Laškovi a Fialkovi po odchodu umělců. "Vím, že přichází nesvatá doba. Ale aspoň my bychom neměli znevažovat věci, které by měly zůstat vážné."

"Smějeme se," odpověděl mu doktor Fialka, hledající ve skříni další láhev, "abychom nebrečeli. Jsme ve stejné situaci jako ta vaše církev svatá za Hitlera. Budeme si myslet svoje a zpívat."

"To je nesprávná úvaha, pane doktore," zamával páter Rampouch odmítavě oběma rukama, "to není pravda, že se církev Hitlerovi nikdy nepostavila... V roce 1941 arcibiskup von Galen odsoudil veřejně v kázání Hitlerův program eutanazie."¨

"Nestalo se mu nic..." pokrčil Fialka rameny. "Nebo ano?"

Laška nechtěl říci, co řekl, ale nebyl schopen svým ústům zabránit.

"Protože Hitler se rozhodl si toho nevšímat," řekl. "Von Galen totiž zároveň v zásadě uvítal tažení proti Rusům a neřekl ani slovo o pronásledování židů. Takže to vyšlo jedna jedna."

"To ne, Vincencku," zavrtěl Rampouch hlavou.

"Ale ovšem," řekl doktor Fialka. "Katolíkům totiž jde jenom o nesmrtelnou duši. Tu mají samozřejmě i cvoci a mongoloidi, ale daleko méně si ji můžou nárokovat židáci a komouši. A to je celé."

"To je nechutně zjednodušené," protestoval Rampouch.

"Nejste v tom sami," naléval Fialka další skleničku. "Tohle je přeflitrovaný čistý líh, ten nám přiděluje ministerstvo, filtruju ho dvakrát přes citrocarbon a pak do něj dávám rumovou tresť, kterou sem pašují přes kopečky..."

"V čem nejsme sami?" podivil se páter.

"Sabina zase mluví o židech," řekl Fialka nevesele. "Já vím, co zkusila, co všichni zkusili. Ale jak to, že se k nim nemůžu přidat? Jak to, že musím mít židovskou matku? Skutečně záleží demiurgovi všehomíra na tom, abych měl při modlení na hlavě přivázanou krabičku? Co má proti prasatům, kter8 taky stvořil? A co to košerování? A co vztah k ženským? Proč nesmí Sabina mluvit s Hospodinem, když má menstruaci? A u vás, velebný otče, proč se Hospodin chce měnit v neděli před oltářem v sušenku? Laško, nedívej se na mě jako poslanec za lidovou stranu."

"Jak to je?" zachechtal se Laška.

"Shovívavě, chápavě, neupřímně a sladce," řekl Fialka, "s lehkým nádechem nenávisti."

"Obávám se," řekl páter Rampouch, "že nechápete. To všechno, o čem hovoříte, to všechno jsou rituály, vnější znaky, ale podstata je v srdci, v člověku, je to dar a buď je ti dán, nebo není."

"Stejně si myslím," pokračoval Fialka, "že všechna náboženství mají dvě verze, jednu pro plebs a jednu pro inteligenci, v jedné sedí na nebi fousatej laskavej dědeček a po jeho bocích -- hergot, má bůh boky? -- svatí a podobná lepší společnost, v té druhé jsou to jakýsi principy a svaté síly -- a teď mě napadá, že existuje ještě jedna verze, totiž pro funkcionáře, že nejsou ani dědeček, ani svatý síly a principy, ale výtečná, výnosná organizace, a jediné, co je svaté, je svatej pokoj, kterej všichni mají."

Rampouch se náhle rozplakal. Laška to přikládal především tomu, že kněz vypil stejné množství alkoholu jako Fialka, pak se mu ale začalo zdát, že za tím pláčem je cosi hlubšího. Jestliže herec v Hamletovi pláče pro Hekubu, proč by kněz nemohl plakat pro poníženého boha? Jak ale asi potom bude oplakávat jeho smrt!

Posadil se vedle kněze a objal ho kolem ramen.

"Neberte Poldiho vážně," řekl.

Rampouch nepřestal plakat, slzy mu nadále volně tekly po tvářích, ale v hlase žádný pláč neměl.

"Musím ho brát vážně," odpověděl, "protože ho mám rád, právě proto, že nemluví vážně... Odmítám humor a ironii, vítám vlídné veselí. Odmítám -- a nejsem blbec. Víte, Vincencku, chybou tohoto světa je gnostické učení. A tou nejodpornější formou gnostické kultury je marxismus. Ten přivádí na svět zločiny a hrůzu ve jménu své utopie. Marxismus je jako bakterie, které se nejvíce daří na lejnu. Okcidentalismus, marxismus a pakřesťanství zbavují Evropu dějin. Marxisti považují tento svět za nedokonalý a chtějí ho měnit, tento svět byl však stvořen Hospodinem, takže marxismus je neodpustitelný hřích proti Duchu svatému."

Fialka se podivil:

"Myslel jsem, že prvním socialistou byl Ježíš?"

"Prvním socialistou byl Jidáš, který chtěl třicet stříbrných rozdat chudým, jak praví Jan 12, verš 48. A vůbec, křesťansky žít v pravdě znamená dnes více než kdy jindy následovat Krista na Golgotu a takto zároveň do radostného zmrtvýchvstání. Nikoliv člověk, jenom bůh ve svém bohočlověctví mohl dát utrpení smysl a tím zároveň konstituovat smysl dějinnosti. Žít v pravdě či nežít ve lži, to lze jedině ve svobodě poučené o nádheře věčného bytí."

Fialka posměšně zatleskal a páter si osušil slzy.

"Vám, Poldi, jsem to neříkal, je to citace z mé knihy, kterou občas tak zcela zbytečně píšu," pravil. "Jedu domů. Vincencku, měl byste se víc starat o svou ženu. Mám o ni velikou starost."

"Moje žena," odpověděl Laška. "Je to opravdu moje žena?"

"Ano," řekl páter. "Vzal jste si ji totiž."

7.

"Bože," řekl Fialka, když doprovodili smutného a opilého kněze k taxíku a vraceli se do sanatoria, aby dopili láhev, kterou tam páter nechal. "Co se to děje? Všímáš si, jak podivně se na nás plíží nový protektorát? Nejdřív se neděje nic, jeden prezident něco podepíše, pár ministrů se z dišperace ožere... Dny plynou, skoro nic se neděje, kolotoč stojí a ty ani nevíš, že jsi na kolotoči... Pak se vymění tenhle ředitel, tamten policejní úředník... A najednou se z jednoho odboru na vnitru stane tajná státní bezpečnost, začne se zavírat a kolotoč se roztočí, ale taky neviditelně, pomalu, kdo nesedí vysoko, ani si nevšimne, že se roztáčí... Než spadne."

"Ten Krákora tě nakazil básnictvím," usmál se Laška. "Ale takhle se přece plíží každá změna, pokud nejde o dobytí města Huny."

"Snad nás v tom Angličani a Američani dlouho nenechají," mávl Fialka rukou s cigaretou. "Myslím, že nemůžou."

"Já taky doufám," řekl Laška, "ale jak to mají udělat? Začít házet na Rusy atomový bomby?"

"Snad by stačilo tím vyhrožovat," navrhl Fialka, když vešli do chodby.

"Neměli bychom se podívat po tom chudáku básníkovi?" rozhlédl se Laška. "Aby mu ten režisér něco neudělal..."

"Neboj," zachechtal se doktor Fialka, "ti dva si porozumí. Jak kdysi moudře říkal Jaroslav Hašek, buzerantství je sama podstata estétismu."

Laška náhle pocítil bodnutí u srdce. Na konci chodby zahlédl půvabnou zdravou sestru, vedle ní stál mládenec s hranatou bradou, o něčem si povídali a dívka srovnala mládenci jednu spadlou plavou kadeř. Laška si znovu nepříjemně uvědomil, jak se mu ta jaksi silná a čistá dívka líbí, jak velice by si přál smět aspoň jednou pohladit téměř neviditelné světlé chloupky na jejích předloktích a stehnech. Bože, smí to snad tenhle kluk?

Fialka, jako kdyby četl Laškovy myšlenky, dívku objal kolem ramen, jakmile k ní došli, a čichl k ní nadšeně. Dívka se smála.

"Víte, Libuše," zvolal doktor Fialka, "vy jste jak od Botticelliho."

Mladík je pozdravil a téměř vojensky srazil paty.

"Dobrý den," řekla Libuše Brázdová, "tohle je můj bratr Radek."

"Dobrý večer," stiskl mladík Laškovu ruku. Měl pevný, příjemný stisk. Byl hezký a čistý jako jeho sestra. Laška se napomenul za ty pitomé myšlenky o ní. Pak se podíval na linii jejího krku a obrys ucha a myšlenky se zase vrátily.

"Vašeho otce jsem neznal," řekl mladíkovi, "ale můj známý, Buddy Budil, byl myslím jeho kamarád."

Mladý muž zrudl.

"O té komunistické svini mi nemluvte," vykřikl. "Buddy! To je zrádce, zradil všechno, co tátovi slíbil."

Fialka zasáhl.

"Nemluvte tak nahlas," požádal.

"Tsss!" zasyčel Brázda zhnuseně. "Když jsme sem přijeli -- abyste věděli, po smrti matky prakticky mě a Libuši z našeho bytu vyhnali, předseda uličního výboru za námi zamykal, už měl připravený stěhovací vůz! Tak se nechovali ani Němci po tom, co zavraždili mého otce! -- když jsme sem přijeli, šel jsem hledat tátova přítele, demokrata, bojovníka za svobodu, člověka, o kterém tak hezky mluvil, a našel jsem místo toho soudruha Budila, jak na schůzi žvaní o třídním boji!"

"Šel jste pak za ním?" zeptal se Laška. "Asi by vás rád viděl."

"Ale já jeho ne," ušklíbl se mladý Brázda opovržlivě. "Víte, měl jsem strach, že mu plivnu do obličeje. Tím víc, že ho otec měl opravdu rád. Proti komunistům se musí bojovat, je to totalita."

"Radku," položila mu sestra ruku na paži.

"Za války jste byl moc mladý," řekl Laška, "proto tak mluvíte, chcete něco dohnat, vyrovnat se otci..."

Fialka zvedl za jeho zády oči k nebi a naznačoval Laškovi, aby mlčel.

"Západ pro nás něco udělá. Komunisté to stejně dlouho nevydrží," řekl sám, "takže lépe bude počkat a zachovat klid."

"Chtěl bych se k nim dostat," řekl mladý muž. "K Angličanům, nebo ještě spíš k Američanům, jako za války vy, pane doktore. Přijít s nimi. A samozřejmě, že i kvůli tátovi."

Jeho sestra se znepokojeně dívala z jednoho dospělého muže na druhého. Držela bratrovu ruku. Byla k pláči půvabná, myslel si Laška, v té čistotě, zdraví a prostotě.

"No," řekl nahlas, "já tedy věřím, že to komunisté nakonec proserou, ale nejsem si jistý, že to bude tak brzo... Spíš to tipuju na pár let."

"Tím spíš by se mělo něco dělat," skočil mu mladý Brázda do řeči. "Jednat, nezůstat pasivní, jít proti nepříteli, jako za okupace, ne? Vždycky si říkám, co by dělal otec na mém místě..."

"Totiž," zavrtěl hlavou Laška, "jak to říct, mně se už nechce strávit čas v nějakém lágru, s vyraženými zuby a bez ženských, jen proto, abych mohl demonstrovat svou mravnost. Víte, teď se do něčeho pouštět, to by bylo, jako když v devátým století v Cordóbě pod vládou Maurů někteří mladí křesťané schválně uráželi islám, aby je Arabové popravili a oni dostali mučednickou svatozář."

"To tak přece není," zavrtěl chlapec hlavou.

"Vy jste v Terezíně nebyl," pokrčil rameny Laška, s pocitem, že to všechno stejně nemá žádný smysl. "Vy nevíte, o čem to mluvím."

"Musíme se zlu postavit," řekl chlapec a trochu vysunul bradu vpřed. "Bojovat proti totalitě. Musíme něco dělat."

"Ale tohle bohužel není válka," řekl Laška.

"Že ne?" usmál se chlapec. "Uvidíte."

8.

Básníka ani režiséra však už v sanatoriu nenašli. Teprve později Fialka dokázal z různých náznaků rekonstruovat, co se ten večer vlastně přihodilo. Básník Krákora se vrátil do sanatoria pozdě v noci, byl napomenut pro nekázeň a tři dny byl v krizi, stále plakal. O tom, co se vlastně stalo, nechtěl mluvit, ale postupně se několika lidem, zejména Libuši Brázdové, do které byl tajně zamilován, se svým zážitkem svěřil.

Patrně mu režisér řekl, že jeden z jeho námětů -- šlo o příběh mladého zapáleného komunisty, jehož jeho láska oklame s buržoasním hejskem, ale mladý muž nakonec dívku svou upřímností a poctivostí získá nazpět -- je velice zajímavý a měli by si o něm pohovořit déle, nejlépe v režisérově hotelovém pokoji.

V pokoji pili sekt a hovořili dlouho, nejprve o umění. Shledali, že milují tytéž básníky, tytéž malíře a tytéž hudebníky. Vyznali se oba z obdivu k ruské a sovětské kultuře. Potom se dostali k politice, i zde souzněli jako sehrané duo... Mladému básníkovi, který sice několik Ptáčkových filmů viděl a upřímně se mu hnusily -- byl si jist, že soudruhu Stalinovi by se nelíbily, to přesto nebylo nijak podezřelé. Společně odsoudili všechno měšťácké. Režisér mluvil o svém kladném vztahu k novému zřízení, ve které vkládal naději, že osvobodí všechny lidi nejen ve vztahu k vykořisťování člověka člověkem, ale také citově a lidsky, že osvobodí i lidskou lásku. Básník zřejmě nejprve nepochopil, co tím režisér má na mysli. Pochopil, teprve když se vyšli podívat na měsíc, který se blížil úplňku, a režisér začal mluvit o řecké lásce, o její historii a pokusil se básníka políbit.

Básník se polibku bránil a nakonec režiséra zbil. Křik ztlučeného kolegy přivolal herce Eduarda Hoška a ten zmlátil básníka s využitím všech zkušeností, které kdysi nasbíral v ringu. Zdálo se, že mu takový výprask činí skoro stejné potěšení, jako kdyby s chlapcem spal.

Režisér pak s náplastí na nose napsal báseň. Ráno ji zničil, ale uklízečka v hotelu našla v koši útržek papíru, na kterém stálo:

Tvé vlasy začínají sluncem zlátnout
a nejen měsícem stříbrnět.
Přišel jsem si k tobě zavrnět.

Fialka později označil tento rým za jeden z nejhloupějších, s nimiž se kdy setkal. Nicméně, říkal, připadal mu něžný.

"Pokrm pro mysl," dodal, "je jako jídlo pro tělo: vstupy nejsou nikdy stejné jako výstupy."

9.

Nic z toho by se nestalo, kdyby Komarovského nebolela hlava, říkala si potom Irene, kdyby ho jen tak často a tak divně nebolela hlava... Protože ho bolela hlava, chtěl se procházet. Irene navrhla, aby zajeli autem do kopců nad lázněmi, ale to Komarovskij odmítl.

"Co by tam bylo?" pokrčil rameny. "Krajina. A to my už viděli."

Procházeli se tedy po městě.

Vzpomněla si, jak se kdysi bavili o Komarovském s Fialkou a jak jí psychiatr řekl, že velké národy mají své vlastní vlastnosti, které se promítají i do povah jejich jednotlivých příslušníků, i když se jako celek nechovají jen jako součet vlastností těchto jednotlivců.

"Například Rusko," řekl tenkrát Poldi, "podívejte se, kolikrát už zkusili sežrat Polsko -- a kolikrát se jim to zase nepovedlo a dostali přes medvědí tlapu, ale nikdy si neříkají, že to byla chyba. Ne, jen se to tentokrát nepovedlo a je třeba počkat, třeba dvě stě let a pak to zkusit znovu..."

"Kuríca ně ptíca," zachechtal se tehdy Laška, "Polša ně zagranica."

10.

Domovník se jmenoval Brejžek, byl to chlap neurčitelného věku, cosi mezi čtyřiceti a smrtí, jak tento věk a stav kdysi definovala Malvína, byl to zrzavý neholený hubeňour, který hodně kouřil, smrděl potem a špinavými ponožkami a každému záviděl. Říkalo se, že ho matka odložila do nalezince hned po porodu, jakmile se podívala na jeho tvářičku, a téměř nikdo z těch, kdo se později s Brejžkem setkali, se jí nedivil.

Šedivý, trochu kulhající potulný kocour přišel na dvůr, zřejmě proběhl domovními vraty, která někdo nechal otevřená. Na dvoře našel popelnice, jež mu nabízely zajímavou potravu, na dvou stromcích mohl sedat a zahrádka, pýcha (a zdroj česneku a cibule) domovníka Brejžka, poskytovala jakýs takýs životní prostor. Nebylo to nic moc, ale unavený starý kocour tu mohl mít chvíli klid a prospat se. Tak si to aspoň kocour představoval, avšak mýlil se. I kočky se mýlí.

Domovník ho viděl oknem, jak zahrabává lejno do záhonku s cibulemi. Zajistil vrata, aby kocour nemohl proklouznout zase ven, vzal uhelnou lopatu a začal kocoura pronásledovat, ale zvíře mu vždycky uteklo, proto se uchýlil ke lsti. Přinesl si misku, nalil do ní mléko, postavil ji hned za portál a za portálem čekal.

Kocour měl hlad, neodolal a přišel k misce už za pět minut. První ranou mu domovník zlomil nohu, takže kocour neutekl dost rychle, aby mu další úder násadou nepřerazil páteř, po další ráně vytryskla zvířeti z čenichu krev. Ale kocour stále ještě žil, zvuk, který vydával, se nedal nazvat mňoukáním, byl to druh nářku - a snažil se bezvýsledně se dostat z dosahu domovníkovy lopaty. Po dalších třech úderech ale ztichl, položil se na bok a už se nepohnul.

Domovník strčil nedůvěřivě do mrtvolky lopatou, ale nepohnula se už ani jedna tlapka. Tři tlapky byly šedé, na jedné přední měl mrtvý šedý kocour bílou ponožku. Teď, když to už nebyl on, ale jen zmuchlaný zakrvácený kousek kožešiny, bylo vidět, že byl hubený a ubohý. Život opuštěné kočky není nic záviděníhodného. Nic neobvyklého.

Domovník se ohlédl a uviděl za sebou Komarovského. Rus právě vešel do průjezdu, za ním stála nějaká žena.

"Co je to? To kočka. Ubil jsi ji?" zeptal se Komarovskij.

"No jo," řekl domovník skoro pyšně. "Taková potvora prašivá, kdo ví, co by sem zanesla. Nejdřív mi utekla, ale pak -"

"Proč ty ji zabil?" zeptal se znovu Komarovskij.

"Vždyť to povídám, já to tu mám na starosti," podivil se domovník. Komarovskij udělal dva kroky k němu a pak ho náhle kopl do rozkroku.

Domovník zavyl a schoulil se do předklonu.

"Auuu," sténal, "co to děláte... proč..."

"Serži!" vykřikla Irene, která nechápala, co se tu děje.

Komarovskij kopl domovníka do obličeje. Domovník se převalil a zařičel, protože následoval další kopanec do břicha.

"Pusťte mě, nechte mě," bědoval Brejžek a plazil se po zemi.

"Ty kočku také nepustil," usmál se Komarovskij, zvedl si ho levou rukou do vzduchu, páchnoucí nožky se třepaly nad zemí, a pravou ho krátce udeřil do úst. Domovník vyplivl v krvavém chrchlu několik žlutých zubů.

"Aaaa!" vykřikl.

"Nu, zabít tě nesmím, ale..." řekl Komarovskij a zlomil mu dva prsty na pravé ruce. Prásklo to hlučně a krátce, jako kdyby přelomil dřevěnou laťku. "Mohu způsobit bolest."

Domovník zaječel už docela nelidsky a zhroutil se na zem. Komarovskij nad ním skoro lítostivě zavrtěl hlavou, obrátil se a udělal několik kroků do průjezdu, pak se ale zamyšleně vrátil, vzal misku s mlékem, které zabitý kocour nedopil, a nalil ho domovníkovi do krvácejících úst.

Pak se obrátil, vzal Irene za ruku a vyšli na ulici.

Irene měla zoufalý pocit, že se jí propadá země pod nohama, že ničemu nerozumí, že klopýtá po schodech do pekla; vzpomněla si, že se Sergej před ní ostýchal chodit nahý, a pak si všimla, že obrovitý Rus měl v očích slzy, a s nečekanou vlnou čehosi, co mohla být i nějaká podivná forma lásky, si uvědomila, že ten muž vedle ní si skrze slzy zpívá.

Zpíval:

Věs mir nasilja my razrušim
Do osnovanja a zatěm
My naš, my novyj mir postrojim
Kto byl ničem, tot stanět vsěm...

MINULÁ KAPITOLA: Císařova vana ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL