A to je ta část světa, která dala planetě Zemi člověka technického typu, jenž v příštích desetiletích obydlí mimozemské kosmické prostory, a jemuž už v současnosti každodenní věcné informace, estetické vjemy a uspokojení dalších kulturních potřeb zprostředkovává především technika. V druhé polovině prvního desetiletí tohoto století čte krásnou literaturu zanedbatelné procento obyvatel. "Během mého života se společenský význam literatury a autora vůbec posunul od označení "svědomí národa" k označení "neškodný podivín, neškodná, nepraktická záliba", a -- myslím -- už zůstane rozhodně blíž druhému označení," napsala Zora Šimůnková (*1965) v Hovorech se spisovateli na www.v-art.cz. Spisovatelské organizace s jakkoli malým či velkým počtem členů se staly víceméně zájmovými kroužky. Jak se vyrovnaly se svým postavením?

Některé - v duchu chování Evropanů technického typu - se starají o průnik krásné literatury na monitory PC s perspektivou, že PC připojené k Internetu se v relativně krátké době (kratší než třetina jednoho lidského života) stane docela samozřejmým, ba nezbytným vybavením každé domácnosti a tudíž i pravděpodobnost vyhledávání internetových literárních stránek (nejde nám o elektronické mutace tištěných periodik) poroste, zejména když technicky disponovaní literární tvůrci vybavení tvořivým softwarem posunou literaturu dvacátého prvního století k žánrům a tématům, které čtenář-surfař dvacátého prvního století také očekává.

V jiných organizacích naopak věří v nekonečnost knižní kultury. Jejich členové publikují v tiskovinách a nakladatelství jim vydávají knihy, pakliže si autor výrobní náklady sám zaplatí nebo peníze získá jiným způsobem. Tyto knihy určitě slouží k potěše autora, nezřídka však jenom k tomu.

Mezi oběma typy zájmových kroužků literaturu píšících či se o to pokoušejících je jeden zásadní rozdíl: první typ je zpravidla finančně nezávislý, druhý se z roku na rok dokola dožaduje dotací a nikdy jich nemá dost.

Extrém až k výstřelku, až ad absurdum dovedený, v Čechách nikde jinde nevídaný, se prosadil v konzervativnějším (těch několik málo výjimek potvrzuje pravidlo) kroužku literátů Plzně a okolí. Duchovním otcem hnutí je Vladimír Novotný, pro ledaskoho obávaný literární kritik,

v Plzni pak především esteticky podivně naladěný šéfredaktor esteticky ještě podivnějšího (rozuměj výtvarně k nenapodobení nepovedeného) regionálního literárního měsíčníku. Novotného periodikum se jmenuje Plž. Nikoli Plzeňský literární život - Plž, ale Plž - Plzeňský literární život. Aby to bylo jasné opravdu každému, umístili vyobrazení měkkýše na "přebal" i do tiráže, a Vladimír Novotný takřka měsíc co měsíc ve svých editoriálech neúnavně vytváří na plží téma bezpočet šokujících variací, možnou osobnostní úchylku estetického cítění stvrzujících a dobovou krizi společenského účinku literatury výstižně ilustrujících. Dovídáme se, že Plž utěšeně bytní, že přibral v pase, ba jindy se - opět utěšeně - dokonce dme, avšak navzdory tomu všemu některé texty jsou pro plží rozměry vesměs příliš rozlehlé. Taťána Vroblová je nová plží autorka, Petr Kochman je další plží novic a symbolickým stým plžoautorem od vzniku měsíčníku se svorně stali Blažena Kašparová a Miroslav Kodet. Fejeton Jany Horákové je plží, rovněž jako je plží publikační premiéra Jany Procházkové. Novotný gratuluje všem plžím laureátům a jistě nejen ve třetím roce naší plží existence přeje přejícné rozmarné léto celé plží obci, jíž nabízí ryze plží letní čtení. Jak jinak, čtenáři jsou plžomilní.

Novotný však zdaleka není v Plzni kůlem v plotě. Jiná členka redakce měsíčníku dovedla myšlenku plžího osvícení k dokonalosti, která bude sotvakdy překonána. V dílku Všichni naši kamarádi (tak tedy Plž, č. 7 - 8, r. II., 2003) napsala doslova: "Jednou, až půjdete plžeňskými (stále opakovaný háček jako navrhovaná jazyková úprava není užíván bezdůvodně) ulicemi, budete potkávat pány se zlatým plžem na klopě, dámy s plžíčkem na krku (já už si plže na prsou hřeji!- malovaného na skle) a děťulinky s plžíčkem vyšitým na laclíku kalhot. Mladí muži budou možná mít plže vytetovaného na bicepcech, dívkám se bude stříbrný plžík houpat v oušku a dámám V.I.P. bude zlatý plžíček zdobit vysoké podpatky luxusních lodiček. Zastupitelé a poslanci budou listiny a dekrety podepisovat pery se zlatými hroty a vybroušenou plžinkou... Na rituální sochu Velkého plže budou přísahat všichni básníci a spisovatelé při obřadu přijímání do svého cechu - plží přísahou stvrdí plží úmysly: neopustit víru v Plže a šířit jeho čest a slávu po celém světě." Ve výtvoru, který prý měl být původně jen fejetonem, dále stojí: "Dosud nebyl proveden reprezentativní plží průzkum. Sčítání plžovců a příplženců. Až nás budou... No, nepředbíhejme. Ale mám takové vize! Představte si: Strana liberálně demokratických plžovců. Že jsou to jen slova? Světýlko na konci tunelu? Ne, ne, ne - už vidím skvíti se v barvách naše heslo: "K nejvyšším metám se pomalu, ale jistě doplížíme!" Bez nadsázky můžeme tvrdit, že v přebohaté historii české literatury se nic podobného dosud nevyskytlo. Jde o neoficiální Manifest plží kultury. Jak u Novotného, tak u dílka Horákové zřejmě mělo jít původně o snahu být originální, ve skutečnosti však taková "originalita" korunuje převažující tematickou a bezvýchodnost a ideovou mělkost současné literární produkce. Vrchol všeho: třebaže pro sešitového Plže je i označení "časopis" příliš silný výraz, Novotný má za to, že jeho dílem je revue.

Aby se neotřelé myšlenky "plžího literárního hnutí" dobře šířily, Plž není prodáván, ale rozdáván. Sešit je vydavatelským počinem občanských sdružení Pro libris, Ason-klub, Středisko západočeských spisovatelů a Kruh přátel knižní kultury a také Knihovny města Plzně. Vychází za finanční podpory Města Plzně a Ministerstva kultury České republiky.