Sabina stála v jedné šatně, kterou si vyhradila pro sebe, sama před zrcadlem a líčila se. Levé oko už měla orámované skoro jako egyptská královna, pravé právě dokončovala, když uslyšela tichounké zaklepání a pak vešla Irene.

"Sabino," začala Irene tiše.

"Máš problém, Irenko? Chceš půjčit pudr?" odpověděla Sabina.

Irene zavrtěla hlavou. Měla na sobě velký bílý pánský koupací plášť, příliš velký, a protože jí stále sjížděl z jednoho ramene, úzkostlivě si ho přidržovala, ačkoliv měla jako ostatní pod pláštěm plavky.

"Chtěla jsem," řekla, "chtěla jsem ti jen přát k narozeninám, než se kolem tebe nahrne moc lidí. Nechci tady zůstat... S některými lidmi se nechci sejít. Někteří mě nemají rádi..."

Sabina její slova přešla. Obrátila se k Laškově manželce a podívala se jí zblízka do tváře.

"Ukaž se," pravila. "Ty se musíš líčit, Irenko. Takhle jsi úplně bílá. V lágru jsme se malovaly, i když za to bylo pár facek - v lepším případě."

Irene sklopila hlavu.

"Promiň," zašeptala.

"Co bych ti měla promíjet?" zastavila se Sabina.

"Že -- že jsem Němka."

"Moje matka byla taky Němka," odpověděla Sabina.

"Ona nebyla židovka?"

"To taky," řekla Sabina lehce popuzeně. "Rozlišuješ to nějak?"

"To ne, to ne," spěchala Irene napravit chybu.

"A snad je to třeba rozlišovat, já už sama nevím," mávla Sabina rukou. "Pamatuj si: nenamalovaná ženská vypadá jako mrtvá. Ukaž, půjčím ti rtěnku... Někde je tady zlatá vana, kterou používal jenom císař pán. Poldi mi slíbil, že se v ní dnes vykoupu... Bohužel nebude plná sektu..."

Sabina se zasmála vysokým hlasem. Rychlými, až profesionálně zručnými pohyby opravila chyby, kterých se Irene při líčení dopustila. Irene se na sebe podívala a bála se Sabině přiznat, že se jí žena v zrcadle příliš nelíbí; připadala si najednou víc nahá než předtím. Když vyšly do haly s bazénem k ostatním, zeptala se ale na něco jiného.

"Máš ho ráda?" pípla.

"Koho?" podivila se Sabina, "Poldiho? Samozřejmě."

2.

První v hale k nim přistoupila Malvína Gruber-Brandová s doutníčkem v ruce. Herečka měla velice vysoké podpatky, a protože byla dost vysoká i bez nich, převyšovala je obě o hlavu. Vlasy si vyčesala do jakéhosi antického účesu a do obrovské osušky se zavinula jako do tógy, zdůrazňovalo to její plná ramena.

"Bláznivá scéna," odfoukla kouř. "Dobrý večer... Sabino. Gratuluju. Kolik, se neptám, na to není doba."

"Vypadáte jako Poppaea," řekla Sabina.

"Vypadám jako Messalina," zachechtala se Malvína.

"Dobrý den, paní Gruberová," dechla slabě Irene a odešla od nich.

"Irenchen proti vám něco má?" zvedla Sabina vymalované obočí. Malvína jen pokrčila nádhernými rameny.

"Kdo někdy někde proti někomu něco nemá?" opáčila.

Sabina zahlédla, že k nim přichází Bedřich Somr, ovinutý v bílém prostěradle, ale s lopatou v ruce. Jeho chlupatá hruď i paže se od bílé látky groteskně odrážely. Musela se tomu zasmát.

"Proč s sebou máš i tady tu roztomilou lopatu?" zeptala se.

Bedřich ji přátelsky klepl po tváři.

"Držím si styl, hele," řekl a obrátil se k Malvíně. "Holčičko, všude tě hledám."

"Tak jsi mě našel, chlapečku," odpověděla Malvína.

"Sabino," zvolal Bedřich Somr, "narozeniny v lázních, já gratuluju, skvělej nápad, počítej ovšem s tím, že nám to spočítají..."

"Možná je to naposled," usmála se oslavenkyně. "To říkal vždycky můj otec, když už mu bylo skoro sedmdesát a když jsme hráli karty: nechte mě vyhrávat, možná je to naposled... Měl pravdu... bylo to tak.."

"Proč?" zeptal se Bedřich.

"Ježiš, ty jsi vůl," zaúpěla Malvína.

"Bylo to v Terezíně, Bedříšku..." usmála se znovu Sabina.

"Odpusť, Sabino," zanaříkal Somr. "Já vím, jsem blbec."

"To nic, mně to opravdu nevadí...," řekla rychle Sabina. "Skutečně ne. Nemám v úmyslu se zbláznit. Jdu si pro pití. Ne, nechoď, jdu za klukama."

Sabina zamávala na skupinu mužů, kteří seděli na okraji bazénu se skleničkami v rukou a máchali si nohy v termální vodě. Když za nimi odešla, usmála se herečka na Bedřicha a pravila:

"Bedřichu, když bůh rozdával takt, ty jsi ani nešel."

"U nás rodině jsme na takt neměli peníze," odpověděl Bedřich vesele, protože věděl, že Sabina se neurazila. "Byli jsme strašně chudá rodina. Matka se musela sakramentsky ohánět, aby nás uživila falšováním maturitních vysvědčení."

Malvína se zasmála.

"Půjdu si na chvilku odpočinout do šatny," řekla, "přijď pak za mnou, ať si to pití zasloužíš."

3.

U bazénu seděli se sklenicemi v rukou jako stárnoucí sovičky na hřadu Laška, Fialka, senátor profesor Eliášek a jeho choť Eliška, které prostěradlo velmi slušelo, dále Arnošt Bergman, kterému naopak neslušelo, a vedle něho další host, národní správce rukavičkáren, nějaký pan Finger.

(Tento Finger kdysi za protislužbu -- jakousi úřední úlevu - levně odprodal Laškovi antilopí kůže na kabát, který si Laška vždycky přál mít -- takový měl Humphrey Bogart v prvním (a jediném) filmu, který s ním viděl, jenže krejčí kabát zkazil. V lázních moc dobrých krejčí nebylo a tenhle byl sice jinak dovedný, ale na kožené věci měl Němce, který neuměl překonat dlouholetý návyk a spíchl Laškovi z drahocenných kožek ohavný gestapácký model. Laška kabát přes krejčího zase prodal, ani netušil komu. Za tento neúspěch Finger sice nemohl, ale od té doby byl Laškovi nějak nesympatický.)

Teď se Laška cítil nepříjemně z dvojího důvodu -- jednak Finger stále bědoval nad tím, jak se změnily poměry, jednak se Fialka opíjel do mlčenlivé podoby, která, jak Laška věděl, nevěstila nic dobrého.

"Nesmírně vám to sluší," řekla Sabina, když k nim přišla. "Vypadáte jako staří Římané."

"Také se už blíží Gótové," řekl Laška. "Slyším, jak si brousí nože."

"Krucifix, čím jsme si to zasloužili? Já vím, jaký mají lidi v týhle zemi ruce a jaký potřebujou rukavice..."

"Obě levý?" řekl Fialka ponuře. Sabina si sedla k němu a položila mu ruku na koleno, ale Fialka se na ni nepodíval.

"Posměch," pravil senátor, "není řešení. Musíme vytrvat a pracovat."

"Když jsem sem přišel já," začal Somr, který se mezi tím přiloudal, ale Fialka ho přerušil.

"Ještě s revolučníma gardama, co?" řekl. "Tady se děly věci. Do domu, ve kterým bydlím, si kreisleiter, či kdo to byl, navozil historickej nábytek odněkud z Holandska a rabovací gardy tím pak topily."

"Mohli tu bejt horší než já," namítl Bedřich docela krotce, "a taky byli."

"Přišel jsem sem po válce s holou prdelí," řekl smutně Finger, "ale brzo jsem už zase měl milion."

Bergman na něj pohlédl s nelibostí.

"To je můj výrok, hele," zaprotestoval. "Vy jste v Osvětimi nebyl."

"Možná," mávl Finger rukou. "Jenže co je mi teď milion platnej, akorát z něj mám platit milionářskou daň..."

"Tenkrát, to byly věci," řekl Somr, když ponořil nohy do bazénu. "Na kolonádě stahovali lidi gumy z ohořelejch aut a tady v tom bazénu jsme našli na dně plavat nějakýho sturmführera s vydloubanejma očima... byl úplně bílej jako od vápna..."

"Dělá se mi špatně," vykřikla Eliška.

"Vynechte prosím ty odporné detaily," požádal profesor. "Historická spravedlnost..."

"Bedřichu! Nechceš přece, abychom zvraceli..." řekla Sabina.

"Nikdo nevěděl, jak dlouho tam ležel," trval na svém uhlobaron, "lázně byly rok zavřený. Pořád lepší, než kdybysme ho museli vyndávat kýblem. Ona ta minerálka konzervuje..."

"Zatracenej život, a já už se v tom koupal..." otřásl se Finger.

Bedřich Somr se zachechtal.

"A sundal jste si aspoň ty švýcarský hodinky? No, těm se nic nestane. Ani nezbělají."

"Lidi můžou žít bez žlučníku a slepého střeva, ale chirurgové ne..." opakoval Fialka. Sabina se na něj podívala a pak si od něho odsedla.

"Krásné lázně, pane Laško...," řekla Eliška. "Myslím, že si potřebuju odskočit a pak panáka... vím, kde je záchod i bar, děkuju, miláčku, nechoď se mnou, prosím!"

Když odešla, Finger se s odporem díval na vodu, ale Somr ho popleskal po zádech a zasmál se.

"To už je dávno jiná voda," utěšoval ho. "Možná tu bílou barvu tý mrtvoly dělá ten uran ve vodě..."

"Za uran," řekl Fialka, "dostáváme od Rusů konzervy chatka, ohnivzdorný sirky a dobrý rady."

Sabina mlčela.

"Víte, kolik berou ty chlapi na uranu?" řekl Bergman. "Jak fabrikanti. Jednou jsem byl s kamarády na nějakým večírku na Božím Daru a tam měli horníci candrbál. Jeden byl takovej vazoun s úplně holou hlavou. Byl to Maďar... Řekl mi, že bere i padesát tisíc a ty ostatní taky. Platili za celou hospodu. Sešli se ze všech koutů světa, z peruánskejch dolů, z Mexika, Konga, Francie... Ten Maďar se tam o nás staral. Jakmile se k nám někdo podle jeho názoru nechoval s patřičnou úctou, přitáhl si ho a tou lesklou holou hlavou mu třískl do lebky. Postižený upadl do bezvědomí a Maďar se smál..."

"Byl to asi opravdu krásnej večírek," přidal se Laška. "Ležel jsem loni v nemocnici s jedním uranovým horníkem. Byl to obr, něco jako ten tvůj Maďar, hotovej Herkules, jenže ho nemohli rentgenovat, poněvadž zářil sám. Bylo mu divný, že je už v mládí najednou impotentní, a ještě víc se divil, když jsem mu to vyložil. Taky bral padesát tisíc..."

"Ten už to má za sebou," zavrčel Fialka.

"Sokrates," pravil senátor zadumaně, "byl rád, když se potence, jak říkal, toho ženoucího jej karabáče, zbavil..." A ohlédl se ke vchodu. Laška se usmál pro sebe -- senátor se podíval, zda ho Eliška neslyší.

"V létě," pokračoval Laška, "jsem sbíral materiál na přednášku v Rotary klubu o dějinách průmyslu tady v kraji, ke který stejně nedošlo -- a díval jsem se v pár muzeích na starý knihy -- a všude, kde byla řeč o stříbrných dolech, jsem našel poznámky azbukou..."

Somr se zatvářil nechápavě.

"Stříbro," vysvětlil Laška, "u nás vždycky doprovázelo uran, kterej byl až do Einsteina bezvýznamnej a používal se leda k výrobě barev."

"Někdo holt ty knížky studoval před tebou," řekl Bergman.

Laška vstal.

"Sabino," řekl, "půjdu ti napustit vanu."

"Pojďme se raději bavit o ženských," řekla Sabina po jeho odchodu. "Pamatujete na tu Rusku, co si říkala Jenny, a tu Lotyšku, tu Gildu?"

"To byla úplná Venuše," kývl Fialka.

"Obě byly ochotný udělat cokoliv, jen aby si je někdo vzal a dostaly naše občanství," usmála se Sabina. "A kde jsou?"

"Voda je vzala," řekl Fialka. "Voda."

"Voda, ve který je uran," souhlasil Somr. "Ale aspoň tu byla sranda. Pamatujete, jaký krásný mejdany pořádal chebskej autoklub na Seebergu? Tam se, pánové, peklo v krbu celý prase... Jednou," zasmál se, "jsme si oblíkli brnění, já a nějakej Chaloupek, kterej měl taxislužbu, a šermovali jsme těma mečema..."

"Kdo vyhrál?" zeptala se Sabina, ačkoliv historku znala.

"Von měl blbou přilbici," smál se Bedřich Somr, "a já jsem mu usek ucho."

"Říká se uťal, když je to burdýřem," opravil ho senátor.

"Nebo," pokračoval Bedřich, "jak nás brali na vojnu, tam se nikomu nechce, zvlášť ne starším chlapům po válce, že jo. Já jsem se potkal v čekárně před odvodovou komisí s nějakým inženýrem, kterej mě prosil, aby ho podepíral, předstírá totiž duševní poruchu, když spatří uniformy a podobné věci, dostává záchvaty, nesmějte se, až se rozklepu, uprdnu a pochčiju, já teď prostě nemám čas být půl roku na vojně, jde mi o miliony... A ono mu to vyšlo."

Muži se rozchechtali až na profesora.

"Je mešuge si myslet, že tohle je zábava," řekl Bergman.

"Mešuge je tady zůstávat," vrtěl hlavou Finger, "ale už to není tak jednoduchý jako v těch prvních měsících..."

"Bohužel," zasmál se Bergman. "Teď už hranice líp hlídají, ale tenkrát ještě plukovník Kutlvašr jako velitel skupiny tak nenápadně oznamoval, kde soustřeďuje mužstvo prej ke cvičení... A kde nebyli, tam se šlo."

"Je to blbost, zůstat tu," opakoval Finger.

"Ale je zde přece nějaká naše povinnost..." namítal senátor a profesor, "někdo musí jaksi setrvat a pracovat, lidé nám věří..."

4.

"Vincku," řekla Eliška Laškovi, když si prohlíželi zlatou, totiž pozlacenou vanu, o které se říkalo, že se v ní kdysi směl koupat toliko příslušník vládnoucího rodu, "potřebuju ti to říct, dokud u toto není profesor. Potřebujeme se dostat ven a ty víš, jak."

"Nevím," Laška chtěl pokrčit rameny, ale nepokrčil, aby nerozlil to šumivé víno, "nevím, o čem to mluvíš."

"Nedělej ze mě blbou," řčkla Eliška pohněvaně. "Musíš nám pomoci. Profesor musí pryč, než bude pozdě, jeho senátorská imunita už neplatí, na univerzitě mu jasně řekli, že o něj nebude zájem, je bezradný a nešťastný... V Praze nám zbláznění studenti vytloukali okna. Neumíš si to představit, tady se nic takového neděje..."

"Víš, tady je to pod povrchem, ale je to stejně horké," řekl Laška.

"Kdyby ho zavřeli, umře..." šeptla Eliška.

"Kdo by zavíral tak starého pána," zapochyboval Laška.

Eliška se na něj podívala přimhouřenýma očima.

"Nač narážíš tím stářím? Vynech to, ano? Všechno vím od Gusty..."

"Od koho?" užasl Laška.

"Od Gusty Erazima," řekla Eliška. "Je to můj - milenec. Udělej to pro mě... Ne proto, že jsme se spolu kdysi párkrát vyspali. Zaplatíme ti. Profesor má venku konto... Poslali jsme peníze po jednom příteli, nechal nám nějaké obrazy, ty jsme uložili u mého bratra, ten nikdy neodjede, protože prý má, pitomec, vztah k rodnému domu..."

" Ale to je všechno nesmysl!" vzdychl Laška. "Nemám žádnou takovou možnost!"

"Proč mi lžeš? Bojíš se? Já se bojím, a proto musíme pryč..."

"Nelžu," lhal Laška. "Totiž..."

"Vincenci, prosím - třeba na kolenou. My prostě musíme pryč... Gusta Erazim tam na mě čeká! Mám už tak dost zkažený život s tím dědkem! Chce žít věčně! Nosí šněrovačku! Denně běhá! Cvičí! Zblázním se! Já nechci žít ještě hůř, já to neumím! Já neumím být nešťastná!"

Laška pozoroval plačící Elišku. Horká voda vypouštěla nad vanu sirný, ne však nepříjemný zápach.

"Erazim ti dal..." vzlykala Eliška.

"Ano," řekl s povzdechem, "ano, dal, ale - Eliško, já nevím, jak to zařídit.... Byl to jen ženský hlas v telefonu. Erazim jim dal moje číslo, musím čekat, až se někdo ozve..."

"Určitě ti zavolají znovu... Vyřídíš prostě další vzkaz. Prosím!"

"A co když nezavolají? Nemohu nic slíbit, protože nic nevím!"

"Spoléhám na tebe. Pojď, ať se profesor nediví."

Na chodbě se ozvaly kroky, dveře se rozlétly, ve dveřích se objevil Fialka, za ním Sabina a za Sabinou ostatní; Sabina se neohlížela ani na Elišku, ani na Lašku, ani na ostatní, jen shodila prostěradlo a vklouzla do vany. Fialka jí zul střevíčky z nožek, vyčnívajících nad vanu.

Všichni se roztleskali.

"Říkejte mi Jasnosti," pravila Sabina.

5.

Létací dveře ze šaten se také rozlétly, pravda o něco později a do předsálí bazénu, kde u stolu se studeným buffetem stáli Laška a Fialka -- ostatní se pokoušeli tančit vedle bazénu - vešel oblečený Doležálek. Byl bledý, už na první pohled velice opilý, ale opilý tím zvláštním chladným způsobem, na jaký je zřejmě možné kdykoliv zemřít, tak býval opilý právě Fialka. Doležálek vstoupil, odhodil klobouk, ale netrefil se na věšák, pak si dlouho sundával plášť, mluvil ke všem a k nikomu.

"Tak vy slavíte, panstvo, slavíte?" říkal. "Tak jen slavte slavně..."

"Nevzpomínám si," řekl Fialka, "že jsme vás zvali..."

"Vzpomínáte si, ve které zatáčce se zabil první předseda revolučního národního výboru plukovník Ševčík?" Doležálek si Fialkovy poznámky nevšímal a jeho bledost se ještě zvýšila. "Tam před golfovým hřištěm. Ve stejné zatáčce jsme dostali smyk... Zase tam byl olej na silnici..."

"Na tebe by se každej vysral," poznamenal Fialka.

"Prosím vás, kdo by měl takový zájem?" užasl Laška.

"Bylo to jenom docela málo oleje..." řekl Doležálek.

"Zřejmě jenom docela málo zájmu..." ušklíbl se Fialka.

"To je koňak, nebo rum?" zeptal se Doležálek.

"Oboje," kývl chladně Fialka. "Jen si dejte."

Doležálek si nalil plnou sklenici hnědého alkoholu, zvrhl ji do sebe, nalil si ještě, upil, zaujal řečnickou pozici a začal mluvit, jako kdyby byl na nějakém shromáždění.

"Právě se vracím z Prahy," začal. "Praha, to je stolice naší vlasti a všech Čechů ráj. Tam tepe naše srdce a veliká doba. Je tam mnohem víc pokrokových hesel na domech než tady v našich lázních. Je naší povinností to dohonit! Je na čase stát se z reakce akcí. A naopak. Nové koště se taky omete. Kromě toho, že se všechno změnilo, zůstalo všechno stejné. Prozatím je všechno v háji, nic jsme ale neztratili, jen jsme všechno prohráli. Žádná kaše se nejí tak horká, aby se nemohla ještě chvíli vařit! Každý náš čin musí být úspěšný, a proto musí být dlouho a pečlivě připraven, aby nemohl být realizován. Dámy a soudruzi, soudružky a pánové, končím provoláním: Ať žije Stalin!"

"Jestli my bysme mu neměli rozbít držku," tiše poznamenal Fialka, zatímco Doležálek končil svůj sermon. Laška zabědoval -- to mrazivé opíjení už neslo své plody.

"Ne, prosím tě!" řekl Fialkovi.

"Aby ses neposral," odpověděl Fialka.

"Mimochodem," usmíval se něžně Doležálek, "tak si představte, že soudruh předseda městského národního výboru Stegmiler zmizel, opustil nás, odešel na Moravu."

"Vážně?" užasl s potěšením Fialka.

"Ano," pokračoval Doležálek v úsměvech. "Zřejmě soudruhy omrzel. Není ho zde více a já se mám stát jeho nástupcem."

"Cože?" Laška stále přesně nechápal.

"Veliká je džungle a malé je mládě," řekl Doležálek. "Aby vám, Laško, na ty čisté ručičky nedošlo mýdlo... Noví lidé mají nové zvyky. Leccos už potřebovat nebudou -- například některé odborníky, zbytečné závody už byly zrušeny, prameny tečou ze země, tak co."

"Už tomu začínám rozumět," přikývl Fialka.

"V nové, spravedlivé společnosti," mluvil Doležálek klidně, "nebude potřeba ani vás, protože šílenství je jen následek třídního útlaku. Neříkejte, že jsem vás nevaroval... Všechno je ztraceno, a tak jsme vyhráli..."

Vypadalo to, že bude zvracet. Fialka ho popadl pod krkem, ale vzápětí si to zase rozmyslel.

"To nemá cenu," usmál se Doležálek.

"Teď abych si šel mýt ruce," vzdychl Fialka.

"Tak snad abych šel domů," pravil Doležálek. "Nerad bych překážel."

"Doprovodím vás," řekl Fialka, "abyste se neztratil."

Pomohli Doležálkovi, který po svém výstupu nějakým nepříliš tajemným způsobem zeslábl, do saka a do kabátu a doktor Fialka ho odváděl. Laška se za nimi díval a dvojice mužů, z nichž jeden měl na sobě hubertus a klobouk a druhý byl zavinut jen do prostěradla, mu vůbec nepřipadala absurdní. Někdo mu zaklepal na rameno a Laška věděl, kdo to je.

"Irenchen?" řekl a neohlédl se.

"Ten s lopatou, Bedřich," řekla Irene, "by byl rád, abyste všichni přišli do velké odpočívárny. Připravili pro Sabinu nějaké překvapení."

"Už žádná překvapení," zaprosil teatrálně Laška a obrátil se k manželce. Irene si přitáhla padající rameno obrovského bademantlu a usmála se na něj. Chvilku se na ni díval, ona na něho a pak vztáhl ruku a dotkl se její tváře.

"Jsi nějaká jiná," řekl.

"Jsem nalíčená," odpověděla Irene.

"Vypadáš tak nějak jako... jako..." Lašku nenapadal správný výraz, ale Irene se usmála a navrhla mu jich několik.

"Jako filmová herečka?" řekla. "Nebo jako kurva? Možná, třeba jim chci být podobná. Ach a zapomněla jsem ti povědět - třikrát ti jedna volala a zase prý ti zavolá... Nepředstavuje se."

"Nevím, kdo to je," řekl rychle Laška.

Irene ho políbila na tvář a setřela mu pečlivě rohem prostěradla skvrnu od rtěnky, kterou si pak prohlédla, a zasmála se.

"Je stejná, jako bývá na tvých košilích. Bože!" pravila. "Sabina řekla pravdu, měla jsem se malovat už dávno!"

"Aspoň," ozval se ve dveřích rozveselený Fialka, "jsem ho na schodech kopl do prdele."

6.

Vystoupení, které Malvína a Bedřich přichystali jako zlatý hřeb Sabininých narozenin, se mělo konat v takzvané velké odpočívárně Císařských lázní. Bedřich do klenuté, historizujícími antickými motivy zdobené místnosti, kde se kdysi převlékaly a na lehátkách odpočívaly arcikněžny, nechal svými cikány dopravit nepříliš naladěné pianino a židle, které seřadil do půlkruhu. U piana byl přistaven také reflektor, malá divadelní stojka. K pianu usedl k Laškovu pobavení onen lehce démonický mladík, který hrál i na varhany v Grandu a říkal si profesor Dvořák. Přišel tak, jak se na virtuóza sluší, tedy ve fraku.

Když se všichni shromáždili, usadili a Bedřich Somr zkontroloval, zda mají každý svou skleničku, přitáhl si prostěradlo a zvolal:

"Dámy a pánové, prosím o pozornost. Nejsem žádnej řečník, a tak chci jenom říct, že Sabina je skvělá. A proto pro ni máme taky jeden dárek trošku zvláštního druhu... Van, tú, srí...!"

Pianista začal hrát, Bedřich přeběhl k vypínači, zhasl hlavní světlo a rozsvítil reflektor. Laška viděl, že se světelný kužel upírá na dveře, tyto dveře že se otevírají a jimi vchází vysoká žena oblečená jako Marlene Dietrichová ve filmu Modrý anděl: na hlavě cylindr, dámský smoking, podvazky a mřížkované punčochy, v ruce hůlku.

Byla to samozřejmě Malvína. Udělala několik tanečních kroků, zažonglovala hůlkou, postavila se proti publiku s rozkročenýma nohama a začala zpívat. Zpívala hlubokým hlasem a překvapivě dobře.

Byla sice oblečená jako Marlene, ale píseň, kterou zpívala, byla z repertoáru jiné zpěvačky, která ani nebyla Němka -- píseň, kterou Laška dobře znal, zpívala původně Zarah Leander. Tak hluboký hlas Malvína neměla, ale zase dávala písni víc erotiky, pomyslel si.

Zpívala:

"Ich weiss, es wird einmal ein Wunder geschehen
und dann werden tausend Märchen wahr.
Ich weiss so schnell kann keine Liebe vergehen,
die so gross ist und so wunderbar.
Wir haben beide den selben Stern
und dein Schicksal ist auch mein.
Wir sind uns fern und doch nicht fern,
denn unsere Seelen sind doch ein...
Ich weiss, es wird einmal ein Wunder geschehen..."

Když Malvína dozpívala, uklonila se, sklidila potlesk, ale profesor Dvořák hrát nepřestal. Malvína odložila hůlku, položila ji na piano a totéž udělala se svým kloboukem, pak se otočila a dlouhým krokem -- někdo za Laškou zašeptal: "Jako cirkusovej lipicán!" -- kráčela k Sabině, uklonila se před ní jako muž a zvedla ji se židle.

Začaly tančit v objetí -- Malvína jako muž - a pak Laška užasle spatřil, že Malvína Sabinu dlouze líbá. Tančily dál a Sabina zamávala publiku.

"Překrásná píseň..." řekl Somrovi ironicky Bergman, ale Bedřich si jeho ironie nevšímal.

"Jo," řekl, "je to hvězda. To by obyčejná ženská nedokázala. Ale spát se mnou nechce, že prej by to bylo vulgární - což by zase obyčejná ženská dokázala."

"Ale," podivil se Bergman.

"Zasnoubili jsme se," vysvětlil Bedřich Somr.

"Upřímnou soustrast," poplácal ho Laška, "totiž, gratuluji."

"Ty nemáš tušení, co je to láska..." řekl Bedřich.

Někdo rozsvítil velké světlo a profesor Dvořák v tom okamžiku přestal hrát. Tančící dvojice se zastavila a Malvína ještě lehce políbila Sabinu na tvář.

"Co to má znamenat?" zařval Somr.

Vedle piána spatřil Laška stát tři muže, z nichž jednoho znal. Byl to někdejší číšník z pražské Demínky, onen Ulman, který si v lázních říkal Kopecký, doprovázel ho ještě jeden muž, zcela plešatý mladík v civilu, bez kravaty, s vyjeveným výrazem, který mu byl zřejmě vrozený, protože mu zůstával, ať se dělo cokoliv, třetí byl uniformovaný člen Sboru národní bezpečnosti. Laška se vydal k nim.

Ulman se rozhlédl a zasmál se.

"Dobrý večer," řekl. "Co se tu děje? Nějaká maškaráda, panstvo?"

"Soukromá oslava, pane Kopecký," řekl Laška.

"Jsem major Ulman," zavrtěl oslovený hlavou. "Vy abyste někde chyběl, pane doktore..."

Fialka odsunul Lašku a postavil se přímo před majora.

"Pane majore," pronesl rázně, "prostory jsem si pronajal. Mám doklady. Ukažte mi povolení k prohlídce."

"Za prvé," ušklíbl se Ulman, "žádný nepotřebuju a za druhý, o vás mi nejde... Kdepak je pan Finger, rukavičky, národní správa? Á, tady vás máme, pane Fingere..."

"Chci mluvit se svým advokátem," pravil pan Finger, když na něm spočinul majorův pohled.

"Ale jděte, člověče...," řekl přívětivě major Ulman. "Někdo se vám vloupal do domu a naši chlapci byli náhodou blízko, tak zjišťovali rozsah škody a našli balíky nějakých kůží... A taky peníze a takový věci... Snad abyste nám vysvětlil, čí jsou..."

Finger se rozhlédl kolem, polkl a vykřikl:

"Čí by byly, čí by byly! Moje!" A pak zpomalil a ztichl: "Moje...!"

"No právě," souhlasil vesele Ulman. "Takže smím prosit?"

Finger nechápal, co tím major myslí. Ten ale jen ukázal na ošklivého plešatého mladíka.

"Tady kolega poručík Peňáz se o vás bude starat."

Ošklivý mladík přistoupil k Fingerovi a s nečekanou, vskutku překvapující zručností mu nasadil pouta,

"Poslyšte, Peňáz," zavrtěl Ulman hlavou, "vy chcete pána odvést v prostěradle? To asi není dobrej nápad, co říkáte?"

Poručík se zpitoměle podíval z nadřízeného na zatčeného a zase zpátky a pak národnímu správci rukavičkáren pouta zase sundal. Finger to považoval za svůj úspěch, promnul si zápěstí a řekl:

"Nejsem zloděj a můj advokát vám to dokáže."

"Už na vás čeká," souhlasil major, "budete v jedné cele. No tak, Peňáz, přece vezmete pana Fingera do šatny nebo kde má civil, tam se oblékne, teprve pak mu dáte klepeta, nebo jak jste si to představoval?"

Bylo zřejmé, že oslovený si nic nepředstavoval, protože toliko přikývl a postrčil Fingera k východu. Uniformovaný policajt, který vůbec po celou dobu nepromluvil, se vydal za nimi.

Ulman vyčkal, až zmizeli za dveřmi, a obrátil se ke společnosti. Laška si uvědomil, že shromáždění mužů a žen v prostěradlech a koupacích pláštích, od něhož se odlišovala jen Malvína Gruber-Brandová ve svém divadelním kostýmu, muselo působit opravdu groteskně, už proto, že značná část přítomných měla otevřená ústa; asi dvě dámy tiše plakaly, mezi nimi Irene. Ulman se uklonil.

"Bavte se dobře, panstvo," řekl. "Než vás přejde sranda."

Zavřel za sebou dveře.

Malvína zavrtěla hlavou a rozpřáhla ruce.

"Z jaké je to komedie?" zvolala a začala recitovat. Bedřich Somr udělal krok směrem k ní jako hypnotizovaný a Sabina se ušklíbla.

"Smrt jako advokát, figura cudná,
postava průhledná, mazlavá, svůdná,
jak už to chodívá v močálech u dna..."

Bylo jasné, že je po oslavě.

"Jsem unavená, unavená, unavená," řekla Sabina. Bergman poznamenal, že v Grandu či Embassy je jistě ještě otevřeno, ale na jeho myšlenku nikdo nereagoval; Malvína mávla rukou a odešla do šatny. Laška se rozhlédl a zjistil, že Irene už není v místnosti.

Zatímco Laška hledal svou ženu, řekl doktor Fialka své ženě:

"Chtěl jsem, abys měla hezké narozeniny."

"To se ti povedlo, děkuju..." řekla Sabina.

"Sabino, sama to vidíš, - kdybychom odtud odešli..." začal Fialka.

"Nepřemlouvej mě," usmála se Sabina. "Nikam nepůjdu. Já už utíkat nebudu."

"Všechno bude jen těžší..." řekl Fialka.

"Jako kdyby to bylo někdy lehké..." zavrtěla Sabina hlavou. "Půjdu do toho Grandu. Jdi napřed. Běž, Poldi, nech mě."

Fialka zaváhal, ale přikývl a odešel.

Mezitím Laška našel Irene, která už se převlékla -- neodlíčila se ale -- a byla na odchodu. Znovu ho napadlo, jak legračně by je viděla kamera a jak legračně je vidí Hospodin: nápadně nalíčená žena v civilu a skoro nahý muž, omotaný prostěradlem.

"Irene?" oslovil ji.

"Celý večer jsi se mnou pořádně nepromluvil," usmála se.

"Ani nevím," řekl Laška.

"Kein Problem," usmála se Irene znovu a odešla.

Sabina zastavila Lašku před šatnou.

"Mohl bys mě políbit?" zeptala se.

"Sabino, už jsme s tím přece skončili," řekl.

"Nenecháš mě tady samotnou. Oběsím se, jestli odejdeš."

"Ty jsi blázen..." řekl Laška.

"No a?" odpověděla Sabina. "Řekni mi něco nového."

7.

Bylo pozdě k ránu, ve vile Viola seděli Komarovskij v županu, Alice a Viktora a hráli karty u hráčského stolu, který kdysi Viktora našel u německého obchodníka, dal mu za něj deset korun a prodal ho Komarovskému za dva tisíce.

Viktora vyhrával, peníze se před ním vršily v neúhledné hromádce.

"Nějak vám to dnes nejde... Ani jednomu..." řekl.

"Už je pozdě. Nechceš jít někdy spát, Serži?" navrhla Alice. Pohladila Komarovskému stehno, věděla, že to má rád.

"Nu, ještě ne," odpověděl Komarovskij. "Ne."

Zavřel oči a zdálo se, že usnul.

"Vyber si kartu," řekl Viktora Alici.

"Nemám zájem," odpověděla, "už se mi nechce hrát, proč bych tě měla krmit, to mi řekni..."

"Nejde o hru. Kouzlo, cvičně... Dělej...

Alice si vzala kartu, obrátila ji lícem vzhůru a řekla, že je to žaludské eso.

"To nesmíš říkat..." zavrčel Viktora, "a neukazuj mi ji, jen si ji pamatuj."

"Nechce se mi, nudíš mě," odpověděla Alice, ale vytáhla z balíčku jinou kartu a zase ji do balíčku vrátila. Viktora zamíchal a pak obratným a neuvěřitelným pohybem vytvořil z karet vítězný oblouk, z něhož jedna karta vystřelila k Aliciným nohám.

"Zvedni ji," řekl, "Je to ona? Červená desítka?"

"Nevím," řekla Alice bez zájmu, "zapomněla jsem to."

"Pane bože, do čehos to duši vložil! Ještě jednou..." klel Viktora.

Komarovskij otevřel oči, vstal, napil se a přešel k oknu.

"Ticho..." řekl náhle. "Ano, je tu."

"Copak? Mňau, mňau?" zasmál se Viktora. Chvilku měl obavu, zda Rus jeho vtip přijme, ale Komarovskij si vtipu nevšímal.

"Ne, někdo bude zazvonit."

Obrátil se obličejem k nim.

"Teď..."

A skutečně, ozvalo se zvonění zvonku.

Alice shrnula karty Viktorovi do klína a podívala se z jednoho na druhého.

"Takhle brzo ráno?" řekla. "Kdo je to? Policajti?"

Ale Rus jen zavrtěl hlavou.

"Nene.Vypadněte. Bystro, bystro. Zadem. Viktor. Alica."

Viktora nekladl žádný odpor. Kouzelnickým pohybem složil karty do balíčku, vsunul si je do kapsy a zívl.

"Podle rozkazu..." řekl a vytratil se. Alice nechtěla odejít tak rychle, vzala Rusovu ruku a přiložila si ji k tváři.

"Serži, Viktora dělá pro fízly... Viděla jsem ho s Kvíčalou... Sedá s nima v baru..." řekla ponuře. Komarovskij však jen pokrčil medvědími rameny a dotkl se ukazovákem jejího nosu.

"Vot i čto?" řekl klidně.

"Mohl by nás shodit!" vyhrkla.

"Nět," řekl Komarovskij. "Bezopasno..."

"Nemluvím ti do toho, víš snad, co děláš. Ale přece si musíme věřit aspoň my..."

Alice počala mít pocit, že se zadusí. Komarovskij se usmál, přitáhl ji k sobě a políbil ji na obě tváře. Pak ji vedl k jejímu pokoji a marně protestovala, že ji drží příliš pevně a že to bolí.

"Věřit? A jak to stalo, holubičko, že zrovna ty jeho viděla hovořit s majorem? Kde ty tam vzala?"

"Náhodou...," řekla rychle, "musela jsem něco vysvětlit..."

"Nu, vot situácija," pravil. "Chuja pajmjoš, svoji ili nět. Ty náhodou, on náhodou."

Alice zavrtěla hlavou.

"Ty se s nima sám znáš, se všema z estébé, ale proč tam leze Viktora?"

"To není tvá starost," mávl Komarovskij rukou. Zvonek se ozval znovu.

"Kdo je to?" dupla nožkou. Komarovskij ji uchopil za ramena a otočil jako sošku na polici, když ji rovná do řady.

"Běž," řekl a postrčil ji ke dveřím.

"Kdo je to?" chtěla vědět Alice.

"Zmiz," odpověděl docela hrubě, vsunul ji do jejího pokoje

Za jinými dveřmi, venkovními dveřmi do vily, stála Irene a přemýšlela, zda se nemá obrátit a odejít. S každou sekundou v ní sílil pocit, že dělá hloupost, že je to všechno nesmysl a že se nad její hlavou houpá v šedivé síti ošklivý pavouk -- ale právě ve chvíli, kdy se obrátila a učinila první krok z prvního schodu, dveře za jejími zády se otevřely a těžká ruka dopadla na její rameno a otočila ji jako panenku.

"Nevzbudila jsem vás?" zeptala se Irene a vědoma si nevhodnosti té otázky, rychle dodala: "Já vím, že ano."

Komarovskij ji vedl do vily, jeho dotek byl překvapivě jemný a lehký, přesto cítila, že nemůže klást odpor.

"Nět," odpověděl. "Proč vy přišla? Vy neměla chodit."

Když vešli do veliké místnosti s mnoha koberci, Irene se rozhlédla. Na dvou velkých skříních sedělo několik koček, jedna obrovská bílá se na ni dívala a Irene začala pronásledovat představa, že v ní kočka vidí myš. Komarovskij jí vzal kabát, pak ji usadil na pohovce a sám se položil na koberec k jejím nohám. Na koberci působil ještě větší, než ve skutečnosti byl, tak trochu jako podivná padlá socha.

"Opravdu jsem vás nevzbudila?" opakovala hloupě a připadala si skutečně být myší. "Už vás nic nebolí po té havárii? Ani hlava?"

Komarovskij se posadil na koberci a svlékal si košili, pod kterou měl tílko bez rukávů. Irene sledovala hru mohutných svalů na jeho snědých pažích. To nemůže být obyčejný Rus, říkala si, není těm vojákům, které si dobře pamatovala, ani trochu podobný.

"Hlava bolí...," připustil Komarovskij, "někdy..."

Vstal, sáhl do příborníku, vytáhl jednou rukou dvě sklenice a pak láhev jakéhosi průzračného alkoholu.

"Vodku?" zeptal se, ale hned nalil.

Irene zavrtěla hlavou.

"Ne, raději nic...," řekla, "proto jsem nepřišla. Děkuju..." Nebránila se ale, když jí jemně vtiskl vysokou, těžkou skleničku do ruky. Mechanicky se napila a tekutina jí vehnala slzu do levého oka.

"Fuj," vzdychla. "Proč to pijete?"

"Kvůli duši, holubičko," řekl Komarovskij.

"Nebojte se, nechci se vás vyptávat...," řekla. "Víte, že se vás hodně lidí bojí? Přišla jsem, protože jsem s vámi chtěla mluvit o Laškovi...

"Ne. O Láške nemluv," zavrtěl Rus hlavou, ale pak se zamyšleně zeptal: "Ty máš ho ráda?"

Irene přikývla.

"To je zvláštní," zasmála se, "Ještě před pár lety bych byla snad ani nerozeznala, jestli mluvíte česky nebo rusky. A teď slyším, že mluvíte česky s ruským přízvukem..."

Komarovskij rozpřáhl ruce a začal rusky přednášet.

"Posledňaja tuča rassejanoj buri...
odna ty nesjošsja po jasnoj lazuri,
odna ty navodiš unyluju těň,
odna ty pečališ likučnyj děň."

"Co je to?" zeptala se Irene.

"Stichi, Puškin," usmál se on.

Irene nerozuměla ani slovo, jen chápala, že jde o básně. Rus měl zvučný, trochu ochraptělý hlas a verše zněly maličko jako píseň. Cítila, že jsou to verše milostné a že není správné, aby je poslouchala. Začala proto mluvit německy.

"Mám ho ráda. Ich liebe ihn, innigst. Ale on se mnou jenom žije. Tady je pustá země, on má snad svoje poslání, ale já... chtěla bych být rozumná, víte, ale nedovedu to. Vy - vy dva se setkáváte, pijete spolu, jste snad přátelé. Ale jste lidé z jiné planety... Mluvíte spolu? Laška neumí mít opravdové přátele, má jen lidi, se kterými pracuje nebo kterým pomáhá... Možná vzkřísí opravdu ty zdejší lázně, ale... já jsem sama. Bojím se tady. Ich bin hier allein..."

Komarovskij naslouchal a pak začal:

"Burja mgloju něbo krojet,
vichri sněžnyje kruťa,
to kak zvěr ona zavojet,
to zaplačet, kak diťa
to kak putnik zapozdalyj
k nam v okoško zastučit...
To po krovle obvetšaloj
vdrug solomoj zašumit..."

"Ich wollte, dass er mich liebte! Chtěla jsem, aby mě miloval," říkala Irene německy, "ale nedokázala jsem to... snad na to zapomenu... Chci se o to pokusit. Potřebuju lásku. Miluj mě... Schlafe mit mir... Jak ti říká ta... ta černá, diese schwarzhaarige... Serži...?"

"Nedělej to," řekl Komarovskij česky. "Nemluv o Láške. Mám rád Lášku. Ale i tebe mám rád. Jinak. To nesmíš udělat..."

"Ich liebe ihn doch auch," odpověděla. "Člověk přece nemůže chtít, jen co může... co smí... musí chtít i co nemůže -- nebo ne? Mein Gott, žila jsem úplně jinak, ale... nemůžu tak už žít dál."

Nebylo jasné, zda jí Komarovskij opravdu rozuměl, protože jí znovu neodpověděl a přešel do ruských veršů.

"Tebja ja videl tolko raz, ljubimaja,
no tolko raz mečta s mečtoj vstrečajutsja,
v mojej duše ljubov neutolimaja
gorit i ne končajetsja..."

Irene se nadechla, vstala, stáhla šátek, který měla kolem krku, rozepnula knoflíky svetru, odložila svetr na opěradlo pohovky a sáhla na knoflík sukně. Komarovskij se na ni díval, klekl si před ni a vzal ji za obě ruce.

"Já prosím tebja - nedělej to..." řekl. "A přitom - ja tebe ljublju. Život prázdný a špinavý. A ty čistá a jiná."

"Bojíš se mě?" užasla Irene.

"Ne... Ne bojus." Usmíval se. "Ale Lášku mám rád... ale tebe mám taky rád. Prosím tebe, ty zachraň mě, ty mi pomoz... Ty jediná můžeš... Znaješ, já... ja umiraju, každý den umiraju..."

Položil jí hlavu do klína a vtáhl vzduch jako pes.

"On v nebezpečí," šeptal.

"Takový jsi? To jsem nečekala... Ale jemu - jemu se nesmí nic stát! Slibuješ?" požádala.

"Nic se mu nestane... Zachraň mě, spasi meňa," zašeptal Komarovskij. Irene se chvilku dívala, jak jí ten velký muž klečí u nohou. Potom ho pohladila po vlasech, které jí připadly drsné jako srst nějakého zvláštního zvířete, vstala a začala se svlékat. Komarovskij počkal, až byla nahá, pak vstal a objal ji. Voněl opravdu trochu jako zvíře, pomyslela si.

MINULÁ KAPITOLA: Jarní vody II. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL