Nový rok si jistě (téměř) všichni přejí lepší a radostnější, ač pokračování a reprízám se bohužel nevyhneme. Politika a politici jsou ovšem zrcadlovým obrazem voličů, ať se nám to líbí nebo ne. (Střih!)

Dopřeji spoluobčanům Nový rok, státní svátek, který nikoho nic nestojí, aby si, dle vlastního výběru vydechli, nebo se vyspali z kocoviny. Sám zkusím prvního dne roku 2007 dodatečně zauvažovat o tom, co opravdu důležitého loňský rok všem na zeměkouli přinesl, případně co pokračovalo, bude pokračovat a jaký význam to vše pro zeměkouli a pro všechny na ní, asi má. Nejsem zelený, politicky ani věkově, to mohu slíbit předem.

Připadá mi, že ze všeho, co se v loňském roce událo, ovlivní naši existenci v budoucnosti hlavně dva fenomény: Pokračující takzvaná válka s terorismem prezidenta Spojených států a hrstky jeho údajně neoliberálních kamarádů a rozhodný návrat Ruska do světové politiky -- mocenské i hospodářské. Ve skutečnosti je to tak, že hospodářská politika Rusku dveře do mocenské politiky otevřela i když samotný hospodářský a mocenský potenciál země zatím objektivně na postup do světové extraligy nestačí. Ke každému ze zmíněných fenoménů přihodím pár vlastních myšlenek, laskavý čtenář se k nim, bude-li chtít, postaví dle vlastní úvahy.

To, co prezident Spojených států zvyknul nazývat válkou s terorismem, začínají někteří označovat za začátky třetí světové války. Poprvé se tak vyjádřil Newt Gingrich, bývalý předseda poslanecké sněmovny USA, nyní člen výboru Pentagonu pro obrannou politiku. Postupně se přidali izraelský velvyslanec při OSN Gillerman, prezident USA G. W. Bush a někteří britští i američtí politici, částečně i předseda britské vlády Blair. Až na posledně jmenovaného jde o politiky, kteří si donedávna řikali neokonzervativci, v poslední době se začal užívat termín neoliberálové. Mně se zdá, že oba výrazy jen dezorientují a zlehčují dobré tradiční pojmy konzervatismu a liberalismu.

Nesmiřitelným násilnickým protivníkem liberálního, západního demokratického systému, usilujícím zničit západní civilizaci je podle této teorie militantní islamismus, údajně jakýsi přímý následník totalitních hnutí dvacátého století, tedy komunismu a nacismu. Ať už s tímto srovnáním někdo souhlasí, či ne, některé argumenty teoretiků třetí světové války jsou silné.

Už dnes probíhají boje na několika místech současně -- od palestinských území, přes Libanon, Irák až po Afghánistán, přičemž na pokraji války stojí i Irán. Současně útočí islámští teroristé v Izraeli, ale také v Británii, USA, Španělsku, na Filipínách, v Indonésii a jinde. Všechny tyto konflikty jsou údajně propojené.

Namítnout lze například to, že Saddám Hussein původně vstoupil do politiky jako jakýsi svého druhu socialista, to bylo tehdy více v módě, než nějaké náboženství. K islámu se přiklonil z praktických důvodů později ve své pestré kariéře; vyznavačem politické islamistické ideologie nebyl vlastně nikdy. Že invaze z vůle současného prezidenta USA G. W. Bushe, který tvrdí, že Američané (spolu se svými spojenci) jsou v Iráku ve snaze zachránit západní civilizaci a obdařit Iráčany demokracii, ve skutečnosti proměnila Irák ve vítané působiště islámského fundamentalistického teroru a sektářských válek. Že ti, kdo na západě dříve vinili islámské sunnity z radikalismu a teroru, především vůči šiítům, dnes naopak obviňují z fanatického sektářského vraždění šiíty. Že v iráckém exilu dříve pokojně žil i šiítský vůdce Chomejní, dokud se nevrátil svrhnout režim v sousedním Iránu. Že Bushova protiteroristická invaze do Iráku míru teroru ve světě výrazně zvýšila. Že také vyvolala v Iráku krvavý a nenávistný konflikt mezi šiítskými a sunnitskými extremisty. Z údajných amerických snah o demokratizaci irácké společnosti se asi dosud nejvíc radoval Usama bin Ládin.

Paralela mezi nacismem, komunismem a islámským fundamentalismem, jako nesmiřitelnými nepřáteli západní civilizace, je ovšem silná. Nevyplývá z ní ale nevyhnutelná nutnost třetí světové války. Konec konců po světové válce s nacismem následovala v střetu s komunismem válka studená a tu prohrál bolševický systém ze dvou důvodů: Nebyl schopen svým občanům poskytnout slibovanou prosperitu, už vůbec ne srovnatelnou s prosperitou západních demokracii a nezbyly mu ani dostatečné prostředky k úspěšnému soupeření ve vývoji prostředků na válku a na účinnou obranu proti nim. V lepším případě by islámský fundamentalismus, jakási primitivní ideologie středověkého typu, nabízející svým přívržencům nanejvýš blahobyt prostřednictvím mučednictví a tudíž až po smrti a na onom světě mohl nakonec dopadnout podobně. Dlouhodobě to sotva bude lákavá perspektiva pro mladé, věřící muslimy, stejně jako nebyl pro mladé komunisty lákavý nenaplněný socialistický blahobyt. Má generace zažila vzestup i pád nacismu, vzestup i pád komunismu a nejsem si jist, zda se někdo z ní ještě dočká pádu fanatického islamismu. Bránit se mu ale budeme muset asi dost dlouho.

Kdo si ještě vzpomíná, že loňský rok začal ruským úderem proti vítězům "oranžové revoluce" na Ukrajině? Otočením kohoutku plynovodu donutili Putinovi lidé, ovládající státní podnik Gazprom, ukrajinské politiky přijmout v průběhu několika dnů ruské cenové podmínky. Těch několik dnů znamenalo také dočasné narušení dodávek plynu zákazníkům v Evropě a to probudilo EU i USA. Od té doby, tedy po celý uplynulý rok, se obě marně snaží přesvědčit prezidenta Putina, či vedoucí představitele Gazpromu, aby otevřeli své plynovody i "třetím" dodavatelům, tedy zemím jako Kazachstán, či Turkmenistán, jež by se tak mohly stát alternativními dodavateli Evropy. Rusko je největším světovým producentem fosilní energie a je také vlastníkem a provozovatelem největší světové sítě produktovodů, což západním demokraciim silně komplikuje možnosti distribuce a dopravy i z jiných asijských pramenů. Zákazníky si Rusové mohou vybírat a také na tom pracují. Zatím se jim zdá západní svět, včetně Japonska spolehlivější, než třeba Čína. Zatím. Konec konců, Čína neuteče.

Před prezidentskými volbami v roce 2008 v nichž by, podle současně platné ruské ústavy, Vladimír Putin už nemohl kandidovat, vše nasvědčuje tomu, že svou moc a popularitu posiluje a konsoliduje tak, aby se mohl stáhnout a z pozadí řídit své spolehlivé nástupce. Hlavními nástroji konsolidace jsou ropný a plynárenský průmysl. Tam si také své případné nástupce pěstuje. Po letech Jelcinovské anarchie, kdy se obrovské majetky soustředily do rukou tehdejšího prezidenta, jeho rodiny a relativně malé skupiny takzvaných oligarchů se Jelcinovu nástupci Putinovi podařilo odbojné oligarchy vytlačit ze země, nebo uvěznit. A s pomocí soudní moci před očima bezmocného demokratického světa soustředit ropný a plynárenský průmysl znovu do rukou státu, který energetiku úspěšně využívá k politickým stejně jako ke komerčním cílům.

Od loňského novoročního dne tak pocítili sílu ruské moci vedle Ukrajinců a EU také bezmocné oběti, jako Moldávie či Gruzie. Bělorusko je na řadě. Ukrajina má novou vládu, jíž předsedá chráněnec Ruska a donedávna rival prezidenta Juščenka, poražený v "oranžovém" převratu, Janukovyč, odbojná Gruzie platí za energii víc než Arménie, ač plynovod do Arménie přichází z gruzínského území. O nějakém otevření ruských potrubí pro plyn z Turkmenistánu, či Kazachstánu nemůže být ani řeči, ať si americký viceprezident Cheney mluví o vydírání, či EU o čem chce. Pobaltské vlády, s polskou na čele, mohou protestovat proti výstavbě nového produktovodu z Ruska po dně Baltu do Evropy, jenž míjí jejich země. Výstavbu řídí v ruské firmě sedící bývalý německý kancléř a stále přítel prezidenta Putina, Gerhard Schröder.

Uprostřed roku se konala pravidelná schůzka hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Nikoli sedmi, jako dosud, nyní jich je již osm, ač ta nejnovější má k hospodářsky nejvyspělejším zatím dost daleko. Nicméně, setkání se konalo v domovském městě ruského prezidenta, Petrohradě a Vladimír Putin předsedal. Nějaké ústupky se nekonaly. Na ruské občany petrohradská show nepochybně zapůsobila a Putinova popularita doma je bezkonkurenční.

Nás se zatím týkaly jen menší operace. Například úsilí Gazpromu získat pro sebe tolik podílů v energovodech, kolik je jen možné. Ve spolupráci s německými partnery, jimž jsme před časem podíly na našem území prodali, se to Gazpromu podařilo. Kromě Česka také na Slovensku a v Maďarsku. Naše závislost se zvýšila a také poněkud stoupla cena plynu.

Jak ale rok utíkal, zatímco jsme doma unaveně sledovali nevelkolepé pokračující čistky a reorganizace v rámci trvajícího zdánlivého bezvládí, ruská energetická expanze ve světě pokračovala na dálném (severo)východě. V Barentsově moři například po několikaletých vyjednáváních se Rusové nakonec rozhodli vyloučit zahraniční podnikatele z účasti na výstavbě obrovského Štokmanského projektu těžby plynu. Američanům to nejspíš nebude lhostejné.

Největší obchod ale Gazprom uzavřel po dlouhých a tvrdých jednáních kolem výstavby ropného a plynárenského projektu Sachalin 2. Holandský koncern Shell, jenž dosud vlastnil 55% projektu, musel spolu se svými japonskými partnery Mitsui a Mitsubishi odstoupit Gazpromu majoritní podíl. Shell smí zůstat provozovatelem podniku, při němž se ropa a plyn dopraví nejdřív z těžních věží na pevninu a pak povede podél celého ostrova do ropného terminálu, dále do zařízení na zkapalňování plynu -- prvního v Rusku. Britská, holandská a japonská vláda asistovaly při vyjednávání, jež provázely ruské hrozby, že pro ohrožení životního prostředí odeberou provozní firmě licence. Nakonec smlouvu potvrdil sám Vladimír Putin, holandská firma ji dostala včas před Ježíškem (nikoli před Dědou Mrázem, ten teprve bude) a všechny hrozby padly. Podle jistého vysokého ruského představitele bylo vrácením kontrolního balíku akcí vládě znovu nastoleno právo. Tentýž nejmenovaný vládní představitel dodal, že v Rusku právo a zákon nejsou totéž. To už nějaký čas ví bývalý ropný oligarcha Chodorkovskij, jehož nyní začali obviňovat z dalších zločinů.

Nepodařilo se mi zjistit, zda onen nejmenovaný představitel nebyl 'můj přítel` Viktor Christěnko, s nímž jsem se skamarádil, když jsme na Krymu, kam mne za sebe poslal prezident Havel, spolu pracovně snídali. Mně se tehdejší místopředseda ruské vlády pro ekonomiku zamlouval, teď je ministrem průmyslu a energetiky a v takovýchto choulostivých jednáních podle všeho dost často mění názory. Když holt ten průmysl a hlavně energetika jsou zřejmě důležitější, než celé hospodářství...

Žerty stranou, domnívám se, že oba fenomény, které jsem zmínil, byly opravdu nejdůležitější události uplynulého roku. Snad nám to také připomene, proč Japonsko už od konce světové války marně usiluje o vrácení Kurilských ostrovů, o Sachalinu ani nemluvě. Také bychom si měli uvědomit, jaký význam pro nás má a bude mít jaderná, ale i další alternativní zdroje energie.

Česko je malý a nepříliš vlivný stát. Proto je dobře, že jsme členy NATO i EU. Jen se obávám, že ani jedna z těchto institucí se dosud nebyla schopna přizpůsobit situacím, jež bude v zájmu svých členských zemí muset účinně řešit. S rizikem, že se opakuji, připomenu, že obrana před terorismem v takzvaném globalizovaném světě (to je cosi jako polní feldflaška) a zajištění svobodného rozvoje otevřených společností "západního" světa si vyžádá v obou organizacích vynaložení nesmírného úsilí a prostředků, včetně času. Bude třeba promyslet a vytvořit účinnou strategii, fungující koordinaci a spolupráci bezpečnostních a zpravodajských služeb. Bude třeba vyvinout a využívat nejmodernější techniku, ale také hospodářské strategie, které nesvážou ekonomiky (především menších) členských zemí, ale budou schopny nejen pružně reagovat na vývojové trendy, ale také je předvídat a vytvářet. Loajalita členských států vůči organizaci je samozřejmě potřebná. Ale potřební budou i partneři k prosazování společných zájmů. Dříve nebo později to pochopí i dnešní rakouští odpůrci jaderné energetiky, bojující jakousi partyzánskou pseudoválku proti vybraným sousedům. To je cosi jiného, než pod hlavičkou jakési neexistující společné zahraniční politiky pendlovat mezi vládami zemí Blízkého a Středního východu a omlouvat karikatury v provinčních periodikách členských zemí. Stále si nejsem jist, zda EU potřebuje společnou zahraniční politiku, zato jsem si jist, že takovou nemá. Domnívám se ale, že bude potřebovat pár zkušených politiků ve funkcích komisařů pro hospodářské strategie a pro obranu před aktuálními hrozbami. Obávám se také, že Česká republika, i kdyby měla politickou vůli a věděla jak, sama sotva něco prosadí.