Mají kandidáti absolutoria střední školy možnost v průběhu studia tyto a další vlastnosti získat, případně upevnit? Zastánci a odpůrci testovacího systému i jednorázového zkoušení formou "zkoušky dospělosti" by si měli ujasnit, zda lze některé z těchto požadavků zavedenými a nově připravovanými formami skutečně prověřit.

Středoškolská zkouška s tímto synonymem v názvu má svůj letitý kredit. Maturitní vysvědčení potřebuje uchazeč o vysokoškolské studium, v pracovněprávních vztazích je dokladem o kvalifikaci. Vzhledem ke změnám ve školské legislativě už bylo mnoho řečeno na téma formy a obsahu této poněkud zvláštní, ale tradiční akce. Až se zdá, jako by poslední akt středoškolského studia byl důležitější než několikaleté studium samotné. Přitom však téměř každý, kdo uvedený obřad na vlastní kůži absolvoval, vám pravděpodobně potvrdí, že "zkoušku dospělosti" mnohdy prožívali více samotní pedagogové než jejich zkoušené ovečky.

Častokrát slyšelo studentstvo škol středních od svých pedagogů onu památnou větu: "S takovou vás k maturitě nepustím!" Mnoho bezesných nocí strávil nejeden pedagog nad promýšlením přístupu, jak mnohé studenty alespoň částečně naučit těm nejjednodušším odpovědím na sadu tzv. maturitních otázek. A s jakými obavami očekávali v minulosti mnozí páni středoškolští profesoři jmenování předsedy maturitní komise. S velkým ulehčením pak vesměs přivítali spásnou informaci, že onen obávaný komisař není nositelem shodné aprobace.

O významu maturity pro utužení rodinné a společenské solidarity by mohl být podán také nejeden důkaz. Spoustu iniciativy například vyvinuli často bezejmenní tvůrci všemožných baterií vypracovávaných otázek, které se dědily ze studentské generace na generaci. Jakou nevšední aktivitou překypovala řada všech možných i nemožných rodinných příslušníků při shánění, psaní a kopírování těch zcela určitě zaručených témat písemných prací. Dalo by se říct, že to snad byly jediné hmatatelné výsledky byť neorganizovaného samostatného postgraduálního studia střední i starší generace. To vše a ještě mnohem více bylo podniknuto pro zdárný průběh pouhé jednorázové zkoušky.

Rovněž společenský, a dokonce ekonomický přínos maturit byl a je nesporný. Nevšední péče bývá totiž věnována přípravě občerstvení členů maturitní komise. Maturity prospěly i rozvoji řemesel, neboť švadleny šily ty nejvhodnější róby pro onu slavnostní příležitost. Probíhalo stužkování, maturitní sbírky, plesy. Stávalo se a stává, že se kromě organizace uvedených akcí zapojili budoucí adepti i do vlastního studia. A to zejména tehdy, když se nazpaměť učili odpovědi na desítky vykutálených otázek, neboť studijní program závěrečného ročníku střední školy bývá většinou zaměřen na obsah maturity.

Tradice má vskutku pevné kořeny. O významu maturity dodnes pochybuje jen malá část veřejnosti. Nelze se tudíž divit, že i mnozí pedagogové, nositelé inovačních přístupů, usilovně přemýšlejí jak jednorázový zkušební akt povýšit na objektivní evaluační prostředek. Jednorázová zkouška však zůstane jednorázovou zkouškou, i když se rozroste o dvojče v podobě tzv. státní maturity. Ministerstvo školství už za chystanou reformu zaplatilo pár desítek milionů. Přičemž i jeden bývalý ministr o smysluplné existenci tohoto zkouškového klání veřejně zapochyboval.

Co vlastně od onoho examinátorského aktu jeho tvůrci očekávají? Pokud se domnívají, že se jeho prostřednictvím mohou dopídit srovnatelných údajů o úrovni znalostí středoškolských studentů, pak nepochybně zapomněli na svůj vlastní prožitek z jakéhokoliv dílčího prověřování. Stávající "školní" maturitní zkouška rozhodně nezkoumá komplexní znalosti, vesměs se nezabývá tvůrčími schopnostmi studentů, nesleduje až na výjimky interdisciplinární vazby.

Je všeobecně známo, že výhodu při přípravě mají především typy adeptů s velkou kapacitou bezprostřední paměti. Když navíc uvážíme celkovou atmosféru provázející přípravu a průběh zkoušky, lze s úspěchem pochybovat o dodržování duševní hygieny a z toho vyplývajícího ovlivnění samotných výsledků. Navíc se tak zřejmě vytváří tolik rozšířená představa, že osvojování znalostí není celoživotním procesem, ale taktéž jednorázovou záležitostí pokud možno v co nejkratším období.

Připravovaná "státní" maturita využívá výhod standardizovaných testů. Získané údaje mohou za jistých okolností sloužit k ověření rozsahu znalostí a úrovně logického myšlení studentů na jednotlivých typech škol. Přibližnou interpretaci lze však s úspěchem formulovat i bez průběhu zaváděného zkušebního aktu. Informační hodnota tudíž nebude příliš zásadní. Skryté nebezpečí stanovených obsahových okruhů jakékoliv zkoušky tkví v následném účelovém zaměření výuky na požadovaná typová řešení a tím i na zúžení škály možností přístupu k učivu. Problematickým se jeví i samotný vztah učitelské veřejnosti k připravovaným změnám.

České základní a střední školy mají a budou mít řadu problémů s výběrem základního učiva, s jeho didaktickým zpracováním do podoby školních vzdělávacích programů, a především s výrazně se měnícím vztahem žáků a studentů k osvojení jeho obsahu. Pasivní přístup ke studiu, nízká úroveň vnitřní a vnější motivace ke vzdělávacímu procesu, a zejména obtížné získávání návyků průběžné přípravy úzce souvisí se změnami v oblasti společenských priorit. Stále je v podvědomí veřejnosti zakotvena představa, že smyslem vzdělávacího procesu je zisk příslušného vysvědčení. Školská praxe je ve znamení obsahových změn, změny formální zůstávají stranou pozornosti.

Bylo by ve věku výpočetní techniky skutečně tak obtížné zbavit maturitní zkoušku její glorioly a začít budovat podstatně levnější a objektivnější systém prověřování schopností, dovedností a znalostí středoškolských studentů? Snadná cesta se přece sama nabízí v pouhém dlouhodobém sledování, evidování a archivování všech dosahovaných výsledků v průběhu celého čtyřletého studia. Jak by asi prospělo úrovni vzdělávacího procesu a návykům soustavné přípravy, kdyby se do závěrečného hodnocení absolventů započítávaly prostřednictvím jednoduchého bodovacího systému výsledky všech dílčích zkoušek, všech písemných projevů, všech studijních iniciativ, všech výsledků předmětových olympiád, veškeré studentské tvůrčí činnosti, zejména tvorby projektů, zkrátka všech aktivit, které lze považovat za hodnotitelné prostřednictvím několikastupňové škály. Nebyla by to při závěrečném součtu a po předložení průkazného studentova portfolia ta nejlepší zkouška dospělosti?

Její adept by totiž prokázal i posun v oblasti morálně-volních vlastností -- vytrvalost, cílevědomost, schopnost adaptace, snahu o změnu. Snad by k takovému doloženému souboru informací mohly konečně více přihlédnout i vysoké školy v přijímacím řízení. Lze namítnout, že navrhovaný systém otevírá prostor pro možnou korupci. Prostřednictvím volených zástupců studentů ve školní radě s náplní garance objektivity hodnocení, by mohla být etická stránka celého procesu zajištěna.

Vlastní závěrečná zkouška by probíhala jako obhajoba kreativní písemné práce se zaměřením na řešení konkrétního problému a dále všech prokázaných tvůrčích aktivit i dosažených výsledků v dílčích prověřováních z předchozích ročníků studia. Kandidát absolutoria by měl prokázat i ty znalosti, které nebyly v rámci průběžného hodnocení na patřičné úrovni. A naopak splnění stanoveného hodnotícího limitu v kratším časovém období by mohlo být základním předpokladem pro případné zkrácení doby středoškolského studia. Náklady na takto pojaté absolutorium střední školy by byly minimální. Navíc by tímto opatřením školství zdůraznilo veřejnosti doposud značně nedoceňovanou skutečnost, že výuka (a zkouška je nepochybně její součástí) probíhá obyčejně v kratším časovém úseku, učení pak po celý život.