V některých parametrech a v přístupu k nim se stávající experti MŠMT vracejí někam k Herbartovi, a v převažujících dominantách věcných kamsi přímo do středověku. Jako kdyby setrvalým ideálem pro žáka a pak maturanta bylo stát se jakýmsi tibetským memorujícím modlicím mlýnkem. A navíc jako kdybychom ani nebyli z hlediska společenských priorit už v 21. století!

Pokud jde o zřetel k exaktnosti: I ti studenti, kteří se orientují na humanitní obory, musí si uvědomit, že v určitých kontextech je třeba přesně respektovat "pravidla" a zavazující postup práce. Jen ilustrativně: jediný chybný údaj --- a požadované informace se na dispeji počítače neobjeví. A pokud mají být maturity prověřovacím sítem pro všechny uchazeče o vysokoškolské studium, nelze si dobře představit, jak splní své sny o dalším životě zájemci o obory uměnovědné, fyzkulturní, ale i ty technické, když povinný tlak je výlučně na jazyky.

Stávající jazyková kultura je přitom u nás "vepsí". V médiích, ale i na veřejnosti přestal být jazyk respektující spisovnost normativním požadavkem řečového projevu. Hodně nám ta sebekontrola -- nejen ve vlastním vyjadřování -- chybí! Dokonce kulturní pracovníci, reportéři, ale i mluvčí rozmanitých institucí prokládají své -- nejednou stereotypní, ne-li vágní -- informace jako dovažek neartikulovanými zvuky, pospolu s výrazy, které v daných kontextech nemají žádnou sémantickou hodnotu ("vlastně", "jako", "v podstatě" aj.). Nejednou to vypadá, jako kdyby předtím běželi odněkud zdola po schodech, až na nějaký stupínek u tabule v nějaké třídě, kde čekají udýchaně na nápovědu z pléna... Spíš než znalost vybraných titulů knih a jejich autorů potřebujeme solidně vedené hodiny rétoriky; a z tohoto hlediska také by se měly hodnotit řečové výkony u maturit. O citlivém a sugestivním vedení ke kultivované četbě po celou dobu školní docházky nemluvě.

Stávající "testovací" přístup dokládá bohužel jen jedno. Že kdo se chce dostat dál -- ať už na základním stupni nebo před vysokou školou -- nemusel by chodit nikam do žádné řádné školy, protože "tutovku" pro další studium mu snáz a účinněji za úplatu nabídnou kurzy, které dokonce nemusí tak často navštěvovat, jako tomu je u běžných škol. Stačí být včas upozorněn na odpovídající "fígle" a triky možných zkušebních testů; vše ostatní vypadá pak jako pouhý "balast". K čemu pak je vůbec systematická výuka na našich školách, jsou-li nakonec ke studijnímu úspěchu zapotřebí výlučně paměťové dispozice kvalifikující mnohem spíše jen pro soutěže, v nichž je třeba znát faktografické detaily na úrovni odpovídající příkladně tomu, kdy kdo kde vstřelil vítězný gól ve vrcholné soutěži, případně kdo a kdy režíroval film, v němž sice účinkoval Hurvínek, ale nikoli Žerýk...

Kde se nám ocitlo to volání po kvalitě, komplexnosti hodnocení, ale též potřeba vzdělávat pro další život? Jak to, že se těm odborníkům na školské reformy z jejich zorného pole vytratili jak problémově a tvůrčím způsobem orientovaní žáci a studenti, tak také zítřejší potřeby naší společnosti? Copak má být v českém školství ideálem pro zítřek výlučně na pár triků předem vycvičený model "papoušek"?!