Evropské integraci bývá vytýkáno, že se jedná o projekt uzavřených bruselských elit, které narušují demokratické základy jednotlivých národních států. Proces evropského sjednocování však v mnoha směrech paradoxně kopíruje právě historický vývoj národních států. Novodobé národy nevznikly v Evropě samy od sebe, nýbrž byly od počátku rovněž umělým projektem úzkých elitních skupin. Stačí si jen vzpomenout na hrstku obrozenců horlivě překládajících každé německé slovíčko do znovu se rodícího českého jazyka, kteří neváhali strávit celý svůj život přesvědčováním ostatních obyvatel, jaké že to má výhody být najednou Čechem.

Je pravda, že současná Evropská unie skutečně trpí jistým demokratickým deficitem. To byl ale v určitém stadiu jejich existence případ i všech evropských národů. Podobná kritika vůči Evropské unii je přitom částečně nespravedlivá. Když před padesáti lety podepisovali zástupci šesti zemí Římské smlouvy, nikdo o demokracii na evropské úrovni neuvažoval. Rovněž i praotcové evropské integrace jako Schumann, Adenauer nebo De Gasperi chápali vytváření nadnárodních struktur naopak jako pojistku vnitřní demokracie jednotlivých států v ošemetné situaci, kdy v západní Evropě radikálně sílily komunistické strany. Požadavek na vnitřní demokratizaci Evropské unie je tak relativně nový a je nutno vidět, že Unie postupuje v tomto ohledu mnohem rychleji a flexibilněji, než to činila řada národů, které se k dnešní demokratické podobě propracovávaly někdy i dlouhé desítky let a nevyhnuly se přitom řadě tragických přehmatů.

Ani ti nejradikálnější kritici však nemůžou zpochybnit nepřehlédnutelné úspěchy evropského sjednocování. Díky sbližování západoevropských států se v těžkých časech poválečného hospodářského rozvratu podařilo udržet a následně rozšiřovat specifický sociální model a to až do té míry, že je současná Evropská unie prostorem s nejšíře definovanými sociálními právy a jistotami na světě.

Rozvíjení základních principů evropského sociálního modelu, jehož kořeny leží hluboko před vznikem moderních národních států, umožnilo při současné podpoře hospodářské dynamiky poválečné uskutečnění "evropského zázraku", který nebyl dodnes překonán. Sociální zabezpečení se stalo vymahatelným právem a přestalo být ponižujícím aktem milosti individuálních dárců. Garance minimálního příjmu, bydlení, zdravotní péče, vzdělání a základních sociálních jistot pro takřka veškeré obyvatelstvo, ne již jen pro vybrané skupiny, vytvořily v Evropě unikátní mix ekonomického zisku a sociálních jistot, díky kterému je starý kontinent dodnes regionem se světově nejvyšší úrovní blahobytu. Další rozvíjení specifického sociálního modelu tak musí i v budoucnosti patřit k předním evropským prioritám.

Evropská unie se ale ani po padesáti letech své existence nemůže vzdát své zcela původní úlohy. Nesmí zapomenout na starou masarykovskou pravdu, že podobné organismy se udržují na principech, na kterých vznikly a musí i dále vyvažovat jednotlivé národní egoismy a otupovat leckdy nesmyslné "národní zájmy". Paradoxem přitom je, že jsou to právě takzvané "národní zájmy", které jsou ve své podstatě mnohem elitářštější a nedemokratičtější, než celá evropská administrativa.

Takřka ve všech případech, kdy politici horlivě řeční o potřebě bránit jakýsi "národní zájem" před zvůlí bruselských úředníků, jsou pod tímto univerzálním pojmem schovány výhradně zájmy specifických společenských skupin. Právě tyto skupiny pak vyvíjejí značnou snahu o to, aby právě jejich partikulární zájem byl povýšen do pozice celonárodní priority. Jaký zájem má např. pařížská sekretářka na existenci nebo zrušení dotací pro francouzské zemědělce, jedné z nejznámějších "národních priorit" v rámci EU? Pochopitelně vůbec žádný. To ale samozřejmě neznamená, že by ona sekretářka přestávala být Francouzkou.

Není divu, že proces evropské integrace a demokratizace, jakkoli těžkopádný a složitý, nachází nejsilnější kritiky zejména tam, kde zrovna nevyhovuje rozvětveným vlivovým skupinám, jež jsou někdy silně prorostlé s institucemi jednotlivých národních států, které pak využívají pro prosazování svých vlastních priorit. To vše samozřejmě bez potřebné demokratické kontroly. Někdy se v této souvislosti hovoří dokonce o stádiu "predemokracie", ve kterém se současné národní státy nachází, a které může být překonáno právě jen pokračující evropskou integrací a demokratizací.

Nezbývá tak, než doufat, že prohloubení demokracie na celoevropské úrovni spojené s důrazem na sociální rozměr tradičních kontinentálních hodnot pomůže Evropské unii i v budoucnosti plnit její původní úlohu pojistky před vrtochy vnitřní politiky jednotlivých členských zemí. Jsou to totiž národní státy, a nikoli Evropská unie, které nesou odpovědnost za všechny evropské katastrofy 20. století.