Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací předložil úplně odlišnou vizi než já. Jde o to, zda hodnoty a instituce, které vznikly během západního osvícenství, jsou potenciálně univerzální, anebo jsou omezeny jen na určitý kulturní horizont. Huntington argumentuje, že takové politické instituce, jaké známe na Západě, jsou produktem určitého druhu západoevropské křesťanské kultury a že mimo tuto kulturu nikdy nezakoření.

Avšak vědecká metoda, na jejímž základě vznikla naše moderní technologická civilizace, jakmile byla vynalezena, stala se majetkem celého lidstva. Otázkou tedy je, zda mají principy svobody a rovnosti, které považujeme za základ liberální demokracie, také takovou všeobecnou platnost.

Věda je kumulativní: nezapomínáme vědecké objevy. Ty vytvářejí hospodářský svět, protože technologie vytváří horizont možností ekonomické výroby. Hospodářský pokrok vede k vzrůstu životní úrovně, která je všeobecně žádoucí. Každoročne se snaží miliony lidí přestěhovat se do západní Evropy a do dalších rozvinutých zemí, protože vidí, že možností pro lidské štěstí je daleko více v bohaté společnosti než v chudé.

Touha po liberální demokracii není zpočátku tak všeobecně rozšířená jako touha po hospodářském rozvoji. Avšak mezi úspěšným hospodářským rozvojem a rozvojem demokratických institucí je silná korelace. Konečným aspektem modernizačního procesu je pak oblast kultury. Všichni chtějí hospodářský rozvoj a ten podporuje demokratické instituce. Na konci modernizačního procesu však nikdo nechce kulturní uniformitu.

Život v současných liberálních demokraciích je definován tím, že se v něm neustále znovu prosazují kulturní či skupinové identity a někdy se zcela nově vytvářejí. V moderních liberálních společnostech se organizují lidé v rámci kulturních skupin, které prosazují svá skupinová práva vůči státu a omezují volbu jednotlivců v rámci každé takové kulturní skupiny.

To může mít mírnou formu, jako když požadují francouzští Kanaďané, aby pro studenty v Quebecu byla vyučovacím jazykem francouzština, anebo vážnější formu, když islámští kazatelé v Evropě požadují, aby byl zákon šaria nadřazen nad francouzským či holandským zákonem. Stát si musí rozhodnout, jakou míru omezování práv jednotlivých občanů bude tolerovat.

Málokterá liberální společnost brání stoprocentně individuální práva vůči skupinovým právům, na druhé straně, většina liberálních společností chápe, že uznání skupiny může ochormit základní liberální zásadu tolerance a práva jednotlivce. Liberalismus nemůže být vůči odlišným kulturám zcela neutrální, protože sám odráží určité kulturní hodnoty a musí odmítnout alternativní kulturní skupiny, které jsou protiliberální.

Moderní světská politika není automaticky odvozena z křesťanské kultury. Je něčím, co se lidé museli naučit v důsledku bolestných historických zkušeností. Jedním z hlavním úspěchů raného moderního liberalismu bylo to, že přesvědčil lidi, aby odsunuli diskusi o náboženství z říše politiky. Západ tímto procesem prošel a islámský svět jím prochází nyní.

Nedorozumění

Lidé si myslí, že jsem svou knihou argumentoval pro specificky americkou verzi konce historie způsobem, který jeden autor charakterizoval jako "šovinistický triumfalismus". Já jsem však neargumentoval pro americkou hegemonii nad světem. Ten, kdo zdá Kojèva a intelektuální původ jeho verze konce historie, pochopí, že Evropská unie je daleko reálnějším zosobněním reálného světa, než jsou současné Spojené státy. Argumentoval jsem, že evropský projekt je domem pro posledního člověka, který se objeví na konci historie.

Evropským snem -- který se nejintenzivněji sní v Německu -- je zrušit národní suverenitu, mocenskou politiku, všechny konfliktu, které vyžadují užívání vojenské síly. Američané naproti tomu chápou suverenitu zcela tradičně, tleskají své armádě a milují své vlastenecké průvody na 4. července.

Moderní liberální demokracie je založena na dvojích zásadách svobody a rovnosti. Obojí je trvale ve vzájemném napětí -- rovnost nelze realizovat bez intervencí mocného státu, jaký omezuje individuální svobodu; svobodu nelze rozšiřovat donekonečna, aniž bychom vyvolali různé zhoubné formy společenské nerovnosti.

Čtyři nové problémy

Vůči optimistickému scénáři v knize Konec historie vyvstaly čtyři závažné problémy. První je spojen s islámem jako překážkou vůči demokracii, druhý má co dělat s problémem demokracie na mezinárodní úrovn i, třetí se týká autonomie politiky a čtvrtý se týká neočekávaných důsledků technologie.

Islám

Mnoho lidí od 11. září 2001 argumentuje, že doktrína islámu, která hlásá jednotu státu a náboženství, je nepřekonatelnou překážkou šíření demokracie. Podle mého názoru je však naprosto nepravděpodobné, že byl problémem byl samotný islám. Všechna světová náboženství jsou nesmírně složitá. Donedávna křesťanství ospravedlňovalo otroctví a hierarchii; dnes podporuje moderní demokracii. Náboženské doktríny se interpretují jinak v každé další generaci.To platí i o islámu.

V islámském světě v současnosti existuje obrovská rozrůzněnost politické praxe. Některé islámské země jsou relativně úspěšnými demokraciemi, například Indonésie, Turecko, Mali, Senegal; země jako Indie mají velkou islámskou menšin. Islámské země jako Malajsko a Indonésie zaznamenaly rychlý hospodářský rozvoj, takže tam není islám překážkou rozvoje.

Alfred Stepan argumentuje, že problémem není islám jako spíše arabské země: zdá se, že něco v arabské politické kultuře brání demokracii. Není to možná vůbec náboženství, ale tribalismus, kmenová příslušnost. A radikální islamismus, džihadismus, je daleko političtější než náboženský. Radikální islám je nejrozumnější chápat jako politickou ideologii, viz teoretické dílo Sayyida Qutba, zakladatele egyptského Muslimského bratrství.. Qutb nevychází z žádné autentické islámské tradice, ale z radikální ideologie extremní levice a pravice -- fašismu a komunismu -- jak vznikly v Evropě dvacátého století.

Tyto nebezpečné doktríny neodrážejí klíčové učení islámu, ale zneužívají islámu pro politické cíle. Staly se populárními v arabských zemích a mezi muslimy v Evropě v důsledku hlubokého odzicení v těchto komunitách.

Radikální islám tedy není návratem k nějaké tradiční islámské kultuře, ale jde o politiku moderní totožnosti. jde o to, že modernizace rozrušuje tradiční kulturní totožnost a pluralitní demokratický pořádek vytváří konflikt mezi vnitřním já jednotlivce a externí společenskou praxí. Přesně proto se tolik násilných džihadistů radikalizovalo v západní Evropě. Modernizace vyvolalo odcizení a opozici vůči sobě -- v tomto smyslu kráčejí současní džihádisté ve šlépějích anarchistů, bolševiků, fašistů a teroristické organizace Baader-Meinhofové.

Politický islám dosud nemá silnou teritoriální základnu a ani není atraktivní, protože nepřinesl žádné hospodářské ani společenské úspěchy. Zdá se tedy, že islám je méně nebezpečný než svého času býval komunismus, který byl globálně atraktivní a podporovala ho jedna velká supervelmoc.

Větším problémem bude pro liberální demokracii interní problém liberálních společností, které, jako Francie či Holandsko mají velkou muslimskou menšinu. Evropa je méně úspěšná při integraci zahraničních menšin než Spojené státy. Rozhněvané, neasimilované menšiny vyvolávají zápornou reakci od většinové společnosti, která pak ustoupí do své vlastní kulturní a náboženské totožnosti. Toto se musí velmi opatrně řešit.

Demokracie

Ve své knize jsem neviděl možnost vytvoření globální demokracie, která by prosazovala své principy nadnárodně prostřednictvím mezinárodního práva.

Od útoku na Irák v roce 2003 vznikl rozkol mezi Spojenými státy a Evropou. Součástí evropského projektu je jít za hranice jednotlivého národního státu; Američané naopak jsou přesvědčeni, že zdrojem legitimity zůstává suverénní demokratický národní stát. Evropané byli svědky toho, že se národní stát stal zdrojem kolektivního sobectví a nacionalismu, který vyvolal ve dvacátém století dvě světové války; evropský projekt se tedy snaží nahradit mocenskou politiku systémem norem, zákonů a organizací. Američané mají naproti tomu pozitivnější zkušenost s užíváním legitimního násilí národního státu.

Evropský názor, že je potřeba překonat národní stát systémem norem, je bezpochyby z teoretického hlediska správný. Není důvodu se domnívat, že by suverénní liberální demokracie nemohly páchat strašlivé zločiny v jiných národech, anebo dokonce vůči vlastním občanům.

Avšak prakticky je tento projekt obtížně realizovatelný. Úspěšná demokracie závisí na existenci autentické politické komunity, která se shoduje v určitých základních sdílených otázkách a na určitých institucích. V důsledku rozrůzněnosti národů a kultur je demokracie na mezinárodní úrovni téměř neuskutečnitelná. Bylo by nutno vytvořit nadnárodní exekutivu. Komu by svět takovou moc svěřil? A jak by se to dalo udělat bezpečně, bez oněch vyvažujících institucí, které rozdělují a omezují moc na rovině jednotlivých států? I Evropa nyní pochybuje o možnosti vytvořit jednotný celoevropských stát.

Národní státy tedy zřejmě zůstanou základním zdrojem legitimní demokratické moci. Namísto globální vlády budeme asi mít jen částečné mezinárodní instituce, které budou podporovat kolektivní akci mezi národy a určitou míru vzájemné zodpovědnosti.

Politická moc

Velkým problémem je stimulovat hospodářský růst v nerozvinutých zemích v Africe, v Jižní Asii na Blízkém Východě a v Latinské Americe.

Hospodářský rozvoj nevzniká jen v důsledku dobré hospodářské politiky: musí existovat stát, který lidem zaručí zákonnost a pořádek, majetková práva a politickou stabilitu. Teprve pak přicházejí investice, růst a obchod. Musejí existovat kompetentní státy, jako Indie a Čína, které zajistí podmínky pro vznik globálního hospodářského rozvoje.

Hlavním problémem jednadvacátého století jsou neefektivní státy: Somálsko, Afghánistán, Haiti: země, v nichž neexistují vládní instituce schopné zajistit základní zákonnost pro rozvoj demokratických institucí.

V rozvinutém světě čelí Evropa velké krizi sociálního státu, v důsledku poklesu populace a příliš velké regulace a příliš velkých sociálních práv. V rozvojovém světě neexistují státy, které by zajistily hospodářský rozvoj. Tak vznikají uprchlíci, nemoce a terorismus. V rozvinutém světě bude nutno omezit moc státu; v rozvojovém světě ho naopak výrazně posílit.

Potíž je, že svět neví, jak se budují silné politické instituce v chudých zemích. Součástí problému je i to, že pozitivní rozvoj, hospodářský nebo politický, nemohou nikdy vyvolat lidé zvnějšku: je to proces, který musí vzniknout v dané kultuře samotné.

Technologie

Poslední námitka proti teorii o "konci historie" se týká technologie a možnosti, že historický proces, jehož katalyzátorem je technický pokrok, nakonec možná právě bude tímto technickým pokrokem zničen. Existuje množství katastrofických scénářů, jedním z nich je naše sílící schopnost manipulovat své tělo biologicky, buď změnou genomu anebo psychotropními látkami anebo prostřednictvím budoucí kognitivní neurologické vědy nebo prodlužováním života. Příležitostmi a riziky moderní technologie se bude muset zabývat společnost prostřednictvím svých politických institucí. Budoucnost je totiž daleko otevřenější, než co vyplývá z dosavadních hospodářských, technologických či společenských předpovědí. Politická rozhodnutí, která učiní obyvatelstvo při volbách a pak jejich političtí představitelé, silně ovlivní sílu a kvalitu liberální demokracie v budoucnosti.

Podrobnosti v angličtině ZDE