Daleko více zaráží, že někdo ze sociální demokracie má zřejmě ambice stát se takovým Gerhardem Schröderem, chce-li už i názvem napodobit jeho program. I to je na pováženou, protože nikdo, nikdo ze současných špiček sociální demokracie se nemůže s takovým politikem ani jen srovnávat. Ten rozdíl je v řádech. Koncept Neue Mitte, ze kterého vznikla Schröderova Agenda 2010, vznikal celá léta a účastnila se ho řada německých teoretických pracovišť. A přesto svému protagonistovi volby prohrál.

DOKUMENT: Sedm statečných reforem pro budoucnost ODS ZDE

Česká sociální demokracie charakterizuje ve své Agendě 2010 současnou situaci jako "vzácnou příležitost provést řadu nutných reformních změn v ekonomické a sociální oblasti, včetně zásadních korekcí v oblasti veřejné správy, školství, zdravotnictví atd." V čem spatřuje tuto vzácnost situace, blíže nerozvádí. Snad jen v tom, že dala příležitost politikům sociální demokracie resp. autorům této agendy z okruhu manažera Tvrdíka, sociologa Oty Novotného či pravicového ekonoma a homofoba Jana Mládka, který dělal sice prvního náměstka ministru financí Pavlu Mertlíkovi a ekonomického pobočníka Stanislavu Grossovi, ale nic neporadil neznalému ministru financí Sobotkovi. Dnes se domnívá, že může radit slovenskému premiérovi Ficovi. Ale i další ze spoluautorů vidí, že "navzdory zdůrazňovaným rozdílům podrobnější analýzy programů a postojů stranických expertů ukazují názorovou blízkost u většiny témat." Vzácnost situace je i v tom, že se sociálně demokratické špičky spokojí s podílem na moci pravicové strany a stanou se jejím rukojmím. Protože na levici se zrada neodpouští a mnoho takových se najde, pro které je slovo levice nadávkou dodnes...

Názorová vzdálenost

Skutečně se dá tvrdit, že je tu názorová blízkost? Opravdu je program ODS či KDU-ČSL blízký programu ČSSD? Nevidí tuto názorovou blízkost jen někteří politici sociální demokracie, kteří ji viděli vždy? ČSSD vždy byla koalicí demokratických socialistů roku 1968 a postkomunistů z různých předrevolučních i porevolučních emigračních vln, normalizačních obětí i darebáků, autentických sociálních demokratů prvorepublikového střihu, jejich přátel z emigrace a naplavenin Realistického bloku -- pohrobků Občanského hnutí a bývalých členů národních socialistů, zbytků důchodců, republikánů, zemědělců či pivařů, přeběhlíků z ODS, živnostenských a statkářských lokálpatriotů z Moravy, liberálů všeho druhu.

V ČSSD bylo vždy několik frakcí, navzájem rozhádaných programově i osobně. Strach z nicoty pětiprocentního dna po krachu nečitelné a nelevicové politiky paranoidního Vladimíra Špidly, bezprogramového kariérismu Grossovy skupiny přivedl do čela ČSSD Jiřího Paroubka. Měl být důstojným protihráčem nastupující ODS -- antipodem Topolánka. Dobře začal. Volební pat ukázal ale také, jaké složité manévry je nutné udělat, aby politici různých stran i jejich členská základna uviděli, kdo s kým je schopen udělat jak velké kompromisy. Aby dokázali uvidět alternativní scénáře budoucnosti. Aby si dokázali vážit vlastních programů a vlastních idejí. Protože příklad Unie svobody, nesvobodně přimknuté k ČSSD nestačil.

DOKUMENT: Dlouhodobý program ČSSD ZDE

DOKUMENT: Volební program ČSSD ZDE

A takto by šlo citovat z programů ČSSD dál. Bod po bodu, slib po slibu. Kde jsou dnes, půl roku po volbách?

Zelení dokázali, že jsou schopni obětovat svou zelenou agendu ve prospěch moci, aby se pak téhož lekli. Lidovci dokázali, že celý poslanecký klub je ochoten jít do koalice s ČSSD, i když ji bude muset podpořit KSČM. Aby se pak téhož lekli. Pád Kalouska se pouze přetvořil ve vítězství sociálního populisty Čunka. Sociální populismus s trochou xenofobie otevřel pro českou politickou scénu Pandořinu skřínku sociálfašismu. Funkcionáři lidovců zajásali. Poměr hlasů 182:82:25:11 z celkem 302 hlasujících delegátů mimořádného sjezdu je silný mandát pro vsetínský pestrobarevný plechový koncentráček. Komunisté dokázali, že program ČSSD není tak pravicový, jako rétorické obraty, když jeho velkou část převzali a dokázali spolupracovat v Parlamentu na jeho realizaci. A sociální demokraté ukázali názorovou pružnost, za kterou by se nemusela stydět ani guma od trenýrek. Od zákona o neziskových nemocnicích k Agendě 2010. Nikdo nezůstal "čistý".

Společný program ODS a ČSSD

Opravdu - v nějakém veřejném vyjádření vedoucích politiků ODS, jako hlavního oponenta zaznělo, že vidí názorovou blízkost s programem ČSSD? Nebylo to náhodou - alespoň ve světle televizních kamer -- přesně naopak? Nebylo snad programem ODS zbourání toho sociálního státu, který doposud propagovala ČSSD? Zdá se -- ač to zní málo uvěřitelně -- že autoři Agendy 2010 z lůna stávajícího vedení ČSSD snad vůbec nikdy pořádně nečetli Modrou šanci a nepochopili její diametrální odlišnost od deklarovaných programů sociální demokracie. Ledaže by ihned po volbách na tyto programy rezignovali.

Problém Agendy 2010 je však někde úplně jinde. Spočívá v tom, že politici sociální demokracie se zde pokusili vytvořit jakýsi společný program příští vlády, ve které by chtěli být a ten předložili k jednání ODS. Vyšli z toho, že vzali z programu ODS to, kde si myslí, že je to pro sociální demokracii ještě schůdné a prohlásili to za program sociální demokracie, za platformu, se kterou jdou do jednání. A tak se tam objevují formulace jako odstranění automatické valorizace sociálních dávek, snižování složené daňové kvóty atd., která jsou v rozporu s tím, co tito sociální demokraté ve volbách slibovali.

Autoři Agendy 2010, údajně jimi jsou B. Sobotka, J. Havel, Oto Novotný a Jan Mládek, mezi politickou galérkou známý také pod přezdívkou Medvěd, se projevili jako naprostí političtí nedouci. Jako lidé, kteří nedovedou předvídat. Vůbec nepochopili, že toto jejich vstřícné gesto, tato Agenda 2010, která je podle nich "rozumným kompromisem" se musí zrodit v tvrdých politických jednáních a nemůže být na tato jednání přinesena v domnění, že druhá strana autory pochválí za píli a bez mrknutí oka je odsouhlasí a na tom jednání ukončí.

Zásadní strategická chyba ČSSD

Agenda 2010 je ve skutečnosti sociálními demokraty zkorigovaný program ODS, který převzalo vedení ČSSD a vytvořilo z něho platformu - jak uvidíme dále - která je mimořádně vstřícná vůči programu ODS. Z hlediska taktiky politických vyjednávání je to ovšem omyl, protože vytváří platformu, od které se v dalších jednáních teprve budou počítat další požadavky ODS a tedy ústupky ČSSD.

Muselo být přece každému jasné, že to, co je tam uvedeno, musí ODS okamžitě vzít za základ a požadovat další programové ústupky. Jinak přece ani nemůže jednat, protože při takové vstřícnosti partnera, nevyhnutelně chce jít ještě dál. A pak už je jen otázkou, až kam se jí ještě podaří ČSSD zatlačit? Před veřejností přece může ODS klidně tvrdit, že oni zejména v sociální oblasti takové návrhy vlastně ani nepředložili, že s návrhy na okleštění sociálních témat přišla sociální demokracie a oni -- ač neradi - s tím museli souhlasit.

Řečeno slovy klasika: předložit tuto Agendu 2010 na jednání - to bylo horší než zločin -- to byla chyba. Není to ovšem žádná maličkost, je to zásadní strategická chyba, která se sociální demokracii vymstí.

Udělat takovou strategickou chybu mohou jen nedouci, kteří pak ovšem nemají právo vést stranu. Anebo lidé, kterým je vlastně jedno, co kdy slibovali, kterým jde jen o to, být u toho. Podíváme-li se na to, jak se někteří vedoucí představitelé sociální demokracie, zvláště vzešlí z aparátu ministerstev, poslaneckého klubu a regionálních i místních zastupitelstev chovají v celém období po volbách, pak je jasné, že jejich základní zájem se scvrkává do jednoho -- je třeba být u toho. A stále zřetelnější je, že -- za jakoukoli cenu.

Kolikrát v poslední době Jiří Paroubek prohlašoval, že z opozice se nedá nic ovlivnit, že pouze vládní funkce umožňují zachovat si vliv a moc. Myslí-li to vážně, pak také říká svým partnerům, že mu na takové pozici moc záleží a naznačuje, že udělá cokoliv, jen aby u moci mohl zůstat. Za jakoukoliv cenu. I za cenu vyprázdnění programu ČSSD, popření těch postulátů, které sjezd ČSSD odsouhlasil a občané přijali jako veřejný závazek sociálních demokratů. Doslova žadoní o to ve vládě být, být premiérem. Kolik jen takových prohlášení již od voleb a nejen o třetím pokusu, ale i o druhém pokusu apod. jen učinil. Kolikrát se jen hlásil o to, že on by tu vládu sestavil rychleji a lépe, kolikrát to jen vzkazoval přes média prezidentovi -- jen aby si ho povšiml a nezapomněl na něho, že on je stále připraven.

Lze jen litovat, že proti sobě skutečně nemá silnějšího hráče na straně ODS. To bychom si užili jako diváci, co všechno by Jiří Paroubek udělal jen proto, aby se svému partnerovi zalíbil. Jen si představte, že by proti sobě měl Václava Klause v nejlepších letech, jak by ho ten školil? Uznejte - nebylo krásné jeho uvítání Mirka Topolánka - Mirku, kde máte nějaké papíry? - při jeho poslední návštěvě. Jak musí Václav Klaus trpět, když vidí takové politiky...

Politika Modré šance s lidskou tváří

Bohužel celé toto vyjednávání o vládě jen ukazuje celou mizérii dnešní politické scény. Opotřebovanost politiků a neschopnost -- v obou stranách -- hledat řešení a naprostý nedostatek invence.

Možná, že Jiří Paroubek může ve třetím pokusu sestavit vládu. Možná, že hrůzná představa čtvrtmiliardových nákladů na další volby v každé politické straně ukáže, že je jedno, kdo vládne. Že i s  politikem, který popře svůj vlastní politický program bude ochoten jít do nějaké koalice. KSČM, lidovci? Vždyť Paroubkův třetí pokus nebude realizací sociálně demokratického programu, ale jen další Agendou. Může být po stávající Agendě něčím jiným? Jestliže ne, pak musí nevyhnutelně skončit v předčasných volbách, kterých se tak bojí. A právem. Protože voliči ČSSD nevolili Agendu 2010.

Protože právě Paroubek vytvořil situaci, kdy sociální demokracie může výrazně prohrát zápas o svou čitelnost, věrohodnost, odpovědnost vůči svým voličům. Právě Paroubek velkou měrou přispěl ke znechucení voličů politiky, protože celou tu dobu demonstruje programovou ekvilibristiku, tak moc známou z pražského magistrátu. I zde sociálním demokratům nevadilo, že ODS v Praze nerušeně realizovala veškeré své programové postuláty... Výsledkem je 51% důvěra občanů v politiku primátora Béma, v politiku Modré šance s lidskou tváří. Dnes Paroubek taky udělat cokoli, jen aby mohl znovu usednout do Strakovky. Dnes už se tato snaha stala směšná, protože je nedůstojná skutečné osobnosti. Takhle se chlap prostě chovat nemůže...

Přitom Jiří Paroubek a jeho emisar Tvrdík jsou těmi, kteří mají hned jasno - za současné problémy sociální demokracie může Miloš Zeman. Teď už Paroubek Zemana dokonce obvinil z přípravy puče ve vlastní straně. A ještě nedávno se spolu objímali na předvolebním sjezdu. Co se změnilo, že z velké lásky je teď velká neláska. Miloš Zeman jako příliš velký demokrat a příliš velký liberál nikdy neměl štěstí na své spolupracovníky. Za korunního prince si vybral Grosse, pak jako nejpracovitějšího vyzdvihl Špidlu. Obojí bylo špatně. Pak dal svou důvěru Jiřímu Paroubkovi. Dnes adoruje Zdeňka Škromacha.

Změnil se Miloš Zeman, nebo se změnil Jiří Paroubek? Hrál by Zeman v čele sociální demokracie tyto nedůstojné hry, pronášel projevy, ze které by se hned zase omlouval? Opravdu by Zeman tak nedůstojně žadonil o místa ve vládě, anebo by hledal jiné řešení? Opoziční smlouva byla také bezcharakterní pastí, stejně jako Agenda 2010, ale nezměnila programová východiska ČSSD.

Kdo z bývalých předsedů sociální demokracie ve volbách pomohl sociální demokracii? Stanislav Gross, kterého nebylo možno na žádném mítinku ukázat a právě proto ho jmenovali pár dní před volbami do čela bezpečnostní komise, aby ho byli po další vlně skandálů nuceni opět sesadit? Lidé, voliči i členové sice nevědí, že tato komise moc neznamená, ale mělo to vůbec smysl? Co udělal Vladimír Špidla ze svého teplého místa v Bruselu? Vystoupil vůbec někde ve prospěch evropské sociální demokracie, bez které by nikdy tam, kde je, nemohl sedět? Nebo je dnes stejně šedivý úředník, jaký byl premiér? A nebyl to právě Zeman, který jezdil v severních Čechách na podporu kandidatury Paroubka?

Celá roztržka začala, jak to bývá, nevinně. Vladimír Tlustý navštívil Miloše Zemana, aby se s ním poradil, s kým by se mohl radit při přípravě státního rozpočtu na příští rok z ekonomů blízkých sociální demokracii. Také s postesknutím, že s těmi oficiálními si o tom moc nepopovídá. Zeman nějaká jména navrhl. Následovala reakce Paroubka, kde začal vyhrožovat vylučováním ze sociální demokracie a kdo ví, čím ještě. A kdyby mohl, asi by svolal i hromy blesky na hlavu těchto lidí. Jen si vzpomeňme, jak tehdy vykládal, že sociální demokracie nemůže být u toho, až se budou škrtat sociální dávky. To ještě neznal obsah Agendy 2010...

Důvod jeho zloby byl jediný -- ti jmenovaní nepatřili do "vlády talentů", kterou Paroubek ustavil. Ale to hlavní je jinde -- Paroubek upíral Zemanovi právo na to, aby mohl říci, koho považuje za skutečné ekonomy a vyjádřit -- byť nevyřčeně -- svůj názor na ty zbývající.

Zeman už kdysi prohlásil, že doporučoval Paroubkovi jediné - aby se obklopil rozumnými lidmi a s některými se rozešel. A právě tyto dny ukazují, jak hlubokou pravdu Zeman měl.

Jaroslav Tvrdík -- nejbližší Paroubkův poradce -- přišel v těchto dnech s prohlášením o puči v sociální demokracii, který připravuje Zeman. Je sice pravdou, že Tvrdíka do politiky Zeman vytáhl. Ale on nebyl u toho, když tak "dobře" vedl ČSA. Tvrdík ale dnes ví, jak tlustou složku na něj mají jeho protivníci a ví, že když nebude svorníkem mezi ODS a ČSSD, tak na svou manažerskou práci v aeroliniích doplatí. Už jeden sociálně demokratický ministr skončil v teplákách. Co je však ještě horší -- ponechávat si tohoto "úspěšného" manažera ve vedení strany a nebýt si vědom, že všechny jeho problémy budou současně i problémy sociální demokracie (a že to všechno teprve začne), to může jen hlupák. Pokud jeho vlastní cíle a cíle Tvrdíkovy nejsou shodné.

A aby toho nebylo dost, tak hlavní manažer strany J. Havlíček (bezpochyby z Tvrdíkova podnětu) napíše dopis Miloši Zemanovi, aby přišel na zasedání ÚVV, kde bude moci obhajovat své názory. Husita Paroubek tento dopis musel vidět i schválit. Z historie víme, jak dopadl Mistr Jan Hus, když přijal pozvání do Kostnice. Cílem nebyla disputace teologů, ale uchování mocenské vertikály. Hranice vzplála na břehu Rýna... Autoři této myšlenky se asi už museli pomátnout. Zeman půjde diskutovat s celým ÚVV, kde je dodnes většina lidí spojená s Grossem a jeho skupinou, případně závislá na příjmech z politických funkcí? Jak by to asi tak dopadlo?

A co je ještě výmluvnější? Nějaký subalterní úředník z aparátu Lidového domu napíše Zemanovi dopis, který, dříve než ho dostane adresát, už mají média. Chtěl-li autor tohoto nápadu Zemana urazit, pak se mu to povedlo dokonale.

Právě tyto skutečnosti -- a asi i další - jen dokumentují ohromnou koncepční i personální prázdnotu současného vedení sociální demokracie, absenci skutečných politických vůdců, lidí s rovnou páteří, skutečných férových chlapů - lidí, kteří umějí držet slovo a taky umějí prohrát a porážku přijmout. A také o tom, a hlavně o tom, je Agenda 2010.

Ideje, ze kterých se rodí politika

Rozumný politický vůdce se přece nemůže dostat do pozice snaživého žáčka -- prosím, prosím pane prezidente, já, já bych tu vládu uměl sestavit lépe. Nemůže přece deklarovat, že na pražské radnici dovedl dělat fungující dohody s ODS (byť zlé jazyky hovoří o jakýchsi kuhhandlech) a tudíž to je ta nejlepší kvalifikace k tomu, aby to stejně fungovalo i v celém státě.

Asi se mýlí, celostátní politika se takovým stylem dělat nedá. Stát se nedá řídit tak, jako ekonomika pražské radnice -- při řízení státu musí jít i o něco navíc. Zní to pro někoho asi ošklivě -- ale státy se rodí s určitými idejemi a skuteční politici musí být ti, kteří je stále obnovují a vdechují jim smysl.

Vraťme se nyní k odborné rovině Agendy 2010, kterou vytvořili dva z "talentů" vlády J.Paroubka. Jak už bylo řečeno, opouští mnohé z volebního programu sociální demokracie a přebírá program ODS.

Modrý stín dnešních oranžových

Výchozím požadavkem Agendy 2010 je udržovat složenou daňovou kvótu na nižší úrovni než je evropský průměr a dále ji snižovat. Ono to běžnému čtenáři mnoho neřekne, protože si pod tím jen málo konkrétního umí představit.

Složená daňová kvóta znamená poměr mezi vybranými daněmi a příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a HDP. Tato kvóta se někdy redukuje jen na tzv. daňovou kvótu, kdy jde jen o poměr daně a HDP a někdy se také používá i pojem konsolidovaná daňová kvóta, kdy se vylučují daně a příjmy státních zaměstnanců.

Návrh státního rozpočtu pro rok 2007 uvádí tato data

Daňová kvóta dle rozpočtové skladby ČR

V mezinárodním srovnání se uvádí, že složená daňová kvóta za EU 15 v roce 2002 se pohybuje kolem 40 % HDP (např. Švédsko má až kolem 50 %HDP). Naše ekonomika se tedy pohybuje dosti hluboko pro úrovní vyspělé Evropy a sociální demokracie si vytyčuje za cíl -- jít ještě hlouběji a ještě více snížit množství peněz na sociální ochranu a solidaritu. Na tu solidaritu, kterou má mezi svými nezpochybitelnými hodnotami.

Problém kvóty není jen ve sporu o konkrétní číslo. Kdyby totiž byla česká složená daňová kvóta na průměru EU, pak má ČR příjmy rozpočtu vyšší o 80 - 90 mld a deficit rozpočtu neexistuje. Čili neexistuje ani důvod pro "naléhavé" reformy... Přitom by to občané potřebovali právě nyní, kdy ekonomika prožívá etapu prosperity a tedy má dostatek zdanitelných příjmů. Až se dostaví zpomalení růstu HDP, český problém deficitu se dále rozevře. Ale faktem je, že liberální demontáž státu se doposud od sociálně demokratického receptu lišila. Doposud.

Jistě, že není cílem hospodářského rozvoje vynakládat stále rostoucí množství peněz na sociální podporu na úkor produktivní části obyvatelstva a takto ho demotivovat. Položme si však otázku, proč státy s velmi vysokou složenou daňovou kvótou patří v Evropě mezi nejúspěšnější? Vždyť podle našich sociálně demokratických talentů by se již dávno musely potácet v hospodářských krizích a rozvratu. Vysvětlení všech souvislostí, proč to tak je a proč má taková hospodářská politika smysl, by bylo na samostatné pojednání. Nebudu ale lhát, jestliže řeknu, že klíčovým slovem k prosperiě společnosti je sociální jistota jedince.

Popření sebe sama

Základní východisko agendy 2010 má tak sotva co společného s deklarovanými sliby sociální demokracie, které učinila před volbami. Jen některé připomeňme

• zajistíme další reálný růst důchodů a budeme pravidelně valorizovat důchody nad zákonem stanovené minimum
• připravíme dlouhodobě stabilní a spravedlivou reformu důchodového systému založenou na větší zásluhovosti a průběžném financování a v rámci toho se požaduje rostoucí úroveň reálně hodnoty důchodu
• zvýšíme rodičovský příspěvek na 10 tisíc korun
• zvýšíme porodné až na dvojnásobek
• stabilizujeme celkové daňové zatížení na úroveň kolem 37 % HDP s cílem snížení deficitů a plnění hlavních rozpočtových priorit
• zlepšíme stav dopravní infrastruktury a až 100 mld ročně věnujeme na výstavbu a údržbu dopravní infrastruktury

DOKUMENT: Volební program ČSSD ZDE

Asi nemá hlubší smysl pokračovat. K tomu jen doplňme ještě slib, že ČSSD svou politikou zvýší životní úroveň, kdy průměrná mzda dosáhne 26 500 Kč. Zřejmě to mělo vyvolat představu, že právě sociální demokracie takový vzestup mezd zajistí. Bylo příliš zřetelné, jak - pod taktovko některých "talentů" -- propadla v předvolební době sociální demokracie nemalé demagogii a dnes se svými sliby potkává.

Nechť tedy ti talentovaní autoři teď zkusí vysvětlit, proč v Agendě 2010 navrhují, "aby o valorizaci všech dávek a příspěvků rozhodovala vždy vláda podle skutečného vývoje životních nákladů a rozpočtových zdrojů". To přece znamená, že na valorizaci není nárok a vláda může a taky nemusí valorizovat a už vůbec není řečeno v jaké míře. Sociální demokracie říká - valorizujte, ale jen když na to bude. A hned dodejme, určitě na to nebude a když tak jen pár korun. Daleko více než sociální spravedlnost tato vláda bude potřebovat obrněné transportéry a výlety žoldáků do Afghánistánu a jinam. Tím se důchodci zase dostávají do pozice, že budou čekat, jestli na ně něco někdy zbude. Zrušení pohřebného, nárokované ODS, mluví za sebe.

Sociální demokracie tedy opouští schéma, které sama zavedla tj. valorizace podle vývoje spotřebitelských cen a také (zhruba ze třetiny) podle vývoje reálných mezd. Chce však revidovat ještě jedno valorizační schéma, které také demokracie opravdu sociální, vybojovala v minulých letech.

Sociálně demokratické minimum pro život, nebo pro přežití?

V sociálních zákonech je základní valorizační schéma odvozeno od vývoje životního minima, kde platí jeho automatická valorizace, dojde-li k růstu životních nákladů o více než 5 %. Od tohoto životního minima se pak odvíjejí i všechny ostatní státní sociální dávky. Až dosud sociální demokracie považovala za důležité, aby vytvořila systém takové valorizace, který umožní opustit v podstatě libovolný výklad toho, zda valorizovat a v jakém rozsahu atd. Co by se také mohlo stát, kdyby tento systém byl opuštěn, ukazuje zkušenost s minimální mzdou, kterou vláda ODS navrhla zvýšit o celých 45 Kč.

Samozřejmě, že sliby o zvýšení porodného a zvýšení rodičovského příspěvku -- ten je konstruován podle průměrné mzdy - tím zcela berou za své.

Pokud tedy Agenda 2010 zavrhuje automatická valorizační schémata, pak hází přes palubu všechno, co v minulých letech sociální demokracie vytvořila. Proč to dělá? Je to z nevědomosti, protože je docela možné, že ti talentovaní spisovatelé Agendy 2010 možná ani netušili, o čem píšou? Anebo je to hlavně proto, aby byla sociální demokracie u toho?

Vezměme druhý příklad -- důchody. Agenda 2010 navrhuje

"provedení parametrických změn v současném důchodovém systému včetně zavedení pásma pružného věku pro odchod do důchodu, kompenzovaného snížením či zvýšením výše důchodu. Další rozvoj dobrovolného penzijního připojištění, založeného na kapitálovém financování. Garance minimálního důchodu vyššího než je životní minimum a vytvoření rezervního fondu pro financování přechodu na nový systém."

V předvolební době ovšem sociální demokracie mluvila o něčem jiném. O reformě důchodového systému založeného na průběžném financování. O tom zde není ani slovo. Naopak, chce-li někdo vytvářet rezervní fond, pak to také může být rezervní fond na povinný kapitálový systém důchodů -- ten dávný sen všech penzijních fondů a kapitálových skupin, na kterém už tolik let pracují, aby ho uvedli u nás do života. Je to snaha v podstatě a pravda pomalu, dojít k privatizaci důchodového systému. Tedy k tomu, čemu se zatím vyspělá část Evropy brání. Ale proč to má být právě česká sociální demokracie, která ho vytváří, je záhadou. Ten, kdo v tomto systému utrpí, budou právě její voliči.

Miloš Zeman kdysi sociální demokracii svým bonmotem charakterizoval jako stranu pro dolních deset milionů. S tímto heslem se daly vyhrávat volby. Agenda 2010 je ovšem manifest jiné strany, strany pro jinou voličskou skupinu. Je to manifest liberální demokracie a nikoliv sociální demokracie. Sociální demokracie ale nemá jiné voličské skupiny. Pravicoví liberálové ji volit nebudou, ti budou dnes volit pravici. Levicových či středových liberálů je pět a půl, jak dokázaly výsledky Občanského hnutí i socialistů před lety.

Osud sedmi statečných a osud sociální demokracie

Agenda 2010 se dočkala své odpovědi z ODS s dlouhým názvem o sedmi statečných reformách. ODS skutečně vyšla sociální demokracii vstříc a mnohé její nápady ještě dále rozvinula.

Tak třeba navrhuje, aby se složená daňová kvóta do roku 2009 snížila až na 34 %. To není tak málo, protože to oproti dosavadním úvahám představuje snížení příjmů státního rozpočtu o dalších 45 - 50 mld Kč. ODS má také hned po ruce řešení -- sníží se podíl mandatorních výdajů na 50 % státního rozpočtu v roce 2009. Nyní tyto výdaje představují 55% státního rozpočtu a tedy tento pokles představuje kolem 50 mld, které se musejí někde ušetřit.

Samozřejmě, že se přitom bude hodně diskutovat o snížení sociálních mandatorních výdajů, které představují kolem poloviny všech výdajů státního rozpočtu a pro rok 2007 jsou kolem 480 mld. Jen by se nemělo zapomínat, že tyto výdaje tvoří především výdaje na důchody kolem 290 mld, výdaje na nemocenskou a zdravotní pojištění za osoby, které platí stát (děti, studenti, důchodci apod.), celkem dalších 90 mld. Tedy kolem 100 mld. jsou výdaje sociální ostatní a především v těch by se muselo šetřit. Je proto jasné, že návrh ODS - také podle návrhu Agendy 2010 -- počítá se zrušením valorizací, omezením okruhu příjemců atd.

Návrh ODS je také konkrétní -- snížit mandatorní sociální výdaje v roce 2008 o 0,5% HDP - tedy o 20 mld a nominálně zafixovat jejich úroveň v roce 2009 a 2010. Tedy vůbec je v těchto letech nevalorizovat.

ODS jde i dále ve svých dalších návrzích, co se týče snížení daní a ani nijak neskrývá, že své návrhy na snížení daní směřuje celkem jednoznačně k té bohatší části společnosti -- zrušení daně z dividend a kapitálových výnosů, zrušení daně dědické, darovací a z převodu nemovitostí a také přichází s jednotnou DPH (pravda s výjimkou u potravin) a jednotnou daní z příjmů. Snad už po přečtení těchto řádek někteří pochopili, že ti nejbohatší už nebudou platit vůbec žádné daně -- neboť žijí jen z dividend! A u toho chce sociální demokracie asistovat...

ODS vytýčila hřiště. Při pozorném přečtení Sedmi statečných pochopíme, že udělala, co se dalo očekávat. Splnila co slíbila. Od hranic stanovených Agendou 2010 požaduje další masivní ústupky sociální demokracie výměnou za to, že ČSSD vezme do vlády. Kolik toho tak asi může sociální demokracie "zobchodovat" ve stejném duchu, aby to jako na té pražské radnici dobře fungovalo? Počkejme pár dní...

Oněch sedm "statečných" reforem, které představila ODS, ale i Agenda 2010 Jiřího Paroubka znamená odchod od idejí sociální spravedlnosti, solidarity a lidskosti, odchod od dlouhodobého programu sociální demokracie i jejích volebních východisek. ČSSD současnou podobou vyjednávání o vládě s ODS koketuje s opuštěním toho programu a těch myšlenek, za který byli její poslanci do Parlamentu zvoleni. Oni i Jiří Paroubek. Snížení mandatorních výdajů státního rozpočtu právě v sociální oblasti na 50% je asociální. Souhlas s tím je popřením demokracie, která má zajistit důstojnost života všech. Vyjednávání o možnostech koaliční smlouvy s ODS nesmí znamenat, že se 74 poslanců ČSSD zpronevěří mandátu svých voličů i názvu své strany.  Tento mandát a tato odpovědnost má mít pro ně větší cenu, než možnost udržet podíl na moci.

Sedm statečných | Magnificent Seven, The. Western | Dobrodružný | Drama USA, 1960, 128 min | Režie: John Sturges