Michal Viewegh: Vybíjená

Když chceš něco vědět, tak se neptej

29. 8. 2006 / Aleš Merenus

Ukázka je zároveň dokladem metatextuality a antiiluzivnosti, hojně používaných v období postmoderní fikce. Ve vybíjené se opět setkáváme s dnes velmi oblíbenou vypravěčskou polyfonií, jakousi noetickou mozaikou, která se postupně skládá aktem vyprávění vypravěče a postav. Na scénu příběhu vstupuje šest figur různých názorů a povah. Dvě z nich jsou ženy a zbývající část tvoří jejich mužské protějšky.

Podobnou půlící čáru Viewegh vede mezi autonomními vypravěči v ich formě (Hujerová, Skippy, Tom) a fokalizátory (Jeff, Eva, Autor) upozaděného heterodiegetického vypravěče první narativní roviny, jehož perspektiva je úmyslně omezena.

Volba odlišných vypravěčských strategií pomáhá dynamizovat samotný akt vyprávění, důmyslně jej segmentuje na úseky různých vypravěčských pozic, čímž dodává celkové naraci punc objektivnosti a plasticity.

Samotný děj příběhu je poměrně všední. Je jím život sám ve svých projevech. Autor se zaměřuje na čtyři zásadní období lidského života, kterými jsou zrození, dospívání, stárnutí a umírání. Dominantně zaostřuje svou pozornost na dospívání a stárnutí, které mu slouží k vybudování kontrastu. Konfrontuje naivní představy mládí s realitou životních zkušeností a zklamání po čtyřicítce. Zároveň provádí vzájemnou konfrontaci obou životních etap.

Období pubertálního a adolescentního věku je Vieweghem bráno jako determinanta ovlivňující další životní osudy. Jako období, které i po svém odeznění stále působí na vytváření identity hlavních protagonistů. Období prvního ujasňování si životních hodnot a priorit, navazování intimních vztahů, profesní profilace atd. Stárnutí je na stránkách románu dozvukem mládí, odrazem v zrcadle vzpomínek, retrospektivní konstrukcí osobních dějin hrdinů knihy.

Rovina postav je koncipována hned trojím způsobem. Za prvé jména hrdinů plní funkci kompoziční, jsou použita jako názvy kapitol. V druhém řádu jde opět po viewegovsku o postavy typizované, typy vytvořené shlukem několika výrazných charakteristik připsaných daným postavám. Opět k nám z textu promlouvají zakomplexované šeredky a extrémní krasavice, nevyléčitelní recesisté, sportovní machos a autorské klony.

Ovšem postupem času zjišťujeme, že tyto typy nejsou statické povahy, ale vyvíjejí se, čímž se i v třetím řádu dostatečně individualizují. Podobně jako období středního věku a dospívání, jsou i postavy kladeny se svými charakteristikami kontrapunkticky, kontrastně a antipodicky. Krásná Eva se všemi pěti P versus Hujerová - outsider třídy. Kontrast natolik zjevný, že na první pohled působí až kýčovitě. Kýčem by byl, kdyby se za ním neskrýval hlubší autorský záměr.

Všemi předpoklady zvýhodněná Eva svého postavení nedokáže využít, zájem ctitelů ji odrazuje a znechucuje a dokonce ji přivádí do stavu, kdy není schopna seberealizace v partnerském vztahu. Očekávání třídního kolektivu a společnosti ji nutí hrát, role o nichž není přesvědčena, že jsou v souladu s jejím ustrojením.

Hujerová taktéž hraje povinné společenské role, za každou cenu se snaží být respektovanou členkou třídní společnosti. Tato touha ji vede k fabulacím, vytváří si fiktivního přítele, aby došla uznání mezi spolužačkami.

Je nešťastná, krása se pro ni stává měřítkem všech hodnot, kráse podřizuje úplně všechno. Dvě dívky v odlišných pozicích putují fabulí za svým osudem, který je nevyzpytatelný. To, co se na začátku zdá jako výhoda, je v jiné fázi života spíše přítěží, začátkem konce. Eva upadá do izolace a osamění, není zvyklá na sobě pracovat, není cílevědomá a stává se permanentně nešťastnou.

Hujerová právě díky svému počátečnímu znevýhodnění v sobě nachází životní energii a cílevědomost, které jí nakonec přinesou i kýženého partnera, profesní úspěchy, zájem ze strany mužů a rodinu.

Kontrast mezi Hujerovou a Evou ale není absolutní. V jednom aspektu jsou si obě rovny hned už ve školních lavicích, a totiž v předstírání. Obě musejí hrát role, nasazovat si masku přetvářky. V této souvislosti mě napadá zajímavá paralela s dobou, v níž hrdinové (i mužští) sbírali první životní zkušenosti, s obdobím normalizace. Stejným způsobem, i když v mnohem hrůzostrašnější podobě, nutil režim hrát své občany absurdní dramata.

Mužské postavy jsou taktéž konstruovány typizovaně. Tom zosobňuje největší autorskou sebeprojekci. Sám je rovněž spisovatelem, má mladší ženu atd., ale není postavou přímo autobiografickou. Ztělesňuje element intelektuálství, nedosažitelné romantické lásky na celý život s tragickým koncem, filosofujícího cynika s křehkým nitrem. Jeff je vykreslen do podoby svalnatého sportovce, nenapravitelného egoisty, zhrzeného manžela a paroháče s kukaččím dítětem v rodině. Skippy dodává příběhu náboj nevázané odlehčenosti, bizarnosti a infantility. Třídní vtipálek se ovšem ve skutečnosti potýká s obrovskými problémy se svou sexualitou, neschopností mluvit otevřeně i před svými nejlepšími kamarády. Posledním maskulinním aktérem je postava autora. Proporčně se jeho hlas nemůže rovnat ostatním. Je spíš zastřešujícím mluvčím, jenž potvrzuje z pozice své, jakoby vypravěčské autority fikční fakta románu. Je druhým způsobem autopsie reálného autora ve světě postav knihy.

Čas příběhu není uspořádán chronologicky. Syžet románu se proplétá různými časovými rovinami. Viewegh je schopen pracovat s nelehkým utvářením zápletky. Některé informace podává čtenáři hned, jiné úmyslně zamlčuje, aby je v pravý čas osvětlil. Jeho schopnost udržovat napětí, odhalovat nečekané souvislosti, pracovat s tajemstvím a postupnou "nabalující" technikou charakterizace postav z něj ve Vybíjené dělá opravdového mistra svého řemesla.

Tak například spolužačka hlavních postav je v textu od začátku striktně dezignována, pod přezdívkou Větev. Až v polovině knihy se ozřejmí její totožnost s postavou tragicky zemřelé postavy Ireny. Zdvojená identita je zároveň demonstrací dvojího života hrdinů. Jednoho v třídním kolektivu pod přezdívkou a druhého mimo něj. Souvislost obou hledisek je postavami plně reflektována až na konci vyprávění, ve chvíli posledního abiturientského srazu. Až teprve tam jsou (spolužáci) schopni odlišit rezidua třídních fenoménů od lidské podstaty svých vrstevníků.

Hra s časem a kompozicí je pro Viewegha standardní normou. I ve svých literárně méně vyspělých knihách nejrozmanitějšími způsoby experimentuje se syžety, dějem a časem, variuje tradiční formy, překračuje žánry a podobně. Vybíjená však v sobě nese i silné téma, silně autentickou výpověď, která z ní dělá něco víc než bezduchý produkt.

Jedním z nesporných kladů Vieweghovy tvorby je její sociologická hodnota. Pokud budeme uvažovat literárněhistorickou charakteristiku devadesátých let, neobejdeme se v ní bez Vieweghových knih. Jeho texty jsou prosyceny reáliemi a všedními situacemi začínajícího kapitalismu v České republice. Postavy vyhovují všeobecně sdílené představě o člověku dnešní doby. Autor se nese na vlnách kolektivního vědomí, sdílených představ, kulturních vzorců. Umí oslovit a přitáhnout čtenáře, protože jim nabízí svět dobře známý, velmi lehce identifikovatelný a tím pádem iluzivně autentický.

Ve Vybíjené je obdobná strategie upozaděna. Vypravěč (vypravěči) už nemají takovou potřebu vést čtenáře určitým předem daným a takzvaně správným směrem. Životní hodnoty se v průběhu knihy díky vypravěčské polyfonii diskursivně prolínají a sebepřehodnocují.

Životní pocit "happy and free" je nahrazován životním realismem a nostalgií. Podobnou nostalgií, jaká je v knize Milana Kundery Ignorance, jen s tím rozdílem, že Kunderovi emigranti touží po domově, kdežto Vieweghovy postavy po ztraceném mládí.

Možná jsem nezvolil přiléhavé přirovnání, protože Kundera emigrantsví tematizuje v mnohých variantách a asi se nedá jednoznačně říct, zda hlavní hrdinka Irena odpovídá mému popisu, ale budiž mi omluvou, že má práce se má vyjadřovat k úplně jiné knize, totiž k Vybíjené.

Vybíjená je ve své podstatě knihou bilanční. Autor a hrdinové příběhu rekapitulují, ohlížejí se zpět za uběhlým životem a hledají smysl své existence. Zároveň je Vybíjená druhem polemiky s předcházejícími autorovými texty. Polemikou s dobou představovanou reklamními slogany, pasivním diváctvím, egocentrickým sobectvím, přepychem a blahobytem, jenž vzal člověku schopnost radovat se z maličkostí.

Veřejný i soukromý prostor je přeplněn nepotřebnými informacemi.

I v této knize se Viewegh vyhýbá nadměrné ideologizaci. Životní neúspěchy a prohry nejsou zaviněny režimem, ale charakterovými vlastnostmi postav.

Jedinou politicko ideologickou pasáží je promluva otce Hujerové srovnávajícího disciplínu v autobusech za komunismu a v demokracii.

Nutno ovšem podotknout, že i zde se autor drží v mezích osobní zkušenosti. Společenské změny jsou zobrazovány vždy a pouze jenom v kontextu osobního života postav, přičemž se nejedná o žádnou popisnou taxonomickou teorii morálky, ale situační hodnotové soudy, životní moudra osob. Jasný ideový střet, tolikrát traktovaný v předlistopadové beletrii, kde proti sobě stál jedinec na jedné straně a komunistická diktatura na straně druhé, ve Vieweghových prózách nenajdeme.

Svět a postavy v nich nezápasí s žádnou ideologickou doktrínou, nepronášejí filosoficko meditativní promluvy ani se společensky neangažují. Jsou zaměstnáváni sami sebou a svými vztahy s bezprostředním okolím.

Nechtějí měnit svět, ale jen svůj vlastní život. Jejich životním prostorem jsou malé osobní dějiny člověka. Velké dějiny států, revolucí, národů v textu nemají místo. To ale neznamená, že jsou ve svém jednání autonomnější než například hrdinové zmíněného Milana Kundery. Troufám si tvrdit, že je tomu spíše naopak. Soubory komplexů, vzešlých z diktátu komerční módy smíchané s kulturními předsudky, tradičními rolemi a patologií třídního kolektivu jsou v konečném důsledku ještě více svazující než mříže komunistické "ZOO".

Zvláště pak třídní kolektiv působí na hrdiny destrukčním vlivem. Většina z nich není schopna být sama sebou. Nemohou mluvit upřímně, permanentně hrají hru, vytvářejí iluze o sobě. Ocitají se v komunikačním vakuu, které se postupem času prohlubuje a přetrvává mezi nimi i mnoho let po ukončení středoškolských studií. Třídní kolektiv, jakožto nositel závazného étosu hraje v životě postav dominantní roli a nahrazuje schéma jednotlivec versus státní ideologie, modelem já versus sociální skupina, v tomto případě třída.

Tím, že Viewegh přímo neakcentuje společenské posuvy, ale setrvává u osobní zkušenosti, dozvídáme se o stavu společenské struktury řadu podstatných informací. Jde v podstatě o odlišný způsob kompozice stavěný zdola, od nejmenších prvků, které tvoří celek. Hrdinové se v knize sice přímo ideologicky nevyslovují, avšak text a světy postav v něm ideologií disponují. Jejich ideologií je žádná závazná ideologie.

Jazykem Vybíjené je směsice obecné češtiny s češtinou spisovnou, kterou používá vypravěč. Autor se pravděpodobně snažil oživit postavy tzv. hovorovou mluvou, ale docílil pravého opaku. Chudý slovník pásma postav i vypravěče, v němž absentují metaforická vyjádření, se stává jednolitou masou nezajímavého vyjadřování.

Stylisticky jsou postavy nivelizovány. Jazykový fond postav je téměř totožný. Převaha dokonavých sloves žene děj příběhu kupředu. Autor tíhne k přitažlivé zápletce, které podřizuje i ostatní roviny textu. Vtírá se ale otázka, jestli nebylo možné děj více temporalizovat vložením drobných digresí a odboček. Výsledný tvar se příliš žene k rozuzlení, k jasnému vyznění, k předem zkonstruovanému závěru. S jistou mírou nadsázky tvrdím, že největší slabinou knihy je její závěr, kterému je účelově podřízena celková koncepce syžetu. Situace se až příliš okatě skládají v celek a tím narušují spontaneiitu textu. Forma si podrobuje obsah, linie příběhu podmaňuje všechny kapitoly. Výsledek je prosycen zápachem účelovosti a vykonstruovanosti.

V závěru bych chtěl zdůraznit, že i přes všechny výtky Vybíjenou považuji za snad dosud nejlepší Vieweghovu knihu. Je čtivá, humorná až sarkastická, ale zároveň nostalgická a v porovnání s ostatními autorovými texty i hluboká. Pořád ale nepatří mezi knihy, k nimž bych se rád vracel. Viewegh by se možná měl lépe řídit pomyslným mottem svého románu: "Když chceš něco vědět, tak se neptej." Já říkám: "Když chceš něco opravdu sdělit, tak o tom nepiš přímo."

Vytisknout