Přiznám se, že i já, částečně pod vlivem onoho listopadového nadšení a ještě stále nepředstavitelně popuzený desetiletími pokryteckého hlásání jediné pravdy, jsem uvěřil, že když se udělá z ředitele majitel, bude si vážit firmy (vždyť je jeho) a zaměstnanci mu budou partnery (navzájem se přece potřebují). Zpozorněl jsem teprve když jsem si uvědomil, že sebevědomí, byť hypertrofované, není totéž co kvalifikace a že z amorálního ředitele nikdy nebude seriozní majitel, natož partner zaměstnancům. A taky že když se to někomu hodí, za jedinou lze vydávat kteroukoli pravdu. Sice s téměř dvouletým zpožděním, ale došlo mi to. A dnes, po víc než deseti letech, jsem si svůj omyl už odpustil. V jednom jsem se ale tehdy nemýlil -- ve své obavě z další škarpy. Protože naše nová garnitura se v některých rysech začíná stále více podobat té minulé. To se pak snadno stane, že člověk, byť zdrženlivý, bez jakýchkoli politických ambicí a už jednou velmi zklamaný, nedokáže nadále mlčky přihlížet a začne konat, stejně jako tehdy před sedmnácti lety.

Možná ale právě vlastní trpké zkušenosti jsou nutné, aby si člověk v některých věcech udělal jasno. Dnes vidím kapitalismus jako více či méně realizovaný pokus o legalizaci zneužívání člověka člověkem pod nejrůznějšími záminkami, jako je například rovnost šancí, svobodná soutěž či individuální motivace. Přitom je užíváno účelové manipulace směřující například k deformaci měřítka hodnot a změně obecného povědomí takovým způsobem, aby jedinec do systému zapadal a to nejlépe tak, že se stane dobrovolným a přesvědčeným účastníkem trhu, kde v podstatě jediným cílem a obecně uznávanou nejvyšší hodnotou je vlastnit. Orientovaný a tedy obtížně manipulovatelný, ve spotřebě střídmý občan, myslící jakkoli jinak než takto egoisticky je zde samozřejmě naprosto nežádoucí, protože kapitalismus na trhu stojí a s ním taky padá.

K rovnosti šancí

Podstatná část našich schopností je jednou pro vždy dána geneticky a nezohledňuje-li systém tuto skutečnost či naopak vytváří povědomí, že každý, kdo neměl to štěstí, si je svými omezenými schopnostmi vinen a má pro takové jen pozici lidí druhé kategorie, jde o systém odporující základním atributům lidství, o systém od základů zvrácený. Ignoraci principu solidarity či etického rozměru obecně rozhodně nelze považovat za společenský vývoj směrem dopředu.

I kdybychom přistoupili na oprávněnost implementace jisté míry "přirozenosti" vycházející z principů džungle, ani pak to příliš nesedí. Protože kapitalismus ani zde nenabízí rovnost šancí, nýbrž ve skutečnosti jen princip: "Zákon džungle ano, ale jen pro nás, přesněji řečeno pro nás na vás. Vy si klidně buďte těmi slušnými, když se vám to tak líbí. Aspoň s vámi nebude tolik problémů."

Takto pojatá "rovnost" šancí je něčím podobným jako na někoho zezadu mířit zbraní, obrat ho o peníze a hájit se tím, že on mohl udělat totéž. I když věcně a čistě logicky vzato každý může udělat totéž. Jenže jde o to, co zřejmě někteří stoupenci všespasitelnosti trhu nebudou nikdy schopni nebo možná spíš ochotni pochopit - všichni prostě nejsme všeho schopní a tedy vždy připravení využít slušnosti, slabosti či bezbrannosti jiných k vlastnímu prospěchu. A je tu ještě jeden "drobný" zádrhel -- když všichni uplatníme stejný přístup, kdo asi bude hodnoty tvořit?

K svobodné soutěži

Je bláhové si myslet, že někdo v honbě za co největším ziskem a mocí, která mu následně umožní pojistit si dobytou pozici, dobrovolně zvolí delší cestu. Mnohem snadnější je monopol či kartel a pro příklad nemusíme daleko. Podle mého názoru se například stačí podívat, jak si už roky a v podstatě beztrestně počínají na našem domácím trhu banky nebo energetické společnosti. A bylo by naivní očekávat, že dojde k samoregulaci. Stejný princip má samozřejmě projevy globální, přičemž hovořit o svobodné soutěži ve světě cíleně globalizovaném a už dnes značnou měrou ovládaném zájmy nadnárodního kapitálu je jen účelově šířený nesmysl.

K individuální motivaci

Komu není dostatečnou motivací smysl práce samé a má tedy nefunkční systém vnitřního psychického sebeodměňování přepsán potřebou povyšovat se a dosahovat selektivních výhod, kdo nepochopil, že nejméně tak krásné jako brát je dávat, kdo své nadprůměrné schopnosti necítí především jako závazek k ostatním, třeba právě těm méně schopným, kteří jen neměli takové štěstí, neměl by nikdy rozhodovat o jiných, protože není s to rozhodnout kvalifikovaně a lidsky přijatelným způsobem ani o sobě. Fakt, že peníze jsou jednou z nejsilnějších a krátkodobě fungujících motivací nijak nevyvrací jinou, závažnější skutečnost -- že to, k čemu má nejblíže ta nejtemnější stránka člověka, nemusí být a jak ukazují poslední poznatky není z hlediska perspektivy lidstva řešením, ale spíš návratem zpět. Dovolím si volně užít Roberta Louise Stevensona a tvrdím, že každý sice v sobě nosíme svého Mr. Hyda, ale ukazatelem kvality a současně cílem lidství není ho v sobě pěstovat, jak k tomu nabádá reálný kapitalismus, ale dát mu co nejméně příležitostí, aby ovládal on nás. A speciálně pro ty, kteří se budou pokoušet obvinit mě z naivního humanismu, si dovolím citovat Marca Tullia Cicerona: "Prospěch, plynoucí z nečestného jednání je vždy prospěchem toliko zdánlivým, protože nečestným jednáním si člověk škodí na tom nejcennějším, co má -- na duši." Logický závěr je zde myslím jednoznačný -- slušnost není hloupost, ale naopak -- to neslušnost je projevem hlouposti. A získávání selektivních výhod na úkor ostatních za slušnost rozhodně považovat nelze.

Dovolím si tvrdit, že projevem skutečné moudrosti je především schopnost poznat sebe (a dokázat přitom překonat například bariéru vnitřní psychické sebeobrany, která zcela znemožňuje fungování sebereflexe všude tam, kde je jí nejvíc potřeba) a dále schopnost vyrovnat se sám v sobě lidsky přijatelným způsobem s rozporem chtěného s možným; a že projevem skutečné síly je schopnost ovládnout sebe (například počínat si slušně i tehdy, kdy je to pro nás velmi bolestivé). Kdo to nedokáže nebo ani nechce, neměl by nikdy dostat příležitost zastupovat jiné či o nich rozhodovat. Že moc přitahuje nejvíc právě ony pošetilce či terminologií člověka z nejpovolanějších, Františka Koukolíka - deprivanty, které neuspokojí ani kdyby vládli celému světu a vlastnili ho, by nám mělo být konečně dostatečnou výstrahou a ponaučením. Učinit z moci putovní pohár neřeší podstatu, přesto že nám každá garnitura, která jej zrovna uchopila bude tvrdit, že právě ona je ta pravá a její pravda ta jediná a vždy bude schopna učinit vše, aby nás přesvědčila a nebo donutila "věřit".

Vůbec nejvíc bychom se asi měli mít na pozoru před sebevědomými suverény, kteří naprosto přesně vědí, co je a co není správné a pro jistotu o tom nepřipouštějí ani náznak diskuse. Přece i selský rozum stačí na pochopení, že téměř nic není navždy dané, nemá jediné a většinou ani jednoduché řešení a že tedy moudrost vždy kráčí ruku v ruce s pochyby. Jsou jen tři kategorie lidí, kteří nikdy nepochybují: naprostí hlupáci, egocentrici neschopní sebereflexe a dále ti, jenž svá "moudra" hlásají účelově, byť jim třeba sami nevěří. Podstatu tohoto problému, linoucího se napříč režimy a vlastně celou historií lidské civilizace, myslím dostatečně vystihnul Raymond Chandler: "Se službou u policie to máte těžké. Je to jako s politikou. Vyžaduje nejlepší lidi a není na ní nic, co by nejlepší lidi přitahovalo." Chceme-li tedy jako živočišný druh pokročit kupředu i jinak, než technicky, měli bychom se konečně pokusit řešit příčiny a ne jen zmírňovat jejich následky. Protože dokud bude moc nadále zneužívána, lhostejno kým, o skutečné civilizaci hovořit nelze.

Autor je nestraník, bez vyznání a kromě ODS (1991-1994) nebyl nikdy členem politické strany.