„Nalévej,“ řekla.

Bedřich začal nalévat jako první Irene, ale ta zakryla svou sklenici dlaní.

„Ne, nechci pít, danke,“ řekla.

Malvína se zarazila a pohlédla na Irene.

„Já vám vadím?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěla Irene hlavou. „Už ne.“

Bedřich kývl.

„Večírek ještě neskončil,“ usmál se.

„Ba ne, skončil,“ odpověděla Irene. „Právě proto...“

(Všechno bylo nesmírně jednoduché, mnohem jednodušší, než Laška očekával, tak jednoduché jako míchaná vajíčka, říkal si. Zase zvonil telefon a ženský hlas se znovu zeptal, zda mají doma F.L.Věka. Ve špinavé trafice u nádraží se Laška sešel s člověkem, který vypadal jako profesionální hráč karet, jakým se říká valchař nebo parlamentář, jenž však znal heslo o Jiráskově románu a netajil se tím, že osobně převaděče ani nezná, vystupuje jen v první fázi akce, je to tak bezpečnější; dohodli se, že Laška zaplatí zálohu předem a zbytek na místě.

Nejprve jeli, každá dvojice sama, taxíkem k lesní restauraci, která byla ještě poslední měsíc v provozu, pak na lesní cestě nasedli na korbu nákladního auta s plachtou, za volantem seděl právě valchař, vzal si peníze a vyrazili, stmívalo se, jeli asi hodinu, než skřípějící náklaďák zastavil nedaleko hájovny – pak parlamentář odjel, prý musí být dole ve městě, s tím, že převaděč si pro ně přijde během noci sám.)

„Jsem ráda, že se to konečně pohnulo,“ řekla Malvína, zatímco Bedřich naléval. „Strašně ráda. Víš, je jeden takovej židovskej vtip. Židovská vesnice v Haliči, blíží se povodeň a někteří nakládají svoje věci na vozy. Jajteles jde k rabínovi a říká: Rabi, nechcete jet s náma, jde ta povodeň... Ale rabín vrtí hlavou: Ne, ne, synu, byl jsem vždycky dobrý žid a věřící, mě Hospodin zahynout nenechá... Jajteles odjede, voda stoupá a do synagogy přichází Ábeles, zve rabína, aby se posadil k nim na bryčku, je tam ještě místo a voda už dosahá až k synagoze, ale rabín zase odmítne, ne, byl vždycky bohabojnej a Jehova se o něj postará... Voda stoupne a rabín sedí na střeše a říká si tehillim, když projíždí loďka, zahlídnou ho a nabízejí mu, aby nasedl, jedno místo tam ještě je a voda má stoupnout... Rabi ale že ne, že vždycky hluboce věřil a že ho bůh ochrání. Loďka teda odpluje, voda stoupne a rabín se utopí.“

„Nic neobvyklého,“ řekl Laška.

„Takže se setká s Hospodinem,“ vyprávěla dále Malvína, „a vyčítá mu: Tolik, tolik jsem ti věřil, a ty jsi mi nepomohl..? No a Jehova na to: Ne? A kdo ti posílal Jajtelese, Ábelese a lodičku?“

Zasmáli se. V domě se ozývaly zvuky starého domu: vrzlo dřevo, přeběhla myš, zatikal červotoč.

Bedřich Somr vypil a hodil sklenici za hlavu - roztříštila se o hranu kamen - a zvolal:

„Po nás potopa, jak říkal Napoleon.“

„To nebyl Napoleon,“ povzdechl Laška.

Malvína rozpřáhla ruce a recitovala:

„Vzpomínáš na Benátskou noc?“ řekl nadšeně Bedřich. „Stála jsi na balkoně nad lagunou, měsíc ti prosvítil šaty, Rolf Vessely měl monokl...“

„V Benátkách jsou kanály a ne laguny, točili jsme to ovšem někde v Berlíně v ateliéru a Rolf měl nejen monokl, ale také tripla.“

„Nekaž mi všechno,“ sklíčeně vzdychl Bedřich. „Něco mi nech.“

Malvína ho políbila na ucho a rozhlédla se po místnosti.

„Bože,“ řekla, „kde jsou ty časy, kdy se z téhle země dalo odjet vlakem, autem, letadlem... Nikdy bych nevěřila, že půjdu pěšky s ruksakem. Je to pěkná kovbojka... Asi ta poslední Jehovova lodička...“

„Asi,“ řekl Laška.

„Vzal jsem chlast,“ zamyslel se Bedřich, „ale nenapadlo mě, že to může trvat dlouho, nemáme žádné jídlo...“

„To vydržíme,“ řekla Malvína. „Každý si bude představovat nějakou oblíbenou delikatesu a bude o ní ostatním vyprávět.“

„Víte, na co jsem si vzpomněl?“ zvolal Bedřich nadšeně, „na koňskej jazyk. Za války bylo koňský maso taky na lístky, ale bylo lepší než ostatní, to posílali vojákům... A koňskej jazyk, to byla vyslovená lahůdka, třeba se švestkovou polskou omáčkou... A úplně zmizela...“

„Dnes už koně jazyky nemají,“ řekla Malvína.

„V Americe ano,“ pravil Bedřich.

Irene vstala a přešla k oknu. Dívala se do tmy a lehounce ťukala prstem na špinavé sklo.

„Co se s nimi asi stalo?“ promluvila náhle.

„S kým?“ nechápal Laška.

„Mit diesen Puppen,“ řekla Irene.

„S jakými loutkami?“ nechápala Malvína.

„Asi to, co s námi,“ zaklepala Irene na sklo.

Laška vstal, došel ke dveřím, opatrně je otevřel a vyšel před hájovnu. Venku vykřikl nějaký pták, musel to být velký pták, snad krkavec, mladý nebo starý, hubený nebo vypasený? Bylo sedm let hubených nebo tučných? Bylo jich sedm? Jiný noční pták – sýček? - mu odpověděl, znělo to jako varovný výkřik.

Nikdo z nás, uvědomil si Vincenc, nemluví o tom, co „tam“ budeme dělat. Asi o tom mluvit nechceme. Kde asi leží v Indii stát Baroda, nikdy jsem se nepodíval na mapu...

Pak se rozšuměl déšť.

Vrátil se dovnitř a stejně opatrně za sebou dveře zavřel.

„Tak takhle vypadá náš růžový palouček,“ říkala právě Malvína, která seděla Bedřichovi na klíně, „hnusná stará bouda v černém lese...“ a začala recitovat. Přednášela:

„Tam za devátou vlnou pak políbíme zemi,
pepř do očí - a nasypat si hrachu,
pár valčíků a beznadějnou machu.
A v noci už tě srdce víckrát nezabolí,
to že se změní v kousek soli...
Budem němí.“

“Nemůžeš chvíli držet hubu,“ řekl náhle Bedřich, „hvězdo?“

Malvína se obrátila tváří k němu a užasla.

„Panebože, uhlobarone, vždyť ty pláčeš...!“ byla najednou něžná. „Všechno ti vynahradím, troubo... slibuju ti to. Všechno ti vynahradím...“

Objala ho a slízla mu s tváře slzu.

„Jak dlouho ještě budeme čekat?“ vzdychla . „Adié, ma patrie...“

„Fuj. Fakt jako kdybych měl místo srdce sůl...“ odpověděl Somr.

„Jestli si něco v životě vyčítám a zasloužím si trest,“ řekla Malvína, “potom to, že jsem tomu Egonovi nedokázala pomoct.“

3.

„Co k vám vlastně volala ta německá svině?“ zeptal se Doležálek.

„Řekli jí, že jedou do lesní restaurace...“ pokrčil rameny Ulman. „Jenže prý měli každý velkou tašku.“

„Asi si ten romantickej pajzl jenom chtěli ještě užít, než ho zruší, co?“ ušklíbl se Doležálek.

„V restauraci samozřejmě byli, nejedli, dali si kávu, ale už tam nejsou,“ řekl Ulman.

„To jsi překombinoval, soudruhu,“ mlaskl Doležálek jazykem a rozhlédl se po velkém, stále skoro prázdném pokoji vily Mon Repos. Klavír byl otevřený, pojízdný stolek s láhvemi a skleničkami na svém místě.

„Já?“ podivil se Ulman. „Ty ses posral, soudruhu. Jednali jsme v dohodě!“

„Vyliž mi prdel,“ opáčil Doležálek stejně a lhostejně, „to já kdykoli popřu. Myju si ruce... soudruhu... To snad mohu.“

„Umyj si, co chceš, soudruhu...“ kontroval Ulman.

Oba se srdečně zasmáli. Pak si našli mezi většinou prázdnými láhvemi na pojízdném stolku nedopitý koňak a nalili si do koňakových baňatých skleniček s monogramem Henleinova švagra.

„Co z toho baráku uděláme? Mateřskou školku? Lázeňský dům?“ meditoval nad koňakem Doležálek. „Nebo... co ty myslíš?“

„Hezká vila,“ usmál se Ulman, „i když já tyhle germánský duby mít nemusím. Jen aby se nám soudruzi kvůli tomu, kdo z nich tady bude bydlet, navzájem nepostříleli."

„Myslím, majore,“ ušklíbl se Doležálek, „že se nám spíše navzájem oběsí.“

4.

„Někde slyším psy,“ ohlédl se Komarovskij do tmy a deště, „sobaky...“

Laška zaslechl trojí zaklepání, ano, tento primitivní signál, který by napadl každého jako první, si s tím špinavým chlapem domluvili, šel ke dveřím a napadlo ho, že za dveřmi bude stát někdo, koho zná. Nejprve však do dveří hájovny po smluveném trojitém zaklepání vešla žena v tmavém plášti do deště.

(Laška si vzpomněl, jak se jednou v zimě vracel opilý – vypili láhev armagnaku a pouštěli si nahrávky Jacka Hyltona – od Gusty Erazima, byl leden a dvě hodiny v noci a tiše padal prašný sníh, tak prašný, až jemně ševelil, jako kdyby se z nebe sypaly mleté démanty, šel po náměstí a náhle proti němu vyšla bytost v kápi, temná na růžově šedobílém pozadí a on věděl, že to je samozřejmě smrtka, ač neměla kosu. Smrt to ale nebyla, byl to Fialka v tolik, tolik britském duffle-coatu a Laška mu z vděčnosti políbil ruku.)

Když žena shrnula kapucu, ukázalo se, že se pod ní skrývá, jak všichni s překvapením konstatovali, Alice Bezkočková. Všiml si, jak Irene ztuhla, když ji spatřila.

„No ne,“ řekl Bedřich Somr. Malvína mlčela.

Alice se neubránila překvapenému hvízdnutí. Nebyla namalovaná a černé vlasy – byla to její pravá barva? – měla stažené do jednoduchého uzlu. Vypadala trochu jako stárnoucí dravý pták.

„To jste vy,“ řekla.

„Tak vy,“ vzdychla Irene.

„Vy jste nás nečekala?“ zvedla Malvína obočí.

„Nikdy nevíme, kdo to bude,“ pokrčila Alice rameny. Shodila plášť a pověsila ho zcela samozřejmě na hřebík nedaleko kamen, bylo zřejmé, že se v hájovně vyzná. Vytáhla ze spodní části kredence lihový vařič, zapálila ho a postavila na něj plechovou konvici s vodou.

„Uvařím vám čaj,“ řekla přes rameno, „musíme počkat, až přijde Serž.“

„Serž,“ kývla Malvína, „no jistě.“

„Nejste první,“ odpověděla Alice.

Laška polkl.

Sáhla do kredence a připravila velký čajník.

„Chcete rum?“ zeptal se Bedřich Somr.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, ale pak se rozmyslela: „Vlastně, proč ne.“

„Máte hezký prstýnek,“ řekla Malvína.

„Cetka,“ odpověděla Alice, a strčila ruku do kapsy.

„Řekla bych, že je to rubín,“ podivila se Malvína.

„Není,“ odsekla Alice a otočila se k ní zase zády.

Čekali jen krátce. Alice zalila vřelou vodou čaj v čajníku, rozlila čaj do velkých hrnků – ani jeden nebyl stejný, hrnek, který postavila před Lašku, nesl kromě obrázku kostela nápis Erinnerung an Maria Zell, jinak byl bílý jako zmrzlé labutě – a posadila se s cigaretou ke stolu a zapálila si. Všichni mlčeli, čaj byl horký, voněl rumem a nikdo zatím nepil; Laška přemýšlel o básníku Egonovi, o kterém nic nevěděl a nikdy neslyšel. Napadlo ho, že Egon Feilchenfeld možná nikdy neexistoval, možná to byla jen další filmová figura... Možná Malvína znala jeho verše, jako Sabina ze spaní mluvila finsky. Svět fantomů a jejich básní. I on sám se cítil být fantomem, obláčkem rumové vůně, rozpuštěným cukrem.

A pak z deště přišel ten, na kterého čekali, Komarovskij, neklepal, z jeho nepromokavého gumového pláště stékala voda na křivou podlahu a slévala se do miniaturních potůčků, které mizely ve škvírách mezi starými prkny.

„Je ticho, Sergeji,“ řekl Laška. Ale ten se jeho pohledu nejprve vyhýbal.

„Já taky nic neslyším,“ přidal se Bedřich.

Komarovskij pomalu přejel pohledem po všech v místnosti, jako kdyby je počítal; zastavil se konečně na Laškovi, chvíli se dívali jeden druhému do očí a pak Rus znovu zavrtěl hlavou.

„Nělzja,“ promluvil posléze. „My vrátíme.“

„To – to přece nejde,“ vyhrkla Alice. „To je nesmysl.“

„Půjdeme dnes, Serži...“ řekla tiše, ale pevně Irene.

„Ne,“ vrtěl Komarovskij hlavou a zůstal stát mezi dveřmi, „ne. Ty vrátíš.“

„I kdybys mě zabil,“ zavrtěla Irene hlavou.

Komarovskij ukázal za sebe do mokré noci.

„Tam někde. Já slyšel psy... Psi.“

„Nesmysl, má chandru,“ křikla Alice, „někdy ho to bere... Serži, zítra může bejt pozdě. Je nejvyšší čas, než...“

„Dnes nět,“ vrtěl stále hlavou Komarovskij.

„Tady už pro mě nemají v divadle šatnu! Zaplatili jsme,“ řekla Malvína.

„Musíme jít,“ řekl Laška. „Večírek skončil.“

„Večírek se skončil,“ opravil ho Rus. „Tak správně... Já vrátím. Vy čekáte.“

Otočil se na prahu a odešel do deště. Irene vstala a udělala krok ke dveřím, ale Alice se jí postavila do cesty.

„Kam jdeš?“ houkla.

Irene odpověděla chladně.

„Za Sergejem.“

„Tady zůstaneš. Všichni budete dělat jen to, co nařídí on. Jasné?“

„Měl by se přece jenom naučit používat zvratná zájmena,“ soudila Malvína. „Má to sice jistej půvab, ale ...“

„Tam je nebude potřebovat,“ namítla Irene.

„Tam? On? Kde je nebude potřebovat?“ sykla Alice. „Snad si nemyslíš, že půjde s tebou? Na to zapomeň, děvenko...“

Irene se na ni opovržlivě podívala.

„Wenn ich eine děvenka bin, potom vy jste obyčejná kurva,“ odpověděla.

Alice se na ni vrhla, zaryla jí prsty do krku a Irene couvala, až narazila na stůl, který se s hlukem překotil, Bedřich stačil sotva uskočit. Malvína zaječela, protože se opařila čajem, který se jí vylil do klína. Irene strhla Alici na zem, tahala ji za vlasy a kousala a obě se válely po špinavém starém koberci jako rvoucí se kočky. Laška se vrhl po hořící petrolejce, která se kutálela k jednomu ze zavazadel a zanechávala mastnou stopu, volající po požáru.

„Bedřichu, Vincku,“ křikla Malvína, „dělejte něco!“

Bedřich Somr odtrhl Alici od Irene a držel ji za obě ruce. Laška postavil petrolejku na kamna, podal Irene ruku a Irene vstala. Na krku měla rudé škrábance a u nosu kapku krve. Laška podal Irene kapesník.

„Teď není čas na blbosti, dámy,“ pravil Bedřich.

„To ať ta svině po druhé nezkouší,“ vrčela Alice.

Malvína ustoupila, stírala si čaj z kalhot a vrtěla hlavou.

„Copak jsme se zbláznili všichni?“ řekla.

„Už dávno...“ mávl uhlobaron rukou.

Tentokrát vešel Komarovskij do hájovny tichounce, bez zvuku, jako šelma. Co se stalo a proč Bedřich zápasí s rozčilenou Alicí, ho vůbec nezajímalo. Odkopl čajník, postavil stůl na čtyři nohy a posadil se k němu.

Alice se vymanila Bedřichovi z pracky a urovnala si límeček.

„Blázni,“ řekla. „Samí blázni.“

Ale Komarovskij zavrtěl hlavou. Přes rameno řekl:

„Už neprší. Alica!“

Bedřich pustil Bezkočkovou a ta se vítězně ohlédla po Irene.

„Teď všichni ven,“ pokračoval Komarovskij. „Alica, jdi s nimi ven.“

„Serži...“ řekla Alice varovně, “já nemůžu sama... ten čaj... už...“

„Ty čekáš venku. Vy všichni čekáte venku,“ hlas Rusa ztvrdl. „Pak uvidíme. Možná půjdeš s nimi sama.“

Laška zamířil ke dveřím jako první, ale Komarovskij ho zachytil levou rukou, aniž by se na něj podíval, a zadržel ho.

„Ty zůstaneš, Láška,“ řekl. „Vy jděte.“

Alice se na Rusa podívala, zkřivila ústa, chtěla ještě něco říci, ale rozmyslela si to, mávla na ostatní, aby ji následovali, a nechala za sebou otevřené dveře. Malvína zaváhala, pak si přehodila přes ramena kabát a vyšla z hájovny ven. Skutečně přestalo pršet, ale hvězdy nebyly vidět, ani jedna jediná. Bedřich šel za ní, Alice čekala, dokud nevyjde Irene, potom za nimi odešla také.

Laška si sedl proti Rusovi a řekl:

„Serži, ta Alice má prsten, který patřil Elišce...“ a snažil se neplakat. „Říkal jsi přece, že rubín nosí smůlu... Ach, tys to musel vědět, že?“

„Znáješ...“ usmál se Komarovskij. „Když já byl malčik, malý chlapec, já vždycky chtěl vědět, co je tam za záhybem řeky. Řeka byla velká a proud silný a já nikdy tam nedostal... Potom, pak, oni vezli nás na frontu a já byl za záhybem té řeky... Ale byla noc a já nic neuviděl... Ty sumasšedšij, proč ty šel? Proč ty šel? Člověk nemůže vybrat, koho miluje. Já jsem tobě všechno nabídl. Svobodu, boha, ljubov... Víc já už ani sám nemám. Etovo ja nechatěl. Etovo nět...“

Rus sáhl do kapsy a vytáhl z ní bubínkový revolver. Laška si pomyslel, že rozsudek byl vlastně vynesen. Bylo mi sděleno, že jsem neudělal nic - a právě proto že jsem vinen. Byli jsme zváženi a stalo se, že jsme byli lehcí... Dělej! Ať to netrvá dlouho! Už netoužil po vikuních pláštích ani ručně šitých botách, toužil po životě. No tak! Na co čekáš? Díval se na Komarovského skoro s nadějí.

„Já ale nechci tu tvou ljubov a toho tvého boha,“ řekl ještě.

Veliký Rus však neudělal nic z toho, co Vincenc očekával. Jen pohlédl na zatemněná okna a vysypal z revolveru náboje na stůl. Jeden vybral, políbil a vložil ho zpátky do bubínku.

„Nu, my zahrajeme,“ usmál se, „něčí bůh rozhodne. Ja pěrvyj...“

A roztočil bubínek revolveru.

„Ne,“ řekl Laška, „já první, tohle je můj příběh...“

Natáhl ruku po revolveru. Rus zavrtěl hlavou.

„Ty neznáš tu historii...“ řekl Sergej, sáhl do kapsy a položil před Lašku zmačkaný kousek papíru. Vincenc po papírku sáhl, narovnal ho a zjistil, že je to polovička dolarové bankovky se zbytkem podpisu. Mlčel, protože nebylo co dodat. Nic neobvyklého.

Komarovskij už nečekal, bez toho, že by se na zbraň ještě podíval, zaklapl revolver, přiložil si ho ke spánku, stiskl spoušť – usmíval se při tom – a jen lehce a snad smutně zkřivil koutky úst, když se ozvalo pouze to hluché cvaknutí. Položil revolver na stůl a Laška si ho vzal; napodobil všechny Rusovy pohyby, roztočil bubínek, zastavil, nedíval se na něj, zaklapl bubínek zpátky, přitiskl si hlaveň ke spánku – byl to stejně obyčejný chladný dotyk, jako kdyby si opřel o spánek plnicí pero.

Zavřel oči, pomalu tiskl spoušť a potom zaslechl ránu, jinou, slabou, podobnou ráně ze vzduchovky, když zabil špačka, slabší, než očekával, než jaká se ke koltu hodila, a protože byl připraven, že ucítí aspoň počátek jakéhosi úderu, tak jak mu o tom vyprávěli ti, kdo byli někdy postřeleni, byl téměř zklamán, připravil se na tmu a ticho, ale nic takového nenastalo, a tak zvedl víčka.

Proti němu sedící Komarovskij otevřel překvapeně ústa a chytil se za hrdlo.... Zvláštní pramínek mu vytekl z koutku úst, ve světle petrolejky temný, jako kdyby pil červené víno. Pak Laška zahlédl Irene, která stála krok od dveří za Rusovými zády a svírala oběma rukama jeho pistolku, Duo 6.35.

„Láška... srdce bolí,“ pravil Rus a v nesmírně modrých očích se mu zaleskla voda, než je zavřel. Pomalu se sesunul se židle a skácel se na podlahu. Kolem Irene prolétla Alice jako had a vrhla se k němu, položila si jeho hlavu na klín a snažila se ucpat kapesníkem krvácející dírku na jeho krku.

„Serži,“ šeptala, „Serži, miláčku...“

„Ich bin allein,“ řekla Irene. „Ich bin allein.“

Laška si uvědomil, že Irene má právě takový hlas a týž výraz, jako měla tenkrát dávno, když ji v létě po válce objevil mezi stovkou žen, sedící na mokré louce na dřevěném kufru, s ostřihanými vlasy, a když na jeho pitomou otázku, jak se jí vedlo, odpověděla, že je sama, že zabili jejího malého psa. Sklonil hlaveň k podlaze, stiskl spoušť silněji a vlastně se mu ulevilo, když se neozvala rána, ale jen ten hluchý a suchý zvuk něčeho, co se děje naprázdno. Nebyl to osud.

„Pane bože, policajti,“ slyšel vydechnout vyděšeného Somra.

„Ruce vzhůru! Všichni!“ křičel někdo.

Místnost byla najednou plná mužů v uniformách nebo kožených kabátech, kteří se stavěli zády ke stěně a mířili na všechny uvnitř, pokoj přestal být cítit popelem a rozlitým čajem a naplnil se pachem potu, naftalinu, krému na boty, staré kůže, pitralonu a odkudsi přišel i intenzivní zápach mokré kočičí srsti.

Komarovskij náhle otevřel oči, Alice vyjekla a pak se ho snažila zadržet, jenže Rus její ruce odsunul, pomalu vstal, zapotácel se, zastavil, znovu zapotácel, s námahou udržel rovnováhu, rozpřáhl ruce jako Spasitelova socha, všichni na něj namířili své železné ukazováčky a teď to byla Malvína, jejíž roztřesený hlas Laška slyšel:

„Toho přece nejde zabít, copak jste blázni...“

„Spasibo, zvěrok moj,“ řekl Komarovskij Irene, když mu nasazovali pouta. Jeden z policistů ho udeřil do obličeje pažbou pistole a rozsekl mu ret. Jiný ho napomenul.

„Viděli jsme ten lom,“ odsekl ten první. „Ať si užije, než ho pošlou Rusům.“

„Serži...,“ začala Alice, ale zmlkla.

„To je konec,“ řekla Malvína, jako všichni s rukama nad hlavou. „Ovšem, takový děj potřebuje efektní, osudový závěr.“

Laška se rozplakal a plakal s úsměvem, protože pocítil úlevu a konec, byť konec s hrůzami, který prý je však vždy lepší než hrůzy bez konce, mu připadal – nemohl si pomoci - osvobozující. Ještě chvíli se rozednívalo.

Sbohem, smutku

Perfektně nalíčená Sabina Kleinová si s úsměvem vypůjčila klíče od správce Císařských lázní, napustila ze zlatých kohoutků – byly jen zlacené, samozřejmě – ve tvaru lvích hlav zlatou vanu, svlékla se, ulehla do horké, sírou jako peklem vonící minerální vody, Fialkovou břitvou si podřízla žíly na zápěstích a tiše vykrvácela. Bůh přestal vyprávět svůj příběh. Našli ji druhý den.

MINULÁ KAPITOLA: Brány noci ZDE

Poznámka

Všechny postavy a příběhy, jak jsou vylíčeny v této knize, jsou vymyšlené a každá podobnost s žijícími lidmi i událostmi, i když je román založen na skutečných událostech, o nichž mi vyprávěl otec, který léta 1945-49 prožil v Karlových Varech, je náhodná.

Dohodli jsme se s otcem, že každý napíšeme svou variantu historie toho člověka, který se ve skutečnosti jmenoval Skomarovskij. On sám týž motiv použil v povídce v knížce Strašidla.

První verzi jsem napsal jako filmovou synopsi v roce 1969 ve druhém ročníku FAMU pro barrandovskou skupinu Šmída-Daniel, oba byli mými učiteli; k příběhu jsem se pak vrátil v divadelní hře Seance.

Každý si jistě všimne, že většina názvů kapitol jsou názvy filmů z padesátých let, až na kapitolu Hovno. Má to své důvody, jeden z nich je jejich krása.

KONEC

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL