Islám a systém moci

Kulturně-historicky pojatý panarabismus ztratil po skončení studené války svojí původní přitažlivost v důsledku posílení národních států v arabském světě a jeho roli nahradil v epoše globalizace islám.Baasismus patřil mezi sekulární hnutí preferující zájmy nižší střední třídy z venkovských sunnitských oblastí. Saddám Hussein v jedné ze svých knih rezolutně odmítl "chladný materialismus" a islám nazval duši národa, "protože podle něho pomáhal vyjádřit naše zájmy, revoluční touhy po rozvoji a sociální spravedlnosti".

Saddâm Huseïn: Regard sur la religion e tle petrimoine suivi de l'ecriture de l'histoire, Satrec Lausanne- Er-Rachid Bagdad 1977, s. 12.

Islám byl tradičně považován baasisty za pouhou (nikoli dominantní) součást vymezující arabskou identitu. Po roce 1991 začal irácký vůdce podporovat všemožně islamizaci společnosti s úmyslem posílit legitimitu a stabilitu režimu.

Byla zahájena kampaň za výstavbu nových mešit a při Saddámově universitě bylo zřízeno Islámské centrum, které bylo zaměřeno na sunnitskou teologii. Podrobně viz The Muslim World after 9/11, Rand Project Air Force 2005.

Jeho projevy z této doby jsou plné citátů z Koránu, ale jeho vztahy se salafijským, džihádistickým proudem byly dlouhodobě nepřátelské. Snahy Američanů nalézt spojení mezi jeho režimem a Káidou se ukázaly liché. Islám, podobně jako palestinská otázka, panarabismus, tribalismus sloužil Saddámu Husseinovi k posílení vlastní legitimity. S cílem zabránit arabské podpoře útoku proti Iráku neváhal koncem roku 2002 shromáždit 600 imámů v Kirkúku, aby vydali fatwu, v níž vyzvali všechny muslimy na celém světě k džihádu proti USA v případě útoku. Hussein byl označen imámy islámským vůdcem a strana Baas byla jedním z nich označena za islámskou stranu.

Iraq Rising Forces of Faith Create Fars for Future, The Washington Post, 15.3. 2003.

Islamizace společnosti zesílila v období americko-britské okupace mezi šíitskou i sunnitskou komunitou. Zvýšil se vliv wahhábistického směru v sunnitském středním Iráku a šíitského Íránu na jihu země. Někteří autoři v tomto kontextu hovoří o desekularizaci země. Studie amerického ústavu RAND doporučuje hledat podporu pro demokratizaci Iráku systému mezi málopočetnou komunitou sekulárních liberálů a mnohem početnějších umírněných islamistů, protože během téměř čtyřicetileté vlády baasistů se nevytvořila nezávislá občanská společnost a pro-demokratická střední třída. USA musí být připraveny akceptovat model islámské demokracie v Iráku.

The Muslim World After 9/11, Rand Project Air Force 2005, s. 141.

Sunničtí i šíitští islamisté vidí v islámu jedinou možnou sjednocující identitu pro Iráčany po odstranění sekulárního baasistického proudu, což ale znepokojuje Kurdy.

Problémy irácké státnosti a identity

Klíčovým faktorem je posouzení irácké státnosti a identity. Irák vznikl v 20. letech 20. století jako britský projekt vycházející ze sloučení částí třech osmanských provincií. Těžkým handicapem ve vztahu k jeho stabilitě a integritě byla jeho etnická, konfesní rozličnost. Sunničtí Arabové (20-20%), kteří od dob osmanské říše až do pádu Saddáma Husseina v roce 2003 ovládali irácké provincie a poté i stát, byli menšinou v zemi. Šíitští Arabové (55-60%) a především Kurdové (18-20%) byli překážkou centralizačních snah sunnitské menšiny, která využívala panarabismu, islámu, tehdy přitažlivých myšlenek arabského socialismu, kmenové partikularismu, aby zajistila loajalitu obyvatelstva. Pokud tyto nástroje zklamaly, přišlo ke slovu násilí.

Všechny irácké vlády od dosažení nezávislosti využívaly násilí k potlačení kurdských vzpour, v nichž se kurdské vedení snažilo prosadit širokou autonomii a odmítalo unifikační arabský charakter státu. Iráčtí šíité sice nepopírali svojí arabskou identitu, což potvrdili například během íránsko-irácké války (1980-1988) i svým odstupem od proklamovaných cílů íránské islámské revoluce, protože značná část byla sekulárního smýšlení. Současně však měli nedůvěru vůči všem panarabským projektům, jejichž nositelem byl režim Saddáma Husseina.

Diktátor přesto nedůvěřoval šíitům a byl přesvědčen, že s rostoucím vlivem šíitského teokratického systému budou vzrůstat i politické pretenze této komunity, a proto bránil pronikání šíitů do vyšších pozicí ve státní správě či armádě a omezoval jejich ekonomickou moc. Šíitský klér například nedisponoval waqfovým majetkem a byl financován státem. Každé oslabení centrálního sunnického systému, narušení etnicko-konfesní "stabilizované nerovnováhy" znamenalo hrozbu pro sunnitský baasistický, menšinový režim. Rozsah represí vedený proti menšinám byl přímo úměrný míře oslabení centrálního režimu a odrážel i tradice státu řešit společenské rozpory silou.

Režim Saddáma Husseina se proto často uchyloval k preferovaným zahraničně-politickým tématům, aby odvrátil pozornost od vnitropolitických problémů a upevnil legitimitu systému. Mezi tradiční témata patřil boj proti americkému imperialismu, sionismu, palestinská práva, boj proti šíitské hrozbě, odpor vůči camp-davidským separátním dohodám či naposledy kampaň za zrušení ekonomických sankcí proti Iráku. Tato taktika do značné míry fungovala. A. Dawisha došel například k závěru, že, boj za úplnou dekolonizaci Iráku v letech 1955-58 významně sjednotil šíitské a sunnitské elity i v rámci tehdejšího vedení Baasu.

V sedmnáctičlenném vedení strany Baas v 50. letech bylo osm šíitů, včetně generálního tajemníka Fuada ar-Rikábího. Podrobně viz Dawisha, A.: Arab Nationalism in the Twentieth Century, Princeton University Press 2003, s. 174.

V 90. letech se Saddám Hussein snažil vnutit národu společného nepřítele, ale taktika nebyla příliš účinná mimo jiné proto, že USA byly od roku 1998 definitivně přesvědčeny, že jedinou alternativou řešení irácké krize je svržení režimu nejprve s využitím vnitřního ozbrojeného povstání a poté přímým zásahem. Problém tkví v tom, že režim Saddámma Husseina v posledních třinácti letech své existence bojoval o přežití a skutečná demokratizace systému znamenala i konec režimu privilegované sunnitské menšiny. Za takové situace se režim stále více uchyloval k násilí a snažil se likvidovat brutálním způsobem vzpoury v jejich zárodku. Násilí nebylo v iráckých poměrech ničím neobvyklým, o čemž svědčí skutečnost, že všechny úspěšné i neúspěšné pokusy o převrat v Iráku byly i na blízkovýchodní poměry neobvykle krvavé a brutální.

Kmenové, klanové a rodinné vazby ve struktuře moci

Iráčtí baasisté dlouhou dobu vystupovaly proti sektářství, ale v 90. letech Saddám Hussein začal využívat ve zvýšené míře tribalismus z několika důvodů. Stát nebyl schopen zajistit sociální služby a kmeny suplovaly tento nedostatek. Kmenová loajalita vůči vrchnímu šajchovi -- káidovi Saddámu Husseinovi prosazovaná přísahou věrnosti a pravidelnými konzultacemi se jevila jako vhodný nástroj k posilování bezpečnosti s stability systému. Fragmentalizace společnosti podle kmenových a klanových kriterií byla relativně přehledná a zvyšovala schopnost režimu předcházet sjednocování protivládní opozice. Kmenové loajality bylo využíváno i k udržování bezpečnosti v dané lokalitě.

Saddám Hussein se zpočátku snažil vymazat kmenovou kulturu a vnutit odlišným iráckým etnickým, náboženským skupinám ideu jednotné identity odrážející 6000 let staré irácké kulturní tradice. Na druhé straně byl zavázán kmenovou solidaritou, která mu pomohla postoupit v kariérním žebříčku a upevnit své mocenské postavení. Už roce 1968, po opětném nástupu Baasu k moci, rodinné a kmenové vazby propojily vládnoucí kliku. Saddám Hussein pocházel z malé vesnice Awdža poblíž městečka Tikrít v severozápadním Iráku (provincie Al-Hara) ležící na pravém břehu Tigridu.

Podrobný životopis S.H. viz.: Iskander Amir: Saddam Hussein ,le militant, le penser et l'homme, Hachette réalites, Paris 1980.

Rovněž tři členové z pětičlenné Rady revolučního velení v té době pocházeli také ze stejné lokality, včetně prezidenta A.H. Bakra, který byl příbuzný S. Husseina. Podle dané lokality se preferovaní sunnité nazývali "tikrítovci" (tikrítijún) a zaujímali preferovaná místa ve státní správě, armádě a bezpečnostních složkách, podobně jako několik pokrevně spřízněných klanů. Saddám dával šanci výjimečně i křesťanům (Tárik Azíz jako ministr zahraničí) či Kurdům (T.J. Ramadán), ale dohlížel, aby nevytvořili vlastní klientelistickou linii.

Od roku 1977 nejmocnější muži v Baasu byli propojeni těsnými, příbuzenskými, kmenovými pouty s triumvirátem prezident Bakr -- Saddám Hussein -- generál Adnán Chajrulláh Talfa. Poslední jmenovaný byl Saddámův bratranec a ministr obrany. Saddám Hussein si vzal sestru Adnána. Adnán Chajrulláh se oženil zase s dcerou Bakra. Všichni byli členové strany Baas, RCC, vlády a současně i příslušníky rodiny Talfa, v jejímž čele stál Chajrulláh Talfa, strýc a poručník Saddáma, otec Adnána a Bakrův bratranec. Všechny citlivé posty v armádě zastávali důstojníci pocházející z Tikrítu. Současně však mobilizoval klanovou a rodinnou strukturu v armádě a bezpečnostních složkách. Příslušníci Saddámova lokálního klanu Bajját dostali přednost při vytváření citlivých bezpečnostních struktur jako je tělesná stráž úzké vládnoucí elity a Saddáma Husseina. Byla jim svěřována ochrana klíčových objektů a programů (zvláště spojených s výrobou a výzkumem zbraní hromadného ničení). Preferovaným kmenem byl Bú Násir, jehož příslušníci se rozhodujícím způsobem podíleli při vytváření Republikánské gardy, Zvláštní republikánské gardy, bezpečnostní a výzvědné struktury v armádě a ve straně Baas. Byli umisťováni do bagdádských kasáren a příležitostně i na ministerstvo obrany.

Baram, Amatzia : "Building Toward Crises Saddam Hussein's Strategy for Survival", Washington, D.C.: Washington Institute for Near Policy, 1998, s.50.

Krutý pragmatismus, nedostatek citlivosti a neuvěřitelnou schopnost přežívat v extremních podmínkách byly vysvětlovány jeho dysfunkčním rodinným zázemím. Saddám Hussein vyrůstal bez otce, pod dohledem opatrovníka-strýce a neprovdané, přísné matky v malé vesnici. Žil ve společnosti s převládajícími kmenovými vztahy a patriarchální strukturou. Nemanželské děti nemají lehký život v arabské, islámské tradicionalistické společnosti a Saddám Hussein se od útlého dětství naučil bojovat s nepřízní osudu. Vyznával vysoce ceněné základní kmenové hodnoty jako jsou statečnost, bojovnost, štědrost a čest, které mu často pomáhaly překonávat nepřízeň osudu, ale mnohdy naopak omezovaly jeho schopnost racionálního úsudku a rozhodování v klíčových historických etapách.

V roce 1976 byli příslušníci kmenů přinuceni, aby se zřekli svých rodových jmen, které prozrazovali jejich původ, ale souběžně byl veden tajný kmenový, klanový registr, podle něhož Saddám a jeho nejbližší spolupracovníci rozmísťovali adepty do nejvyšších funkcí ve vládě, straně, bezpečnostních složkách. V samém závěru vlády se Saddám Hussein snažil marně posilovat vliv mateřské strany Baas ve společnosti, protože kmenová struktura společnosti posilovala řevnivost kmenů a nejednotu společnosti. Množily se případy loupeží a korupce, což destabilizovalo systém zevnitř.

Strana Baas a Saddám Hussein

Socialistická strana arabské obrody- Baas sloužila diktátorovi zpočátku jako prostředek k proniknutí do vrchních pater mocenské struktury. V roce 1959 se údajně podílel na atentátu proti ministerskému předsedovi Kásimovi a byl zraněn, což pomohlo posilovat jeho aureolu neohroženého, statečného vůdce. V roce 1964 poprvé proniknul do vrcholných baasistických struktur a stal se předsedou prozatímního, iráckého regionálního vedení, zatímco jeho příbuzný generál Bakr se byl jmenován členem národního vedení Baasu. Ve stejném roce, po neúspěšném atentátu proti vojenskému diktátorovi Árifovi, byl uvržen do vězení. V roce 1966 se stal stoupencem pravicového aflakovského křídla Baasu, které odmítlo převrat syrských levicových baasistů. Saddám Hussein byl poté jmenován zástupcem generálního tajemníka regionálního Baasu gen. Bakra. V roce 1968 byla svržena Árifova diktatura a moc ve státě postupně získalo vojenské křídlo Baasu. Saddám Hussein byl představitelem civilního křídla Baasu a kontroloval coby zástupce regionálního vedení stranický aparát. Po roce 1967 se baasisté více orientovali na komunistický blok, ale ve vnitřní politice praktikovali nacionalistický teror. V roce 1969 došlo k průniku civilního křídla Baasu do nejvyššího orgánu moci Rady revolučního velení (RRV), jehož místopředsedou se stal S. Hussein. V roce 1970 byla završena kontrola civilního křídla Baasu nad armádou a vojenským křídlem Baasu. Saddám Hussein , coby zástupce regionálního vedení Baasu a místopředseda RRV, se stal po maršálovi Bakrovi druhou nejsilnější osobností v Iráku. Nové vedení schválilo Chartu národní akce, v níž byl vyhlášen nesmiřitelný boj sionismu, imperialismu a reakci. Nové vedení se přihlásilo k nekapitalistické cestě rozvoje, protože kapitalismus nebyl schopen podle baasistů zajistit samostatný národní rozvoj. Následovalo znárodnění majetku těžební ropné společnosti Iraq Petroleum Company a úzká orientace na blok komunistických zemí. Kurdům byla přiznána autonomie v rámci jednotného státu, kterou záhy Kurdové odmítli jako nedostatečnou. Byla vytvořena Pokroková vlastenecká národní fronta, v níž byla zastoupena i Irácká komunistická strana. Ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu zastával Irák extremní postoje a odmítl dokonce uznat rezoluci RB OSN č. 242. Podporoval krajně radikální složky palestinského hnutí odporu odmítající jakékoli kompromisy ve vztahy k Izraeli, což byl postoj, který zaujímal Saddám Hussein až do své popravy.

S rozvojem zestátněného ropného průmyslu se posílily značně rentiérské rysy ekonomiky a vzrostla role byrokracie, ale také i role malé a střední irácké buržoazie. Začaly sílit nacionalistické a antikomunistické tendence v Baasu, který prosadil baasizaci společnosti a arabizaci kurdských oblastí. V zahraniční strategii se Irák snažil stát se hegemonem panarabismu bezprostředně po podepsání camp-davidských mírových dohod mezi Egyptem a Izraelem. Aspiroval stát se alternativou dosavadní dominantní role Egypta v panarabském systému, ale jeho extremní přístupy k řešení blízkovýchodního konfliktu a celkově malá schopnost hledat kompromisy v meziarabských vztazích komplikovaly dosažení ambiciózního cíle.

Cestu k moci završil červencový vnitřní bassistický převrat v roce 1979. Saddám Hussein donutil svého dlouholetého spojence a příbuzného Bakra, aby ze zdravotních důvodů odstoupil ze všech svých funkcí. Následně byla provedena brutální očista strany a státního aparátu od od jeho stoupenců .

Saddámu Husseinovi se podařilo přeměnit během několika let Baas v masovou stranu (dva milióny členů). V počátcích bylo členství ve straně a z něho vyplývající privilegia určeny pro všechny Iráčany bez rozdílu, včetně Kurdů, sunnitů, šíitů a křesťanů. Všichni měli rovný přístup ke vzdělání a mohli zastávat stejné funkce. Baasisté měli rozpracovanou vizi nového Iráku, který bude vycházet z principů rovnoprávnosti a spravedlnosti. Členové strany v této etapě zastávali vysoké funkce ve vládě a bezpečnostních složkách. Členství v Baasu se stalo předpokladem pro vyšší důstojnické hodnosti a funkce. Důležitou roli hrála strana při vytváření tzv. lidové armády. Baasisté založili pro svojí ochranu tzv. "pohotovostní jednotky", které byly nasazovány proti opozici a disidentům. Řídící role byla široká. Strana dohlížela a kontrolovala ministerstvo zahraničních věcí a diplomatické mise (s pomocí základních stranických buněk). V roce 1994--95 hrály stranické sekce Baasu významnou roli v kampani zaměřené na potírání ekonomické sabotáže. Jednalo se o neoficiální obchod s cizí valutou a odmítání prodávat zemědělské plodiny licencovanému úřadu.

Regionální velení Baasu (hlavní výkonný orgán) bylo formálně voleno Kongresem jednou za pět let, ale během funkčního období se mu dále nezodpovídalo. Ve skutečnosti byli však členové regionálního vedení jmenováni Saddámem Husseinem či dalšími osvědčenými lídry. Kongres pouze symbolicky potvrzoval a dodával celému aktu volby většinou staronového vedení punc legitimity. Předsedou regionálního velení se stal S. Hussein. Veškerá rozhodnutí jsou přijímána konsensem vedení, ale rozhodující slovo měl vždy Saddám Hussein.

Irácké regionální vedení ovládlo a dohlíželo nad činností národního vedení Baasu (formálně celo-arabského, ale de facto pouze iráckého), ačkoliv podle stanov by tomu mělo být právě naopak.

Role Baasu ve společnosti je silná pouze v Sýrii a Iráku, kdežto v dalších arabských zemích jako je Jemen, Libanon, Mauretánie, Jordánsko a Súdán prožívá baasistické hnutí hlubokou krizi. A.M. Abdelazím: Hizbu al-baath al-'arabí cháridža as-sulta, Az-Zamán 1.6. 2000.

V roce 2000 se stal Hussein i předsedou národního vedení Baasu, což byla tradičně čestná funkce vyhrazená pro zakladatele baasistického hnutí Michela cAflaqa (zemřel v roce 1989). Osobní kult vůdce se začal projevovat i ve straně.

Saddámova nová baasistická elita, pocházející z polobeduínských oblastí, malých měst a vesnic, začala preferovat klanová, kmenová měřítka a vyměňovat "nelegitimní funkcionáře" , tj. nepocházející z Tikrítu. V rámci této kmenové společnosti bylo možné vyčlenit úzký vnitřní kruh nejloajálnějších stoupenců, mezi které patřili bratranci Hussein a Saddám Kámil a cAlí Hasan Madžíd. Křesťan Táriq cAzíz byl spíše výjimkou, protože vystoupil do popředí s pomocí baasistického kariérního žebříku jako oddaný spojenec a dlouhodobý přítel S. Husseina. Pečlivě zpracovávané stranické seznamy členů zaznamenávaly kmenové, rodinné svazky jednotlivců.

Phebe Marr: The Modern History of Iraq, Boulder, Colo., Westview 1985, s.212-213.

V druhé polovině roku 2000, kdy se zkomplikoval zdravotní stav vůdce, existovala snaha prosadit do vedoucích orgánů strany jeho dva syny Qusaje a Udaje a posílit stranický dynastismus. Do kompetenci úzkého okruhu známých bylo zahrnuto vedení bezpečnostních složek, výzvědné služby, ministerstva průmyslu a vojenské industrializace (MIMI), které bylo zodpovědné za vývojový program a výrobu zbraní hromadného ničení.

Strana propletená patrimoniálními řetězci klientelistických vztahů dlouhodobě ztrácela své pozice a nové pokusy o baasizaci společnosti v roce 1996 byly spíše motivovány narůstající korupcí v zemi a neměly tudíž velkou šanci na úspěch. Mnoho členů bylo během kampaně uvolněno ze stranických funkcí, což roli a činnost Baasu ještě více paralyzovalo. Celkově lze říct, že Baas nehrál významnou roli v Saddámově politickém systému a procesu rozhodování v poslední dekádě vlády, ale plnil spíše mobilizačně-propagandistickou funkci.

Bývalý americký vojenský velitel pro Irák generál Zinni a člen americké Národní bezpečnostní rady (NSC) Pollack prosazovali tezi, že jediná mocenská složka, která je schopna svrhnout Saddáma Husseina je právě Baas a silně podceňovali vnější i vnitřní opozici.

Al-Hajját, 4.5. 1999.

Kruhy blízké minulému prezidentu Clintonovi a Pentagon preferovaly teorii "mocenské pyramidy", podle které by měla být izolována od společnosti pouze nejvyšší mocenský špička desítek lidí, které stojí nejblíže diktátorovi. Podle Iráckého osvobozeneckého zákona (ILA) z roku 1998 měla být tato skupina obžalovaná z válečných zločinů a genocidy a předaná mezinárodnímu soudnímu tribunálu. Za tímto účelem se připravoval seznam konkrétních osob.

Hledáním iráckých válečných zločinců byla pověřena britská organizace, vedená poslankyní britského parlamentu A. Clywd, která v roce 2000 předložila seznam hlavních 12 zločinců, jež by měli být postaveni před mezinárodní tribunál. Jedná se tyto osoby: S. Hussein, jeho bratranci Barzan al-Tikrítí a Sab'awí Ibrahím al-Hassan, jeho oba synové Udaj a Qusaj, Alí Hassan al-Madžíd (nazývaný "chemický Alí", který řídil akci proti Kurdům ve městě Halabdža s použitím chemických zbraní a první guvernér okupovaného Iráku), baasistický spolubojovník Husseina Muhammad al-Zubajdí, Saddámův bývalý poradce Sálih al-Númán, místopředseda vlády Táriq Azíz a viceprezident Tahá J. Ramadán. Akci na základě ILA financuje americký Kongres.

Naopak značná část amerických politiků z řad republikánů, institucí, zvláště americký Kongres, spoléhala na koordinaci neoficiální vnitřní a vnější opozice, která měla zajistit nejen svržení mocenské špičky na čele se Saddámem Husseinem, nýbrž odstranění celého systému, včetně strany Baas. Hovořilo se v tomto kontextu i debaasizaci společnosti, což nutně vyvolávalo asociaci s procesem denacifikace poválečného Německa. Tento krok prosadila Bushova vláda po svržení iráckého režimu, což se ukázalo jako chyba. Proces očisty vedení Baasu od stoupenců Saddáma Husseina by byl sice zdlouhavější, ale nový, obrozený Baas s tradičně obrovským mobilizačním a propagačním potenciálem by se mohl stát významným stabilizačním nástrojem vlády národního usmíření a rovnoprávnou součástí iráckého politického, pluralistického spektra. Sunnitská menšina by se uklidnila a snadnější by byla i její kontrola.

Uplatňování neomezené prezidentské role

Irácký režim lze jednoznačně charakterizovat jako systém ovládaný jedním člověkem. Na špičce mocenské pyramidy stál Saddám Hussein, jehož téměř absolutní výkonná moc byla uplatňována s pomocí kumulace funkcí, rodinných, kmenových vazeb, násilí i uplácení. Od počátku 80. let vybudoval celou armádu posluhovačů, servilních novinářů a umělců, kteří pomáhají budovat kult osobnosti vůdce. Saddám Hussein vykonával funkci prezidenta republiky, jehož délka funkčního období nebyla ústavně zakotvena. Podle dodatku k Ústavy je zvolený předseda RCC automaticky prezidentem za podmínky, že bude schválen Národním shromážděním a potvrzen referendem. Pro Saddáma Husseina nebylo problémem si zajistit potřebnou legitimitu i legalitu volby vzhledem k charakteru a složení parlamentu. Druhou nejvyšší výkonnou moc ve státě měla rada revolučního velení složená z nejloajálnějších stoupenců S. Husseina, ale i v rámci této mocenské struktury měl její předseda Saddám Hussein s místopředsedou RCC dominantní rozhodovací roli. Parlament, složený převážně z členů strany Baas, měl v Saddámově režimu spíše potvrzovací roli a jeho legislativní pravomoci byli omezovány ze strany vůdce a RCC. Saddám Hussein byl i předsedou vlády, která se nenazývá v Iráku tradičně hukúma (vláda), ale na příkaz prezidenta ministerskou radou (madžlis al-wuzará'), aby bylo lépe zdůrazněno, že jde o vedení. Rada ministrů byla monitorována sekretariátem prezidenta, který byl rovněž jmenován vůdcem a nepodléhala kontrole ze strany Výboru pro veřejné služby (dohlížel nad činností státní správy). Rovněž RCC se podílel na kontrole a aktivitách vlády. Většina členů kabinetu byli zpravidla baasisté. Vláda byla podřízena vůdci, RCC a samostatná iniciativa ministerstev byla nepřípustná. Saddám Hussein jako prezident republiky, předseda RCC, předseda Baasu a premiér v jedné osobě výrazně ovlivňoval vládní rozhodování a řídil zasedání vlády. Jmenoval členy podle kritérií loajality, kmenové, stranické příslušnosti. Převodními pákami jeho autokratické moci byli tři místopředsedové vlády

Saddám Hussein se nechává označovat za vůdce (qá'id), což je arabský termín, který v sobě zahrnuje vojenskou složku (je vrchním velitelem ozbrojených vojsk) i civilní vedení. Profesor Dawíša ho charakterizoval jako osobnost mající sklony k megalomanství, krutosti a násilí, které dominovalo v novodobých iráckých dějinách. Toužil získat trvalé místo v pantheonu socialistických a komunistických vůdců, jako byl Mao-Ce-Tung, Tito aj., ale válka v Zálivu tyto sny definitivně pohřbila. Zvláště v 70. a 80. letech byl jeho zájem soustředěn na Hnutí nezúčastněných zemí, jako na nástroj posilování vlivu v arabské i mezinárodní oblasti.

Podrobně viz. Bassam Kubba: Iraq and the Non-aligned Movement, Baghdat 1982.

Vydával se za jediného ochránce práv Palestinců a poslední pilíř panarabismu, ale jeho útok proti Kuvajtu pomohl na dlouhý čas rozbít poslední zbytky arabské jednoty. V posledních deseti letech své vlády byl rovněž předsedou regionálního i národního vedení strany Baas, předsedou vlády, vrchním velitelem iráckých vojsk, předsedou RCC.

Prezident měl rovněž značné pravomoci. Vyhlašoval výjimečný stav. Jmenoval a odvolával své viceprezidenty, což mělo určitý vliv na jejich loajalitu vůči vůdci. Měl pravomoc jmenovat guvernéry, soudce, všechny civilní a vojenské státní zaměstnance. Navrhoval a schvaloval státní rozpočet a postupoval ho parlamentu pouze k diskusi. Měl na starosti hlavní strategické plánování v ekonomické i sociální oblasti, investiční aktivity. Kontroloval veškeré finanční aktivity a rozhodoval dokonce o udílení kreditů. Řídil a kontroloval práci ministerstev a různých veřejných institucí, oficiálních i neoficiálních organizací. Sjednával a schvaloval mezinárodní smlouvy. Dohlížel nad zahraničními a diplomatickými zastoupeními. Jmenoval a akreditoval irácké diplomaty. Ratifikoval rozsudky o trestu smrti. Saddám Hussein využíval ústavních pravomocí a zasahoval často do soudních pravomocí, municipálních problémů, finančních záležitostí a ekonomiky. Počátkem 21. století usiloval o přechod prezidentské funkce na svého mladšího syna Qusaje, což bylo podporováno jeho nejbližšími spolupracovníky i veřejným míněním.

Mariam Shahin: When will Iraq také its Place in the 21 st Century, The Middle East, únor 2001, s. 18.

Klíčovým mocenským centrem nebyla řadová armáda (lidová armáda), ke které cítil Saddám Hussein nedůvěru, protože pomohla dosadit k moci Árifův diktátorský režim. Ten v roce 1963 na čas ukončil nadvládu Baasu. Režim se opíral především o zvláštní jednotky a bezpečnostní služby. Vojenští stratégové označili režim za nejvíce odolný vůči vnitřním převratům. Byla vypracována základní abeceda opatření pro zabránění převratu, kterou lze shrnout do několika základních bodů:

• účinné využívání rodinné, politické a náboženské loajality pro posílení proti-převratových postojů;
• vytváření vojenských jednotek (Republikánská garda) v paralelním postavení vůči pravidelné armádě;
• založení několika bezpečnostních agentur s přesahující jurisdikcí, které průběžně monitorovaly loajalitu vojenských složek i konkurenčních bezpečnostních složek;
• vytváření vnitřních kontrolních mechanismů dokonce i v rámci každé jednotlivé bezpečnostní agentury;
• posilování odbornosti a profesionality armády a schopnost financování těchto opatření.

Podrobně viz.: Donald Horowitz: Ethnic Groups in Conflicts, Berkley, University of Califo1rnia Press, 1985.

Veškerá bezpečností opatření vycházely z existence propracované struktury kmenové, klanové, rodinné blízkosti a loajality ve všech mocenských centrech státu (Baas, RCC, armáda, vláda, bezpečnost). Objevovaly se i silné dynastické prvky, když například Saddám Hussein cíleně provdal své dcery za vlivné baasistické špičky a prosazoval své dva své syny do vedoucích funkcí. Saddám Hussein ustoupil od původní antitribalistické politiky Baasu a začal vytvářet i armádu a bezpečnostní složky na těchto principech.

Geopolitické souvislosti irácko-íránské války

Irácký útok proti Iráku byl nelegální, protože pohraniční spory s Íránem se měly řešit politicky, mírovou cestou a s využitím mezinárodního práva. Pohraniční incidenty a pokusy Íránu vyvážet islámskou revoluci v prvních letech po převratu měly být předmětem projednání v rámci orgánů OSN a konkrétních opatření. Reakce mezinárodního společenství na agresi byla nedostatečná v porovnání s iráckou anexí Kuvajtu. Americké strategické kalkulace ve vztahu k Iráku se v plné míře projevily během války Írán-Irák, kdy bylo všeobecně přijímáno tvrzení H. Kissingera, že obě strany jsou natolik špatné, že nemají co ztratit.

Tamtéž: s.27.

Po navázání diplomatických vztahů s Irákem (1984) a zvláště po aféře Irangate, kdy USA trpěly pocitem viny, převládla jednoznačná podpora Iráku. Robert Kaplan píše ve své knize, že američtí diplomaté často pejorativně komentovali chaos v Chomejního Iránu a Saddáma Husseina vydávali jako jedinou alternativu stability. V roce 1987 existoval názor, že Irák by se mohl smířit s vytvořením státu Izrael, navázat s ním kontakty a snad i diplomatické vztahy. Chybný kurz americké diplomacie podle R. Kaplana dostoupil vrcholu na sklonku války, kdy byl obraz Saddáma Husseina vnímán vysoce pozitivně dokonce i po nasazení plynu proti Kurdům poblíž severoiráckého města Halabdža. Podle něho prý americké velvyslanectví v Bagdádu doporučovalo odložit případ Kurdů a zabývat se jim až bude pro to příhodná doba.

Podrobně viz. Robert D. Kaplan: The Arabists. The Renesance of an Arab American Elite, The Free Press, N.Y. 1993, 267-281.

Vybalancované postoje tehdejšího SSSR k oběma válčícím stranám a jeho poměrně zanedbatelná pozornost brutální likvidaci iráckých komunistů na přelomu 70 a 80. let, kdy vyšší hodnotou byl antiamerický postoj dotyčné země, svědčí o podobných deformovaných přístupech v době studené války. Některé země se aktivně podílely v 80. letech na systematickém, neúměrném vyzbrojování Iráku. Patří mezi ně především Německo, Čína, Argentina, SSSR, Francie, Brazílie, Severní Korea a některé britské a americké firmy. Rovněž státy Zálivu nesou svůj díl viny, neboť pomáhaly finančně realizovat rozsáhlé zbrojní programy. Arabské země hájily z principu právo Iráku mít chemické, biologické zbraně i jejich nosiče, pokud Izrael vlastní jaderné hlavice. Irák se měl stát podle nich hrází proti pronikání šíitského radikalismu do bohatých, ropných zemí Zálivu.

Příčiny a irácké agrese proti Kuvajtu

Hlavními příčinami, které vedly k iráckému rozhodnutí napadnout Kuvajt byl v prvé řadě rozpor mezi panarabskými ambicemi režimu Saddáma Husseina a jeho ekonomickými možnostmi po vyčerpávající a nákladné válce s Íránem. V sázce byla i vnitropolitická stabilita a loajalita obyvatelstva, které očekávalo razantní ekonomické i politické změny k lepšímu v poválečném období Vliv na osudové rozhodnutí vyvolaly změny v mezinárodní oblasti po skončení studené války, které byly pro Irák nevýhodné. Sovětský svaz a poté Rusko začalo omezovat na přelomu 80. a 90. let spolupráci s radikálními arabskými režimy. Znepokojivá byla pro Irák rostoucí role USA v oblasti a jejich orientace na problematiku neúměrného iráckého zbrojení.

Saddám Hussein se považoval za vítěze ve válce s Íránem, jeho politická prestiž v arabském a islámském světě stoupla, ale ekonomika země byla v ruinách a perspektivy rozvoje velmi pesimistické. Irák začínal válku s rezervami 35 mld. USD a skončil s dluhem více než 50 mld. USD. Jednání o přehodnocení splátek dluhu byly komplikované, protože irácké mezinárodní finanční postavení se zhoršovalo v důsledku poklesu cen ropy v roce 1989, způsobené nedodržováním těžebních kvót ze strany některých zemí Rady pro spolupráci arabských zemí Zálivu (GCC), zvlášť Kuvajtu, SAE a tradičně i Saúdské Arábie. Situaci vyostřovala skutečnost, že irácký vývoz je z 99% závislý na prodeji ropy a plynu. Plánovanou restrukturalizaci průmyslu se v důsledku války nepodařilo dokončit. Byla potřeba investic na obnovu infrastruktury a režim měl zájem o udržení obrovské vojenské mašinérie. Situaci chtěl Saddám Hussein řešit členstvím v GCC. Očekával, že tím smete ze stolu problematiku zadlužení, ale místo toho šéfové zemí GCC trvali na splácení iráckého dluhu.

Iraq, Country Profile 2000, The Economist Intelligence Unit, London 2000, s.5.

Spoluprácí s nimi zamýšlel snížit enormní náklady na obnovu válkou zničené země. Irácká vojenská mašinérie se měla stát bezpečnostním štítem pro země GCC a ty měly na oplátku financovat její chod. Tato představa byla posilována dvěma skutečnostmi. Státy Zálivu cítily i po válce strach z íránské hegemonie. Saúdská Arábie podepsala v roce 1989 smlouvu o přátelství s Irákem a přistoupila na ústupky v otázce iráckého zadlužení.

Saddám Hussein brzy pochopil velký rozměr mezinárodních vztahů, do kterého nezapadala role Iráku jako "velkého bratra a ochránce" ropných zemí Perského zálivu, která by přispívala ke snižování lukrativního dovozu hlavně amerických zbraní a narušila by dosavadní systém bezpečnostních vnějších garancí a závislosti. Iráčtí diplomaté v letech 1988-89 předkládali americké administrativě svoje představy o zajištění bezpečnosti Zálivu s iráckou pomocí a vytlačení Íránu z nového systému. Rada národní bezpečnosti USA sice tuto variantu projednávala, ale bez konkrétního vyjádření a závěrů, což mohlo vyvolat dojem u iráckých představitelů, že invaze proti Kuvajtu bude přijatelná pro západní svět.

Joffé, George: A History of British and American Relations wih Iraq, Sanction on Iraq: Background, Consequences, Strategies, Proceedings of the Conference hosted by the Campaign Sanctions on Iraq, 13-14 November 1999, Cambridge, s.28.

Charles Trip ve své analýze vysvětlil chování režimu Saddáma Husseina krátkozrakostí úspěšné autokracie, která ovlivnila způsob jeho rozhodování a moci. Saddám Hussein vnímal zahraniční politiku ostatních států jako identický, zrcadlový odraz iráckých přístupů, jenž podřídily zahraniční politiku jedinému strategickému cíly - přežití vlastního politického systému za každé situace, bez ohledu na tragický dopad na obyvatelstvo.

Tripp, Charles: The Foreign Policy of Iraq, in Hinnebusch, Raymond; Ehteshami, Anoushiravan Ehteshami: The Foreign Policies of Middle East States, Linne Rienner Publishers, Boulder-London 2002, s. 173.

Naivní důvěřivost americké velvyslankyně v Iráku, arabistky April Glaspie, která uvěřila ujištění Saddáma Husseina, že krizi s Kuvajtem bude řešit politicky, pouze pomohla urychlit běh událostí. Saddám Hussein považoval její jmenování v roce 1989 jako slabost americké administrativy.

Hodně spekulací o dalších možných příčinách iráckého útoku bylo napsáno. Některé nejdůležitější je třeba připomenout.

• Irák potřeboval po válce geograficky bezpečný přístav v Perském zálivu, který by nebyl bezprostředně vystaven íránské hrozbě. Fao ani Umm al-Kasr takovou podmínku nesplňovaly. Chtěl rovněž snížit riziko možného zavření ropovodů přes Turecko a Saúdskou Arábii. Výstrahou byl irácký ropovod vedoucí do syrského Bánijásu, jehož provoz byl ukončen v roce 1981. Je známo, že Irák kalkuloval v roce 1988, jak by ovládl kuvajtské ostrovy Warba a Bubiján, které se hodily k tomuto účelu nejlépe.
• Velkou úlohu hrála (z pohledu Iráku a USA) otázka možných vysokých cen ropy, protože Irák by po obsazení Kuvajtu de facto kontroloval 40% všech světových rezerv ropy a očekávalo se, že by mohl diktovat či výrazně ovlivňovat cenovou křivku v období významných geopolitických změn. Blízkovýchodní ropa byla důležitá pro EU (z 60% závislost) a nikoli USA (asi z 15%).
• Liga arabských států (na rozdíl od Charty OAJ) nikdy nezakotvila v Chartě LAS, zvláště z politických a ideologických důvodů, okamžité uznání hranic zděděných z dob kolonialismu. M. Hajkal, známý egyptský žurnalista a politolog, tvrdil, že hranice v Perském zálivu pomohla vymezit Británie, aby si vytvořila vhodné podmínky pro pozdější návrat. "My v arabském světě jsme tyto hranice akceptovali jako prostředek pro skoncování s imperiálním obdobím. Předpokládali jsme však, že se budou vyvíjet a také měnit podle toho, jak se bude náš sen o arabském národě naplňovat podle vzoru Evropy, která získala rovněž novou identitu.
  
  
  Al-Jaum as-sábi', 30.7. 1990.
  
  Arabští radikálové během krize dokonce naléhali, aby uznání takto uměle vytvořených hranic bylo vyváženo podílem chudších arabských zemí na ropném bohatství a požadovali vytvoření nového přerozdělovacího systému. Nacionalista Saddám Hussein tyto výzvy podpořil. Obecně nepovažoval akt anexe Kuvajtu za prohřešek proti panarabským národním zájmům. Spor o právo na těžbu Kuvajtu v pohraničním pásmu v Rumajle a požadavky na odškodnění od Kuvajtu ve výši 2, 4 mld. USD bylo pouze zástupným problém pro vyhrocení situace.
• Politika appeasementu států GCC působila bezprostředně před anexí kontraproduktivně a vedla spíše k vystupňování požadavků Iráku, který doufal, že země Zálivu jsou připraveny k daleko větším obětem, aby zachránily mír.

Kuvajt nabízel během irácko-kuvajtského jednání v Džiddě 13.7-1.8. 1989 další pomoc režimu S. Husajna ve výši 9 mld. USD, pokud ten přistoupí na vyřešení pohraničního sporu. Kuvajt bezprostředně před anexí navrhl vytvoření celoarabského sboru pro řešení pohraničních otázek. V červenci 1989 souhlasily členské země GCC dodržovat těžební kvóty, aby zbytečně neprovokovaly iráckého vůdce.

Válka proti Iráku v roce 1991 a její následky

Válka v Zálivu i Saddám Hussein pomohl na čas paralyzovat celoarabský politický, ekonomický i bezpečnostní systém a sám se vyřadil na třináct let z role potencionálního vůdce v panarabském kontextu i v rámci rozvojového světa. Přestal být hybnou silou panarabských dostředivých procesů a působil už jenom jako destrukční síla v rámci LAS, která rozděluje, využívá momentální situace a staví jednu část zemí proti druhým v zájmu posílení šance na přežití svého režimu a prolomení mezinárodní izolace.

Reparační systém v té nejdrastičtější podobě byl uplatněn po skončení studené války proti rozvojové zemí-Iráku. Měl za cíl demonstrovat světu počátek nového řádu, který nestrpí porušování mezinárodního práva a neposlušné státy bude čekat podobný tvrdý, exemplární trest.

Sankce výrazně redukovaly irácký export a tím i příjmy. Sankční režim přispěl k situaci, že všechny dluhy země a všechny další ekonomické a finanční transakce byly pozastaveny. Po roce 1990 přestal Irák splácet svůj velký dluh, který převyšoval 60 mld. USD.

V dubnu 1991 přiznala irácká vláda zahraniční zadlužení 42,1 mld. USD s ročními úroky 8% (podle The Middle East Economic Survey, 13. 5. 1991), což znamenalo, že celkový dluh Iráku stoupl do konce roku 2001 pravděpodobně na 98 mld. USD. Mezi dlužné částky nebyly započítány úvěry zemí GCC, které Irák deklaroval za dar, ale např. Kuvajt nehodlal pohledávky odpustit, pokud vládl S.Husajn. Rusko bylo připraveno dobývat finanční pohledávky v hodnotě 7-8 mld. USD a Francie více než 3 mld. Objevovaly se požadavky na zřízení zvláštního fondu OSN, který by zajistil pravidelné splácení dluhů.

Irák byl povinen platit od roku 1991 reparace na účet zvláštního Kompenzačního fondu OSN, spravovaného ženevskou Kompenzační komisí (UNCC). V prosinci 2000 byl na základě rezoluce RB OSN č.1330 snížena výše kompenzační platby z 30% na 25% částky iráckých ropných zisků. V prosinci 2000 bylo na účtu 11 mld. USD. Irák trval na zrušení či jejich významnému snížení. Vůči Iráku bylo vzneseno do roku 2002 rekordních 2,5 miliónů požadavků na odškodnění. Asi 11 mld. USD reparací bylo vyplaceno na základě individuálních požadavků, ale zbývalo vyhovět velkým korporacím a státům. Zbývající nároky činily podle odhadu asi 219 mld. USD. I bez jejich splácení, by dluh a kompenzace činily 380% iráckého HDP. Irák kromě toho platil činnost OSN v Iráku (2,2% z celkových příjmů). Placení reparací mělo negativní vliv na ochotu Iráku spolupracovat. Motivovalo Irák k diskreditaci sankčního režimu, aby dosáhl jeho zrušení. Výše reparací byla zcela nereálná. Irák by potřeboval na splacení všech reparací ve výši 276 mld. USD nejméně 58 let a po zaplacení úroků by se plná splatnost protáhla do 22. století.

Niblock, Tim. 2001. Pariah Statesand the Sanctions in the Middle East. Boulder-London: Lynne Rienner Publishers, s. 192.

Po válce došlo de facto celoarabské i mezinárodní rehabilitaci campdavidského procesu založeného na separátních jednáních v ose Izrael-palestinská samospráva či Izrael-Jordánsko, které popíraly duch proti-campdavidského bagdádského summitu, na jehož křídlech byl Saddám Hussein i Irák vynesen do čela celoarabské fronty pevného postoje.

Po válce a razantním odzbrojovacím procesu pod dohledem UNSCOM a IAAE ztratil Irak aureolu hlavního vojensko-strategického, mocenského centra a současně se rozpadla i tzv. východní protiizraelská arabská fronta. Irák jako bezprostřední vojenská hrozba okolním zemím přestal existovat a potencionální nebezpečí bylo zdůrazňováno ze strany USA spíše v zájmu přijetí tvrdších a konkrétnějších opatření na odstranění režimu odpovědného za válku.

Jestliže v 80. letech země Zálivu, snad kromě Bahrajnu, úzkostlivě tajily přímou vojenskou spolupráci s USA a Kuvajt nedovoloval ani vplutí amerických válečných lodí do svých přístavů, po operaci Pouštní bouře se vše změnilo. Kuvajtská obrana se stala značně závislá na amerických bezpečnostních garancích, i když obranné smlouvy byly podepsány po roce 1991 i s Británií, Ruskem i Francií. Americká přítomnost v Zálivu byla posílena a americké zbrojní podniky získaly obrovské zakázky a stálé lukrativní, solventní odbytiště.

Irák se ocitnul v prvé polovině 90. let v mezinárodní izolaci. Rozpad SSSR a nástup B. Jelcina ještě zvýraznily dominantní úlohu USA na Blízkém východě, což se projevilo i v Radě bezpečnosti OSN. Irák naprosto nerealistickým odmítáním schválených rezolucí a kontrolního systému ještě více tuto roli pomáhal zvyšovat. Potencionální spojenci Iráku ve válce v Zálivu byly zdecimováni nepřímými sankcemi a ztratily vliv v regionu. Značná část blízkovýchodních zemí přistoupila k zásadním reformním krokům v souladu s doporučeními MMF a Světové banky. Mnoho arabských, islámských zemí se staly členy Světové obchodní organizace (WTO) po marrakéšském summitu (1994) a všeobecně byla přijímána opatření na liberalizaci obchodu. Barcelonské euro-středomořské partnerství nabídlo arabským zemím možnost, jak se přizpůsobit globálním ekonomickým změnám-liberalizaci a integraci. Model vyznačující se státním dirigismem, etatismem a přebujelou státní byrokracií v arabských zemích se začal přežívat a nefungoval v nových podmínkách. Krize legitimity Iráku dosáhla svého vrcholu a sankcemi oslabený režim nebyl schopen uplácet loajalitu státní správy a obyvatelstva.

Diplomatická a informační aktivita

Válka v Zálivu byla nejlepším příkladem války, v které vojenské vítězství mnohem silnější strany bylo doprovázeno téměř absolutním ovládnutím informačních toků. Kromě několika výjimek se nepodařilo Iráku významně prosadit vlastní interpretaci situace do západního tisku.

Podrobně viz. Wolfsfeld,Gadi: Media and Political Conflict, Cambridge University Press 1997, s. 169-193.

Mnohem lépe se mu však podařilo ovlivňovat arabské, islámské vědomí (využívání palestinské karty, korupce a nerovnoměrného přerozdělování, panarabismus, interpretace islámu). Jestliže USA se podařilo s pomocí dokonalé propagandy založené na černobílé interpretaci práva a bezpráví stmelit velmi širokou a pestrou protiiráckou koalici, Saddám Hussein byl úspěšný v aktivizaci arabské a islámské "ulice". "Informační bitva" pokračovala i po válce v Zálivu. Irácké využívání "humanitární karty" působilo účinněji na západní veřejné mínění, které tradičně vnímá citlivěji problematiku lidských práv. Během následujících 13 let po válce v Zálivu se vytvořila silná koalice složená z různých segmentů západní občanské společnosti, která rozhodně a aktivně prosazovala zrušení ekonomického embarga proti Iráku. Spojené státy při "lovu na S. Husseina" často porušovaly platné mezinárodní právo a obcházely instituce OSN, což začalo vyvolávat znepokojení. Saddámu Husseinovi se podařilo rozdělit Radu bezpečnosti na stoupence tvrdých sankcí a stoupence postupného odbourávání sankcí v závislosti na odzbrojování pod dohledem UNSCOM. Těsně před zásahem amerických a britských jednotek došlo ze strany americké administrativy k rozdělení Evropy na "starou" (odmítající zásah bez mandátu OSN) a novou (podporující preventivní úder). Dočasně bylo paralyzováno i NATO. Saddámu Husseinovi se podařilo prolomit politicko-ekonomickou izolaci ze strany některých sousedních arabských a islámských zemí.

Lze říct, že Saddám Hussein byl výborný diplomat a řečník, který dokázal řešit pohotově a účinně ad-hoc situace ohrožující bezprostředně stabilitu jeho režimu, ale nebyl dobrým dlouhodobým pragmaticky uvažujícím stratégem. Jeho odmítavý postoj k postupnému rušení sankcí komplikoval úsilí zemí, jenž podporovaly tuto variantu řešení těžké humanitární situace v Iráku. Jeho sebezničující politika znamenala tragedii pro irácké civilisty.

Závěr

Období vlády Saddáma Husseina bude patřit nepochybně k nejtragičtějším obdobám novodobých iráckých dějin s ohledem na obrovské materiální lidské ztráty, které Irák utrpěl během obou válek, mezinárodních sankce a současnou občanskou válku. Ambiciózní mocenská politika ovlivnila bezpečnosti, politickou a částečně i ekonomickou situaci celého regionu. Odhalila neúčinnost arabského bezpečnostního systému LAS a podnítila zájem o reformy, vytvoření nového arabského řádu. Porážka Iráku během války symbolizovala v globálním měřítku nástup nového globálního monopolárního řádu na čele s USA, který vystřídal bipolární soupeření dvou nepřátelských velmocí. Ve stejném roce, kdy byl poražen Irák, započal v Madridu mírový proces za účelem řešení blízkovýchodního konfliktu. Americko-britský nelegální útok na Irák v roce 2003 zahájil diskuse o legalizaci preventivních úderů proti zemím ohrožujícím mír a podporujícím terorismus. Došlo k rozkolu v transatlantickém spojenectví a byla odhalena malá praktická účinnost společné evropské zahraničí a bezpečnostní politiky během irácké krize.

Saddáma Husseina nelze řadit mezi zaryté stoupence panarabského nacionalismu (qawmíja), protože v praktické politice preferoval spíše upevnění moci národního státu (princip wataníja) s odkazem na slavnou kulturně-historickou minulost a tradice. Jako panarabista vystupoval pouze v případě obhajování práv Palestinců či v kritických situacích, kdy potřeboval pomoc a solidaritu ostatních arabských zemí. Rovněž jeho zájem o ekonomickou integraci arabských zemí byl především motivován vojensko-politickými kalkuly. Podobným způsobem využíval i islámu, aby upevnil legitimitu režimu a čelil potencionálním nepřátelům. V 80. letech se mu podařilo vybudovat s pomocí Západu i Východu a za arabské petrodolary nejsilnější armádu na Blízkém východě, která sloužila jako štít při prosazování jeho ambiciózních mocenských plánů. Vytvořil silný národní stát opírající se o komplikovanou patrimoniální strukturu definovanou loajalitou ke kmeni, klanu či rodině, který preferoval sunnitskou menšinu. Pro podobný typ režimu se vžil přívlastek pretoriánský. Někdy byl nazýván i státem tajných služeb (dawlat al muchábarát), v němž dominantní pozice zastávali "důvěryhodní lidé" (ahlu ath-thiqa). Tím se však zásadně nelišil od dalších blízkovýchodních režimů. Autoritativnost a krutost novodobých iráckých režimu byla dána tribalistickým charakterem společnosti, etnicko-konfesním poměrem obyvatelstva neodpovídajícím poměru přerozdělení moci ve státě. Irák byl nepovedeným státoprávním projektem britské koloniální správy, která načrtla hranice státu podle svých momentálních ekonomických a politických zájmů. Kuvajt, bohatý na ropu byl oddělen od kdysi jednotné osmanské provincie a Irák ztratil de facto přístup k moři. Připojení Mosulska bohatého na ropu k Iráku komplikovalo vztahy s Tureckem, neboť část tureckých krajních nacionalistů se dodnes nevzdala nároků na toto území bohaté na ropu. Nepřesně byly určeny hranice mezi Íránem a Irákem na Šatt al-Arabu. Pohraniční rozpory se staly nepřímou záminkou pro agresi proti Kuvajtu i Íránu, i když skutečné důvody byly jiné. Nelze pominout, že spory o hranice komplikují vztahy Iráku s okolními zeměmi od dosažení nezávislosti, především pak od 60. let. Nelze přehlížet, že Írán od 60. let destabilizoval situaci v Iráku podporováním kurdské revolty. Irák i země Zálivu se právem domnívaly, že podobnou kartu uplatní i Chomejní po vítězství islámské revoluce i v případě šíitské komunity v jejich zemích. Původně krátký preventivní irácký úder proti Íránu nakonec přerostl v nekrvavější válku v moderních dějinách Blízkého východu.

Irácká autokracie a její vojenská mašinérie byla i produktem kalkulů aktérů studené války. Neexistoval proto důsledný mezinárodní tlak na zastavení irácké, nelegální agrese proti Íránu, která vyhovovala geopolitickým zájmům především USA a ropných států Zálivu. Íránská teokracie odmítající dominanci obou bipolárních mocností a vyvážející revoluci do okolních zemí si "nezasloužila mezinárodně-právní ochranu". Tolerovaná beztrestnost během íránsko-irácké války posílila přesvědčení S. Husseina, že i útok proti Kuvajtu bude bez patřičné mezinárodní odezvy. Protiúder USA a koaličních sil byl však zničující. Irák byl vybombardován na úroveň země předindustriálního věku s obrovskými materiálními i lidskými ztrátami, totálně zničenou infrastrukturou a obrovskými dluhy. Následující mezinárodní sankce dokonaly dílo zkázy způsobily v prvních pěti letech humanitární katastrofu. Irácké civilní obyvatelstvo se stalo rukojmím ambiciózního diktátora a tvrdého mezinárodního sankčního systému. Svržení diktátora americko-britskou koalicí přineslo další dějství irácké tragedie-sektářskou válku a terorismus doprovázený masovými přesuny obyvatelstva a jeho emigrací do zahraničí.

Nemalá část sunnitů je dodnes přesvědčena, že jenom "ocelová Saddámova pěst" mohla udržet multietnický Irák za takové situace. Jisté je, že jakýkoli seriózní pokus o skutečnou demokratizaci Iráku musel zákonitě vyústit v konec dlouholeté vlády sunnitské menšiny, kterou neohrozila ani osmanská ani britská nadvláda. Dosavadní vlády konfesní menšiny udržovaly moc ve státě s pomocí násilí a represí postihující kurdskou menšinu i šíitskou většinu. Dalo se téměř s jistotou očekávat, že Irák se po převratu zcela určitě přemění prostor brutální sektářské revanše, protože i opozice si během předchozích vlád osvojila násilné metody předchozích sunnitských vlád. Politická emancipace Kurdů a šíitů v Iráku bude s velkou pravděpodobností posilovat politické ambice identických menšin v okolních zemích, touhy po separatismu či iredentismu. Poprava krvavého, ambiciózního diktátora Saddáma Husseina nebude znamenat s velkou pravděpodobností zlom a novou etapu v dějinách Iráku, jak si vysnila americká administrativa, ale stane se pouze jednou z epizod v období občanské války, která maximálně přispěje k její dočasné eskalaci.

Zastavit násilí může pouze upřímná dlouhodobá snaha vytvořit nový federální a demokratický Irák, jež zajistí bezpečnost, ekonomicko-sociální prosperitu a stejná politická práva pro všechny konfesni a etnické komunity. Prvořadým úkolem je dosáhnout odzbrojení všech milicí, kterému musí předcházet intenzivní proces národního usmíření, doplněný některými gesty dobré vůle vůči sunnitské menšině (legalizace Baasu očištěného od pro-saddámovského vedení, otevření státní správy pro všechny komunity, spravedlivé přerozdělení ropné renty mezi všechny provincie, rekonstrukce rozpuštěné irácké armády, investice válkou poničené infrastruktury v sunnitském středním Iráku). Důležitá bude otázka řešení obrovského iráckého zahraničního dluhu a rychle začlenění Iráku do regionálních bezpečnostních a integračních, ekonomických struktur. Lze očekávat, že sunnitská menšina nebude mít důvěru k USA i současné irácké vládě.

Gestem by bylo vypracování přesného harmonogramu stažení americko-britských jednotek a jejich postupného nahrazení multinárodními mírovými jednotkami s mandátem OSN, které by byly doplněny vojáky a pozorovateli ze sousedních zemí. Mírové jednotky by zajistily postupné odzbrojení milicí. Poté by se mohly konat nové volby pod mezinárodním dohledem a bez vnějšího zasahování.

Velkou roli a pomoc při budování nového státu by mohla hrát Evropská unie, která se těší důvěře v arabském světě jako síla respektující mezinárodní právo. Její dlouhodobé přístupy k palestinské otázce to potvrzují.

PhDr. Jaroslav Bureš je středovýchodním regionálním analytikem Ústavu mezinárodních vztahů Praha