Právě nad touto rubrikou se pozastavila jedna z hlavních holandských manažerek při své inspekční cestě do MONY, když listovala Vlastou, a povídá: "To je zajímavé, podle průzkumu vaše čtenářky poezii čtou. Ale víte, že poezie do časopisu nepatří? Když ale myslíte..." Asi za dva měsíce šéfredaktorka obdržela příkaz rubriku zrušit.

Postupně jsme tímto způsobem museli rušit i další, specificky české rubriky, které čtenářky přijímaly a kterými se časopis odlišoval a tím i vítězil nad svou konkurencí.

Tento příklad vypovídá o mnohém. Když dnes budete listovat oním ohromným množstvím ženských a společenských časopisů patřících zahraničním vydavatelům, nikde nenajdete poezii. Nenajdete ji ani v pátečních či sobotních přílohách našich deníků, na jejich kulturních stranách - mimo literární přílohu Salon deníku Právo a Obrys-Kmen deníku Haló noviny a sloupek poezie v MF Dnes. Na rozhlasových stanicích věnuje poezii pozornost Český rozhlas 3 - Vltava a v našich televizích na ČT 2 se občas věnuje pozornost pečlivě lustrovaným básníkům. Poezie (pro dospělé i pro děti) z našich médií byla vymýcena, nedostává prostor dokonce ani v takové dny, jako jsou vánoční svátky. Kromě několika skomírajících nízkotirážových literárních časopisů se poezie pro ostatní média stala plevelem a jako plevel byla i zlikvidována.

O nic lepší není ani situace knižního vydávání poezie a její distribuce. Některé knihy vycházejí s podporou grantů, které udělují ministerstvo kultury, Nadace Českého literárního fondu a Obec spisovatelů. Podpory jsou minimální co do počtu titulů i finanční výše, které snad ani nepokryjí výrobní náklady: Navíc se týkají jen určitého okruhu autorů a nakladatelů, mí generační básničtí druhové včetně mé osoby jsme i zde pečlivě segregováni. Navíc grantová politika skomírá právě na nedostatek peněz. Pouhé tři miliony korun, které na knihy rozděluje ministerstvo, je pro českou literaturu tak na úrovni žebračenky.

Pár zapálených nakladatelů vydává poezii bez podpory, podle toho vypadá cena i ubohého brožovaného výtisku. Většina autorů si za vydání poezie platí, dokonce se podílejí i na distribuci. Jiní básníci nemají patnáct až třicet tisíc korun na vydání knihy a jejich rukopisy zůstávají v šuplíku. Knihy poezie vycházejí ve velmi malém nákladu, průměrně se pohybují od tří set do pěti set kusů, menší knihkupectví, především v malých městech poezii vůbec neodebírají. Není v silách jedince, aby se orientoval v samizdatové produkci poezie, která se dostává do distribuce spíše jen v regionech anebo ji autoři pouze rozesílají svým známým. Ubohá grafická podoba provází většinu těchto knih. Tradiční dobrou grafickou úroveň si udržuje jen několik nakladatelství. Vedle samizdatových svazečků různé úrovně, i vynikající, se objevují i krásně vyvedené knihy v dobré typografické a grafické úpravě. Předpokládá to ovšem básníkovu finanční spoluúčast nebo jinou dotaci.

Hlavní problém není v kvalitě knihy jako knižního artefaktu, ale v nedůstojném postavení básníka, jenž je ponížen na žebráka nebo na toho, kdo si musí platit, aby mohl zdarma vykonávat svoji profesi. Ostudné je, že někteří literáti si právě tento stav pochvalují. Co by tomu asi říkali režiséři a herci třeba ve Vinohradském divadle, kdyby si museli platit za to, aby mohli režírovat a hrát? Mediální přezírání poezie ovlivnilo nezájem nakladatelů, distributorů, knihkupců a v poslední řadě i čtenářů. Poezie se tak dostala na periferii kulturního dění a zcela mimo společenský zájem.

I při tak ubohém postavení poezie a samotných básníků vládnou v této oblasti nesmiřitelnosti, jejichž příčiny jsou mimoliterární. Počátkem sedmdesátých let byla politickými a kulturními normalizátory odepsána silná básnická generace let šedesátých - a nejen tato básnická generace. Připomeňme si jen poezii těch nejlepších: Antonína Brouska, Ivana Wernische, Josefa Hanzlíka, Jiřího Gruši, Jany Štroblové, Jana Zábrany či Zbyňka Hejdy. Básnická generace let sedmdesátých a osmdesátých byla smetena novými inkvizitory let devadesátých, kteří ji ocejchovali jako normalizační. Ale o kvalitu zde přeci nešlo. I zde si připomeňme jen poezii těch nejlepších: Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Josefa Šimona, Jaromíra Pelce, Jaroslava Čejky, Petra Cincibucha, Josefa Peterky, Petra Skarlanta, Vladimíra Janovice, Vladimíra Brandejse. Na milost byl vzat pouze Jiří Žáček.

Je paradoxem, že právě mnozí z odepsaných básníků včetně mne se v druhé polovině osmdesátých let snažili o navrácení zakázaných českých spisovatelů zpátky do literatury a začali realizovat koncepci jediné nedělitelné české literatury. A ještě dalším paradoxem je, že velká část současných literárních inkvizitorů se rekrutovala z lidí, kteří za minulého režimu pracovali v redakcích a kulturních institucích a patřili k tzv. šedé zóně. K nim přiřaďme ještě osvědčené inkvizitory z let padesátých minulého století (např. M. Jungmann, F. Kautman, J. Brabec a podobně), kteří tehdy hledali a hledají i nyní třídního nebo komunistického nepřítele z patologické potřeby pěstovat v této společnosti nějakého kolektivně vymezeného a identifikovatelného viníka.

Po více než patnácti letech budování demokracie v mnohých masmédiích stále existují nevypsané černé listiny zakázaných autorů, mezi něž patří i básníci mé generace. Nebo snad někde od devadesátých let minulého století zazněly či byly otištěny jejich verše či byli jiným způsobem prezentováni? Pokud se někde objeví jejich jména, pak jen proto, aby byla nestoudně denunciována. Mimo jiné jsou označováni jako normalizační básníci, kteří psali na zakázku ideologické žvásty. Jde o lži vědomě implantované české kulturní společnosti. Mediální embargo tak zde stále zůstává nepřiznanou skutečností a obraz české literatury v různých slovnících, literárních učebnicích a skriptech je cíleně deformovaný. Praktiky kulturní politiky v oblasti literatury jen potvrzují, že svobodná konkurence hodnot a tvůrčích myšlenek je u nás nežádoucí.

90. léta minulého století vynesla na povrch především undergroundovou poezii a rovněž poezii autorů, kteří za minulého režimu byli perzekuováni. K nim se přiřadila část básníků, kteří si perzekuovanost přivlastnili post festum - tak jak to ostatně po převratu udělalo spoustu umělců. Skutečnost je prostší. Nepublikovali, protože z převážné části kvalita jejich poezie nedosahovala a ani nedosahuje úrovně publikovatelnosti.

Zelenou dostali mladí básníci, kteří v té době začali publikovat (např. B. Trojak, J. Krchovský, P. Borkovec, K. Rudčenková, B. Správcová, V. Rosí), avšak zdá se, že jejich prozaičtí vrstevníci jsou mnohem výraznější a také mají i větší odezvu u literárních kritiků a čtenářů.

V posledním více než půlstoletí jsme prožili čtyři období, v nichž se nastoloval systém literárních hodnot ve svém konečném výsledku vždy deformovaný ideovými, dogmatickými či voluntaristickými pohledy. Pokusím se jen v náznaku objasnit podstatné rysy sníženého vědomí hodnotových kritérií v jednotlivých obdobích.

Politický pragmatismus padesátých let absolutizoval schematickou pseudorevoluční tvorbu, zatímco díla spisovatelů a básníků světonázorově odlišných a odlišných svou poetikou a uměleckým výrazem byla zakázána. I přes tyto deformace nám toto období zanechalo řadu vrcholných děl. Šedesátá léta zas absolutizovala jednostranné módní vlny a směry jako kafkovský epigonismus, existencionalismus, nihilismus, surrealismus, experimenty apod., a tímto absolutizováním se v podstatě odmítala i vrcholná díla minulého období. Nesporně však tato léta můžeme považovat za renesanci české literatury a vůbec české kultury s řadou vrcholných děl, jejichž platnost překročila dobu. Sedmdesátá léta zas preferovala díla s ideovým vyzněním nad hodnotami uměleckými. Neblahý dopad vykonaly administrativní zásahy, restriktivní opatření, osobní motivace některých nesmiřitelných autorů a utilitarismus teoretiků a kulturních činitelů.

Teoretické zkreslení se promítlo ve slovnících, učebnicích literatury, v publikační praxi a v prezentaci literatury. Došlo ke zploštění hodnotových kritérií a veřejnosti se často nabízely falešné hodnoty. I přes zúžený manévrovací prostor vznikala v sedmdesátých a osmdesátých letech literární díla nesporné kvality, patří sem řada skvělých prozaických knih, dramat a stejně tak i poezie nejen mé básnické generace. Odmítám proto názory těch, kteří dodnes opovrhují téměř vším, co vzniklo v české oficiální literatuře v období sedmdesátých a osmdesátých let. Jejich apriorní opovrhování je vyjádřením chorobného politického postoje a nemá nic společného s objektivní kritikou.

I po roce 1990 se absolutizuje určitý typ poetiky, vidění světa, uměleckého výrazu, tématiky a problematiky, a tento model poetiky se staví nad jiné. Pro mnohé literární teoretiky, zvláště pak některé strukturalisty, je kupříkladu Hálek sentimentální kýčař, Nezvalova poetika zastaralá, Sýs pouhý literární živnostník, M. Florian častuškový básník a to nemluvím o dalších. Nejsou vůbec schopni vnímat jinou poezii než tu, kterou si jako vzorovou odvodili od Weinera, Diviše, Wernische, Hiršala apod., čímž nepopírám jejich specifickou kvalitu poezie. Vypjatá intolerance těchto teoretiků k jiným hodnotám je možná ještě horší než politicky účelové glorifikace. Oni přece určují, co je poezie a co není.

Dokonce to došlo tak daleko, že když v moskevském nakladatelství Pranat vyšla antologie české poezie druhé poloviny 20. století a počátku 21. století Iz veka v vek s podtitulem Češskaja poezia, nenajdete zde ani taková jména jako Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Josef Kainar, Vilém Závada, František Hrubín, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Miroslav Holub a další. Kolektiv editorů tu jen potvrdil svou intoleranci.

Za celé uplynulé více než půlstoletí nebyl v české literatuře nastolen normální hodnotový systém, a práce na něm započatá vedením nového Svazu českých spisovatelů koncem osmdesátých let minulého století byla ukončena převratovými událostmi. Ale ani v dnešní době relativní svobody se velká část literárních teoretiků, redaktorů a činitelů nedokázala oprostit od názorové monopolizace a od předpojatostí, a proto také nedošlo k vytvoření jediného obrazu celistvé a nedeformované české literatury.

Je třeba si také odpovědět na otázku, v čem spočívají ještě další příčiny hodnotových deformací u poezie, obecně vzato i u krásné literatury a kultury vůbec.

Současná kapitalistická společnost proměnila umění na zboží, jedinou prioritou se stal zisk. Duchovní stránka tvorby byla potlačena, což se nejvíce projevuje v próze a poezii. Ekonomické zájmy jsou tak určující, že právě ony deformují hodnotový systém naší společnosti. Masmédia vytvářejí životní styl, který zbavuje lidi potřeby duchovně obohacovat svůj život. Problémem naší společnosti se tak stává absence společenských ideálů a absence systému hodnot. Přestali jsme rozlišovat, co je hodnota, a namísto toho jsme se naučili přijímat masovou kulturu, která nás neobohacuje, nepovznáší, pouze nás zbavuje vlastního myšlení. Dochází k degeneraci vnímání, citu i citového života. Masová kultura zbavená etických i estetických norem proto ani poezii nepotřebuje.

O rozbití norem v souvislosti s moderní kulturou mluvil v časopise Host (7/2005) literární kritik Pavel Janoušek: "Už třeba vůbec neuvažujeme v kategorii krásy. Kdybych si prošel texty o české literatuře posledních patnácti let, tak tam slovo krása vůbec nenajdu. Říct o nějaké básni, že je krásná, je takřka urážka, protože krása -- to je vlastně soulad s určitou normou, a moderní umění musí být překvapivé, šokující, podvratné, antinormativní. To je v nás hluboce zakořeněné. A tady nastává problém, protože co dneska ještě může šokovat? Kde jsme ještě nenarušili řád, kde ještě řád existuje? .... Tohle považuji za past, v níž se ocitlo moderní umění. Ve výtvarném umění je to patrné -- stále je potřeba něco bořit, na Ladovy obrázky domalujeme pyje a je to rázem umění. .... Fakt nevím jak z toho." Odpověď je jednoduchá. Zůstává v moci slova těch, kteří si tento stav uvědomují, aby kulturní veřejnost zbavovali mýtu, že norma je anachronismem moderního umění.

Ve sdělovacích prostředcích až na pár výjimek jsou především prosazováni spisovatelé, a někdy i básníci, kteří na etické hodnoty rezignovali, kteří neznepokojují čtenáře mravními otázkami, otázkami politického a společenského dění a kritickým myšlením. Za své utilitární postoje jsou pak popularizováni. Pro média není žádoucí básník, který kriticky reflektuje současnost a vyslovuje pravdy, jež překážejí. Je těžké pak psát a vydávat takovou poezii ve společnosti, která se oddává pouze spotřebě a věří pouze v peníze, jimž podřídila myšlení a životní styl. Obrovská převaha komerce, kýče, pahodnot, pokleslosti a laciné zábavy se tak staly skutečnou společenskou silou a služkou politiky.

Poezie se ocitla v izolaci, stala se obětí nejen peněz a masové kultury, ale také literárních kritiků, publicistů a snobů, kteří hodnotový systém obrátili vzhůru nohama. Stala se obětí i těch básníků, kteří proklamovaný model poetiky přijali za svou tvůrčí metodu. Převažujícím výrazem současné poezie se stala negace. Místo obsahu převládá úporná snaha po originalitě a výlučnosti, která sklouzává do nesrozumitelnosti. Místo humanistických ideálů a lidského rozměru se poezie upnula k vlastnímu já. Místo reflexe reality se programově stáhla do světa vlastní imaginace. Poezie se zřekla obsahu, a i to je jedna z příčin, proč přestala být společenskou silou a atrofovala. Utekla od světa, utekla od lidí, neoslovuje čtenáře. To je její vlastní prohra.

Tvůrčí svoboda na jednu stranu přinesla ohromnou pluralitu, básníkům umožnila překonávat konvence a stereotypy a osvobodila je v tvůrčím procesu. Na druhou stranu ovšem porodila množství neumění, grafomanie a pokleslosti. Smazala hranice mezi tím, co je skutečnou poezií a co nikoliv, za poezii se pak považuje cokoliv, neumění se prezentuje jako umění. Vztah mezi svobodou, tvůrčí svobodou a odpovědností neexistuje. Tvůrčí svoboda se pro mnohé básníky stala kontraproduktivní. Jejím výsledkem je slovní bezbřehost, ztráta srozumitelnosti, komunikativnosti se čtenářem, často jsou to spíše bláboly. Jsme svědky toho, jak se poezie v očích dezorientovaného čtenáře či vnímatele obecně proměňuje v něco anachronického, v něco zbaveného společenského významu, v něco samoúčelného, téměř vysmívaného. Jakoby ztratila své opodstatnění, ocitla se ve vzduchoprázdnu, v pasti svobody, jejíž štědrost se ukázala iluzorní.

Neutěšené postavení české poezie nás může svádět k defétismu, že poezie je již přežilou formou umění, že již ztratila schopnost oslovovat, jak o tom před nějakým časem v Salonu, literární příloze Práva, přesvědčoval čtenáře i filozof Václav Bělohradský. Podobně bychom mohli zatratit i lidovou píseň a další specifické druhy umění, především ty nekomerční, které spoluvytvářejí pokladnici národní kultury. Slovesný poetický výraz je nejvyšší reprezentativní formou existence českého jazyka a vytěsnění poezie z našeho společenského života je i demontáží češtiny, znaku české národní společnosti.

Činíme tak jen další krok k demontáži národa.

To vše mne přivádí k závěru, že poezie se musí obhajovat před čtenáři svou smysluplností, která především staví na mravní a lidské dimenzi, ale také na bohaté obrazotvornosti a silné citové výpovědi.

Mne osobně oslovují verše například Vladimíra Janovice, Vladimíra Křivánka, Radka Malého, Lubomíra Brožka, Vladimíra Brandejse, Svatopluka Kopečka, Petra Borkovce, Evy Frantinové, Marcely Chmarové, Boženy Správcové, Elišky Koppové. Někteří z nich měli to štěstí, že knihy vydali, jiní publikují jen časopisecky. Také mne oslovují politické verše Egona Bondyho a Karla Sýse, které na vysoké umělecké úrovni kriticky zrcadlí naši současnost. Ovšem bez účasti masmédií ani ta nejlepší poezie nenajde své čtenáře, posluchače či vnímatele a zůstane sirotkem.

Básník by měl být člověkem své doby, nikoliv aby se obracel zády k realitě, stál mimo ni a prostor. Básníci tento prostor většinou programově vyklidili, zbývající z něj byli vyděděni. Hledání pravdy a vyslovení pravdy, té jedinečné a neopakovatelné básnické pravdy, by mělo vedle obrazného vidění světa tvořit jeden ze základních stavebních kamenů poezie. František Halas vidí básníka jako toho, jehož dílo je zápisem a svědectvím atmosférického tlaku doby, a Jiří Wolker zas zdůrazňuje, že na básnících je, aby našli velikost doby. Myslím, že na básnících také je, aby našli i malost doby, aby ukazovali tento svět jinak, ale také aby ukazovali i jiný možný svět. V době glorifikovaných pokleslých hodnot to považujme za program.