V posledních několika letech věnovala vláda ČLR značné úsilí zakládání tzv. Konfuciových ústavů. Tyto instituce, přivěšené na zahraniční univerzity, nyní rostou ve všech koutech světa jako houby po dešti. V cizojazyčných materiálech se dovíme, že se jedná o jakousi obdobu British Council nebo Goetheho institutu. V nejobecnější rovině mají tyto ústavy podporovat výuku čínštiny v daném místě a přibližovat místním lidem čínskou kulturu. Ponechám stranou složitou otázku, který by vyžadovala pečlivé studium právního a peněžního ukotvení Konfuciových ústavů -- totiž nakolik jsou skutečně podřízeny univerzitám, pod jejichž hlavičkou působí, a nakolik plní zadání pekinského ústředí, nebo aspoň jaké možnosti do budoucna budou v tomto směru mít. Podle neoficiálních informací, které kolují v evropských sinologických kruzích, se zdá, že role ústavů je skutečně sporná a že rozhodně nejde jen o čirý akt čínského altruizmu (ač jsou to "neziskové" organizace).

Jak už to bývá zvykem, jsou čínské zdroje mnohem krotší v cizojazyčných verzích než na domácí půdě. Pan Čulík se v jednom ze starších příspěvků, na které jsem shodou okolností narazil, zhrozil, že existuje vysílání CRI (Chinese Radio International) v češtině a že čínská propaganda je tak hlásána i u nás (doporučuji ostatně také stránky pražského čínského velvyslanectví). Ve skutečnosti je rétorika uveřejněných článků slabým odvarem toho, čeho se lze dočíst v čínském tisku, případně na stránkách nejrůznějších čínských institucí. Číňané jsou příliš chytří na to, aby "vynášeli špinavé prádlo přes práh svého domova". Bohužel, západní sdělovací prostředky se tím dávají oklamat (nemluvě už vůbec o české RRTV). Stejně se to má i s Konfuciovými ústavy -- čínské veřejnosti jsou představovány přece jen trochu odlišně než zbytku světa. Jak, to se budu na základě za pomoci jednoho článku z roku 2004 v krátkosti nastínit. Ostatní články, na němž jsem kdy narazil, jako by tomuto z oka vypadly. Ostatně, kdyby čtenáři Britských listů projevili vážnější zájem, jsem ochoten tu a tam některý přeložit.

Čínské zdroje uvádějí zakládaní Konfuciových ústavů do souvislosti z celosvětovou vlnou zájmu o čínštinu. Odhadují, že v současnosti převyšuje číslo lidí, kteří se učí čínštinu coby cizí jazyk, sto milionů. Ústavy nemají být běžným univerzitním pracovištěm, mají sloužit k aktivnímu šíření čínského jazyka a čínské kultury. Jejich pojmenování po Konfuciovi má vyjadřovat nový vzestup čínské tradiční kultury. V první vlně je zamýšleno vybudovat 100 ústavů, ale tento počet rozhodně nemá být konečný (dočetl jsem se jinde, že někteří činitelé odhadují, že by jich časem mohlo být i tisíc).

"Konfucianizmus, který Konfucius založil, je stále pilířem tradiční čínské kultury, a my musíme Konfuciovo myšlení [přesná obdoba Maova myšlení=maoizmu, pozn. autora] šířit do světa," říká ředitel Pekinské jazykové univerzity Čchü Te-lin. Internetový čtenář k tomu dodává, že to znamená rozšířit do celého světa čínskou tradiční kulturu a konfuciánské pojetí světa -- "jednotu člověka a Nebes", "hodnoty humánnosti a obřadnosti", "svornosti" a "lidské politiky", což může být inspirací pro celý svět. A další odborník doplňuje: ať žijí potomci Žlutého císaře kdekoliv, v jakémkoliv společenském zřízení, jejich úcta k tradiční kultuře, jejímž středobodem je konfucianizmus, je stejná.

Rozšíření konfucianizmu by tudíž mohlo mít vést k tomu, že se Číňané žijící po celém světě spojí. Pomohlo by to rozvoji duševních obzorů čínského národa, zlepšení morálky občanů a udržení celosvětového míru. Zakončuje naprosto nesoudnou, leč velice rozšířenou tezí (holubičí povaha!): "Podíváme-li se na dějiny čínského národa, málokdy najdeme záznamy o tom, že by podmaňoval jiné země, dobýval na jiných bohatství a zabíral cizí území silou zbraní. Proto kromě vnitřních rozbrojů docházelo na vojenský střet jen vždy, pokud se Číňané bránili cizí agresi. Čína vždy podporovala mírové soužití národů -- to je národní povaha Číňanů."

Vidíme tedy, že Konfucius je nyní už pár let opět velkým učitelem, pedagogem, filozofem (a já nevím co ještě), po dlouhých letech, kdy byl největším nepřítelem nové čínské kultury. Zdá se, že nyní tradiční, "feudální" kultura byla znovu vzata na milost. Ve skutečnosti její selektivně profiltrovaný odvar nyní slouží tvůrcům veřejného mínění jako ona esence čínskosti a jinakosti, z níž má současná Čína vycházet při svých velmocenských plánech. Během nejrůznějších modernizací 20. století (a nakonec i 19. století) totiž Čína programově svoji minulost odhodila a bezhlavě se vrhla na kopírování západních vzorů, a nyní, ve víru globalizace, najednou zjišťuje, že pokud chce vystoupit jako svébytná velmoc, ne jako klon USA, a obhájit svou jinakost, včetně jinakosti v pohledu na uspořádání společnosti a lidská práva, a zařídit si věci (svět) po svém, musí se vrátit zpátky. V opačném případě by musela splynout se stávajicí globální kulturou, jíž ovšem neudává tón ona sama, nýbrž zatím stále Západ. A musela by přistoupit i na společné hodnoty a nakonec i vzorce myšlení. Nové pojetí tradiční kultury a její role v současné ČLR je také výbornou živnou půdou pro vzmáhající se šovinizmus, s nímž se setkáte v Číně na každém kroku, včetně odborných publikací (především humanitních oborů), a pro nějž budou prvním větší manifestací olympijské hry v Pekingu 2008. To je však téma samo o sobě.

Konfuciovy ústavy dobře zapadají do soudobého čínského myšlenkového rámce. Mezi mnoha čínskými intelektuály a samozřejmě i politickými funkcionáři je rozšířený názor, že jediným účinným lékem na nešvary světa, který se ocitnul ve slepé uličce díky tomu, že je řízen Západem, je konfucianizmus, případně obohacený o taoizmus -- v každém případě svět před záhubou zachrání čínská tradiční učení se svými hodnotami. Na toto téma se konají mezinárodní konference, články s podobným obsahem najdete v nejrůznějších cizojazyčných informačních brožurkách čínských institucí. Já nepochybuju, že Konfuciovy ústavy jsou předsunuté bašty celosvětového tažení za šíření konfuciánských hodnot. Za stávajících okolností by podle mě bylo čirou naivitou si myslet opak.

Není zde místo na opakování čínské filozofie, dnes máme dost seriózních publikací, kde se lze poučit o konfucianizmu. Co je třeba však zdůraznit, je skutečnost, že stejně jako snad všechna tradiční učení je konfucianizmus v ostrém rozporu s moderním pojetím lidské existence tak, jak se vyvinulo v Evropě a jak vyústilo do Listiny práv a svobod. Základním modelem fungování lidské společnosti je u Konfucia patriarchální rodina s jasně vymezenou a přísně dodržovanou hierarchií. Společenské role jsou zde daleko nejdůležitější a zájem a osoba jedince jsou vytlačeny na okraj v co největší míře, dokonce jsou ostrakizovány. Ne nadarmo lze překládat jediné čínské slovo ve starých textech (s') jako "soukromý" a "sobecký" -- tyto dva pojmy ve středním proudu čínského myšlení tak, jak bylo institucionalizováno za císařství, v zásadě splývaly. Konfuciáni mimo jiné také prosazovali fundamentalistický tradicionalizmus (Mistr pravil: "Já jen předávám, nic netvořím." -- Nedejbože aby něco původního vytvořil či zavedl nějakou novotu!). O roli žen v tradiční konfuciánské společnosti myslím všichni víme, nebo aspoň tušíme. Nechci zde předkládat zjednodušený obraz tohoto významného myšlenkového produ, najdeme v něm i z dnešního hlediska kladně pojímané hodnoty, ale to, co jsem uvedl, je tresť, která v každém případě leží ve středobodu konfuciánského pojetí společnosti. Chceme, aby takové pojetí společnosti Číňané šířili do celého světa a prosazovali tak bytostně čínské hodnoty? Je to shodou okolností podobné jako návrat k podivně osekané církevní tradici v evropském kontextu, o které hovoří Boris Cvek ve svém příspěvku o EU, s jehož většinou jinak zásadně nesouhlasím.

Ve světle informací, které jsem tu předložil, se blyští ono pomyslné zrcadlo. Nepřipomíná vám trochu něco ono šíření konfuciánských hodnot, které mají spasit svět? Evropské pojetí lidských práv mi připadne samozřejmě veskrze hezké -- ale kdybych ho měl začít šířit ohněm a mečem, jako to dělají USA a část EU, musel bych se sám sebe zeptat: Jak by se líbilo mně, kdyby Číňané prohlásili konfucianizmus za ten jediný správný myšlenkový vzor, a všude, kde by lidé byli neposlušní rodičům, odmlouvali nadřízeným, nechali si vládnout ženy atd., by vojensky zasáhli? Kdyby řekli (jak se naprosto běžně děje), že evropská společnost je zvráceně liberální, individualistická (ta slova mají v čínštině povětšinou negativní konotace), nezná žádnou slušnost ani pokoru, a proto že nás musí naučit, jak se civilizovaně chovat? U mně toto zrcadlo vyvolává hluboké dilema -- jsem sice přesvědčen, že naše pojetí lidských práv je správné a že by si je zasloužili i čínští občané, ale na druhou stranu jak vím, že si je chtějí nechat vnutit, případně že se jim líbí také, a hlavně, kde mám jistotu, že jsou to ty jediné správné a univerzálně platné hodnoty, které jsem oprávněn násilně šířit pro dobro ostatních i přes jejich případný nesouhlas? Číňané přece tvrdí to samé o konfucianizmu! Až se tedy někdo bude ohánět globalizací lidských práv, měl by si uvědomit, že ta vyvolává podobné otázky a problémy jako globalizace ekonomická.