A současně se ptá jestli jsme se my, civilizovaní, nestali obětí svých vlastních diktátorů. Odpověď na tuto otázku je nepřímá: protože neexistuje soud, kterého by se Bush a Blair (a jejich předchůdci a následovníci) museli bát, a neexistuje mechanismus,jak je zbavit moci, je značná pravděpodobnost, že lidé jim podobní náš život nakonec zruinují.

Druhá reakce přichází od Blaira a Bushe. Pozastavovat se nad tím, že Husajn byl popraven tak nějak nehumánně, je absolutně pokrytecké, už jen proto, že tito vůdcové, respektive jejich vlády, stojí za zabíjením nevinných lidí pomocí kazetových a zápalných bomb, rozprášeného uranu a napalmu (i když pod jiným jménem) a porušují mezinárodní právo a konvence jak se jim zachce (mimochodem Husajn byl bezpochyby válečný zajatec a jako takový nesměl být vydán iráckým úřadům, protože mu hrozil trest smrti).

Slza uroněná nad tím, že jeden z katů řekl Husajnovi, že skončí v pekle, je krokodýlí. Bushovi a Blairovi nejde o hrůznost popravy, ale o to alespoň částečně odvést pozornost od daleko hrůznější skutečnosti, jíž je ztráta kontroly nad informacemi. Skutečnost, že se v reálném čase vedle sebe objevily oficiální a neoficiální verse popravy je bezprecedentní a pro moc nebezpečná.

Odsouzení bývalého presidenta Iráku k smrti mělo být posledním hřebíkem do rakve tyranského režimu a zatažení páky propadla symbolickým podtržením účtu s minulostí. Bílo mělo zvítězit nad černí způsobem, který zbavuje diváka potřeby ptát se po charakteru vítězů. Tak nějak asi vypadal režijní záměr dvojice Bush & Blair.

Závěrečný akt ale úplně nevyšel a pochybnosti o charakteru vítězů zůstaly ve hře. Přispěl k tomu nejem pokračující chaos v Iráku, ale zejména odhalení účelových lží o zbraních hromadného ničení, o stycích Iráku s Bin Ladeinem implikující účast na událostech 9-11 a konec konců i tristní zjištění, že v Abu Graib místo Saddamových vojáků mučí "svoje" vězně americká armáda.

Obscénnost Husajnovi popravy není v nadávkách kata na odsouzencovu adresu, ale v rozhodnutí režie eliminovat klíčovou postavu z dalších procesů. Husajn, který se nemohl vymlouvat na rozkazy shora, byl totiž jediný, kdo mohl v rámci své obhajoby ukázat prstem na Američany, a na to, že je pár tisíc mrtvých Iráčanů nikdy nezajímalo a nezajímá, když to je dobré pro jejich strategické zájmy.

Soudy s poraženými se ovšem nekonají kvůli poučení z minulosti, ale za příčinou vyřízení účtů. Ty, které budou v Iráku následovat, nebudou víc než komedí, jejíž herci budou přežvýkávat pár vět o tom, že to ne oni, ale Husajn a soud jim třeba něco sleví. Budou-li popraveni, tak možná i humánně. Odborníci ze země, v níž bylo popravování dotaženo na nejvyšší možnou civilizační úroveň, budou jistě ochotni předat zkušenosti zaostalým východňárům.