10. 1. 2007
Dvojí reakce na popravu Saddáma HusajnaNerozumím vlastním emocím. Pociťuji smutek, že Sadam Hussain byl popraven, protože cítím, že je špatné popravit kohokoli, ale kdyby byl popraven Tony Blair, myslím, že bych pociťoval uspokojení. Tim Hothersall, Accrington, United Kingdom Poprava Saddama Husajna vyvolala dvě kvalitativně odlišné reakce. První, obsažená v úvodním citátu nalezeném v diskusním fóru BBC odráží přibližné pocity 95% ze vzorku 20 000 lidí. Tito lidé nebyli v žádném případě proti tomu, aby byl Husajn řádně souzen, ale zjevně ztratili důvěru ve vlastní vládu a jejího vůdce. Tato část veřejnosti se snaží vyrovnat s tím, že z filosofického hlediska není rozdíl mezi zabíjením a mučením lidí pro tu či onu ideologii či strategický zájem. |
A současně se ptá jestli jsme se my, civilizovaní, nestali obětí svých vlastních diktátorů. Odpověď na tuto otázku je nepřímá: protože neexistuje soud, kterého by se Bush a Blair (a jejich předchůdci a následovníci) museli bát, a neexistuje mechanismus,jak je zbavit moci, je značná pravděpodobnost, že lidé jim podobní náš život nakonec zruinují. Druhá reakce přichází od Blaira a Bushe. Pozastavovat se nad tím, že Husajn byl popraven tak nějak nehumánně, je absolutně pokrytecké, už jen proto, že tito vůdcové, respektive jejich vlády, stojí za zabíjením nevinných lidí pomocí kazetových a zápalných bomb, rozprášeného uranu a napalmu (i když pod jiným jménem) a porušují mezinárodní právo a konvence jak se jim zachce (mimochodem Husajn byl bezpochyby válečný zajatec a jako takový nesměl být vydán iráckým úřadům, protože mu hrozil trest smrti). Slza uroněná nad tím, že jeden z katů řekl Husajnovi, že skončí v pekle, je krokodýlí. Bushovi a Blairovi nejde o hrůznost popravy, ale o to alespoň částečně odvést pozornost od daleko hrůznější skutečnosti, jíž je ztráta kontroly nad informacemi. Skutečnost, že se v reálném čase vedle sebe objevily oficiální a neoficiální verse popravy je bezprecedentní a pro moc nebezpečná. Odsouzení bývalého presidenta Iráku k smrti mělo být posledním hřebíkem do rakve tyranského režimu a zatažení páky propadla symbolickým podtržením účtu s minulostí. Bílo mělo zvítězit nad černí způsobem, který zbavuje diváka potřeby ptát se po charakteru vítězů. Tak nějak asi vypadal režijní záměr dvojice Bush & Blair. Závěrečný akt ale úplně nevyšel a pochybnosti o charakteru vítězů zůstaly ve hře. Přispěl k tomu nejem pokračující chaos v Iráku, ale zejména odhalení účelových lží o zbraních hromadného ničení, o stycích Iráku s Bin Ladeinem implikující účast na událostech 9-11 a konec konců i tristní zjištění, že v Abu Graib místo Saddamových vojáků mučí "svoje" vězně americká armáda. Obscénnost Husajnovi popravy není v nadávkách kata na odsouzencovu adresu, ale v rozhodnutí režie eliminovat klíčovou postavu z dalších procesů. Husajn, který se nemohl vymlouvat na rozkazy shora, byl totiž jediný, kdo mohl v rámci své obhajoby ukázat prstem na Američany, a na to, že je pár tisíc mrtvých Iráčanů nikdy nezajímalo a nezajímá, když to je dobré pro jejich strategické zájmy. Soudy s poraženými se ovšem nekonají kvůli poučení z minulosti, ale za příčinou vyřízení účtů. Ty, které budou v Iráku následovat, nebudou víc než komedí, jejíž herci budou přežvýkávat pár vět o tom, že to ne oni, ale Husajn a soud jim třeba něco sleví. Budou-li popraveni, tak možná i humánně. Odborníci ze země, v níž bylo popravování dotaženo na nejvyšší možnou civilizační úroveň, budou jistě ochotni předat zkušenosti zaostalým východňárům. |