Především to nejzávažnější. Asi bych to měl hned ostražitě doprovodit slovy: "Ruku na srdce!" Problémem případné náboženské víry je lákavá sázka na osobní jistotu, že je tento život propojen s transcendentnem. Záruky transcendentna musí být v Bohu; mohou ovšem zástupně být v odlišně vnímané Spiritualitě (např. "nir-wánam"). Při všech těch současných odkazech na to, že předpoklady pro víru máme přímo vrozeny v mozku, nemůžeme přehlédnout, že monotheismus je v dějinách lidstva poměrně mladého data. Zprvu čistým monotheismem nebylo ani židovství, z něhož vzešla většina dnes významných monotheistických náboženství. (Tento přístup, počítající s existencí také jiných a cizích bohů, byl dodatečně nazván henotheismem.) Pokud vnímáme křesťanství jako monotheismus, jde o postoj, který ještě nemá za sebou ani celé dvě tisíciletí vývoje. Asi bychom měli mít problém také s tím, že co křesťan vnímá jako příslib vykoupení, přišlo na svět tak pozdě.

S vírou v Boha pochopitelně spojujeme také silnou víru v posmrtný život. Aby to neznělo příliš nutkavě, ne-li konfrontačně: Dobře víme, že vedle sebe existují vzájemně odlišné církve a náboženská společenství. Rozhodně se pak nevyhneme klíčové otázce, která víra je ta pravá. Rozum v této otázce kompetentní bohužel není. O své víře se rozhodujeme buďto zvykově, příklonem k víře rodičů, anebo nečekanou citovou přitažlivostí k jisté náboženské praxi, v jejímž rámci se setkáme se sympatickými lidmi a sugestivním rituálem. Často tu víru mají dosvědčit nějaké svaté texty; jindy příklad vzorových lidí nebo sugestivní kazatel (či "guru"). Jistě delikátně bude znít adresně položený dotaz, zda věčnou spásu může zajistit jen víra v Ježíše jako Krista. Koneckonců takto ji vnímal sv. Pavel. Na tuto otázku teď odpovím jen oklikou, abych zůstal na diskusní úrovni; a abych nebyl dogmatický. V americké Episkopální církvi jako biskup(ka) působí teď ve funkci předsedkyně přírodovědně vzdělaná K. Jefferts Schori(ová). Když dostala ošidný dotaz, zda jen "víra v Ježíše" zajistí nebesa, nakonec řekla, že by to znamenalo "umístit Boha do děsně malé skříňky".

Viz magazín "Time" z 10. 7. 2006

Samozřejmě že lze vést dialog o víře. Předem ale budeme mít problém s tím, ze které tradice chceme přitom vyjít. Každé velké a dějinně významné náboženství propojuje dvojí podkladovou tradici jako závaznou k deklaraci vlastní víry: především je tu svatý text, a ten je spojen s jistou tradicí výkladu tohoto textu a doprovodné rituální praxe. Žádná víra nebyla od samého začátku hotovým kodexem věroučných představ a úkonů. Každá významná víra, která nezanikla, se vyvíjela - zrovna tak jako společnost, v níž ta víra žila. Ten historický vývoj si občas vynutil jisté reformy původní (nebo dosavadní) víry a její praxe. Neexistuje dnes navenek věroučně jednotné ani křesťanství, ani muslimská víra. Je problematické vést "dialog" napříč náboženstvími, když ani "uvnitř" nemáme podmínky k jednotě - ať v Kristu, anebo ve víře v jedinou pravou posloupnost po Muhammadovi.

Samozřejmě že tu nejde jen o taktické ohledy ke stoupencům jiných variant vlastní víry. Zvláště když se tu mezi námi ty "varianty" usadily jako zcela nové církve a společenství. Ty mají nejen svůj hodnostářský aparát, ale spolu s touto institucionalizací máme tu mezi sebou (a "v sobě"!) někdy i staletou tradici odlišného "slova" a rituálu. Řekneme "v zájmu příští jednoty", že naše dosavadní interpretace víry byla falešná?! Ty náboženské "pravdy", jež možná jsou společné málem všem, zůstanou jen gestem. Nám lidem totiž nejde o jaksi "obecnou" a neadresnou víru v Boha, v Absolutno nebo v "Něco-za-tím-vším-čemu-nerozumím-ale-v-co-věřím". Všechny ty adresně se na nás obracející náboženství by ztratily půdu pod nohama (a své "poselství"), pokud by měly výklad spasitelné víry zředit jen do tezí, jež hned nevyvolají kontroverzi. Instituce si nedovolí spáchat nad sebou harakiri; cožpak s sebou nenesou privilegium "autentického" znění víry a jejího smyslu? Pro tu akademicky uvažovanou "objektivitu" k dialogu o víře nemáme k dispozici nic jiného než svou subjektivní jistotu o vlastní volbě.

Čtenář těchto řádků nechť si připomene, že jinou praxi víry na své civilizační (kulturní a sociální) úrovni má křesťan relativně zazobaného "Západu", a zcela jinou bohatý islámský šejch nebo princ, a zase jinak naplněnou chudák nebo přesvědčený intelektuál z nějaké tzv. "třetí" země, ať už je jeho víra jakákoli. Právě tohle jsem měl na mysli, když jsem psal o problematičnosti tzv. "střetu civilizací" v článku Proč taky se zdá, že jde o "střet civilizací"? . Také by se nemělo přehlížet, že automaticky častější rituál nutně nesvědčí o větší hloubce takto prezentované víry. Pokud ale příkladně budu pětkrát denně v mešitě, bude můj pohled na prožívání všední každodennosti naprosto odlišný od praxe, jejíž součástí je hlubší zážitek víry třeba jen dvakrát do roka - o Velikonocích a Vánocích v případě nejednoho křesťana.

Připomenu ještě výsek z citátu, který uplatnil papež Benedikt XVI. ve své řezenské přednášce. Jsou tam slova: "...nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské". Raději to zopakuji, že "pouze věci špatné a nelidské". Takto zobecněný výrok nebyl okamžitě a bezprostředně papežem relativizován na dobu, v níž byl pronesen. Aspoň jsem v tom inkriminovaném textu rezervovaný odstup od daného znění citátu nenašel. Papež se hned a přímo nedistancoval od pochybné platnosti takto formulovaného "obecného výroku". V tom vidím osten a nejen logickou chybu. Zároveň je to nemilé nedopatření, zvláště když takový text byl zřejmě koncipován také jako politické poselství. Papež je přece vnímán šíře než jako kněz ve vrcholné "duchovní" funkci.

Kdo někdy četl nějaká svatá Písma, bude vědět, že se může z textu dovědět málem vše; podle své okamžité potřeby. Svaté texty vznikaly nikoli na jeden ráz. Také respektovaly jisté konkrétní potřeby buďto samotných jejich autorů, anebo jejich adresátů. Ne vždycky musíme (a můžeme) znát inspirující pozadí konkrétní pasáže či celého díla. Sám bych se rád třeba dověděl, co asi vedlo k např. k 5. až 7. kapitole Matoušova evangelia. Přízračně na mě kdysi působilo seznámení se Zjevením sv. Jana. Není jednoduché vykládat Knihu Jób. Po léta mě fascinovaly opakovaně texty Upanišad nebo Rg-védah. Korán je žádoucí číst nejen "podle délky súr", ale vnímat okolnosti možného vzniku té či oné pasáže.

Takže není určitě dobře argumentovat jen jedněmi vytrženými pasážemi proti jiným, obdobně vytrženým pasážím. V diskusi k této tématice se objevují v různých médiích další "vady na kráse". Nechci mentorovat. Neskromně poukazuji aspoň některé texty z doby, kdy "vatikánské dominanty" byly na jednom ze svých současných mediálních vrcholů. Tehdy zemřel jeden z nejvýznamnějších katolických misionářů, papež Jan Pavel II. Takže nabízím alespoň:

1 Některé vatikánské dominanty