"Kopecký?" opakoval Laška po něm.

Muž ukázal na zahalenou mrtvolu. Jednu stěnu tvořily chladicí boxy.

"Asi tušíte, proč jsme si vás sem povolali...," řekl.

"Nemohlo to počkat?" odpověděl Laška. "Musím zpátky..."

"Ples počká," mávl muž rukou. "Předpokládám, že víte, kdo je to?"

A odkryl hlavu mrtvého. Laška udělal krok ke kovovému stolu. Byl to opravdu Zíma, na jedné straně hlavy měl zakrvácenou, ale drobnou ránu. Zaživa dbal velmi na svůj zevnějšek, možná i proto byla ta rána tak malá, až připomínala rozškrabaný nežit.

"Neříkejte mi, že je to pan ředitel Zíma," usmál se muž s modrou tváří, "buďte ke mně upřímný..."

"Ale to je - to byl ten - Zíma," pokrčil Laška rameny.

"Byl to pěkný ples, co?" vzdychl muž v modrém obleku. "Ale pokazil se, mrtvola na plese není nic běžného, nebo se pletu? Tady je možné všechno, mám dojem. Povězte mi o něm něco..."

"Byl to prezident Lázeňského klubu," řekl Laška trpělivě. "A zastřelil se. Na toaletě. Našel ho doktor Fialka. Víc nevím."

"Kolika klubů jste členem?" usmál se muž.

"Autoklub, Lázeňský klub, Americký klub... tenis..." vypočítal Laška na prstech.

"A baví vás to? Nepotkáváte tam náhodou pořád stejné lidi?"

"Nejsou to úplně stejní lidé," pokrčil Laška rameny.

"No," změnil tón muž v modrém, "Zřejmě se ten pán nejmenoval Zíma. Nejspíše se jmenoval nějak jinak. Nikdy vám nevyprávěl nic zajímavého? Zkuste si vzpomenout."

Zatímco si major zapaloval další cigaretu, podíval se Laška znovu na bledou tvář mrtvého doktora Zímy. Nebýt rány po střele, mohl by také jenom spát. Napadlo ho, že to může být bouda a Zíma vůbec není mrtev.

"Nevím," řekl Laška. "Seznámil jsem se s ním až tady, dělal jen dobrý dojem, slušný, zdvořilý, kultivovaný... Ale blíž jsem se s ním nestýkal."

Major se zachechtal, ale pobaveně to neznělo.

"Žvásty," pronesl nezdvořile. "Slušný, kultivovaný a odpráskne se na hajzlu... A vy jste se s ním blíž nestýkal... Vy mi nechcete pomoct. Vy ke mně nejste upřímný, pane doktore."

"A vy jste upřímný?" odhodlal se Laška konečně říci něco, co chtěl říci už od počátku. "Vždyť se ani nejmenujete Kopecký."

Major se udiveně ohlédl.

"Nemůžete být dobrý policajt, když si nevzpomínáte. Nosil jste mi v Praze kafe, pane vrchní Ulmane z Demínky..."

Major se zasmál, tentokrát jako kdyby se opravdu bavil.

"No, doufal jsem, že si nepamatujete. Tak často jste tam zase nechodil, pokud vím. Taky jsem si myslel, že se vrátím do kavárny... jenže republika mě potřebovala na tomhle místě."

Pokud si Laška vzpomínal, nebyl Ulman zrovna nejrychlejší vrchní. Odkud se chtěl vrátit do kavárny? Odkud? Asi by nebylo moudré se ptát.

"Pane doktore, nemyslete si, my o vás hodně víme," Ulman začal, jako kdyby se chystal k delšímu projevu. "Víme samozřejmě, jak uvažujete. Ten váš provokační projev, džungle a mládě... My víme, o čem se bavíte, nepochybujte o tom... Předal jste řetěz tomu reakcionáři, americkej ambasador, jeho dcera, přijela sem ta herečka... Celý ten film nás zajímá, ta společnost, pan Majer..."

"Jestli všechno víte, jak to, že nevíte, že neznám pana Majera?"

"Jistě ho brzy poznáte..."

"Když všechno víte, nemusíte se mě ptát," odpověděl Laška. Ulman mávl rukou a zakryl konečně bledou hlavu doktora Zímy. Opřel se o zinkovým plechem pobitý stůl a zkřížil ruce na prsou. Laška si povšiml, že má těžký pečetní prsten s černým kamenem.

"No..." řekl Ulman. "Na rovinu, ano? Doktore, vy jste známý člověk... máte vliv, jste v těch klubech, lidi si vás váží... Leckomu vidíte do karet... Vy byste nám hodně pomoh... Takový lidi my potřebujeme... Vím, že s vámi jedná soudruh Budil a jiní. Ale to je něco jiného."

Laška předstíral, že nechápe.

"Ale rozumíte," řekl Ulman. "Teď se láme led. Jedna kra se potopí. Musíte si vybrat... Na nějakou musíte naskočit."

"Já už si nechci vybírat, pane vrchní - totiž pane majore," povzdechl Laška. "Mně Terezín a Drážďany stačily."

"Ale svět se musí změnit..." řekl nečekaně vážně Ulman. "Jen blázen ho nechce změnit."

"Jen aby se měnil k lepšímu," zapochyboval Laška. Ulman zdusil podpatkem nedopalek a schoval cigártašku. Zřejmě byl konec představení.

"Nemusíte mi odpovídat hned," řekl. "Nikam nepospíchám. A líp si vybírejte svoje přátele. Abyste aspoň věděl, jak se jmenujou... Tenhle se jmenoval Winter a pracoval u Goebbelse. No, můžete jít, zatím... Na shledanou, pane doktore..."

Ruku nepodával. Laška udělal dva kroky ke dveřím, které se samy pootevřely -- jistěže ne samy, za dveřmi stál uniformovaný policajt -- a pak neodolal a udělal vtip.

"Na shledanou, pane Kopecký," rozloučil se.

8.

Irene seděla za volantem auto-unionu a bála se. Měla k tomu mnoho důvodů. Odmítla jít s manželem na ples a tušila, že ho to nepotěšilo. Plesy byly jednou z nemnoha společenských událostí, kam ji téměř vždy bral s sebou. Prostě se to slušelo. Jenže skoro vždycky se tam setkávala s ženami, které buď podezřívala, že jsou to jeho milenky, anebo to o nich věděla naprosto jistě. Také se na ni někteří dívali skrz prsty, protože byla Němka a stále ještě to bylo trochu slyšet a občas udělala v řeči gramatickou chybu.

Vracela se také velmi pozdě, později, než plánovala, a věděla, že ji ta mrcha paní Šanovská jistě manželovi udá. Někdy si takhle v noci autem vyjela, říkala, že si tím léčí bolest hlavy, ale nikdy si nebrala auto-union, jezdila malým wandererem, dokud ho nerozbila Sabina, která se snažila uhnout kuřeti a vrazila do rohu protějšího domu.

Navíc se Irene auta, které řídila, bála; nebyla dobrou řidičkou a auto-union na ni byl příliš rychlý a také v noci špatně viděla, byla trochu šeroslepá. Chtěla se ale dostat k páteru Rampouchovi rychle a žádné spojení nebylo. Laška by jí byl odvoz zařídil, ale byl by také chtěl vědět, o čem zamýšlí s páterem Rampouchem mluvit -- a to si nepřála.

Teď se vracela, bylo zima a mokro, tma, město bylo mizerně osvětlené, a kdykoliv jen trochu šlápla na plyn, vyráželo těžké dvousedadlové auto dopředu jako býk na toreadora a dostávalo se do smyku. Bála se, aby se vozu něco nestalo, víc, než aby se něco nestalo jí samotné. Věděla, jak má Laška ten automobil rád.

(Poprvé jeli spolu auto-unionem do Prahy, krátce po tom, co se znovu setkali, nikdy předtím v Praze nebyla; Laška spěchal, že prý musí potkat někoho důležitého, a dojeli z lázní do hlavního města za devadesát minut; asi to byl traťový rekord, ale Irene bylo zle, točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet.

V Praze navštívili Laškova známého, jakéhosi spisovatele, jehož jméno neuměla vyslovit, tehdy nemluvila pořádně česky; byl tlustý, až obludně tlustý, ale zároveň měl jakýsi půvab. Ve spisovatelově bytě se sešla větší společnost, někteří z nich znali zřejmě Lašku z koncentračního tábora. Seděla v koutě a málo rozuměla, protože mluvili dialektem a každé takové slovo jí připadalo jako nové. Pak přišel muž, kterého znala z novinových fotografií, ministr zahraničí. Hosté se k němu chovali s respektem, ale plešatý muž byl Irene od počátku velmi sympatický

"Nevím, kdo je obtížnější," řekl Jan Masaryk zadumaně, "jestli moji nepřátelé, nebo moji přátelé."

Všichni se zasmáli, ale opatrně, aby ministra nerušili. Americká spisovatelka, která Masaryka doprovázela, si olízla rty. Měla velmi široká ústa a výrazný nos. Mluvila anglicky.

"Je to tady moc hezké," řekla. "Je tady všude tolik starých věcí, například ta nádherná prastará kamna v mém novém pražském bytě. Jak je ten celý zdejší svět dojemně starý..."

Nikdo neřekl nic. Spisovatelka dále pravila, že jí velice chutnají české třešně. Jsou to jistě nejlepší třešně na světě, ještě by chtěla ochutnat ruské višně, má slabost pro Čechova. Laška se díval na koberec a později řekl Irene, že přemýšlel o tom, jaké má ministr krásné polobotky, nejspíše z Londýna, asi to bude telecí box.

"Co pro vás vlastně mohu udělat?" zeptal se ministr Lašky, když mu ho hostitel představil.

"Chtěl bych, aby mi pan prezident dovolil vyjmout jednoho člověka z odsunu. Je to Němec, dokonce vstoupil do NSDAP, i když tedy jenom z kariérismu - ale je to odborník. Nemám nikoho, kdo umí vyrobit slušné barvy na porcelán..."

"To se prezidentovi nebude líbit," pokrčil ministr rameny. "Bude tvrdit, že vrážíte republice nůž do zad. Já nevím. Stěhovat celé národy je hnusné, ale na druhou stranu... Když si představím, že tady nebudou, je to docela příjemná představa, i když někteří z nich mi budou chybět. Heim ins Reich, tak to přece chtěli..."

"Pan prezident to nemá lehké," řekl Laška.

"Bojí se, že bude třetí světová válka, bojí se atomové bomby a bojí se toho, že po porážce Rusů přijde strašná německá pomsta," vzdychl ministr.

"Vrážíte republice nůž do zad," řekl skutečně druhý den prezident svým kňouravým unaveným hlasem, když je přijal, vyprávěl jí pak Laška. Laška netušil, že prezident měl ten den od rána bolesti hlavy a závratě, což byl následek vysokého tlaku, a také že ho po celé přijetí nesnesitelně svědil konečník. Ale povolil, aby toho odborníka neposílali do Německa, jenže když se vrátili do lázní, odborník byl už ve sběrném táboře u Stříbra. Protože byl nedostatek vagonů, odsun vázl, Němci, shromáždění na volném prostranství, mokli a křehli, seděli v blátě se svými kufříčky a ranci, které pořád nějaký horlivý strážný prohlížel.

Hans Gebhardt, odborník v oboru barev na porcelán, tam seděl na kufru mezi stovkami dalších na blátivém poli, a když mu Laška sdělil tu radostnou zprávu, jen unaveně zavrtěl hlavou.

"Už ne," zabědoval. "Prosím vás, pane doktore, nechte mě odejít. Já už jsem z toho všeho tak utahanej... Chci prostě jen být někde jinde."

Irene stála u auta, mezi své krajany odmítla jít, trochu se třásla. Když se k ní Laška vrátil, všiml si toho a pak, když se vraceli domů, řekl tiše jaksi jen před sebe:

"Cituju - Heydrich v roce 1942: tento prostor se jednou musí stát německý a Čech tady koneckonců už nemá co pohledávat." )

Cítila únavu a bolela ji hlava. Auto-union jako kdyby to cítil a začal zlověstně v zatáčkách prokluzovat, všech jeho sto koní jakoby dusalo někde za ní a před ní a odmítali ji poslouchat. Mířila za páterem Rampouchem, kterému se chtěla svěřit, protože Laškovi o tom povědět nemohla.

Ten člověk jí zatelefonoval asi před týdnem, mluvil krásnou, kultivovanou němčinou, která jí připomínala pastora, jenž ji kdysi učil na obecné škole náboženství, ale jeho hlas působil neklidně a úzkostně, neviděla ho sice, ale byla si jistá, že je v telefonní budce a rozhlíží se během hovoru kolem sebe. Říkal, že ji zná, že pochází stejně jako ona z Falkenau a že se s ní musí brzy a tajně sejít. Vůbec se jí to nezamlouvalo, ale nakonec schůzku slíbila.

Když přijela taxíkem k lesní restauraci a zastavili, ten nepříjemný pocit něčeho špatného jenom zesílil. Okna někdejšího loveckého zámečku sice svítila, bylo slyšet hudbu, ale na prostranství před zámečkem stálo jen jediné auto, které patřilo národnímu správci, znala ho. Chvilku nechala taxikáře čekat, ale pak zaplatila a vydala se k restauraci. Už byla blízko, když někdo zpod stromů vyslovil šeptem její jméno, ale to staré.

"Frau Wachtel..!"

Když muž přišel blíž, uvědomila si, že ho zná. Jmenoval se Hauser. Pracoval kdysi v porcelánce Weidenhammer&Lehmann, snad ve správním oddělení, snad se mu tehdy líbila, ale odešel někdy na počátku války, říkalo se, že si vzal za ženu Češku... Chce s ní snad mluvit kvůli tomu?

Ukázalo se ale, že nikoliv. Helmut Hauser nebyl sice původně do odsunu zařazen, nežilo se mu snadno, díky manželce se to však dalo vydržet, ale dnes je znepokojen politickou situací a rozhodl se, že odejde do Německa dobrovolně. Jeho česká žena o tom zatím neví, ale jistě půjde s ním, je ze solidní rodiny, její otec byl známý fotograf a ona v tom pokračuje, neměla by v Německu mít problém s prací...

"Váš muž má auto-union, viďte," řekl Helmut Hauser.

"Má," souhlasila s podezřením, "koupil ho od nějakého sedláka, no a co má být?"

"Viděl jsem ho v něm," kývl Hauser. "Víte, čí to bylo kdysi auto? Bylo to soukromé auto závodníka Bernda Rosemeyera. Příliš se v něm nepovozil, bohužel."

Bernd Rosemeyer, to jméno Irene něco říkalo, Sepp Wachtel měl rád automobilové závody, ten Rosemeyer se zabil, ano, někde na závodech, nebo šlo o nějaké rekordy... Vybavil se jí obličej pohledného muže se světlými vlasy.

Irene nechápala, proč s ní o tom chce mluvit, ale Hauser vysvětlil, že mu jde o něco jiného. Irene je přece Němka jako on, bude mu rozumět. Nejde o nic kriminálního, proboha, bránil se, když viděl její nejistý výraz. Chtěl by jen vytvořit seznam po odsunu zabavených německých továren a podniků -- a její manžel je přece tajemníkem Svazu průmyslu, má přístup k takovým materiálům. Kdyby měl Hauser takový seznam u sebe, pomohlo by mu to v novém životě, měl by důležitou informaci, jednou, jistě brzy, se budou všechny chyby zase napravovat -- a takový seznam přece není nic tajného, i když potom, až se bude majetek zase Němcům vracet, bude mít ohromnou cenu. Když to vyslovil, Irene se musela smutně zasmát.

"Proč se smějete?" užasl Helmut Hauser.

Irene mu vysvětlila, že podobný seznam, jen z opačných příčin sestavený, přivedl jejího muže do Terezína a později do Drážďan a posléze málem připravil o život. Na zlomek sekundy si představila, jak sekyra stíná Laškovu hlavu, a otřásla se odporem.

"Takže mi nepomůžete? Stačilo by mi, kdybych si ten seznam, který Herr Laschka sestavil za války, mohl ofotografovat..."

Irene se vymluvila -- jednak má manžel tyhle písemnosti v kanceláři, jednak i ona sama si to musí ještě rozmyslet, nelíbí se jí to. Hauser nenaléhal, jen požádal, aby o schůzce s nikým nemluvila, odmítl jí dát i své telefonní číslo -- zavolá sám z budky, asi za týden. Má strach.

"Auf Wiedersehen, Frau Wachtel," řekl při odchodu. "Ale to auto... Říkalo se, že nosí smůlu, proto ho všichni prodávali."

"Ich heisse Laška," odpověděla. "Lašková," opravila se. Několik dní se snažila na Hausera zapomenout, ale když se blížil konec týdne, rozhodla se poradit se s páterem Rampouchem.

Už když Laška odešel ve smokingu na ples Lázeňského klubu a ona se vymluvila, že ji šíleně bolí hlava -- svým způsobem to nebyla výmluva, hlava ji opravdu bolela, a vyjížděla auto-unionem ze zahrady vily Mon Repos, měla pocit, že překročila bludný kořen. Když přijela ke klášteru, vzpomněla si, jak jí Laška vyprávěl o pušce, kterou kněz míval kdysi vedle postele. Teď žilo v klášteře několik kněží a střelnou zbraň už páter nepoužíval.

Páter přejel pohledem auto-union, který viděl naposledy při nepodařených závodech svatého Kryštofa, a pozval ji na čaj. Už dodržovali pravidla, a tak seděli v místnosti určené pro setkávání s hosty. Srkala horký lipový odvar, sledovala velký, dramatický barokní krucifix nad hlavou kněze a pomalu se rozpovídávala.

"Je to tak... nicht einfach, nejednoduché. Přišla jsem se s vámi poradit... pořád jsem někdo cizí, lidi mě slyší a dívají se pak na mě, ale... Setkala jsem se s člověkem, který je v podobné situaci jako já a tak, ale.. chce odejít, říká, že existuje taková možnost, nikdy předtím jsem si neuměla představit, že nebudu žít tady někde, bála jsem se toho rozbitého Německa, ale... Ten člověk chce, abych... mu pomohla v něčem, co ani nevím, jestli je dobré, ale..."

"Oč opravdu jde?" chtěl věděl páter.

"Nemyslela jsem to tak, ale... přece kněží pomohli hodně Němcům... říká se, že i Bormannovi a Mengelemu..."

"Nemluvte o takových věcech," požádal kněz. "Není to pravda. Vy chcete, abych já pomohl tomu muži?

"Ne, chci, abyste mi poradil, jestli mám odejít já..."

"Přece... ho nechcete opustit?" zeptal se tiše páter Rampouch. "To by byla i moje prohra, to já jsem vás přece oddával."

"Ale," vzdychla Irene, "o to přece nejde, otče. Jsem pořád Němka, na jedné straně, a potom, nedělala jsem si nikdy iluze, on si mě nevzal z lásky, ale z lítosti, nebo vielleicht také z vděčnosti, přece jen, nejdřív zachránila jsem já jeho a pak on mě znova našel... myslím, že nebýt toho, v jakém světě jsme to byli, nikdy by si mě nevzal, vždyť mi ani není věrný..."

"Ale přece spolu spíte?" zeptal se páter Rampouch s očima spuštěnýma na svůj hrnek s čajem.

"To ano, das ja," odpověděla, "o nic mě nešidí, jestli to tak myslíte, ale přece jen, nechtěl byste taky přece postavit celý život jenom a jenom na ... na der Dankbarkeit..."

"Warten, warten Sie bitte," řekl páter Rampouch, "odejít můžete vždycky, Irenchen, to dovede každý, utéci, ale zůstat a vydržet... Myslím, že byste mu hodně chyběla. Svátost manželství také něco znamená. Tomu německému muži pomozte, pokud to není něco proti vašemu svědomí, ale... abwarten. Počkejte. Také jsem si kdysi přísahal, že nebudu mluvit německy, ale bylo to hloupé. Čas, čas léčí všechno."

Nevěřila mu, prostě nemohla a vracela se nešťastná a nespokojená a auto-union to věděl a poslouchal ji ještě méně než na cestě do kláštera. Zdálo se jí, že se jí staví na odpor, že tuší, co to chtěla Laškovi udělat, a nesouhlasí. Dlažební kostky ulice, kde stála vila Mon Repos, se na rohu mokře zaleskly ve světle reflektorů, cítila, že zadní kola auto-unionu ujíždějí stranou, přidala plyn, auto-union vyrazil vpřed, ale trochu se rozkymácel, a tehdy se jí zdálo, že po chodníku pobíhá veliký pes, chtěla se po něm ohlédnout a pak se najednou před autem objevil člověk, spatřila jeho bílou tvář velice blízko, auto toho člověka vyhodilo do vzduchu, otočil se hlavou dolů, zmizel buď pod vozem, nebo vedle vozu... Zastavila a bylo ticho.

9.

Laška se podíval na hodinky, ručičky se pohybovaly, jako kdyby se svět vůbec neměnil. Bylo už jistě dávno po plese a také to bylo do Grandu příliš daleko. Nejbližší lokál, kde by si mohl dát skleničku koňaku nebo čehokoliv, aby si po rozhovoru s majorem Ulmanem spravil chuť, byl noční podnik velmi pochybné pověsti, který se jmenoval Zanzi-bar.

V Zanzi-baru bylo otevřeno a také poměrný dostatek hostů. U barpultu se držely především unavené šlapky, které si Lašku změřily zvědavě, muž ve smokingu nechodil do Zanzi-baru každý den. Laška si sundal motýlka, jenže lesklé klopy smokingu byly tím nápadnější. No, aspoň, utěšoval se, si mě nebudou plést s vrchním. Vyšplhal se na jednu z mála volných stoliček, která neměla v sousedství žádnou z dámiček, a pokusil se upoutat pozornost podnapilé staší barmanky, zmalované ještě hůře než zákaznice, když mu někdo poklepal na rameno.

Byl to vrchní, utahaný padesátník ve smokingu jako on, ale mnohem umaštěnějším.

"Jeden pán tady s vámi chce mluvit, byl by rád, kdybyste se posadil k němu," řekl.

Laška se rozhlédl po lokále, ale nikoho známého neviděl.U žádného stolku se po něm nikdo neohlížel, obrátil se tedy tázavě k číšníkovi a ten se usmál a ukázal tak mezeru v řadě horních zubů.

"Zavedu vás k němu," odpověděl. "Prosím, pane doktore."

Laška následoval vrchního a ten ho zavedl k rohovému stolu, kde seděla smíšená společnost Laškovi neznámých lidi, dvě dívky, jedna chemická blondýnka a druhá nejspíše cikánka, tři muži, slušně oblečení, ale už hodně poznamenaní průběhem večera. Laška se chtěl představit, avšak vrchní pozvedl cíp špinavého červeného ubrusu a řekl:

"Prosím, pane doktore, pán je tam."

Společnost u stolu se zasmála. Laška se podíval a vskutku, pod stolem, opřený o stěnu, seděl mezi čtyřma ženskýma nohama v punčochách Gusta Erazim, před sebou kbelík se sektem a v ruce dvě skleničky. Oči za brýlemi mu plovaly v golfských proudech alkoholu, ale jinak byl vzhledem k situaci podivně vážný.

"Tohle znám, to je drahý...," řekl Laška a vlezl pod stůl k němu. Gusta se držel jednou rukou jednoho ze ženských kolen a druhou mu podal.

"Na tom nezáleží," řekl a měl hlas, jako když se kdysi seznámili na silnici. "To je dobře, že tě sem vítr zavál, aspoň ti nemusím volat. Mám dojem, totiž jakej dojem, já to vím, že tě poslouchají..."

"Kdo?" podivil se Laška.

"Kdo," uchechtl se Erazim, zul jedné noze střevíček a nalil do něj z láhve pěnící tekutinu. "Kdo asi, Šípková Růženka."

Podal střevíček Laškovi. Laška se podíval na nohu. Noha byla oblečená do nylonky, která působila čistě. S povzdechem se chopil střevíčku.

"Doufám, že se ta slečna myje," a napil se.

"Je to -- počkej, jestli se nepletu," řekl Gusta a odsunul kolena trochu od sebe, "Jo, je to ona, můžeš bejt klidnej, je to jedna sestřička z gynekologie. Počkej..."

Zul botky také z protější nohy --punčochy byly levnější a nožky chlupaté -- a nalil si sekt do ní.

"Abys byl v klidu..." komentoval. "Na zdraví..."

Laška se usmál. Jedny pánské nohy měly proužkované ponožky. Takové nebyly k mání v žádném obchodě, musely být odněkud ze Západu.

"Co je to za lidi?" zeptal se Laška.

"Velmi solidní -- škyt -- společnost," odvětil Erazim, "ti páni jsou národní správce z Abertam a ještě nějakej národní správce a ještě nějakej, toho neznám a... Ta cikánka je ze Slovenska, hodná holka, dělá v rukavičkárně v Abertamech, teda říká to, spí s tím národním správcem, ta sestřička je kurva a... Jdeš z plesu?"

"V jistým smyslu," souhlasil Laška. Ale Erazim už nechtěl víc o nešťastném plese vědět.

"Jistě mě tam postrádali," usmál se Erazim. "Ale měl jsem jiný, důležitý jednání. Hele, Laško, finita la commedia, finita la demokrácia. Já odtud odjíždím..."

"Americkej velvyslanec nám ale říkal," začal Laška, ale Gusta ho nenechal domluvit. Objal ho, pokud to prostor pod stolem dovoloval.

"To je taky idiot," pravil. "Všichni jsou idioti, kromě Stalina. Něco ti dám."

Poklepal na svou klopu, ozdobenou komunistickým odznakem. Sáhl do kapsy a vytáhl dolarovou bankovku, vytáhl plnicí pero, na dolarovku se nečitelně podepsal, pero zase schoval a pomalu a pečlivě bankovku klikatě roztrhl na dvě poloviny a jednu podal Laškovi.

"Hele," řekl tiše, "to si schovej, když k tobě přijde někdo s tou druhou, můžeš mu věřít. Jasný: Je pro nás všechny lepší, když nikdo o nikom neví nic zbytečného, škyt."

Laška se na něj nejistě podíval, samozřejmě byl Erazim opilý, ale to byl v podstatě skoro pořád, myslel tohle vážně?

"Gusto," zapochyboval, "to myslíš vážně? Je to jak v blbým románu... A k čemu jako by to mělo..."

"Já zmizím, já odsud odjedu," Erazim mluvil tiše a náhle přestal škytat, "neříkám, že dneska, ale... prostě se brzo neuvidíme, protože se mi to tady už nelíbí. Mám určitý kontakty a dělám nějaký věci a... Bude se vám to hodit všem. To spojení se ti samo přihlásí... Asi se ti ozve ženská. Bude znát heslo, které mi řekneš teď ty."

Erazim se napil z cikánčiny boty.

"Nemáte doma F.L.Věka?" navrhl Laška.

"Máme, ale co s tím teď chceš dělat?" zavrtěl Erazim hlavou.

"To je moje heslo," opakoval Laška. "Nemáte doma F.L.Věka."

"Promiň," usmál se Gusta, "už jsem z toho zblblej."

"A co vaši?" zeptal se Laška.

"Naši," zvážněl Erazim a obul cikánce mokrou botku na nohu, "víš... táta je jakej je, víš, v jakým je stavu... Máma od něj neodejde a teď je tak špatnej, že by ho ani nešlo vzít s sebou... Občas mi na staroušky dohlédni..."

"Nepřeháníš?"

"Ty se budeš divit," řekl Gusta, "ty se budeš divit..."

10.

Sabina s ostatními čekala na Laškův návrat až do konce plesu. Naprostá většina účastníků se o podivné sebevraždě ing. Zímy nedověděla, ale ti, kdo pravdu znali, už měli zkaženou náladu. Fialka na sebe jako psychiatr, a tudíž k takovým věcem nejkvalifikovanější z přítomných, vzal nepříjemnou povinnost sdělit tuto zprávu Zímově přítelkyni, magistře s velkými ňadry; magistra měla večerní šaty s obrovským dekoltem a patřila ne-li k nejobdivovanějším, tedy rozhodně k nejpozorovanějším dámám večera. Fialka ji odvedl od stolu do foyer hotelu, magistra jeho úmysl pochopila jinak a dívala se na něj s potutelným očekáváním, které zklamal. Když jí řekl, co se stalo, zapotácela se, sepjala ruce a zanaříkala.

"E,e,e..." vydala ze sebe.

"Bohužel, je to tak," řekl Fialka. "Moji upřímnou soustrast."

"E,e,e," odpověděla. Pak se svezla na koberec. Dalo se říci, že omdlela.

Fialka požádal v recepci o luminal a nechal pro magistru zavolat taxík. Když se Laška do konce zvláštního plesu nevrátil, rozhodli se Fialka a Sabina odvést svou společnost do vily Mon Repos a pokračovat v čekání na Lašku tam.

"Jestli se nevrátí do šesti," řekl Fialka, "dojdeme si pro něj."

Frau Šanovská-Schönauer se probudila, protože zaslechla podezřelé zvuky. Věřila sice, že ve vile Mon Repos straší a že tam tu a tam řádí poltergeist, ale tohle byli lidé. Vstala, ani si nenatáhla župan, potichu otevřela dveře svého pokoje a naslouchala. Nikde se nesvítilo, ale slyšela hlasy a kroky. Vzala si v kuchyni velký kuchyňský nůž na porcování masa a tiše došla ke dveřím pracovny, za kterými slyšela podezřelý zvuk, ruce se jí trochu třásly, vstoupila dovnitř a rozhlížela se ve tmě, pak se jí podařilo zacouvat zády ke zdi a otočit vypínačem.

Proti ní stál na koberci podivný muž temné pleti a s turbanem na hlavě. Usmíval se hloupě a sepjal ruce. Všimla si, že má na gumičce červený klaunský nos.

"Halt! Kdo jste?" křikla Frau. "Wer bist du? Ein Teufel, Hilfe!"

Mahárádža pokrčil rameny, protože jí opravdu nerozuměl. Usmál se, sepjal ruce a řekl:

"Nice, nice."

"Klid, paní Hildo," zasáhla Sabina, která vešla z vedlejšího pokoje. "To je indický host pana doktora, pan Patel..."

"Mně se nelíbí," pravila Frau Šanovská. "Jak jste se sem dostali?"

"Mám ještě klíče," řekla Sabina. "Přivedla jsem pár přátel. Vedle v té cimře s krbem není nábytek. Uděláme si tam taneční večírek, Frau Schanowski. Je tu Ire... paní Lašková?"

"Jmenuji se Šanovská, paní Sabino. Paní Irene není doma. Někam odjela a ještě se nevrátila. Kde je pan doktor?" odpověděla Frau.

"Někam odešel a ještě se nevrátil a vzkazuje vám, abyste nám udělala kávu." odpověděla Sabina . "Kde má láhve, vím sama."

Frau Šanovská pohlížela na celou tu společnost s velkou nedůvěrou, i když byli všichni ve večerním. Přivykla sice různým věcem za tu dobu, co byla Laškovou hospodyní, ale tolik lidí ve čtyři ráno ještě nikdy vilu Mon Repos nenavštívilo... Navíc nebyl doma ani pán, ani paní, Sabinu pravda znala, věděla, že jí Laška dovolí mnohem víc než komukoliv jinému, ale ji si ta židovka nikdy nezískala.

Když přivezla servírovací vozík s kávou a hrnečky do velkého pokoje s krbem a jediným křeslem, doktor Fialka se právě pokoušel uvést do provozu gramofon, zatímco další hosté nosili z jídelny židle. Rozvážela kávu a prohlížela si ty lidi. Samozřejmě hned poznala továrníka Bergmana, doktora Fialku, toho Doležálka, kterého neměla ráda, ale koho ona tu měla ráda... V jednom koutě seděl jakýsi starý šedovlasý pán, na krku měl zlatý řetěz a za ruku ho držela mladá žena, pohledná, ale šilhavá, která mohla být klidně jeho dcerou, jenže měli stejné snubní prsteny. Podivný snědý muž s turbanem klečel na zemi vedle Sabiny a položil jí ruku na koleno. Doktor Fialka si toho vůbec nevšímal. Frau Šanovská nesouhlasně zavrtěla hlavou a raději z místnosti odešla, a tak už nespatřila, jak Fialkovi vypadla z ruky jedna deska a rozbila se na kusy.

Posadila se u hlavních dveří do křesílka, ve kterém se obvykle obouval Laška, a rozhodla se, že neusne, dokud se buď on, nebo Irene nevrátí. Frau Schönauer neměla Irene příliš v lásce, protože si vzala Čecha, i když proti dr. Laškovi nic vlastně neměla, krom toho, že někdy ironizoval její německý přízvuk, ale aspoň spolu mluvily německy a četly německé knihy. Pořád byla lepší než ta židovská kurvička, pomyslela si.

"Někde jsme zapomněli Bedříška," pronesl profesor Eliášek. "Kdepak je Bedříšek? Bedříšku! Kde jste ho nechali? Myslím toho s lopatou..."

Eliška mu podala hrneček s kávou. Pohladila ho po tváři.

"Ten pán za námi určitě přijde," řekla.

"Je to velmi, velmi zajímavý člověk," řekl profesor. "Je úplně jiný."

"Jistě," řekla Eliška. "Jde o to než kdo."

"Neobtěžuje tě příliš, Sabino?" zeptal se Fialka. Konečně našel desku, kterou hledal, položil ji na kotouč gramofonu, spustil otáčení a opatrně nasadil jehlu.

"To mám nejradši," oznámil všem, ale nikoho to nezajímalo. "Tiger Rag... Nat Gonella and his Georgians..."

Sabina se ohlédla a řekla:

"Poldi, mahárádža má doma bílého slona a nabízí ti, abys u něj byl ministrem zdravotnictví..."

"Ať si trhne nohou," řekl Fialka a usmál se na mahárádžu.

"Slibuje mi třicet sluhů a služek," protáhla se Sabina svým kočičím způsobem.

"Tak s ním jdi," odpověděl Fialka.

"Ale Indie je strašně daleko..." vzdychla Sabina.

Bergman, který o něčem tiše debatoval s Doležálkem, to zaslechl, otočil se a zasmál se.

"Jak se to vezme - daleko odkud?" pravil. "To říkal jeden rabín."

"Indie je perlou v koruně impéria a anglický král Eduard vynalezl puky na kalhotách," dodal tajemník Doležálek. "Jezdil sem do lázní každý rok... Každý si musí léčit žlučník, ledviny... pankreas, potenci...Dotek dějin, přátelé, dotek dějin."

"Dějiny, dějiny..." vzdychl Fialka. "Já bych se na to na všechno nejraději vysral. - A ten Zíma... mně se nikdy nelíbil. Asi se to tu celý posere..."

"Připadalo mi, že je to antisemita," řekl Bergman.

"K čemu by bylo to všechno?" zeptal se Doležálek teatrálně. "Co jsme tu od války udělali?"

"Jenže fabrika běží jako nikdy..." vzdychl Bergman. "Teď toho nechat? Letos je zima a meltonky chce kdekdo..."

"Už jsme odtud jednou odešli a vrátili se s flintou v ruce," pravil Fialka.

"Nic jsem neslyšel, doktore..." varoval Doležálek. "To nejsou dobré řeči... Stěny mají uši."

"No, tak vy," řekl Fialka s pohrdavým výrazem, "vy jste nic neslyšel."

Doležálek se opřel o krb, napil se a zavrtěl hlavou.

"Pánové, proč bychom těm komunistům nepomohli?" děl. "Čím dřív udělají, co chtějí, tím dřív jich budou lidi mít plné zuby. Pomozme jim ze všech sil. Pánové, piju na rozvahu a na progresivní čekání."

"To nebude dobrý pro židy," vzdychl Bergman.

"Proboha," křikla Sabina, "když už nikdo nechcete mluvit o té mrtvole, musíme se nějak bavit, svléknem se, budem třeba tancovat na stole, ale tohle ne! Večírek přece ještě neskončil!"

"Sabino, bravo!" zachechtal se Fialka. "Vymyslela jsi heslo roku čtyřicet osm!"

"Večírek ještě neskončil!" opakoval profesor. "To je optimistické, ano."

V té chvíli vstoupila paní Šanovská a požádala doktora Fialku, aby s ní šel k domovnímu vchodu. Je ho potřeba jako lékaře, vysvětlila. Kromě profesora a mahárádži, kterého Sabina nechala klečet na parketách, běželi všichni za ním. Profesor zůstal sedět, poslouchal s udiveným výrazem černošskou hudbu a prohlížel si zlatý řetěz Lázeňského klubu. Mahárádža si sundal klaunský nos, oprášil si kolena a řekl:

"Nice, nice, I would like to buy it."

11.

"Nemůžu za to, já ho neviděla, najednou tam byl, vynořil se jako ein Geist, jako duch, díval se na mě," zoufale vysvětlovala Irene. "Bylo to už skoro před bránou, chtěla jsem zajet do zahrady... najednou se objevil, z ničeho nic, jako duch, myslela jsem, že je to pes, nestačila jsem ani brzdit..."

Muž ležel na pohovce v hale v přízemí a nehýbal se, tak jak ho Irene a paní Šanovská dotáhly do domu a s námahou uložily. Neznámý byl veliký, nakrátko ostříhaný muž s jizvou na bradě, oblečený do tmavého, proužkovaného obleku, barvu košile nebylo možné kvůli krvi rozeznat. Byl zakrvácený a zakrvácená byla i podlaha kolem něj. Fialka se sklonil k nehybné postavě na pohovce a prohlížel ji. Nejprve sáhl na krční tepnu, pak muži vyhrnul víčko.

"Bože, on má oči," vykřikla paní Šanovská, dříve Schönauer, " ve sloupu!"

"V sloup, říká se," opravil ji Fialka.

"Byl tak těžký," mluvila Irene, "nemohly jsme ho unést, a ta krev..."

"Poldi," vyjekla Sabina, "dělej něco, jsi přece lékař!"

"Málem jsem zapomněl," odpověděl Fialka a obrátil se k Irene. "Takže ty jsi ho přejela... Neměly jste s ním hýbat... Až příště někoho přejedeš, zavolej lékaře, ale nehýbej s ním..."

Irene se svezla na jednu z židlí a rozplakala se. Eliška se pokusila ji utěšovat, ale utěšovaná ji prudce odstrčila. Doležálek i Bergman stáli tiše opodál a bylo vidět, že se jim nechce do ničeho zasahovat. Fialka si dále prohlížel tu podivnou postavu.

"Dělej něco," křikla znovu Sabina. "Nebo budu zvracet."

"Nemluv a přines všechno, co tu mají v lékárničce," řekl jí Fialka. "Všechno, vatu, flastry, jód..."

Zvedl víčko bezvládného muže.

"Otřes mozku, nějaké možná vnitřní zranění...," zavrtěl hlavou. "A té krve... Srdce skoro netepe... Ztratíme ho, než přijede sanitka... To je v hajzlu. S tím se nedá takhle nic dělat. Frau Schönauer, zavolejte na první pomoc..."

Pak sáhl ještě jednou neznámému na krční tepnu a zavrtěl hlavou.

"Už mu nepomůžou," vzpřímil se. "Jen napíšou úmrtní list."

Paní Šanovská, dříve Frau Hilda Schönauer, vyšla z haly a zamířila k telefonu. Ve vile Mon Repos byly telefony tři -- jeden ve vstupní hale, druhý v patře v pracovně a třetí v pánově ložnici. Když Hilda zvedla sluchátko, zahlédla, jak se dveře do vily otevírají a vchází ten, koho toužebně očekávala, totiž doktor Laška. Padla mu kolem krku.

"Vaše paní toho pána přejela," zavzlykala.

"Jakého pána," zamumlal Laška, kterého všechno velmi překvapilo. Doufal, že doma najde jen spící Irene, že si dá horkou sprchu a trochu si srovná myšlenky -- nejprve sebevražda ing. Zímy, pak nepříjemná rozmluva s někdejším číšníkem Ulmanem, nakonec setkání s opilým, ale vážným Erazimem, to všechno jaksi souviselo, to všechno jistě něco znamenalo a chtěl o tom přemýšlet, ale dům nebyl ani omylem prázdný... A na dlaždicích s ušlechtilým německým motivem dubových listů byla krev, panebože, lidská krev?

"Der Mensch ist maustot," plakala Frau Šanovská.

Všichni se ještě stále pohybovali kolem pohovky s mrtvolou neznámého, Fialka si zapaloval cigaretu, Sabina mu ji vzala a začala ji kouřit sama, Fialka neprotestoval, Irene si utírala oči šátkem a šeptala před sebe cosi o tom, že ji za to jistě strčí do vězení, Eliška se pokoušela ji přesvědčit, že se to stát nemusí. Doležálek se zadíval na mrtvého a dvakrát polkl naprázdno.

"Já," řekl překvapeně, "toho člověka asi znám."

Když Laška vešel, nahoře na schodech se objevil profesor Eliášek, stále ještě se zlatým řetězem na krku, zamával holí, a protože zjevně vůbec netušil, co se děje, zvolal radostně:

"Hle, vstávají mrtví z hrobů! Kde jste se toulal?"

"Proboha," řekla tiše jeho manželka Eliška, "ty jsi tu chyběl..."

"Všichni vás očekáváme," pokračoval profesor. "Máte krásný dům, skutečně. Poslyšte, ztratil se nejen Bedříšek, ale taky ten indický pán... Chtěl ode mne koupit řetěz, ale samozřejmě jsem na to nepřistoupil..."

"Proboha, přestaň!" neovládla se Eliška.

"Endlich," vzdychla Irene. "Já se bojím..."

"Víš," řekl Fialka a položil Laškovi ruku na rameno, "něco se stalo, musíme se domluvit na nějaký verzi... Irene jela autem a..."

"Jakým autem?" zhrozil se Laška. "Snad ne..."

"Jela auto-unionem a zabila toho... člověka," přisvědčil Fialka.

Laška se ohlédl po manželce, trochu se zapotácel a přidržel se Fialky, než ale nabyl znovu rovnováhy, ozval se zděšený výkřik.

"Ježíši," zvolala Sabina.

Ukazovala prstem před sebe a všichni se podívali tím směrem.

Mrtvý na pohovce se pomalu posadil, promnul si ruce, s údivem se zadíval na svou krev všude kolem a pokusil se vstát. Nikdo kolem něj se ani nepohnul, všichni na něj s úžasem hleděli. Byl to opravdu vysoký, mohutný muž. Když pomalu vstal a udělal krok směrem k Irene a zůstala po něm krvavá stopa jako po hnusném, velikém krvácejícím plži, uhýbali mu z cesty. Irene si zakryla tvář dlaněmi a tichounce naříkala.

"Už vím," řekl neznámý s těžkým slovanským přízvukem. "Tak velice překrásný automobil... A žena jak krásná. Vy neplačte. Já ještě nikdy neviděl takový automobil a takovou ženu najednou... Skažitě, koho eta žena?"

Rozhlédl se, přejel je všechny pohledem a jeho průhledně světlemodré oči se zastavily na posledním, na Laškovi.

"Tvoje?"

"Moje," kývl Laška.

"A automobil tože tvůj?" ptal se někdejší mrtvý dále.

"Ano..." souhlasil Laška.

Muž chtěl položit Laškovi ruce na ramena, ale zadíval se na krev na nich a neudělal to. Lehce jen loktem odstrčil doktora Fialku, o hlavu menšího, a usmál se na Lašku.

"Ty ščastlivyj čelovek," řekl téměř něžně. "Ja lujblju ščastlivé lidi. Vot, my dva budeme přátelé. Odpusť, že já vás vylekal, že stalo tolik nepříjemných věcí... Odpustíš? Vsjo odpustíš?"

"Tentýž přízvuk míval Šaljapin," pravil profesor nahoře na schodech.

"Mlč už konečně," pravila Eliška, která vyšla k němu a držela ho za ruku. Sestupovali společně.

"Tak snad -- snad abychom šli," řekl profesor. "Je už hodně pozdě a také bychom jen překáželi, když máte -- když máte problém... dobrou noc."

Pohlédl plaše a s obavami na bývalého mrtvého a podal Laškovi ruku.

"Tak... tak my se loučíme," obrátil se ke všem ostatním. "Pozdravujte Bedříška... Alea iacta est."

Eliška také stiskla Laškovi ruku.

"Vincenci," řekla, "já se spoléhám...Musíme se sejít, potřebuju s tebou mluvit o něčem důležitém..."

Neznámý muž se šaljapinovským přízvukem ji však chytil za ruku. Opatrně, velmi opatrně zvedl její ruku a zadíval se na její prsten.

"Krásný prsten!" pravil. "To rubín. To ale pro vás neščastný kámen a vy by neměla ho nosit."

Eliška mu reflexivně ruku vyškubla a pohlédla na prsten.

"Je po matce," řekla, "pojďme. Aspoň si ale sundej ten řetěz."

Když si profesor sundal řetěz, strčil ho do kapsy a odešel s Eliškou z vily, rozhlédl se oživlý mrtvý po ostatních a náhle se rozesmál. Plácl přátelsky Bergmana po zádech - až výrobce meltonek popolétl vpřed a zachytil se Sabiny -- a zeptal se ho:

"A vy jevrej, da? Vy bojíte, já cítím, že vy bojíte. Od čeho vy všichni tolik bojíte, no řekni, jevrej?"

Sabina se zbavila Bergmana a při slově jevrej zasáhla.

"Říká se česky: čeho se bojíte...," řekla. "Kdo jste? Máte oči jako dozorci z Ukrajiny, modré, že je jimi vidět až na horizont. Neuměli německy, a tak jsem jim místo Herr Kommandant říkala Herr Komediant..."

Muž srazil paty jako oficír.

"Sergej Komarovskij," položil si ruku na srdce.

"Já jsem si to myslel," rozveselil se Doležálek. "Pan Sergej Komarovskij, národní správce obchodu Klausner..."

"Zavolejte mu sanitku," vzpamatoval se mezitím konečně i dosud naprosto ohromený doktor Fialka, "má těžký otřes mozku."

"To netřeba," pravil vesele Komarovskij. "Smím já pozvat vás ješče někam? Vy všichni moji hosti..."

"Nu, možná je ještě otevřeno v Embassy," mínil Doležálek. "Když můžeme oslavovat šťastný konec té nehody..."

"Neměl byste se aspoň umýt?" navrhla Komarovskému Sabina.

Komarovskij se podíval na své oblečení a na ruce a usmál se, pro změnu ostýchavě, jako kdyby si teprve teď pořádně uvědomil, co se s ním stalo. Laška zamával na paní Šanovskou.

"Zaveďte pana Komarovského do koupelny, Hildo, děkuju," řekl. Paní Šanovská poslechla, ale stále se ohlížela, když opatrně kráčela před zvláštním hostem, jako kdyby se bála, že se snad na ni zezadu vrhne.

Fialka se díval za nimi a vrtěl hlavou.

"To není člověk..." řekl.

"Kdo je to?" obrátila se Sabina na Doležálka. Ten pokrčil úzkými rameny.

"Nevím všechno," pravil. "Jmenuje se Komarovskij, nebo si možná už tu koncovku počeštil, je původně Rus, možná částečně, snad je volyňský Čech, přišel snad se Svobodovou armádou, nebo možná s maršálem Jeremenkem, to nevím určitě, prostě tu zůstal, dostal správu toho obchodu... Říká se o něm, že má zajímavé styky, je trochu tajemnej, snad je nějakým exponentem Sovětů..."

Zmlkl, protože Komarovskij se vrátil z toalety. Zakrvácenou košili někde odložil a měl teď sako na holém těle. Sice ho pečlivě zapnul a vyhrnul si límec, ale bylo vidět zrzavé chlupy a mohutný zlatý řetěz s pravoslavným křížkem. Za ním šla paní Šanovská, která čekala celou dobu před koupelnou. Třásly se jí trochu ruce.

"Vy nemáte kabát?" užasl Bergman.

"Ten v mojom autě," usmál se Rus, "já chtěl jen trochu projít... To není zima, my známe jinou zimu... Nu. Pojďme, my napijeme."

"Nechcete nějakou košili?" zeptal se Fialka.

"Tak velkou nemáme," odpověděla okamžitě paní Šanovská.

"Večírek ještě neskončil," tleskla Sabina do dlaní. "Jdeme. Arnošte, Poldi... A ty, Laško?"

Laška sice během podivné scény s Komarovským takřka vystřízlivěl, připadal si ale nesmírně unavený. Zavrtěl hlavou.

"Ne," řekl, "já... někdy to budu vyprávět, ale ne teď... Už jsem toho dnes vypil dost a... a vůbec."

Komarovskij ho však neposlouchal, přistoupil k němu, objal ho -- Laška ucítil svou kolínskou, kterou se Rus v koupelně vydatně polil -- a přitiskl své čelo k Laškovu.

"Ty se mnou napiješ a my budeme přátelé," mluvil. "My dva napijeme na naše přátelství. Ale my nenapijeme jako vy, Láška. My napijeme jako my. A to nádherné auto já od tebe koupím. Já a to auto, my už seznámili... My blízko seznámili..."

A hlasitě se rozchechtal.

12.

Bedřich Somr, samozřejmě s lopatou, sice přišel do vily Mon Repos zároveň s ostatními, držel se dlouho vedle profesora se zlatým řetězem a naslouchal jeho vyprávění o pedagogické reformě Pestalozziho, příjemně uchvácen tím, jak ušlechtile ty věty zní a jak jim zároveň tak okouzlujícím způsobem nerozumí, zároveň zjišťoval, že lopata může sloužit i jako svého druhu berla - ale pak zabloudil v přízemí vily a zmizel v prádelně, kde klopýtl přes hromadu složených starých matrací. Protože celý večer statečně zapíjel smutek z toho, že si ho slavná herečka na plese už nevšímala, okamžitě na starých matracích usnul.

Když se probral, začal hledat, kam se poděli ostatní. Ani se raději nepodíval, kolik je hodin. Ve vile svítila v některých místnostech světla, na chodbě byla tma, všude bylo ticho. V první ložnici našel spící Irene, lehla si oblečená na ustlanou postel a jedna trepka jí spadla. Bedřich ji přikryl přehozem a hledal dál. Vyhnul se pečlivě pokoji paní Šanovské -- netušil, že dobrá Němka se zamkla a přetáhla si přes hlavu pokrývku - a pak zahlédl pode dveřmi na konci chodby světlo. Když vyrazil tím směrem, upadla mu sice s hlukem lopata, ale nikdo se neobjevil.

Za dveřmi zaslechl, že ve velkém pokoji s krbem hraje rádio. Připravil se, nadechl, rozrazil dveře a vnikl dovnitř.

"To od vás nebylo hezký, že jste mě nechali samotného," vykřikl.

Pokoj však byl prázdný, rádio sice hrálo a v krbu dohasínal zbytek ohně, nikde však nebylo nikoho. Došel k servírovacímu stolku a nalil si skleničku z jedné karafy, a právě když se ji chystal do sebe obrátit, jako ve směšném strašidelném filmu zavrzaly dveře velké skříně v rohu a ze skříně vypadla lidská noha.

Bedřich by byl později nikdy nikomu nepřiznal, že se polekal. Trochu ve mně cuklo, říkával pak, když situaci popisoval, ale ve skutečnosti uskočil tak prudce, že se koňakem polil a bolestně se udeřil do kolena o jediné velké křeslo, které v místnosti stálo.

Pak vzal lopatu a opatrně nohu zvedl. Noha sice dopadla bezvládně zpátky, ale lehké mahárádžovo zachrápání ze skříně Bedřicha uklidnilo. Zřejmě nebyl jediný, koho nechali z podobných důvodů samotného. Pokusil se mahárádžu probudit, ale nepodařilo se mu to, Ind spal tvrdým spánkem unavených opilců. Asi nebyl na takové dávky zvyklý.

Bedřich Somr uvažoval jednoduše a logicky. Jestliže je dům až na Irene prázdný, je jediné možné řešení, že se všichni odebrali do nějakého lokálu. Protože hodiny na krbu ukazovaly pět hodin ráno, mohli být pouze v Embassy, kde se dalo s barmanem dohodnout, že zavře, až bude společnosti libo. V pět hodin se otevíralo u Kalendů, ale tam by si ve smokingu a večerních toaletách netroufli.

A pak se stal zázrak.

Za jeho zády se otevřely dveře, a když se obrátil, zjistil se srdcem v krku, že na prahu stojí právě herečka...

"Já se picnu," hlesl Bedřich uchváceně.

"Hledám Vincence Lašku," řekla Malvína. "Toto má být jeho dům. Pomohl byste mi ho najít?

"Milostivá - madam - já jsem uchvácenej," vydechl Somr.

"A já jsem Malvína Gruber-Brandová," odpověděla herečka a rozhlédla se po pokoji. "Není tu nějak málo nábytku? Utekla jsem filmařům a zdálo se mi, asi omylem, že noc je ještě mladá..."

"Viděl jsem vás tisíckrát! Noc je ještě mladá jsem viděl dvanáctkrát! Svatební noc v Benátkách - jedenáctkrát..." volal Somr s vlahýma očima.

Malvína si přiznala, že proti obdivu nic nemá a nikdy neměla.

"Kde jsou ty časy... Kde bych našla pana doktora Lašku, pane uhlobarone?" usmála se na něj.

"Vy mě znáte!" vykřikl Somr nadšeně. "Myslím, že se šli podívat do Embassy, kam tady jinam touhle dobou - můžu vás pozvat na skleničku?"

"Proč bych vám v tom bránila?" řekla Malvína, obrátila se a zamířila ke dveřím. Bedřich ji doběhl a plácl po zadku. Herečka se otočila a zírala na něj nevěřícíma očima.

"Co to bylo?" řekla ohromeně. "Co to bylo?"

"Nemoh jsem odolat," pravil bezbranně Somr.

"Tohle je už skutečně jiný svět," vzdychla Malvína. "Tohle by mi Hugo Haas nikdy neudělal."

13.

Dopoledne, v půl desáté, se pan Patel vykutálel ze skříně, kde po celou dobu spal. Pomalu se vzpamatovával jako dítě, které se vymotá z povijanu, pak vstal a prohlížel si láhve na servírovacím stolku. Tam ho zastihla Frau Šanovská, která vešla s košem na odpadky.

"Tfuiteufel," pravila.

"Nice, nice," řekl pan Patel. "Would you be so kind, madame, and call a taxi for me? Hotel Richmond, please. And by the way, can you explain me, where I am?"

"Nezkoušej na mě sáhnout!" kvikla Frau Šanovsky, "bleib stehen, Zigeuner! Já ti nevěřím..."

Protože jí pan Patel nerozuměl, nepřestal se usmívat.

MINULÁ KAPITOLA: Plesová sezóna I. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL