Statisíce britských muslimů uvažují po londýnských bombových atentátech o emigraci z Británie. Vyplývá to z nového průzkumu veřejného mínění deníku Guardian a organizace ICM.

Z průzkumu také vyplývá, že desetitisíce muslimů v Británii jsou terčem zvýšené islamofobie. Každý pátý muslim se od útoků ze 7.7. stal terčem verbálního útoku či projevu nepřátelství.

Britské policie zaznamenala v minulých dnech 1200 incidentů, u nichž vládne podezření, že jde o projevy islamofobie. Většinou jde o verbální útoky, ale došlo i k jedné vraždě. Z tohoto průzkumu veřejného mínění vyplývá, že policejní údaje jen špičkou ledovce.

Jak ošidná je mediální přízeň a jek věrolomná je přízeň politiků i křesťanská dobročinnost, mohli se přesvědčit všichni během posledních dnů.

Do Rumunska téměř nejezdí čeští turisté. Do Rumunska hlavně nejezdí mediální celebrity a modelky. V Rumunsku nejsou mediálně zajímaví disidenti. V Rumunsku se už nedá šířit americká demokracie. Rumunsko není zajímavé ani pro McDonalds. Rumunsko ekonomicky nekonkuruje na českých ani evropských trzích. S Rumunskem totiž téměř neobchodujeme. V Rumunsku nejsou zásoby ropy. V Rumunsku se nepěstují drogy ve velkém.

A proto ho ignorujeme. A proto živelná katastrofa, která zemi postihla koncem předminulého týdne, zůstala skryta demonstrativně mediálně ohlašované solidarity. Několik zpráv, odvozených ze zpravodajství ČTK proletělo médii. Jen dvě organizace - katolická Charita a ADRA - vyhlásily sbírku. Česká katolická charita odeslala pak 15. 7. své partnerské organizaci v Rumunsku ze svého krizového fondu 3000 dolarů... Na konto Charity do 22.července 2005 věnovali čeští dárci 47 250 Kč.

České deníky s miliardovým obratem a stamiliónovými zisky zajímalo v té době, že o víkendu bude pršet a na Moravě hrozí záplavy, nebo že v rozbouřené Sázavě se utopil raftař.

pondělí 16.00: Londýnská policie v pondělí odpoledne zveřejnila jména dvou osob, podezřívaných z pokusu spáchat ve čtvrtek 21.7. v londýnských dopravních prostředcích další atentát. Peter Clarke, šéf protiteroristického oddělení londýnské Metropolitní policie, uvedl také, že pekelný stroj, nalezený o víkendu ve křoví nedaleko Wormwood Scrubs, byl podobný bombám, které použili čtyři atentátníci.

Podezřelé osoby se jmenují Muktar Said Ibraihim, který je také známý jako Muktar Mohammed Said a Yasin Hassan Omar.

pondělí 15.00: Brazilec měl propadlé vízum. Jean Charles de Menezes mel propadlé vízum, informovala jeho rodina. Pobýval v Británii na studentské vízum, ale tomu před měsícem vypršela platnost. Může to být důvodem, proč utíkal před policií, informuje Fabiano Golgo.

sobota: Muž, kterého v pátek zastřelila v londýnském metru britská policie, byl Brazilec, jmenoval se Jean Charles de Menezes, bylo mu 27 let a pocházel ze státu Minas Gerais. Žil čtyři roky v Londýně a pracoval tam jako elektrikář.

Britské listy o tom informoval Fabiano Golgo, který v této věci kontaktoval Laudemara Aguiara, tiskového tajemníka brazilského velvyslanectví v Londýně. Britská policie mu de Menezesovu totožnost potvrdila, ale sdělila mu, že ji zveřejní, jak je běžnou praxí, teprve po souhlasu jeho matky či otce. Blízcí příbuzní musejí být informováni dříve než sdělovací prostředky. Nedlouho poté, co Britské listy přinesly tuto zprávu, ji potvrdila i BBC.

sobota 23.00: Fabiano Golgo přináší další informace: Bratrance Alexe Pereiru Alvese, který poznal Jeana Charlese de Menezese na videozáběrech, které po jeho usmrcení obletěly svět, také v sobotu vyzvala britská policie, aby potvrdil totožnost zemřelého muže. Alex žije také v Londýně, v Kingston Hill, kde sdílel byt s usmrceným Menezesem. Menezes strávil ve svém rodném městě Gonzaga v Brazílii téměř 4 měsíce, od Vánoc 2004 do dubna 2005. Pak se vrátil do Británie, kde žil legálně od konce roku 2001.

Deník The Guardian vyhodil z práce reportéra, neboť se prokázalo jeho spojení s muslimskou politickou skupinou.

Elév Dilpazier Aslam, 27, který psal zprávy a část komentáře o teroristických útocích v Londýně pro Guardian, byl 24 července odhalen v Independentu jako člen muslimské politické skupiny Hizb ut-Tahrir. Tato skupina prosazuje založení nového státu na přísných islámských principech a je zakázána v Německu a Holandsku, ale ne ve Velké Británii. 20 července sloupkař deníku The Sun Richard Littlejohn požadoval veřejně Aslanovo propuštění. The Guardian přistoupil k internímu vyšetřování a elévovi neprodloužil smlouvu. Panu Aslanovi jsme dali si vybrat. Jeho pokračující členství v muslimské organizaci je neslučitelné s pokračujícím zaměstnáním novináře, sdělila redakce Guardianu.

Podrobnosti - Press Gazette ZDE

Nechci říct, že nezbytně souhlasím s článkem Štepána Kotrby. Ten bohužel jako obvykle argumentuje jako vzteklý politruk, včetně mávání pistolí, čímž vezme tomu, co říká jakoukoliv váhu a jeho názory na kolektivní vinu atd. se zjevně týkají pouze Němců a nacistů, ale ne Čechů a komunistů), nicméně se mi zdá, že v tomto případě je argumentace Jana Čulíka dosti chabá.

Ať je to jak chce, v každém případě si myslím, že není produktivní ani přesvědčivé šmahem aplikovat na tak složité fenomény jako je kolektivní a individuální vina, morálka a zodpovědnost, módní, politicky korektní imperativy. Zejména v době kdy se zodpovědnost (nebo její nedostatek), začíná jevit jako jeden z problému, které můžou tuto civilizaci přivézt na hnůj.

S určitými obavami přistupuji na letošní Letní filmové škole k nejnovějším českým filmům. Raději vlastně okruhem: mám-li volbu zhlédnout českou klasiku, rozhoduji se především pro ni. Nezklamaly mě filmy režiséra Pavla Hobla. Promítala se tu jeho celovečerní groteska Ztracená tvář (1965), profesionálně a velmi tvůrčím způsobem ztvárněné dílo podle námětu a scénáře Josefa Nesvadby, autora vědeckofantastické prózy.

Je zajímavé, že na letošní jednatřicáté Letní filmové škole v Uherském Hradišti není vůbec žádná infrastruktura pro novináře. Aspoň jsem žádnou nenašel a na dotazy u organizátorů jsem na žádnou nebyl upozorněn.

Jako právník jsem s opravdovým nadšením přivítal neobyčejně průlomové rozhodnutí, kterým bylo zastaveno trestní stíhání toho mnohokrát vykradeného starého pána, který na další zloděje nalíčil past a ustřelil mu tak nohu. V tomto rozhodnutí ( alespoň podle televize) zazněla dvě stanoviska, která stojí nejen za zmínku ale i za následování.

Předně jde o názor (naštěstí už ne zcela nový) , že člověk má právo bránit svůj majetek.

Jak vyplývá ze známého úsloví, omylnost (chybování) je tak starý a běžný úkaz, že ho ani nepokládáme za nectnost. Už naši prehistoričtí předkové se museli občas dopouštět omylů, chtěli-li například zjistit, které plody jsou jedlé a které naopak trhají střeva, nebo které zvíře se dá uštvat a před kterým se naopak nedá utéct ani skrýt -- byla to pro ně existenční nutnost. Museli se mimoto často přemisťovat, to jest bloudit, a tak si museli vymyslet bludičky a bludné kameny, aby si své omyly zdůvodnili. Po pohanském období ovšem nastoupilo období závazné religiozity, které obdařilo všechny cesty novou symbolikou. Kdo zbloudil ve své cestě k Bohu, to jest ve svých náboženských názorech, byl jako bludař odvržen a zatracen.

Je mi líto, ale odmítám se jako Čech stydět za poválečné excesy. Nebyli to Češi, kteří zavinili, že právo a pořádek měly v této zemi v době poválečné tak malý kredit.

Je j jasné, že vraždy lynčování a jiné odporné delikty tohoto druhu jsou zavrženíhodné, ať se dějí z důvodu sebevíce pochopitelných. I v případě, že se o těchto věcech koná soudní řízení je povinnost soudu přihlédnout nejen k provedení činu ale i k pohnutkám pachatele , motivům a vůbec k okolnostem případu. Podle toho se pak posuzuje nejen vina jednotlivce ale i výše jeho trestu -- nebo dokonce i jeho beztrestnost. To je jeden důležitý moment.

V minulém týdnu se na stránkách Britských listů objevily dva podnětné články - Jana Čulíka Velmoci spolu neválčí, bojují proti sobě univerzitami a reakce na něj od Josefa Bohumila Ftorka Americké univerzity vychovávají i hrobaře zahraničních zájmů USA. Stačí se zamyslet na údernými názvy obou článků, aby bylo zřejmé, o čem by stálo zato vést diskusi, co by bylo vhodné podrobit analýze a co bychom neměli pouštět ze zřetele.

Na samém začátku musím poctivě a bez okolků přiznat, že k tématu přistupuji se značnými rozpaky. Referovat o Kubě je bezesporu vysoce kontroverzní, obzvláště v českém prostředí - s přihlédnutím k oficiálním postojům české politické sféry ke kubánskému režimu a pod tlakem převládajícího způsobu, jakým se ke kubánské realitě staví mainstreamová česká média.

Standardní diskuse s Janem Čulíkem probíhá tak, že jmenovaný začne atakovat na nějaký podle něj zpozdilý a nepokrokový názor. Zastánce takového názoru to má již předem spočítané - může argumentovat jak chce, jeho argumenty se budou od pana Čulíka odrážet jako hrách od stěny. Namísto odpovědí na ně se mu dostane poučení, že ve vyspělém západním světě si přece už dávno myslí něco jiného a že on sám je pouhým zhmotnělým projevem esence, která se zve Čech obecný (latinský název to pokud vím nemá) a která se vyznačuje nejen sto a jednou vadou na kráse, ale především tím, že jeho vlastní názor či zkušenost není schopna k diskusi ničím přispět.

Je zajímavé, že v diskusi o sudetských Němcích pan Čulík o britském příkladu cudně mlčí.

Jan Čulík se ve svém sloupku dopouští několika nepřesností ve vztahu ke konceptu kolektivní viny. Především, u něj v mnohem menší míře než u jiných autorů, ale přece jen lze pozorovat projevy kolektivního předsudku vůči Čechům. Stačí pár rasistických mailů a je ochoten psát o Češích jako o rasistech. Ale zpět k otázce kolektivní viny a nacismu.

Pokud je tento pojem promýšlen vážně, jak to učinil filozof Jaspers krátce po válce, či polský filozof Leszek Kolakowski (Malé úvahy o velkých věcech), není kolektivní vina či obecněji odpovědnost vztažena na národ jako takový. Tomu je tak především proto, že národ existuje po mnoho generací a generace budoucí nemusí mít nic společného se zločiny současnosti. Odpovědni jsou však všichni ti, kteří tvoří existující politický celek, především stát. Odpovědni jsou proto, že se vždy více či méně podílejí na jeho fungování. I disidenti měli podíl na fungování komunistického státu, pokud nebyli zrovna ve vězení. Ale této otázce odpovědnosti Čechů za komunismus se chci nyní vyhnout (více jsem se jí věnoval v knize Svět na předělu).

V Čechách bude okurková sezóna jistě brzo - do měsíce - ozvláštněna srpnovým traumatem (1968, 1969). Do žní, zdá se, vrhá stín březen -- květen 1939-1945. Mám pocit, že marné diskuze v 60 let starých národních zákopech "u nás" stále ignorují tu podstatnou část "německé" pravdy, která ovšem, jak lze vyčíst i z knih západnějších než německých historiků, má také v mezinárodním fóru svoji váhu. Dnes, po těch úžasných šedesáti letech od 2. světové války, se už dost málo mluví o tom, kde ta slavná kolektivizace, ta ruleta kolektivních vin celých (ne jen evropských) národů začala. Kdy začala být všeobecně uznávanou všemi stranami.

Děkuji vám za článek Klausovo Národní souručenství. Je to děsivé a mělo by to být alarmující. Bohužel se mainstreamová média venkoncem tváří, jako by se nechumelilo, píše čtenář Valentin Štorkánek.

Komentuje to slovy:

Pan Provazník se mýlí, když píše o blábolu a víře. Není to otázka víry, je to otázka smutných, brutálních faktů. Z českých celostátních deníků, ani z regionálního tisku už není téměř nikdo (mimo komunistického deníku Haló noviny), kdo by nebyl v majetku německých nebo německo-amerických vydavatelských skupin. Pokud si dobře vzpomínám, v případě celostátních je to kolem 83% vlastnických podílů, v případě regionálních deníků 96 %. O této problematice napsal hodně historik Bořivoj Čelovský.

Je český tisk ještě český? TÉMA BL

K tomu poznamenává Josef Provazník:

"Vůbec nezpochybňuji, že většina českého tisku je v německých rukou. Ptám se však, co s tím chcete dělat? Je třeba jim jejich legální vlastnictví upřít? Nabízíte něco jako znárodnění? Jestli je to na jejich práci opravdu tolik vidět, položte na stůl jasné důkazy, kdy a jak píšou pro své německé pány. Mně na českých novinářích vadí mnohem více, než že jejich chlebodárce je z Německa. Doufám, že i Vám. ... Na závěr snad dodám, že účelem mého posledního článku bylo pouze zesměšnit jaké slovní obraty autoři z Národního sjednocení používají, nic víc, nic míň. Toť z mé strany vše."

Vzájemné osobní invektivy obou pánů redakce BL pominula v rámci věcnosti diskuze.

S obsahem sloupku Jana Čulíka "Oni o koze a já o voze" se vzásadě ztotožňuji, za poněkud zavádějící považuji pouze tuto pasáž:

To vyznívá tak, že odsun sudetských Němců byl československé vládě vnucen stejně jako šest let před tím připojení Sudet k Německu. Takto by to ovšem bylo značně zavádějící. Správnější je napsat, že odsun sudetských Němců byl proveden na základě shodné vůle vlád vítězných mocností a československé vlády.

polemika s článkem Ivana Breziny "Černobílé příběhy vždy něco podstatného zatajují a manipulují realitu"

Nevím, z jakého důvodu Ivan Brezina už po léta vede propagandistickou válku proti organizaci Greenpeace. Můžu ale snadno doložit, že to rozhodně dělá velice hloupě. Jako příklad Brezinovy zaslepené demagogie jsem se rozhodl analyzovat jeho absurdní nařčení, že David Mc Taggart (jedna z vedoucích osobností v historie Greenpeace) údajně nálepkou "bio panenský olivový olej" klamal zákazníky, když v jím prodávaném oleji byly nalezeny nepatrné stopy dioxinů.

Vláda se rozhodla legalizovat prostituci. Toto bohulibé opatření podle ní ochrání prostitutky před pasáky a udělá z nich normální účastníky pracovního trhu. Cílem normy by mělo být omezení a stanovení pravidel prostituce. Zástupci obcí po normě, s níž by mohli prostituci na svém území upravit či omezit, volali léta. Na prostitutky čekají pravidelné lékařské prohlídky, placení pojistného a daní. To je ale podle některých hlavní důvod k legalizaci.

Mám za to, že pobít po druhé světové válce tři miliony sudetských Němců by nebylo ani šťastné, ani spravedlivé. Proč je nutné to vyslovit?

Štěpán Kotrba napsal článek "Spravedlností byla jedině smrt", ve kterém jasně říká, že by to spravedlivé bylo. Jan Čulík to ve svém sloupku odmítl, načež ho Kotrba obvinil z nepochopení slov a jejich významů, z univerzalistického moralizování a div ne z toho, že se chce omlouvat sudetským Němcům za odsun a podporovat nacisty.

Televizním vystoupení německého spolkového presidenta Horsta Köhlera ve čtvrtek večer, když oznámil německé veřejnosti, že přistoupil na návrh spolkového kancléře a rozpouští dolní komoru parlamentu (Bundestag), byl oficiálně zahájen předvolební boj -- ve skutečnosti běží fakticky od voleb v nejlidnatější spolkové zemi Severním Porýní -- Vestfálsku (NRW).

Dívám se na televizi častěji než kdysi, ale to kvůli větší únavě... je to svého druhu odpočinek a únik od přemýšlení. Ani dvě hodiny trvající film pro "náročné diváky" nepřinese tak mnoho intelektuální zátěže jako např. dvě stránky ze čtivého a málo obtížného eseje T. S. Eliota Ben Jonson.

Podpora, které se prezidentovi dostalo od spolku krajně pravicových politických stran a kterou jeho jménem tajemník Jakl opětoval, dává tušit nejen to, že Václav Klaus přestal být prezidentem všech občanů. Dává tušit i jeho budoucí orientaci. Obrana "národních zájmů", obhajoba "české státní ideje" či akcent na další symboly "národního obrození" činí prezidenta v roce 2005 směšnou figurou evropské politiky.

... na nepochopení, které není u Jana Čulíka vinou nepochopení složitostí jazyka, ale slov a jejích významů. Je i nepochopením kulturního a historického kontextu těchto slov. Používá nelogickou argumentaci a slepou víru v samospásnost univerzality lidských práv - a používá ji už dlouho. S názorem, že každý nemusí být disidentem, souhlasím vřele. Množství disidentů na kilometr čtvereční - zvláště v Praze - je podobné množství partyzánů v Tatrách. Po válce... Disidentství je dnes kádrový předpoklad kariér. Tvrdím ale, že revanšismus a pocit nadřazenosti není ani dnes, v roce 2005, cestou k bezkonfliktnímu multikulturnímu a multietnickému soužití. S nikým. 92 % sudetských Němců, kteří se přihlásili DOBRO'VOLNĚ k občanství Říše - ve svobodných volbách, se nenašlo v československém pohraničí náhodou. V archivu Národního shromáždění republiky Československé z let 1935 - 1938 je řada důkazů o koordinaci kroků jejich politické reprezentace s německými nacisty a masové podpoře od německého obyvatelstva Sudet. Tvrdím, že "omluvy" za "vyhnání" se sudetští Němci z landsmandschaftu, ani jejich čeští kryptofašističtí přátelé nedočkají. Kvůli Konrádu Heinleinovi a Sudetoněmecké straně. Kvůli zřeknutí se českého občanství v té době. Kvůli provokacím, anexi Sudet a vášnivému ohlasu sudetských Němců na tento proces v roce 1938 a v dalších letech. Kvůli zvěrstvům německých nacistů i rakouských Volksdeutschů. Kvůli mučírně v Pečkově paláci. Kvůli Lidicům. Kvůli koncentračním táborům a šóá. Kvůli všem mrtvým. Tvrdím, že je správné ocenit ještě i dnes ty německé antifašisty (a o definici státně spolehlivých osob se postaraly tehdejší zákony), kteří se tomuto procesu likvidace československého státu postavili.

Říše, Vlast a Národ v zrcadle evropské federální multikulturality ZDE

Tvrdím, že pokud bych se dožil osvobození roku 1945, byl by odsun německého obyvatelstva z Čech tím nejmírnějším, čeho bych byl schopen a s čím bych souhlasil. Soužití různých etnik a kultur po explozi násilí není nemožné, je ale obtížné. Zkušenosti s třímiliónovou německou menšinou jsou však dějinně tragické a traumatizující. Bude se snad opakovat Osvětim, Majdanek či Treblinka? Nejsem pacifista, ale ani militarista. Svou bezpečnost však i dnes umím hájit se zbraní v ruce. A občas jsem k tomu nucen okolnostmi pohybu v noční Praze. A nečiním rozdílu mezi opilým agresivním Němcem, opilým agresivním Londýňanem a opilým agresivním Ostravákem. Pokud můj - do značné míry netolerantní a nekompromisní - postoj k nacistům i neonacistům Jan Čulík nechápe, je to jeho problém, ne můj. Nálepku tomu může dát jakou chce. Vypovídá totiž o něm samém.

Jak je snadné býti hrdinou ZDE

Hitler a historie nacismu TÉMA BL

Provokatér v pátek oznámil pracovníkům jedné mešity ve východním Londýně, že je v ní umístěna bomba. Obyčejní muslimové hovořili o tom, že mají obrovský strach a že mají pocit, že je většinová společnost neustále sleduje.

V pátek dopoledne v 10.25 přijala telefonistka v mešitě anonymní telefonát od muže s anglickým přízvukem. "Je to východolondýnská mešita?" zeptal se muž. Pak řekl: "V mešitě je bomba. Máte půl hodiny na to, abyste budovu evakuovali." - "Byl to velmi klidný telefonát. Muž nijak nenadával," uvedl Dilowar Khan, ředitel mešity.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Zákonodárci zvažují přijetí zákona o prostituci. Stojí dosud na hranici zákonnosti a k nelibosti výběrčích řádně stále nezdaněnou. Přispěchalo panstvo a komonstvo s názorem, že stát stane se největším pasákem, jakoby se už snad dostatečně nepopásal na solidních občanech a nestahoval svou smyčku kolem našich krků dle zvrhlé zásady: vyždímat z voličstva každou korunu, aby byl dostatek k rozhazování, cestování, žranice, přitroublé juchanice a novodobé jitrnice.

Ekonom Pavel Kohout je znám jako propagátor co nejméně regulované ekonomiky a velký odpůrce sociálního státu. Svému přesvědčení zůstává věrný i při psaní svého posledního článku na téma imigrace, který publikovaly 20. července Lidové noviny. V článku s názvem "Přistěhovalci ekonomice spíše prospívají" se nás Pavel Kohout snaží přesvědčit, že veškeré problémy spojené dnes s imigrací (včetně teroristických útoků) jsou způsobeny naším špatným přístupem k regulaci pracovního trhu a celkovým špatným pohledem na imigraci. Imigrace by prý s sebou nemusela přinášet problémy, kdyby měla podobnou podobu jako přesun obyvatelstva do USA v 19. století...

Článek Petra Slámy mne natolik zaujal, že jsem ze svých knih (Šmahel: Husitská revoluce, Kejř: Husité; Husův proces, Kantůrková: Jan Hus) osvěžil své znalosti a na jejich základě bych se odvážil Mistra hájit v obou bodech obžaloby.

Tajemství smokingu jsem pochopil na velikém mezinárodním veletrhu s uměním, je jedno, zda se jmenoval bienále, trienále nebo jak, kde ho na sobě nikdo neměl.

Byl to úžasný svět. Bylo tam logicky v halách a výstavních palácích shromážděno na tisíce zajímavých a nevšedních lidí, umělců a přátel umění, obchodníků a podvodníků s tímtéž. Umělci se rozlišovali na dohola ostřihané, celé v černém oblečené a na vlasaté a vousaté, celé v černém oblečené. Obchodníci měli drobně kostkovaná saka, světlomodré košile a brýle se zlatými obroučkami. Uměnovědci, ať ženy nebo muži, byli až na výjimky oblečeni v černém a byli střiháni na krátkého ježka. Kdo neměl sako, měl na nohou tenisky.

Po zveřejnění apelu Jana Čulíka "Proč to nejde" přispělo v červnu 2005 celkem 195 čtenářů na provoz Britských listů úhrnem částkou 75 567 Kč, dalších 11 200 Kč byl příjem z reklamy. Na internetovém účtu Paypal máme nyní dále 715.08 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu cca šest až osm tisíc čtenářů denně, někteří z nich velmi podstatnými částkami, děkujeme. Vybranou částkou budeme financovat dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.