Dle německé ústavy se musí nyní po rozpuštění Bundestagu do šedesáti dnů konat volby. Pro presidenta to nebylo lehké rozhodnutí, protože byl pod tlakem velkých politických stran, které se již na předčasné volby připravují způsobem, jakoby už na presidentově rozhodnutí nezáleželo. Presidentův souhlas jej však může dostat do konfliktu s další neméně důležitou institucí -- Ústavním soudem, který bude muset rozhodnout o předem ohlášených žalobách z řad poslanců, kteří argumentují, že otázka důvěry vládě byla jen inscenované divadlo a takovéto vyslovení nedůvěry je protiústavní.

Německá ústava po zkušenostech nestabilní demokracie výmarské republiky klade rozpouštění parlamentu do cesty velké překážky a nezáleží tedy jen na náladě kancléře, zda považuje svou vládu za málo stabilní. Rozhodnutí Ústavního soudu není nijak předvídatelné - jeho rozsudky v minulosti ukázaly, že tato instituce není pod politickým vlivem. Je tedy docela dobře možné, že Ústavní soud předčasné volby ještě odtroubí a kancléř Schröder bude muset vydržet v úřadu až do řádných voleb.

Spolková vláda koaličních stran SPD a Zelených se opírala sice o nevelkou, ale nikterak ohroženou většinu svých poslanců v Bundestagu. Je sice pravda, že horní komoru (Bundesrat) ovládala opozice a svou většinou mohla blokovat návrhy těch zákonů, které musely Bunderatem procházet, ale tato situace nebyla nijak výjimečná. Odvolávat se na opoziční většinu v Bundesratu dosti dobře nešlo, protože při problematických zákonech a reformách v sociální oblasti nebylo mezi vládou a opozicí mnoho zásadních rozdílů. Skutečný motiv, který spolkového kancléře Schrödera po vítězství opozice v zemských volbách v Severním Porýní -- Vestfálsku vedl k úmyslu vypsání předčasných voleb byl vnitrostranický. Nejen část poslanců, ale velká část strany se Schröderovým neoliberálním kursem nejen nesouhlasila, ale proti jeho pokračování veřejně vystupovala. Jejich odpor historickou volební porážkou v NRW hrozil nabýt na síle a nakonec i čísla spolkových volebních preferencí hovořila jasnou řečí.

Za této situace se vedení SPD, presentované kancléřem Schröderem a stranickým předsedou a vůdcem parlamentní frakce Francem Münteferingem rozhodlo k útěku dopředu : v očekávání ještě většího propadu preferencí do řádných voleb v příštím roce a hrozícímu rozpadu strany přišli s překvapivým návrhem vypsání nových voleb. Své rozhodnutí ani nekonsultovali s koaličním partnerem -- jen ministr zahraničí Jožka Fischer byl na poslední chvíli informován.

Jak již bylo řečeno, coup s vypsáním předčasných voleb byl reakcí na vnitrostranické poměry. Krátký čas do voleb 18. září měl způsobit především problémy nově formované straně WASG (Volební alternativa - Strana práce a sociální spravedlnosti), která sice získala z ničeho a bez zvláštní kampaně ve volbách v NRW překvapivá dvě procenta, ale chyběla ji pro spolkové volby celostátní struktura. Jenže věci se daly do pohybu směrem, s kterým vedení SPD nepočítalo. Poté, co se do čela WASG postavil bývalý předseda SPD Oskar Lafontaine s podmínkou, že WASG utvoří volební koalici s PDS, nastává nepřerušený nárůst volebních preferencí -- za uplynulé tři týdny se stala v preferencích nová společná Strana Levice (Linkspartei) třetí nejsilnější stranou (12%) a ve východních spolkových zemích dokonce s 32 procenty nejsilnější politickou stranou. V Sársku, kde Lafontaine byl dlouhá léta ministerským předsedou, dosáhly preference Strany levice dvaceti procent.

Preference dva měsíce před volbami ovšem neznamenají všechno. Tyto dnešní výsledky však zřetelně znervózňují nejen vedení SPD, nejen proto, že stálé masivní útoky a kampaně především proti Lafontainovi mají spíše kontraproduktivní účinky. Situace SPD je opravdu nezáviděníhodná -- po vehementním odmítnutí případné koalice se Stranou Levice je prakticky nemožné, že by současná vládní koalice mohla ve volbách zvítězit -- zvláště, když kancléř Schröder neustále naléhá na pokračování nastoupeného neoliberálního kursu - nejde ani přehlédnout, že do volebního boje jde SPD bez jasného koaličního záměru. Tento distanc k Zeleným je signálem, že SPD se spíše uchází o tzv. velkou koalici s CDU/CSU. V této koalici by ale hráli úlohu slabšího partnera a jejich voličský potenciál by se cítil ještě více zrazen a jsou obavy, že by hlasoval "nohama" více, než je tomu dnes. Byla by to nejlepší voda na mlýn Strany Levice.

Ani CDU po představení svého mdlého politického programu, kde se verbálně přihlásila k preferování reforem, majících positivně změnit stagnaci pracovního trhu, nemá důvod k jásotu -- její preference za týden po ohlášení programu klesly o dvě procenta. CDU chce po svém vítězství na prvním místě zvýšení daně z obratu o dvě procenta, snížení nejvyššího daňového zatížení na 39 procent a reformu zdravotnictví. Jsou oprávněné pochyby o účincích těchto opatření. Zvýšení daně z obratu se považuje za jed na konjunkturu, postihující především malého člověka, odkázaného na různé formy podpor a důchodů a podporující jedině nezdaněnou práci na černo. Případný koaliční partner FDP klade tomuto záměru vehementní odpor. Nejvyšší daňovou sazbu snížila koalice SPD a Zelených z 50 procent na současných 42 a kombinovala tuto politiku s jinými daňovými dárky pro velké společnosti -- s výsledkem, že státní příjmy se snížily o odhadovaných 60 miliard. Velké firmy dosahují rekordních zisků, státní pokladna trpí úbytkem příjmů a nezaměstnanost kontinuálně roste. Rekordní zisky se proměňují v spekulativní kapitál, který se jen v malé míře investuje v Německu, naopak pracovní příležitosti se likvidují a přesunují se do zemí s nízkými mzdami a sociálním dumpingem.

V této situaci snad ani není důležité, že kandidátka unionistických stran Angela Merkel nevyzařuje velké charisma a navíc její východoněmecký původ je ji jen přítěží. Východní Němci ji považují za Kohlovo dědictví a v západních spolkových zemích je tomu naopak -- přišla z DDR. I takové detaily jsou ve volebním zápase mnohdy významné.

Když Lafontaine označuje všechny hlavní politické strany -- CDU/CSU, SPD, Zelené a FDP jako neoliberální varianty jednoho a téhož směru, tak nachází stále více sílící odezvu u voličstva. Není ani divu.