26. 7. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26. 7. 2005

Katalog omylů

Zdena Bratršovská, František Hrdlička

Jak vyplývá ze známého úsloví, omylnost (chybování) je tak starý a běžný úkaz, že ho ani nepokládáme za nectnost. Už naši prehistoričtí předkové se museli občas dopouštět omylů, chtěli-li například zjistit, které plody jsou jedlé a které naopak trhají střeva, nebo které zvíře se dá uštvat a před kterým se naopak nedá utéct ani skrýt -- byla to pro ně existenční nutnost. Museli se mimoto často přemisťovat, to jest bloudit, a tak si museli vymyslet bludičky a bludné kameny, aby si své omyly zdůvodnili. Po pohanském období ovšem nastoupilo období závazné religiozity, které obdařilo všechny cesty novou symbolikou. Kdo zbloudil ve své cestě k Bohu, to jest ve svých náboženských názorech, byl jako bludař odvržen a zatracen.

Na bludné pouti se octli nejen Odysseus, ale i hledači z Danta a z Komenského. Celým lidským vývojem prochází rovněž grafická podoba bludiště (půdorys labyrintu), které ostatně patří dodnes k bizarním pouťovým atrakcím.

S poznáním a popsáním pozemského světa ubývá míst, v nichž bychom se nedokázali orientovat, ale ještě pro cestovatele z 19. století (například pro našeho Emila Holuba) byla výprava do nezmapovaných končin tvrdou zkouškou, při níž musel nasazovat život. Jak se má zachovat osamělý poutník či badatel, který se náhle octne uprostřed hlubokého lesa, na neznámém a neoznačeném rozcestí?

Má na výběr několik možností, ale žádná z nich není zaručená: Je-li fatalista, může si hodit mincí a vydat se například po cestě, která vede na jih -- která však, jak se ukáže, končí v bažinách. Je-li navíc tvrdohlavý, pokusí se bažiny přebrodit, ale to se mu samozřejmě nemusí vyplatit. Je-li naopak obezřetný, vrátí se na rozcestí, aby se vydal po cestě, která směřuje na sever a která ho možná přivede k lidským obydlím, případně ke královskému paláci, kde ho potká štěstí (tak se to přihází zejména v pohádkách, ale paláce nejsou ani dnes fikcí či anachronismem). Je-li trpělivý, může se usadit vedle silnice a vyčkat, až k rozcestí dorazí další poutník, který se v lese vyzná; ani to ovšem nemusí být příslibem cíle, neboť příchozí se může svou znalostí jen vychloubat apod.

Zbývá tedy poslední možnost: Zbloudilý člověk se spolehne na svůj vnitřní kompas, zavrhne vytyčenou cestu a vydá se napříč lesem, přes rokle a přes polomy; k takovému řešení se zpravidla uchylují dobrodruzi a zoufalci.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že neexistuje žádná obecná rada, která by nás spolehlivě vyvedla z nepřehledných životních situací: Záleží především na povahových rysech člověka, který hledá východisko, případně na jeho analogických zkušenostech. Povahové rysy se ostatně promítají i do dějin vědeckých a technických objevů. Ne každý učenec je natolik pokorný, aby zamlčel svůj objev poté, co dohlédl jeho neblahé následky, nebo aby připustil, že jeho teorii vyvracejí nové poznatky. Dějiny objevů jsou vlastně dějinami postupně opravovaných omylů. Astronom Mikuláš Koperník a cestovatel Marco Polo popudili své současníky prostě proto, že jejich objevy a zprávy působily nezvykle -- vyvracely dosavadní představy o vesmíru a o exotických krajinách.

Členové učených společností ještě počátkem 19. století varovali občany před jízdou po železnici, protože by údajně mohla rychlost vlaku vyvolat v cestujících záchvat šílenství. Ještě v polovině 19. století odmítali porodníci akceptovat Semmelweisův poznatek, že tzv. horečka omladnic, na kterou umíraly tisíce rodiček, je způsobena nedostatečnou asepsí. Řadu podobných omylů a předsudků shrnuje Součkova kniha Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.

Uvážíme-li, že nám odborníci na stránkách novin i v televizi střídavě doporučují a nedoporučují například popíjení mléka, vybíjení nepříjemných pocitů na veřejnosti a pobyt v tropických krajinách, dospějeme snadno k závěru, že revize vědeckých poznatků nikdy neskončí: Záleží zkrátka na tom, jaký odborný názor právě převládá, respektive do jakého názoru jsme se právě narodili.

Je zřejmé, že dnešní doba už nespoléhá na geniální fyziky, chemiky, astronomy a vynálezce (takový předpoklad by byl značně neekonomický); nový objev je zpravidla výsledkem týmové spolupráce ve speciálně vybavených laboratořích. Ve srovnání s tím, jak rychle jsme informováni o politických, kulturních a sportovních událostech, je nicméně podivné, jak pomalu a jak obtížně se prosazují významné vědecké objevy -- jako bychom stále ještě žili v Koperníkově či v Polově století. Na tomto stavu se zřejmě podílejí následující okolnosti:

  • Nové objevy se vyskytují izolovaně, tj. nestávají se součástí celého nadřazeného oboru, nebo do něj vstupují až po letech (specialista na fyziku pevných částic nemá čas na to, aby souběžně sledoval celkový vývoj fyziky).
  • Nové názory jsou často jen vzkříšením a potvrzením minulých názorů, ale aby vypadaly vědecky, je třeba je jinak formulovat, což je pro laika matoucí.
  • Populizátoři nových názorů vyzdvihují často jen jejich senzačnost, to jest nevystihují jejich podstatu.
  • Kvůli prestiži vedou často vědci zdlouhavé spory o přiznání priority.
  • Státní zájmy nedovolují, aby vešel v předčasnou známost objev, který by se dal případně využít k vojenským či špionážním účelům.

Je-li omylnost častým atributem vědeckých objevů, jak je tomu s uměleckými díly? Na první pohled se zdá, že jim toto nebezpečí nehrozí -- mají přece nadčasovou, metaforickou platnost, která se dá jen těžko zpochybnit. Na úsudek jejích tvůrců se však dá spoléhat stejně málo jako na úsudek vědeckých pracovníků. Bylo by jistě nemístné podezírat Goetha z omezenosti či řevnivosti, a přesto označil Kleistovo dílo za zvrácené; protože byl ve své době v obecné vážnosti, přičinil se tak nepřímo o Kleistovo zoufalství, které vyústilo v sebevraždu. O trpký závěr Čapkova života se zasloužili mj. Jaroslav Durych a Václav Renč, kteří ho v předvečer druhé světové války obvinili ze zbabělosti. Ani Rudolf Friml, v té době už světově proslulý operetní skladatel, nerozpoznal, s jakým nadaným muzikantem má co do činění, když k němu čeští emigranti V+W přivedli svého spolupracovníka a přítele Jaroslava Ježka. Dají se takové nespravedlivé výroky vůbec vysvětlit? Ve hře byl zřejmě Goethův imperativ klasické uměřenosti, Durychova a Renčova záliba v barokních kontrastech, které zřejmě postrádali v Čapkových postojích, a Frimlovo povýšenectví; pro terče jejich odsudků je zase typická bezbrannost a přecitlivělost (kriminalisté by usoudili, že mají rysy potenciálních obětí). Stigmatem většiny umělců je, že jsou příliš zaujati vlastním viděním světa a vlastním způsobem tvorby, než aby se dokázali vcítit do myšlenkového světa svých kolegů - v těchto případech jejich intuice beznadějně selhává.

V politice nejsou omyly samozřejmě o nic vzácnější než v jiných oblastech lidské činnosti, ale protože jsou všem lidem na očích, je s nimi třeba zacházet takticky: Buď se neutralizují, nebo retušují, nebo projednávají u soudu. Neutralizace znamená, že se pochybení takříkajíc rozpustí ve výčtu ostatních aktuálních problémů, retuš znamená, že se z projevů a usnesení dodatečně a nenápadně vypustí původní omyly, a soudní projednání znamená, že se zjišťuje, kdo a jak mohl být křivým tvrzením postižen (žalobce například prohlásí, že kvůli osočení ztratil důvěru zákazníků či posluchačů, což mu způsobilo existenční újmu).

Pokud je politická scéna neměnná a pokud veřejnost neochládá ve svém rozhořčení, může politik omluvit svůj přehmat nedostatkem ověřených informací, případně obavou ze zbytečného krveprolití. (Z odstupu let je téměř nepochopitelné, jak se mohli signatáři Mnichovské dohody domnívat, že okleštěním Československa odvrátí Hitlerovy světovládné plány; připomíná to úlitbu novodobému bohovi.) Pokud se však dosavadní politická scéna zhroutí, stojí před novými politiky dvojí volba: Buď demonstrativně zúčtovat s těmi, kteří vedli národ před převratem, nebo se pokusit nenásilnou cestou o nové uspořádání společnosti.

Králové a carové, kteří měli tu smůlu, že je během panování zastihla anglická, francouzská či ruská revoluce, museli být popraveni, protože podle nové ideologie vládli špatně, rozmařile a nespravedlivě; stejně tak museli být zlikvidováni odpůrci Hitlerovi a Stalinovi, ať už skuteční či domnělí, aby oba diktátory náhodou neohrozili. Druhý, nenásilný způsob převzetí vlády, je nesporně humánnější a demokratičtější; dovoluje nicméně předchozím názorům, aby úspěšně přežívaly, a tím infikovaly novou politickou koncepci.

Demokratický způsob vlády, jakkoli uznávaný, není ostatně samospasitelný - je to vlastně dobový fenomén (podobně jako současné názory na správnou životosprávu nebo na etiketu), který je vázán na západní civilizaci a který se nedá vnutit či přikázat lidem, kteří pro něj nejsou tradičně a psychicky ustrojeni.

Nejkrajnější a nejbizarnější způsob, jak čelit omylnosti, je deklarace vlastní neomylnosti. Katolická církev sice vymezuje dogma o papežské neomylnosti tím, že je vztahuje jen k věcem víry, ale což je víra něco, co se řídí přísnými, neměnnými zákonitostmi? Nechceme si znepřátelit věřící čtenáře, ale jsme přesvědčeni, že neomylnost znamená téměř vždy nesnášenlivost a někdy i zhoubu.

Neomylní teologové poslali na hranici Jana Husa, Giordana Bruna a tisíce údajných čarodějnic. Neomylní konstruktéři poslali na dno nepotopitelný Titanic. Neomylní soudcové podepsali desítky rozsudků, které se zvrhly v justiční vraždy. Neomylní restaurátoři znehodnotili desítky obrazů a památek. Neomylní farmakologové vyslali do oběhu stovky léků se škodlivými účinky.

Jakých pochybení se dočkáme, až začnou učenci klonovat lidské jedince ve velkém? Na jaký omyl doplatíme, navážou-li vědci kontakt s mimozemskou civilizací? K jakým důsledkům povede selhání zabezpečovacích systémů, které zaručují, že se připravená vodíková bomba nerozprskne nad další Hirošimou? Pokrok nemusí být vždy přínosem, nehledě na to, že sám pojem pokrok je často těšínským jablíčkem techniků a ekonomů; filozofové se k němu stavějí mnohem skeptičtěji.

Na začátku této úvahy jsme vykreslili nezáviděníhodnou situaci člověka, který se prodírá lesním bludištěm; zapomněli jsme však dodat, že ji musel řešit už antický Théseus. S nestvůrným Mínotaurem si poradil snadno (byl přece hrdina), ale našel by také zpáteční cestu z krétského labyrintu, nebýt jeho důvtipné milenky Ariadny? Její rada byla prostá: Ať za sebou při vstupu odvíjí nit z klubka, které mu podstrčila. Je dobré vyjít na světlo, i když je to cesta zpátky.

                 
Obsah vydání       26. 7. 2005
26. 7. 2005 Jsem typický Michelangelo, který maluje Sixtinskou kapli Jan  Čulík
26. 7. 2005 Dvě třetiny muslimů uvažují o tom, že se odstěhují z Británie
26. 7. 2005 Tři čtvrtiny Rumunska pod vodou, v Praze jenom poprchalo... Štěpán  Kotrba
25. 7. 2005 Londýnská policie jmenovala osoby, podezřelé z útoků z 21.7.
23. 7. 2005 Britská policie zastřelila Brazilce
26. 7. 2005 Hranice novinářské integrity
26. 7. 2005 Za chyby se platí Jiří  Drašnar
26. 7. 2005 Světlo Bogdan  Trojak
25. 7. 2005 Krev zmizelého - východoevropský western Jan  Čulík
25. 7. 2005 Letos žádné zázemí pro novináře Jan  Čulík
26. 7. 2005 Michael  Marčák
26. 7. 2005 Vina poškozeného Michael  Marčák
26. 7. 2005 Katalog omylů Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
25. 7. 2005 Panská rasa, divoký odsun a zlí Čechové Michael  Marčák
26. 7. 2005 Univerzity a svět: Kdo s kým válčí? Radim  Valenčík
26. 7. 2005 Kubánský model trvale udržitelného zemědělství Jindřich  Kalous
26. 7. 2005 Británie až do heydrichiády uznávala platnost Mnichova Ondřej  Slačálek
26. 7. 2005 Sudetští Němci a jejich odsun Milan  Valach
25. 7. 2005 Jak vidno, některé jistoty v českém mediálním světě jsou Michal  Vimmer
26. 7. 2005 Až se lidé proberou, možná, že bude pozdě
25. 7. 2005 Junge Front Heute a další příklady Tomáš  Krček
26. 7. 2005 Rozhodně nelze Beneše "házet do jednoho pytle" se zločinci Jaroslav  Štemberk
26. 7. 2005 Dioxiny jsou všude
26. 7. 2005 Legalizace prostituce a její následky Josef  Vít
25. 7. 2005 Postřílet Němce? Štefan  Švec
25. 7. 2005 SRN: Lafontaine jako divoká karta německých voleb Tomáš  Krček
26. 7. 2005 V mystice se cesta za pravdou stává pravdou samotnou Boris  Cvek
25. 7. 2005 Klausovo Národní souručenství Štěpán  Kotrba
26. 7. 2005 Michael  Marčák
22. 7. 2005 Der Tag kommt nicht Štěpán  Kotrba
23. 7. 2005 Britští muslimové: Máme strašlivý strach
26. 7. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 11. - 18. července 2005
25. 7. 2005 Ať žije bordel a nikdy jinak! Václav  Dušek
25. 7. 2005 Sociální stát a problémy imigrantů Veronika  Valachová
25. 7. 2005 Hus -- chaot a kruťas? Jan  Novotný
25. 7. 2005 Tajemství smokingu Alex  Koenigsmark
4. 7. 2005 Hospodaření OSBL za červen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
26. 7. 2005 Katalog omylů František  Hrdlička, Zdena Bratršovská
26. 7. 2005 Univerzity a svět: Kdo s kým válčí? Radim  Valenčík
25. 7. 2005 Jste vozíčkář, práce není   
25. 7. 2005 Tajemství smokingu Alex  Koenigsmark
25. 7. 2005 Hus -- chaot a kruťas? Jan  Novotný
25. 7. 2005 Sociální stát a problémy imigrantů Veronika  Valachová
25. 7. 2005 Ať žije bordel a nikdy jinak! Václav  Dušek
25. 7. 2005 Krev zmizelého - východoevropský western Jan  Čulík
25. 7. 2005 Postřílet Němce? Štefan  Švec
22. 7. 2005 Nebylo povinností být disidentem Jan  Čulík
19. 7. 2005 Velmoci spolu neválčí, bojují proti sobě univerzitami Jan  Čulík
7. 7. 2005 Mediaprint&Kapa Pressegrosso versus akcionáři PNS Petr  Vidomus
30. 6. 2005 V této zemi vládne absolutní sociální smír. My nevíme, co jsou stávky. Jiří  Paroubek
30. 6. 2005 Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a údem? Alex  Koenigsmark