28. 6. 2005
Digitální vysílání je více než jen technologická změnaVětu z titulku vepsal staronový generální ředitel Českého rozhlasu do své práce, se kterou obhajoval své působení v čele této instituce. Práce, kterou nazval "Současný pohled na Český rozhlas v období přechodu na digitální vysílání". Vystihl rozdíl mezi tím, co dokázal v čele Českého rozhlasu za šest uplynulých let a tím co bude muset ještě dokázat, aby média veřejné služby nebyla jen okrajovým, doznívajícím fenoménem počátků bezbřehého mediálního liberalismu, bezbřehého komerčního konzumerismu, ale aby určovala standardy kvality v obsahu oné služby i nárocích technologických. Aby byla silným pilířem společnosti a zároveň i průkopníkem nových cest. Český rozhlas ani jeho staronový ředitel nemůže být spokojen s doposud dosaženým. |
Nemůže věčně svádět souboj s komerčními rádii o sledovanost a podbízet se "sponzorům" z řad komerčních firem. Nemůže být šťastný, jestliže mu někdo bude chtít udělit "prestižní" cenu za "inovativní marketing". To je facka do tváře nezávislosti. To je veřejné přiznání se ke zkorumpovanosti, sloužící vychytrale firemnímu zájmu nějakého sdružení. Médium veřejné služby nemůže kopírovat komerční postupy, mající své kořeny v marketingových strategiích. Veřejná služba není trh a redaktor na něm není vyvolávač. Nemůže se zaměřovat na hokynaření, má li sloužit svým posluchačům. Muž z jednoho z nejslavnějších šlechtických rodů měl ve svém erbu slovo Sloužím. Ich dien. Byl to Jan Lucemburský, král český. Sloužit občanům není potupa, ale čest. Žádný reklamní kšeft se jí nemůže rovnat. A stejně jako nikdo nenutí službu veřejnosti médiím, které jsou a chtějí být kvalitním nosičem reklamy, neměl by nikdo nutit komerční chování médiím, které nevysílají proto, že jim někdo k tomu dal glejt -- licenci, ale proto, že je k tomu zmocnil zákon. Noblesse oblige, vznešenost zavazuje, zní pradávné šlechtické heslo. Zavazuje ke skromnosti, nesobeckosti, pokoře před těmi, kteří věří v sílu závazků i odpovědnosti. Zavazuje k plnění úkolů, které se nikdo jiný plnit neodváží. Třeba proto, že jsou příliš riskantní či příliš ambiciózní. Zavazuje stát v čele slabých i ve chvílích, kdy ostatní prchají. Zavazuje ale i k reprezentaci kultury, státu, civilizace. Zavazuje k vyváženosti, neboť koncesionáři jsou skoro všichni a respekt si zaslouží i ti, kteří spolu navzájem nesouhlasí. Prostor musí dostat všechny názory a všechny musí být zároveň podrobeny kritickému zkoumání. Není možné někým pohrdat či někomu naopak stranit. Není ale ani možno přijímat peníze firem a být vůči nim nezávisle kritický. Není ale ani možno být svobodným a nezávislým, pokud je primárním motivem veškerého konání každodenní hlad. Je zřejmé, že Český rozhlas nechce a ani nemůže být závislý na příjmu z reklamy. Byl by hnán k tomu, aby dosahoval vyššího posluchačského ohlasu, tedy poslechovosti u té části populace, na kterou je soustředěn zájem tvůrců reklamy. To by vedlo k typické deformaci programových plánů s preferencemi kladenými na populární nebo relativně levné mainstreamové programy, dále k vyhýbání se náročnějším programům a k zanedbávání určitých věkových skupin a minorit. To je také odstavec z práce staronového kandidáta na místo generálního ředitele. Jen ten, kdo je si vědom chyb, je umí odstranit. To byl - alespoň pro mne - jeden důvod volby. A je to i důvod pro prosazování názoru, že média veřejné služby mají sloužit a média komerční vydělávat na reklamě. Protože se domnívám, že mezi kšeftem a službou by měl být vykopán příkop co nejhlubší. Aby bylo jasné, co je služba i co je kšeft. Český rozhlas chce sloužit. A chce být přitom nezávislý. Musí být proto i nestranný. Musí být laskavý a přitom kritický. Nemůže urážet své některé posluchače. Vysílá přece pro ně. Nemůže říci, že pro některé posluchače nevysílá. Nemůže vydělovat či rozdělovat, protože musí spojovat. To je jeho povinnost. To je závazek veřejné služby. Ale ani Český rozhlas a jeho zaměstnanci nemohou žít věčně z podstaty či ze slibů, že jednou bude líp. Nemohou tvořit jen to, co bude mít zcela určitě úspěch. Tvorba každého velkého díla znamená i riziko neúspěchu. Tvrdí se, že riziko cesty vpřed je vyšší, než si mohou dovolit komerční subjekty. I proto státy podporují technologická centra, vědu a výzkum. A proto podporují i tvůrce. S rizikem, že ne každý film se povede a ne každá hra bude mít úspěch. Ale aby mohl vzniknout jeden vynikající film, musí mít filmaři zkušenost i s neúpěchy. Bylo tomu tak vždy u všech tvůrců v historii a nebude tomu jinak ani v budoucnu. Redaktoři média veřejné služby nemohou zanedbávat ty, kteří nezajímají reklamní agentury a jejich klienty. Všichni nemohou mít špičkovou sledovanost. Nemohou ale pominout veřejnou službu všude tam, kde nehrozí jásot davů a štědré ruce sponzorů. Nemohou klesnout v požadavcích na kvalitu pod tlakem nákladů, které s sebou nese realizace každého kvalitního díla. I kdyby jeho kvalitu ocenili až po letech. Proto je načase se zamýšlet ne nad přežitím, ale nad důstojným a přitom tvořivým životem institucí veřejné služby. Tedy i nad jejich povinnostmi. Proto je načase přestat tolerovat nekvalitu i neúctu. Proto je načase říct, že doba vzájemné tolerance chyb či nedostatků skončila. Jen tak bude požadavek vůči koncesionářům na dorovnání poplatků za osm posledních let a jeho navýšení v blízké budoucnosti oprávněný. Jen tak si zachová veřejná služba svou noblesse. Vznešenost. A jen tak si zachová i obligation vůči všem, kterým je rádcem, společníkem nebo možná i přítelem. Závazek, bez kterého by neměla právo žádat to, co žádá. Český rozhlas stojí na prahu své nové existence. Digitální vysílání je více než jen technologická změna. Je to jiná gramotnost. Je to jiný způsob myšlení i konání. Je to způsob života i nutná podmínka přežití. Český rozhlas nebude napříště jen slyšet, bude ho i vidět. Musí ho být vidět. Autor je členem Rady Českého rozhlasu |