Obyvatelé EU se ocitli v pozici zaměstnance velice úspěšné firmy, který řekněme před 20 lety nastoupil do dobře nastartovaného projektu, pomalu stoupá na služebním žebříčku a těší se vysoce nadstandardní péči špičkového zaměstnavatele. Je mu pravidelně valorizován plat, má nejrůznější příplatky, delší dovolenou, než je jinde zvykem, účastní se zdarma podnikových večírků a především má jistotu zaměstnání. Tyto vymoženosti považuje za samozřejmé. Nezabývá se tím, že u jiných firem jsou na tom zaměstnanci mnohem hůř. Jenže časy se mění a mateřskou společnost začíná dohánět konkurence. Firma reaguje hledáním vnitřních rezerv. A náš milý zaměstnanec je náhle konfrontován s požadavkem radikální změny vžitých pracovních návyků. Musí urychleně získat státnici z cizího jazyka, stát se uživatelem nových počítačových programů, je mu daleko přísněji kontrolována pracovní doba a přišel o některé příplatky. Ba co horšího, když se hospodářské výsledky nezlepší, dojde na snížení platu a snad i na propouštění. Zaměstnanec je pochopitelně rozhořčen. Něco takového si za léta věrné služby společnosti nezasloužil. Kritizuje vedení a uvažuje o stávce. Kdyby se pokusil najít novou práci u konkurenční firmy, zjistil by ke svému překvapení, že pracovní nároky a vytížení jsou jinde ještě větší za menší peníze.

Evropský sociální stát vznikal od konce 19. století a na jeho vývoji se zdaleka nepodíleli pouze socialisté a sociální demokraté, nýbrž i křesťanští sociálové a demokraté, liberálové a korporativisti. U kolébky stál dokonce i Bismarck a jiní fakticky výrazně pravicoví politici své doby. Vzestup sociálního státu veřejného blahobytu byl v druhé polovině 20. století způsoben především výraznou technologickou a z něj plynoucí hospodářskou převahou nad zbytkem světa. Tato převaha se v důsledku globalizačních procesů, změn ve způsobu získávání bohatství v informační společnosti, demografických procesů a v neposlední řadě i následkem světové ekologické krize stává minulostí.

Zejména levicoví intelektuálové v ekonomicky vyspělých zemích často rádi hřímali nad těžkým údělem pracujících zemí třetího světa, aniž by se kdy hlouběji zamysleli nad tím, že jejich vlastní vysoká životní úroveň je podmíněna právě chudobou obyvatel rozvojových zemí. Současná situace ve světě je důsledkem několika faktů:

1. životní úroveň charakteristickou pro současnou euro-americkou konzumní společnost je možné zajistit v důsledku omezených surovinových zdrojů a ekologických dopadů pro maximálně 1 miliardu z dnešních necelých 7 miliard obyvatel planety. Ekolog, nedej bože radikální, by toto číslo patrně výrazně snížil. Pokud bychom spotřebu všech obyvatel planety hypoteticky zvýšili na úroveň průměrného Francouze, během několika let by se ekosystém Země úplně zhroutil.

2. Jednou dosažené životní úrovně se nikdo dobrovolně nevzdá a její, byť i drobné, snížení vnímá jako těžkou újmu.

3. Stále dochází k mimořádnému demografickému růstu v řadě rozvojových zemí, z čehož vyplývá, že v 21. století bude větší počet obyvatel soutěžit o stejný a v důsledku vyčerpávání přírodních zdrojů vlastně o menší krajíc konzumních statků, který rozvoj technologií patrně nedokáže dostatečně rychle kompenzovat.

4. Celá řada původně chudých rozvojových států se dokázala podivuhodně dobře globální ekonomice přizpůsobit a ekonomicky jde rychle nahoru. V některých zemích jsou to třeba jen pouhé regiony, ale to nic nemění na realitě, kdy stovky milionů obyvatel třetího světa v důsledku globalizace nepokrytě a rychle (protože z velmi nízké úrovně) zvyšují svůj životní standard a případné stesky Evropanů by tito lidé považovali za nemístný humor. Sociální stát nikdy nepoznali a nemají tak co ztratit. Například v Číně během posledních 15 let vznikla střední třída v počtu sto milionů osob. Dochází k obrovským majetkovým přesunům, zatímco další stovky milionů Číňanů prožívají svůj život v neuvěřitelné bídě. Čínský zaměstnanec přitom stojí svého zaměstnavatele jednu třicetinu toho, kolik zaplatí zaměstnavatel za moji práci. Pokud by se někdo z čínských zaměstnanců chtěl inspirovat evropskými sociálními standardy, tvrdě narazí. V komunistické Číně je činnost nezávislých odborů zakázána a podle mezinárodních pozorovatelů se v posledních letech represe systému zaměřují právě na tuto oblast.

Za této situace dostává politická representace zemí Evropské unie od svých voličů zadání udržet a pokud možno rozvíjet životní úroveň a zároveň udržet sociální jistoty ve zbytnělém sociálním státě. Je to úkol hodný chytré horákyně, ale daří se stále obtížněji. V Německu je například v důsledku mimořádně vysoké ochrany zaměstnání nesmírně těžké propustit zaměstnance, a proto celkem logicky němečtí podnikatelé přesouvají výrobu, ale i všeobecně vznik nových firem do zahraničí, třeba právě do České republiky. Německá vláda si je toho vědoma, a proto přišla s programem Agendy 2010 na úpravy (fakticky okleštění) přebujelého sociálního státu a s programem Hartz IV na liberalizaci pracovního trhu. V jejím důsledku sklízí v zemských volbách jednu těžkou porážku za druhou. Je přitom zajímavé, že stávající pravicová opozice nenabízí žádnou sociálnější variantu, pouze slib, že bude v těchto reformách daleko důslednější.

Je nutné zdůraznit, že nejen v Německu, ale kdekoli jinde v západní Evropě se o potřebě reforem zatím ponejvíce mluví. Odvaha k činům evidentně schází. Oni i voliči pravicových stran si na pohodlí sociálního státu zvykli a v podmínkách poměrného volebního systému je obtížné najít potřebný konsenzus k prosazení změny.

Jediný stát, kde v posledních třiceti letech došlo k prosazení výrazných sociálních reforem, byla Velká Británie, příznačně země s většinovým politickým systémem. Vládnoucí labouristé měli převážnou část 70. let na to, aby provedli nezbytné ekonomické a sociální reformy, a odvahu k tomu nenašli. Dá se říci, že si Margaret Thatcherovou doslova vypěstovali. Ta přišla a věru se s tím nemazlila. Rozbila odborové hnutí a prosadila rozsáhlou privatizaci veřejného sektoru. Nežiji ve Velké Británii a nedokážu posoudit, jak dalece je život v liberálním prostředí této země horší než v sociálně ochranářské kontinentální Evropě. Možná by o tom mohl napsat Jan Čulík.

Jsem ale přesvědčen, že sociální stát blahobytu tak, jak byl završen v 70. a 80. letech minulého století, je když ne z krátkodobého, tak ze střednědobého výhledu neudržitelný a jeho dosažení v našich podmínkách je nerealistické. Tento systém ještě stále funguje a vzhledem k nahromaděným rezervám ještě nějakou dobu fungovat evidentně může, ale bude stále víc chřadnout a přinášet stále zřetelnější pokles životní úrovně a s ním i nálady k autoritářským metodám vlády.

Levice na tuto situaci reaguje částečně radikální nekoncepční kritikou globalizace, která má podobný efekt jako vášnivá petice obyvatel okolí sopky Svaté Heleny, aby už sopka příště nesoptila. Objevuje se řada konspiračních teorií, že globalizace je pečlivě naplánovaný projekt mezinárodního spiknutí. Evidentně schází smysl pro realitu, pro chápání, že je to jen ekonomický proces, který přišel s rozvojem nových technologií, který přináší ztráty a zisky podle toho, jak jsme schopni a ochotni se mu přizpůsobit. Další část levice obviňuje své politické vůdce ze zrady původních ideálů a hledá někoho pravověrnějšího. Tak jsme v Německu, ale i u nás, svědky vzniku levých a ještě levějších frakcí sociálně demokratických stran a posilování vlivu post-komunistů. Jak by své představy sociální utopie v praxi realizovali se už obvykle nedovíme. Pokud si chtějí ty síly, kterým jde o zachování slušné životní úrovně obyčejných obyvatel Evropy, uchovat bojeschopnost, budou muset urychleně přezbrojit a vzdát se řady dogmat minulosti. Jinak nás čeká příchod nových Thatcherových.

Příkladem, jak je možné se vyrovnávat s procesem globalizace strkáním hlavy do písku, je francouzské referendum o evropské ústavě. Martin Kunštek ve svém článku z 1.6. sice píše o tom, že kniha s textem evropské ústavy se stala bestsellerem roku, ale dle výsledků referenda mám pocit, že ji Francouzi používali jako podložku pod rozviklaný nábytek, případně k něčemu horšímu v místnosti, kam každý chodí sám. Pominu fakt, že uspořádat referendum o složitém právním textu je prostě hloupost. Francouzi evidentně nepochopili, že to není Evropská unie, kdo jim bere práci a oklešťuje sociální výhody. Těch sociálních výhod a kvality života budou mít přesně tolik, kolik si jich uhájí konkurenceschopností své země jejím prosazením na trhu. Tak velký objem sociálních jistot, na jaký jsou dnes Francouzi zvyklí, mimochodem ani Evropská unie zajistit nemůže. Ale jako větší hospodářský a politicky integrovaný celek zajistí výrazně větší konkurenční výhody a z toho plynoucí výrazně větší šance na uchování podstatné části dnešních sociálních výdobytků.

Stejně tak nepochopili, že evropská ústavní smlouva je a logicky musí být kompromisem mezi všemi silami zastoupenými na evropském kontinentě. Jen stěží se dá očekávat, že se podaří projednat významné ústupky a ústavu přijmout v pozměněné podobě. Daleko pravděpodobněji bude odmítnutí ústavy znamenat na dlouhou dobu zastavení integračního procesu a tento proces by měl vyhovovat především těm, kdo hájí sociální práva Evropanů. Protože těm, co jde pouze o volný trh, stávající stupeň integrace bohatě stačí, případně ho považují dokonce za přehnaný. Ve francouzském "ne" se skutečně projevil strach z českého zedníka nebo polského instalatéra. Daleko víc by se ale měli bát čínského dělníka. Je to krátkozraká politika, která se Francouzům nevyplatí. Pokud se jim nelíbí například penzijní reforma, jejíž podstatou je prodlužování hranice odchodu do důchodu, mají vážně smůlu. Ale s tím nemá Evropská unie nic společného. Vyplývá to z demografické situace a jakkoli točivá vláda k tomuto kroku dříve nebo později přistoupí. Pokud se jim nelíbí zavírání továren ve Francii a přesouvání výroby do zemí s levnější pracovní silou, ani tady jim odmítnutí evropské ústavy nepomůže.

Celkově má Evropa velkou šanci udržet se ve špičce životní úrovně i v 21. století, ale bude se muset připravit na to, že tuto pozici bude muset dnes a denně tvrdě obhajovat před konkurencí ostatních zemí. Že život znamená změnu a přináší nutnost neustále se učit a přizpůsobovat.