Chaot?

Pro Husa bylo klíčovým problémem, zda má (onb sám a člověk vůbec) poslouchat vrchnost, ať po něm žádá cokoliv. Své řešení vyjádřil v dopise pražskému arcibiskupovi -- má poslouchat "nikoliv ve věcech nehodných, ale v příkazech dovolených" (cituji podle Kantůrkové). Jak ale zdůvodnit neposlušnost, vládne-li vrchnost z milosti boží? Hus přijal řešení Wiklefovo: žije-li vrchnost ve smrtelném hříchu, není vrchností. Smrtelný hřích byl ve středověkém pojetí hřích tak těžký, že člověk se jeho pácháním zcela odtrhl od Boha. Hus si uvědomoval nebezpečí anarchie, k níž by jím přijatá teorie mohla vést, a snažil se její možné důsledky zmírnit.

Připomínal např., že církevní úkony jako křest či sňatek, byť provedené knězem, který pozbyl práva jím být, zůstávají platné, protože to zaručuje milost boží. Důležitý je také přítomný čas: Hus netvrdil, že spácháním smrtelného hříchu pozbyl představený oprávněnost vykonávat svůj úkol navždy. Z Husova učení lze tedy pouze vyvodit, že nemáme poslouchat vrchnost, nutí-li nás k hříchu, nikoliv, že ji v případě, že páchá takový hřích, nemáme poslouchat ani "v dovolených věcech". Je ovšem logické, že vrchnost žijící v smrtelném hříchu by měla být ze svého úřadu sesazena a že je otázka, kdo a jak to má právo provést. Jistě je také obtížné stanovit hranici, za níž je neposlušnost oprávněna a není jen výrazem svévole a fanatismu.

To jsou ale otázky, které si klade každá doba, a nemůžeme mít Husovi za zlé, že je úplně nevyřešil. Nezbytná rozmazanost hranice, za níž je dovolena neposlušnost, je menším zlem než slepá poslušnost.

Kruťas?

Petr Sláma vyčítá Husovi, že byl duchovním otcem formulace, podle níž je třeba "smrtelných hříchů na hrdle trestati". Tato formulace připomíná čtvrtý pražský artikul, v této podobě jsem ji však nikde nenašel. Husité se shodli na formulaci, že smrtelné hříchy a jiné neřády mají být "rozumně od těch, kdo k tomu mají úřad, v každém stavu stavovány a kaženy". Slovo "rozumně" tu lze stěží chápat jinak, než že trest má být přiměřený velikosti přečinu. Ve zdůvodnění artikulu se sice připomíná výrok sv. Pavla, že smrt si zaslouží nejen zločinec, ale i ten, kdo ke zločinu svoluje, smyslem výroku ani jeho použití však není, že každý pachatel musí být popraven.

Artikul nepožaduje rozšířené ukládání trestu smrti, ale dodržení zásady "žádný zločin bez trestu" a to zejména v případě vyšších stavů. Je ovšem pravda, že v moralizujícím ovzduší středověku soustředění pozornosti na trestání mohlo mít neblahé následky. Nemyslím však, že by Hus byl moralistou savonarolovského typu. Ve svých spisech a dopisech projevuje i shovívavost k lidským slabostem a smysl pro humor, a byť když se mu protivil např. tanec, spoléhal se tu na své kazatelské působení a nehrozil světskými ani pekelnými tresty. Plodem husitství nebyl jen Žižkův vojenský řád s opravdu extrémními pasážemi o trestech, ale i na svou dobu velmi mírné stanovisko Svatováclavské synody roku 1418 a hlavně hlubší zamyšlení nad problematikou trestů vůbec.

Jak píše Kejř v knize o husitech: "Husitství nezavrhlo bezvýhradně trest smrti, ale rozhodně omezilo jeho zneužívání a ozvaly se i hlasy požadující jeho úplné zrušení [...] proto mohl roku 1433 při basilejských diskusích prohlásit čelný člen husitské delegace M. Jan Rokycana, že v Praze nebyl již řadu let nikdo popraven pro krádež." Jiný významný představitel husitů, Mikuláš z Pelhřimova, při těchto diskusích dokonce řekl, že za svou osobu trest smrti zcela odmítá, čímž, jak konstatuje Šmahel, překročil mentální obzory vlastního hnutí i tehdejší Evropy.

Prof. RNDr. Jan Novotný, CSc. vyučuje na katedře obecné fyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity