Kdyby odsun nebyl vítěznými mocnostmi schválen, československá vláda by nemohla vysidlovat Němce na území, které bylo pod jejich okupačními správami a naopak, pokud by provedení odsunu nebylo v souladu s vůlí československé vlády, nemusela jej provést. Stejně jako odsun Němců ze Sudet byl vítěznými mocnostmi schválen i odsun Maďarů z jižního Slovenska, který však československá vláda nakonec neprovedla.

Na druhou stranu ale také vláda mohla těžko udělat něco jiného, než urychleně zahájit organizovaný odsun Němců, aby zabránila pokračování "divokého odsunu", který neměl daleko ke genocidě. Je nutno si uvědomit, že v té době nebylo žádným problémem vytvořit ozbrojenou protiněmeckou skupinu, neboť národnostní nenávist vůči Němcům byla mezi Čechy z dnešního pohledu obludná a velké množství zbraní se nacházelo přímo mezi lidmi, či v nedostatečně střežených skladech, které nebylo problém vyloupit.

Bývalé partyzánské oddíly a tzv. revoluční gardy sice většinou už přestaly vyvíjet oktivní činnost (některé oddíly se ale už pustily do provádění "divokého odsunu"), ovšem jejich příslušníci odmítali odevzdat zbraně a vláda si v tehdejší situaci nemohla dovolit to po nich vynucovat, neboť by tím riskovala ozbrojené nepokoje, které by mohly přerůst v občanskou válku (KSČ je v tom přímo podporovala, neboť většinou šlo o její členy či sympatizanty a dle instrukcí z Moskvy se připravovala se na to, převzít absolutní moc "po zlém", pokud by to nešlo "po dobrém").

V dané situaci drtivá většina obyvatel nerozlišovala mezi Němcem, jakožto příslušníkem určitého národa a nacistou, jakožto příslušníkem zločinného hnutí. Každý Němec byl pro ně, vlivem hrůz páchaných německými nacisty, apriori nejhorším nepřítelem lidstva.

Za skrvnu na našich národních dějinách je ovšem rozhodně nutno považovat to, že nebyly potrestány téměř žádné z mnoha zločinů spáchaných v rámci "divokého odsunu".

O počtu kolaborantů v době okupace nacisty, myslím, nelze udělat žádnou objektivní statistiku. Tvrdit, že ten, kdo se účastnil kolaboranty organizovaných demonstrací na podporu nacistické Třetí říše, byl kolabornt, by bylo totéž jako tvrdit, že každý kdo se v době vlády komunistů účastnil prvomájových průvodů a do volebních uren vhazoval "jednotné kandidátky Národní fronty", byl aktivním stoupencem komunismu. Zavádějící by bylo i brát v úvahu statistiky osob po válce postižených podle "Benešových" dekretů, zejména dekretu č. 138/1945 Sb. Postižení podle tohoto dekretu se vyhnuli téměř všichni ti, kteří "včas" vstoupili do KSČ, byť za okupace udávali spoluobčany německým bezpečnostním složkám či aktivně pracovali v organizacích sloužících okupantům, a naproti tomu byli za "kolaboraci" postižení např. živnostníci, kteří poskytovali úplatky německým úředníkům, když jim hrozilo odejmutí živnostenského listu a "totální nasazení", ti kteří se nepřestali za okupace stýkat se sými německými přáteli (byť to byli antifašisté) anebo ti, kteří jen podepisovali kondolenční listiny německým spolupracovníkům, jejichž synové padli na frontě.

Aplikace konfiskačních dekretů, a to zejména po roce 1948, byla vůbec v mnoha případech provázena zjevnými nezákonnostmi. Viděl jsem například rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání proti konfiskaci majetku dle dekretu č. 5/1945 Sb. střednímu podnikateli německé národnosti, který prokázal, že v r. 1938 značnou částkou dobrovolně přispěl "na obranu republiky", za války zachránil život několika zraněným partyzánům tím, že jim zajistil ilegální chirurgické zákroky v nemocnici a v březnu 1945 byl zatčen Gestapem a podána na něj obžaloba s návrhem na trest smrti za vyhýbání se vojenské službě, kterou už však soud do konce války naštěstí nestihl projednat. Protože odmítal aktivně podporovat komunistický režim, bylo mu v rozhodnutí ONV sděleno, že dobrodiní § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. na něj nelze vztahovat, jelikož není příslušníkem dělnické třídy a nemá k ní kladný vztah.

Dodnes také např. není dokončen restituční spor mého klienta, kterému byl konfiskován majetek na základě několika udání z kolaborace, ačkoli ze zprávy složky SNB, která tato udání prošetřovala, vyplynul jednoznačný závěr, že všechna ta udání byla křivá, motivovaná osobní záští.

Myslím, že s odstupem doby se nemůžeme tak hrdě hlásit k období let 1945 - 1948, jak to víceméně činí Štěpán Kotrba.

Ale také rozhodně nelze Edvarda Beneše "házet do jednoho pytle" se zločinci, jakými byli Hitler nebo Stalin. Tzv. "Benešovy" dekrety ostatně ani nebyly dílem Beneše a jeho kanceláře, ale byly mu předkládány k podpisu vypracované a schválené vládou (ve které měli silné postavení komunisté). Beneš zjevně věřil, že vlivem válečných hrůz a aliance s demokratickými velmocemi dojde i v SSSR (a komunistickém hnutí všeobecně) postupně k alespoň částečné demokratizaci, proto je možné prohlubovat československo-sovětské spojenectví a nechat KSČ podílet se na vládě. Vždyť v té době i Klement Gottwald ve veřejných projevech vyhlašoval, že KSČ jde o obnovu republiky ve spolupráci všech národních a demokratických politických sil, nikoli o sovětizaci ČSR (ve skutečnosti se ovšem komunisté mimořádně aktivně připravovali ke zlikvidování demokracie dle sovětského vzoru).

Benešova životní chyba byla v tom, že v důsledku oslabení jeho důvěry v demokratické velmoci po "Mnichovu", "naletěl" komunistům.

Martin D. Brown: Jak to bylo opravdu s odsunem Němců z Československa ZDE