30. 7. 2004
Kdo to neprožil, nemůže tomu porozumětpolemika s názorem Jakuba Žytka v článku "Ideologická klišé exilového literárního encyklopedisty"
Vím, že možná otevírám Pandořinu skříňku traumat mnohých čtenářů, ale neodpustím si reagovat na Jakuba Žytka - tím, že mu v mnohém dám za pravdu. Ano, každou teorii potvrzuje teprve praxe a kdo nepřežil smrt, nemůže ji popisovat. To je opravdu nálepka, znevěrohodňující všechny, kteří říkají, jaké to bylo za tatíčka Masaryka či za Stalina, kdž je jim pětadvacet a po chárajícím podstavci Stalinova pomníku jezdí na skejtu. To je opravdu nálepka, znemožňující senátora Mejstříka, který hodnotí dobu, kterou neprožil. Ani on, ani jeho rodiče, kteří nestříleli na své bližní pouze proto, že s nimi nesouhlasili v názoru na Sovětský svaz... Že, Martine? Říká se tomu "svědectví z druhé ruky" a u každého soudu, i toho posledního, je nevěrohodné. |
Jakubu Žytkovi vadí vulgarity v mém textu a nepřítomnost noblesy a nadhledu. Vadí mu označení "totalitní" vysoké školy. Pokusím se vysvětlit: ony vysoké školy, které mají svou historii, mají i svého ducha, tradici a velikost. Danou tím, kdo tu školu vystudoval a co pak v životě dokázal. Nestojím o to, vystudovat umění na vysoké škole v Horních Kotěhůlkách. Jsem rád, že jsem měl možnost navštěvovat školu, kterou prošli velikáni československého užitého umění. Třebas že možná nikdy nedosáhnu jejich velikosti, ale jsem rád, že byli mými spolužáky či pedagogy. I když mnozí jimi byli v době, kdy jsem ještě nežil. Tvořili ale dle stejných idejí spojení funkce a estetiky, účelu a krásy, průmyslu či řemesla a umění. Umění, kterému jsem se učil, muselo mít smysl a muselo sloužit. Lidem. Současná degradace, degenerace a inflace vysokého školství je zhoubou nejen pro kvalitu vzdělání, ale i pro českou kulturu a vědu. A o to možná někomu jde. Stejně tak neumím mít nadhled a noblesu nad pokřivováním dějin. Zvláště těch, které pamatuji já sám či těch, které lze doložit nezvratnými důkazy. Neumím hodnotit umělecké vlastnosti díla, vzniklého jako happening přemalováním symbolu osvobození města Prahy Rudou armádou na růžovo. Autoři tímto "uměleckým činem" urazili všechny, kteří položili život za stát, ve kterém jsem se narodil. Neumím hodnotit umělecké aspekty švýcarské krávy Bessela Koka, natřené pro změnu na zeleno s rudou hvězdou a symbolickým číslem 23 jako onen původní tank, který skončil ve vojenském muzeu poté, co ho vandalové - umělci natřeli na růžovo. Urazili tím všechny, kteří žijí dodnes. Urazili jejich syny a já si vážím těch, kteří nebyli ovcemi a odpověděli na jedne "tvůrčí čin" jiným, byť destruktivním. Na hrubý pytel patří hrubá záplata. Nepřipojil bych se ke kraví kultuře například znesvěcením křesťanského symbolu utrpení Ježíše tím, že bych jednu z krav přibil na kříž. Urážku symbolů hodnot svých bližních nechápu a tvrdím, v rozporu se zjemnělými mravy latiníka Žytka, že kvalita odpovědi má být adekvátní položené otázce... A potkávám-li na své pouti Prahou znesvěcené hroby, pomalované hákovými kříži, znesvěcené tanky, natírané na růžovo, vydáním Mein Kampfu znesvěcené šóa - utrpení miliónů židů v koncntrácích, neumím zachovat nadhled a noblesu. Vraždu nazývám vraždou, odboj odbojem a válku válkou. Svinstvo pak svinstvem a svině sviněmi. Humanitární bombardování zločinem proti lidskosti a sametovou revoluci privatizačním pučem. Odcházející i nastupující vládu pak (až na jednotlivé a čestné výjimky) sborem prospěchářů a kariéristů, neschopných veřejné služby pro občany, kteří je zvolili. Snažím se hájit ve svých komentářích názory, které zastávám. Úkolem žurnalistiky není "akademická polemika", ona bezpohlavní noblesa a nadhled, ale naturalistická próza zobrazené reality. Ať je sebekrutější. Spor o minulost, kterou jsme prožili, je sporem o paměť a pravdu o nás samých. O našich motivech a cílech, o selháních či prospěchářství. O naivitě romantických snů, o iluzích toho, že někdo není jako oni a krutosti probuzení z doby, kdy kupónová knížka volila pravici. Neumím zatratit své názory jen proto, že se změnil režim. Neumím ale také trvat na omylech, kterých jsem se dopustil i já. Změnit se můžeme. Zkurvit bychom se neměli. Ani za post ministra, ani za milion. Tím se nejspíše liším od mnohých pražských "intelektuálů" a jsem tomu rád. Nerad stojím v davu. Protože dav většinou nemá názor. Domnívám se a svědčím, že žádná doba, kterou jsem poznal, nebyla jenom černá a žádná doba nebyla jen bílá. V každé době existovali lidé vzácně poctiví a čestní, v každé době existovaly svině. A stranické průkazky je neodlišovaly ani nespojovaly. Ani tehdy, ani dnes. Poznal jsem jedny i druhé - v různých stranách a v různé době. Těch prvních si vážím, ať byli rudí, modří či zelení. Těmi druhými pohrdám, ať byli rudí, modří či zelení. |
Umělci, kultura a kolaborace? Za komunismu... | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
30. 7. 2004 | "Ideologická klišé exilového literárního encyklopedisty" | Jakub Žytek | |
30. 7. 2004 | Kdo to neprožil, nemůže tomu porozumět | Štěpán Kotrba | |
29. 7. 2004 | Stereotypy a osobní zkušenost | Štěpán Kotrba | |
28. 7. 2004 | Zadali si mladí stalinisté v Československu v padesátých letech? | Jan Čulík | |
28. 7. 2004 | Jak si Hurvínek představuje válku... | Štěpán Kotrba | |
28. 7. 2004 | Irena Dousková, dětství a normalizační komunismus | Jan Čulík |