Jde o první dokument, který se neptal ani tolik na to, chtějí-li lidé více, nebo méně Evropy, chtějí-li hlubší, nebo "mělčí" integraci, jako spíše na obsah samotné supranacionální spolupráce. Nešlo ani tak o otázku, má-li se evropská integrace pohnout dopředu, nebo dozadu, jako spíše o to, na jakou stranu se má vydat, doleva, nebo doprava. O to smutnější je, že široký prostor, který se k diskuzi nabízel, nebyl využit a argumenty zůstaly uvězněny mezi jednotlivými paragrafy ústavní smlouvy. Středobodem zájmu se pak stal dramatický problém, zda se náhodou váha českých hlasů v Radě EU o desetinu procenta nesníží. Francouzské NE nás vybízí k nové debatě.

Začne-li se uvažovat o Euroústavě a Evropské unii vůbec v poněkud širších souvislostech, přijde okamžitě na přetřes otázka národní suverenity. Nikoho ani trochu nezajímá, jestli je Ústava výhodná pro něho samého, na prvním místě vždy stojí otázka, je-li výhodná pro náš svatý národ. Ne člověk, ale vznešený národ, ztělesnění tisícileté tradice Čechů, moudrosti a vznešenosti se stává konečnou mírou všech hodnot. Jenže lidstvo, národ, civilizace nemají čím hodnotit. Hodnotit mohou jen lidé, konkrétní jednotlivci, hodnotit může jen "já" každého z nás. Když říkám jednotlivci, nemyslím tím izolované jedince, když říkám já, nemyslím tím absolutní individualitu, totalitu subjektivity. Každý člověk vstupuje a zákonitě musí vstupovat do nejrůznějších intra- i intersociálních vztahů. Používám slovo sociální, společenský, ale společnost je až druhotnou charakteristikou utvářející se na základě toho, co mají společného konkrétní jednotlivci. Jedinci jsou nositeli dokonce i toho, čemu říkáme národní dědictví.

Každý z nás má více nebo méně společného s ostatními, v každém z nás je něco evropanského, českého, ale evropská i česká kultura nejsou ničím jiným než společným znakem konkrétních lidí. První je člověk, až po něm společenství. Národ nemá vlastní hlavu, aby něco hodnotil. V posledku je to vždy člověk, kdo hodnotí, člověk společenský, přesto do značné míry svůj, subjektivní. Národ, společnost jsou jen agregátem subjektivity, ve vztahu k jedinci, který není schopen ze-sebe-vystoupení, mohou působit jako něco vnějšího, objektivizujícího, ale nikdy ne jako zcela objektivně daná entita. Ptejme se proto napříště, jaký dopad má evropský projekt na každého z nás.

Na jednotlivého občana Evropská unie totiž vždycky myslela. Jen se podívejme, kolik krásných lidských práv Euroústava každému z nás zaručuje a s jakou péčí se evropští politikové o naše práva starají. Všichni občané EU mají například právo na práci. Chudák zemědělec o práci přichází, protože není zájem o jeho obilí. Naštěstí je tu Evropská unie, která zdaní bohatého kapitalistu, drze nabízejícího občanům levné zboží, čímž zabrání tomu, aby mohl tento nadutý buržoa rozšířit svůj podnik a přijmout tak nové zaměstnance (samozřejmě s tím záměrem, aby je mohl vykořisťovat, v některých "méně rozvinutých" zemích dokonce v sobotu, v neděli i v noci!), a navíc ještě výrazně pomůže společnosti tím, že za získané peníze odkoupí od zemědělce obilí, aby ho pak mohla spálit v elektrárnách. Evropský komisař pro konkurenci se domáhá nižších cen potravin, komisař pro zemědělství se domáhá vyšších cen potravin, výsledkem čehož je dvojnásobně destruktivní zásah do tržního prostředí..

Ale o tako vých věcech hovořit je dneska "out". Hlavně aby naše národní suverenita nebyla ohrožena tím, že by ve sboru evropských komisařů chyběl veliký Čech. Jeden signál vyslaný v posledních dnech evropskými státy lze číst jasně. Při současném stupni integrace nemůže všeobsáhlý text Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu uspokojit nikoho. Jedny proto, že je příliš vlevo, druhé proto, že je příliš vpravo. Ukázalo se, že čím více je Evropa politicky integrována, tím složitější - ne-li zcela nemožné - je napsat společný recept pro všechny. Ukázalo se, že pokračující integrace ničí sebe samu.