Přibližně takovéto hodnocení jedné z nejznámějších postav našich národních dějin je dodnes rozšířeno mezi většinou našich obyvatel a rovněž já jsem vlivu tohoto velmi romantického obrazu na určitou dobu podlehl. Dnes však musím konstatovat, že nalézt skutečně objektivní odpověď na uvedenou otázku je mnohem složitější, než by se mohlo leckomu zdát. Je na první pohled jistě obdivuhodné neváhat položit pro svoji pravdu život, ale to samo o sobě ještě nemusí znamenat, že takovýto člověk je automaticky hrdina či vzor hodný následování. Nedílnou součástí posouzení opravdovosti takového hrdinství musí totiž vždy být poctivá reflexe cílů či ideálů, kvůli nimž dotyčný neváhal zemřít. A na to se podle mého názoru v tomto případě poněkud zapomíná.

Mistr Jan Hus byl nepochybně člověk mimořádně talentovaný, což se projevilo i v jeho rychlém kariérním vzestupu. Když mu bylo 24 let, stal se bakalářem filozofie na pražské univerzitě a ve věku 27 let byl povýšen na mistra téhož oboru. V 31 letech byl vysvěcen na kněze a ve 32 letech byl zvolen děkanem filozofické fakulty. Hned rok na to, v 33 letech, se stal dokonce rektorem celé univerzity, přestože v té době byla na univerzitě německá většina a v personálních záležitostech hrála národnostní otázka významnou roli.

Mimo svoji akademickou dráhu byl velmi aktivní i v církvi. Od roku 1402 byl ustanoven kazatelem při Betlémské kapli a na žádost samotného arcibiskupa konal kázání na synodálních shromážděních kněžstva (především proto, aby jako brilantní řečník kritizoval nepravosti tehdejšího kléru). Jeho bohatou literární činnost asi netřeba připomínat, seznam všech jeho knih a traktátů by zabral podstatnou část tohoto článku, a proto jej raději ani nebudu uvádět. Prozatím samá pozitiva, řeklo by se. V čem je tedy problém? Hned vysvětlím.

Na působení samotného Husa i na celé husitské hnutí je nutno pohlížet minimálně ze dvou stran. První je otázka oprávněnosti kritiky poměrů panujících v celé tehdejší středověké společnosti, druhá je otázka vhodnosti způsobů nápravy, které se husité snažili prosadit. Tyto dva pohledy je nutno mít na zřeteli vždy současně, protože jinak každé hodnocení nebezpečně sklouzává k zaujaté jednostrannosti, což je u nás bohužel téměř pravidlem. Možná se tak děje i z toho důvodu, že při troše objektivity by celý mýtus o "národním hrdinovi" srdnatě bojujícím proti "zlé církvi" ztratil výrazně na lesku. A to si v našem mimořádně sekulárním státě z docela pochopitelných důvodů mnoho lidí nepřeje.

Co se týká příčin stavu celé středověké církve, potažmo společnosti a morální úrovně mnoha jejích vrcholných představitelů, bylo by na samostatnou úvahu objasnit, proč tomu tak bylo. Já se v rámci tohoto článku omezím na poněkud zjednodušené vysvětlení pomocí srovnání tehdejší doby s dneškem, o kterém si přesto myslím, že nebude daleko od pravdy. I když to může znít divně, vidím mezi tehdejšími i současnými společenskými nešvary jistou podobnost.

Vždyť všechny mocenské struktury, pomocí kterých probíhala správa věcí veřejných, byly v Husově době relativní novinkou a vlastně se teprve utvářely. Jen o několik málo generací dříve žilo obyvatelstvo na území Čech zcela jinak. To muselo nutně způsobit, že do rozhodujících církevních i světských funkcí se dostávali lidé, kteří s proklamovanými křesťanskými principy neměli zase tak moc společného a šlo jim spíše jen o osobní bohatství a moc - jak už to tak bývá.

Podobně dnes žijeme ve společnosti, jejíž demokratický způsob vlády a správy věcí veřejných je relativně nový. Ve většině evropských zemí je tomu méně než sto let. A jaký je aktuální výsledek? Náš na první pohled spravedlivý způsob výběru politiků formou svobodných a demokratických voleb způsobuje ve výsledku mimo jiné i jeden nepříjemný fakt, totiž ten, že najít mezi dnešními vrcholnými politiky někoho opravdu poctivého je téměř zázrak. A aby byla podobnost s minulými staletími ještě dokonalejší, objevují se občas i v našich dobách novodobí "reformátoři" společnosti, navrhující tristní stav naší politické scény jednoduše vyřešit naházením celé politické reprezentace do Vltavy.

Tímto velmi zjednodušeným vysvětlením důvodů nedobrého morálního stavu středověké mocenské elity jsem i částečně naznačil, v jakém světle vidím Husovy snahy o nápravu středověkých poměrů. Vždyť si stačí jen mírně připomenout některé konkrétní návrhy k nápravě tehdejší společnosti. A to buď jeho osobně, nebo jeho následovníků. Nejméně dva z nich jsou opravdu zajímavé, neboť se jedná o záležitosti, které podle mého názoru žádný, jen trochu soudný člověk, nikdy schvalovat nemůže.

První byla snaha o zavedení pravidla, že člověk v jakékoliv společenské funkci (ať už církevní či světské) žijící v těžkém hříchu, pozbývá morální oprávnění tuto funkci vykonávat a poddaní ho proto nemusejí poslouchat. A kdo je konkrétně ten, kdo žije v těžkém hříchu? To už je jaksi na svobodném posouzení každého jednotlivého občana. Jistě si každý dovede představit, co by uplatnění tohoto návrhu v praxi způsobilo a jací lidé by se v takové situaci stali tou hlavní "autoritou". Nikdo by si nemohl být jistý ničím a totální anarchie by zřejmě musela následovat.

Druhý návrh hodný pozornosti byl známý (nebo dnes spíše neznámý) husitský požadavek vyjádřený slovy "smrtelných hříchů na hrdle trestati". Čili nikoliv jen vražd, což světská moc v těchto dobách samozřejmě běžně vykonávala, ale i jiných porušení desatera, jako je krádež, cizoložství, křivé svědectví a podobně. Je samozřejmě otázkou, nakolik to byl přímo Husův návrh, ale i kdyby nebyl, svým mnohdy až fanatickým moralizováním (což je postoj, který má se skutečným křesťanstvím opravdu málo společného) k němu jistě nemalou měrou přispěl.

I když by případná realizace tohoto návrhu nepochybně způsobila značné "umravnění" společnosti, nějak nemůžu stále pochopit, jak může něco takového požadovat ten, kdo se chce nazývat horlivým křesťanem. A za toho jsou Hus i jeho následovníci jednoznačně považováni. Dokonce na odkazu husitského hnutí vznikla v Československu po první světové válce jedna ne zrovna nevýznamná křesťanská církev, jejíž současné finanční skandály jsou pouze smutným potvrzením toho, že pouhé přihlášení se k odkazu Mistra Jana Husa ještě z nikoho opravdového křesťana neudělá. Obzvláště tehdy ne, je-li skutečné křesťanství u samotného zmiňovaného vzoru poněkud pochybné.

Myslím, že už na základě znalosti těchto několika málo faktů lze pochopit, proč bylo Husovo učení tehdejší církví (jakkoliv byla sama od ideálů křesťanství na hony vzdálena) odmítnuto a proč byl nakonec odsouzen. Z dnešního pohledu nám může trest smrti připadat jako nepřiměřeně přísný. Sám si to samozřejmě také myslím, vždyť vhodnější by nepochybně bylo (pokud už byl Kostnickým koncilem uznán vinným) zavřít jej raději na nějakou dobu do vězení, aby trochu "zchládnul" a přišel k rozumu. Jenže taková už holt byla doba. Pokud bych měl na závěr já sám odpovědět na otázku položenou v názvu článku, pak mě nenapadá nic vhodnějšího než krátké a trochu vyhýbavé konstatování : nejspíše od každého trochu.