Padli na frontě jako vojáci, nebo se udusili ve vagónech pro dobytek cestou do některého z desítek koncentračních táborů. Nebo je někdo zastřelil "na útěku". Vraceli se ale ti, kteří přežli pracovní nasazení při zvelebování Německa, "převýchovu" v koncentračních táborech či pochody smrti. A ptali se svých německých, ale i českých spoluobčanů, proč je udali Gestapu. Ptali se důrazně. Někdy i s pistolí v ruce.

Ptali se, proč zemřeli jejich blízcí kulkou esesáků. Jen tak - pro nic za nic. Třebas proto, že nadšeně nezdravili pozdravem árijců své nadřízené v továrně. Třebas proto, že do jejich bytu se chtěl nastěhovat někdo z nových mocných. Třebas proto, že odmítli sami udávat své spolupracovníky nebo sousedy. Třebas ale jen proto, že byli tu sociální demokraté, tu komunisté, tu sokolové či členové českého okrašlovacího nebo turistického spolku. Nebo proto, že měli židovské předky. Nebo proto, že se znali s někým "nespolehlivým".

V té válce zahynulo tolik nevinných jen proto, že většina německých spoluobčanů měla pocit, že Böhmenland "historicky" patřil germánským kmenům a že jejich právo na vlast stojí nad zákony země, která byla v té době zcela demokratická a byla jim zároveň vlastí. Zneužili demokracie k parlamentním i mimoparlamentním provokacím, nakonec se ozbrojili a napomohli cizí moci k okupaci Československé republiky. Šest let trvající krvavou válku prohráli. Všude. Zrůdnost svých rasových teorií realizovali ale všude, kam přišli. Bilance mrtvých bylka strašná. A nepřestali ani po konci jejich hnědého snu o nacistické Evropě - Velkoněmecké Říši.

V českém pohraničí trvaly přestřelky a šarvátky se zbytky nepoučitelných německých obyvatel a jejich fanatických přátel z celé Říše až do konce roku 1946, někde až do roku 1947. Zabíjení těsně po skončení nejhroznější války v dějinách minulého století už bylo dost na to, aby mnoha občanům Čech, Moravy, Slezska a Slovenska přešla chuť na soužití s lidmi, kteří si po večerech stále četli Mein Kampf. Státní moc se obnovila v pohraničních pásmech dlouho po válce. A tam kde nebyla moc státu, musely nastoupit provizorní samosprávy. Protože nebyl nikdo jiný.

Je pochopitelné, že české obyvatelstvo přivítalo s ulehčením politickou dohodu o odsunu svých německých spoluobčanů - v té chvíli občanů poražené Říše. Jak dopadá občanské soužití vzájemně znepřátelených etnik po válce, vidíme na Balkáně. Každá situace má řešení v konkrétní době s konkrétními příčinami i důsledky. Poměřovat dnešním pohledem na spravedlnost a multikulturalitu tehdejší divokou dobu je nemožné.

Z té masy zbabělých lokajů nacistického teroru vyčnívalo jen několik desítek tisíc těch, kteří ač Němci, zůstali čechoslováky. I přes následky, jaké to pro ně mělo. To byli právě oni antifašisté. Těm jediným se tehdy v době, zmítané emocemi ukřivdilo a ti jediní mají dnes nárok na naši úctu. I po tolika letech.

Jedno je ale jisté. Omlouvat by se měli ti, kteří válku způsobili, kteří ji schvalovali a kteří sami proti zvířeckosti svých krajanů nic nedělali. Omlouvat by se měli snad ještě i jejich potomci - a ne si stěžovat. Zločinů proti lidskosti se tehdy dopouštěli především Němci. Dnes se pokouší jejich potomci neustále drze zpochybňovat to, že byli "divoce vyhnáni" a začínají opět hovořit o svém nezadatelném právu na vlast. Jejich rodiče a prarodiče možná měli štěstí, že tehdy vůbec přežili. Měli štěstí.

Spravedlností za vnucené soužití s nimi totiž byla tehdy, v roce 1945, jedině jejich smrt.