Jen je nutno zdůraznit přece jen zásadní rozdíl hlasů pro komunisty v r. 1946 a pro NSDAP do roku 1932, tedy do posledních relativně svobodných voleb v Německu a o něco déle na území ČR pro Henleinovu stranu.

Tento rozdíl je velmi důležitý. Komunistická ideologie slibovala lživě, že po vítězství KSČ bude nastolena skutečná demokracie a sociální spravedlnost, komunističtí propagátoři se vysmívali tvrzením, že budou znárodňovat živnostníky a nahánět lidi násilně do družstev. KSČ tedy dostala v českých zemích 40% hlasů na základě lživého programu, v němž slibovala uskutečnění tisíciletých sociálních ideálů lidstva a stejně starého snu o životě ve společenství rovných a solidárních lidí. Místo toho uskutečnili komunisté diktaturu vládnoucí kasty, která byla odmítnuta právě těmi, v jejichž jménu byla údajně uskutečněna.

konkrétní data dokazující toto odmítnutí lze nalézt ZDE

Nacistická ideologie naproti tomu naprosto pravdivě hlásala své cíle rasové nenávisti, program zotročení méněcenných ras i jejich vyvraždění.

Kdo se hlásil k nacismu, velmi dobře věděl, k čemu se hlásí. Nacisté své cíle nikdy nezamlčovali a hlásili se k nim ve všech svých tiskovinách, veřejných projevech i pochodových písních (jak je to nádherné, když krev židovská zpod nože stříká -- píseň SA). Samotná kniha Mein Kampf byla po nástupu nacistů k moci rozdávána zdarma všem snoubencům. Teror v Německu byl namířen proti těm, kteří s nacismem nesouhlasili, to je pravda. Ale na rozdíl od Československa bylo těchto nesouhlasících jen velmi málo. Představa o jejich vlastní rasové nadřazenosti a budoucí vládě nad méněcennými rasami dokázala omámit velkou část tehdejšího německého národa.

Mohu-li soudit podle dostupných údajů, bylo toto ztotožnění s nacismem silnější u Rakušanů než u Němců (srovnej např. Bullock: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy a Bukey: Hitlerovo Rakousko). Nesilnější však bylo u sudetských Němců, u nichž byl odpor proti nacismu krátce po zabrání pohraničí prakticky zanedbatelný (viz Zimmermann, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě). Nacionalistická ideologie ovšem nepřichází do Německa ani do Sudet s Hitlerem, ale má kořeny již v 19. století a generace Němců tedy byly vychovávány v představě, že mají právo vládnout jiným národům a že jejich postavení nadřazené panské rasy je zcela přirozené (viz Hahn, Hahnová: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání).

Nacistická ideologie se tak stala programem, který sdílela drtivá většina tehdejších Němců a byla odhodlána pracovat s "vůdcem v duši" (Ian Kershaw: Hitler, díl I. s. 481 a dále). Na základě této ideologické infekce nacismem pak již můžeme pochopit, proč se nacistická armáda, zdaleka nejen tedy SS, dopouštěla všude, kam přišla stejných krutostí. Na Moravě můžete na procházkách Českomoravskou vysočinou, Chřiby či Drahanskou vysočinou nalézt mnoho pomníčků hromadně zastřelených z dubna! 1945, tedy jen několik dní před příchodem sovětské armády na Moravu.

Vedle vlastní nacistické ideologie zde hrál roli i pocit sounáležitosti s národním kolektivem a poslušnost vůči nadřízeným (viz Adorno: Výchova po Osvětimi, Fromm: Strach ze svobody), v níž byli Němci vychováváni po mnoho generací. I lidé, kteří nebyli členy NSDAP a nebyli přesvědčenými nacisty, se z těchto důvodů byli ochotni podílet na brutálním vraždění židovských žen a kojenců, neboť "v tom přece nemohli nechat kamarády samotné". Je nutné zdůraznit, že odmítnutí bylo možné (viz Browning: Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku).

Němci v tehdejší době byli prodchnuti ideálem německé sounáležitosti, a to ve své rozhodující většině. Jejich národností menšiny pak jednaly jako celek v duchu nacistické ideologie. Proto také musely být jako celek odsunuty, s čímž se dodnes nemohou smířit. Nacionalistické skupiny u nich nemohou přijmout skutečnost, že je porazily méněcenné rasy a že nad nimi ztratily vládu.

O to větší úcta náleží skutečným humanistům a antifašistům z řad Němců a sudetských zvláště!

Již z uvedeného je vidět, že jakékoliv srovnání s komunistickou zkušeností v Československu je zavádějící. Snad jsem uvedl dostatek citací odborné literatury, aby uspokojil požadavek J. Čulíka na fakta

DALŠÍ ODKAZY:

Proto všechno byl odsun sudetských Němců nutností a morálně zcela oprávněný.

Bouřící se němečtí studenti v r. 1968, stejně jako studenti ve Francii a v USA cítili svou společnou odpovědnost za podíl jejich vlád na válce ve Vietnamu a logicky z toho odvodili požadavek na kontrolu politiků a vlády ze strany občanů (viz Holteyová: Hnutí 68 na Západě). To je další důsledek konceptu společné odpovědnosti.