30. 7. 2004
Škoda, že v České televizi nemůže Igor Chaun odvysílat celý svůj filmVe čtvrtek odpoledne se na Letní filmové škole v Uherském Hradišti promítaly dva dokumentární filmy z České televize, které nemohly být víc jiné a nemohly výmluvněji ilustrovat, co je a co není dobrá filmařská práce. |
Film Oldřicha Maliny Indián z Břevnova (The Heaven) Česká televize nemusela natáčet. Byl zcela zbytečný, plochý a nudný. Neobsahoval jedinou myšlenku. Jeho účelem byla vzpomínka na Mejlu Hlavsu, zemřelého hudebníka undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Podle popisu v katalogu LFŠ mělo jít o "odlehčený záznam vzpomínkového koncertu" na počest tohoto hudebníka. Film nesdělil vůbec žádnou informaci, kromě toho, že byl Melja Hlavsa hudebníkem, že předčasně zemřel a že to členy kapely The Plastic People of the Universe mrzí. Nebyl ani řádným záznamem její hudby. Tuto jednovětou informaci film neobjevně roztahal na délku celých patnácti minut. Naproti tomu velmi dobrý byl osmapadesátiminutový "dokumentární" snímek Operace Hokejdo, od Igora Chauna, který následoval. Mapoval (kontroverzní?) rozhodnutí pražské opery Národního divadla uvést na (mozartovské) scéně Stavovského divadla "moderní" operu Jaroslava Duška a Martina Smolky o vítězstvích českých hokejistů v japonském Naganu. Chaun je zdrojem nekontrolovatelné, bouřlivé energie. Jeho film je vším, čím, Indián z Břevnova není. Umí pracovat s humorem, téma zpracovává s ironickým odstupem a je schopen vytvořit sofistikovanou strukturu na velké ploše. Diváci v přeplněném kině Mír se smáli skoro nepřetržitě, po celou hodinu promítání. Film je samozřejmě stylizován, čistý "dokument" to není, ale právě protože Chaun nyní už dokáže pracovat tak sebevědomě a tak čistě s vlastním rukopisem, jde o nesmírně zdařilé umělecké dílo. Čím to je, že je jeho film tak dynamický a zábavný? Chaun se mi svěřil, že si myslí, že dospěl k závěru, že jeho filmy musejí mít osobní tvář - že v nich musí sám vystupovat jako ironický, často sebeironizující - provokativní reportér. Ano, způsobem, jak "neúspěšně" oslovuje Chaun ve filmu chodce, procházející kolem Stavovského divadla (nedomůže se od žádného z nich obstojné odpovědi) připomíná komiku Michaela Moora. Jenže pouhou osobní přítomností ve svém filmu úspěšnost Chaunova filmu nevzniká. Jde o celou řadu dalších prvků - o pevnou a inteligentní, také často ironickou - souhrou mezi obrazem, střihem a zvukem. (Mělo časté užívání hudebních citací z Mozartova Rekviem také vůči inscenované "moderní" opeře ironický význam?) Chaun se vlastně ve filmu příliš nevyjadřuje k tomu, jaká vlastně je inscenovaná Smolkova a Duškova opera - to se z jeho snímku pořádně nedovíme. Česká televize by měla uvést tento jeho dokument v plné, hodinové verzi, a pak odvysílat tu "hokejovou" operu. Docela by mě zajímalo, zda je to dobré umělecké dílo. O tom se v Chaunově filmu nepojednává, ale je to jedno. Chauna prostě zaujal zvláštní jev, že se klasické divadlo rozhodlo provést operu na zcela neoperní téma a své téma zpracovává jako inteligentní sběratel kuriozit. Ve filmu je množství podprahových a implicitních odkazů. Chaun se přirozeně zabývá i skutečností (naplno to nikdy neřekne), že ač hokej vyžaduje značnou fyzickou zručnost, jeho hráči nebývají zrovna intelektuály. Ironický odstup si však - velmi zábavně - zachovává i od pracovníků opery. Ku prospěchu celého filmu. Velmi mě mrzelo, že Česká televize tento Chaunův film v plné verzi nevysílala. Dohodla se s nim, aby z hodiny sestřihal pouhou půlhodinu. To muselo toto velmi dobré filmové dílo v podstatě zničit. Recenze filmu Igora Chauna o Karlu Gottovi ZDE |