Ivan Brezina asi není solidní novinář a zřejmě se neobtěžoval ověřit si fakta. Jinak by věděl, že dioxiny se do potravin běžně dostávají, a to v důsledku průmyslového znečištění. Na vině je zejména rozvoj průmyslové výroby chlóru a jeho organických sloučenin. Zdrojem dioxinů je kromě výroby chlóru a PVC i energetika, metalurgický a cementárenský průmysl, ale i bělení papíru, spalování odpadů či krematoria. Dioxiny jsou vinou průmyslu bohužel všudypřítomné, mají schopnost dlouhodobě přetrvávat v prostředí a hromadí se hlavně v živočišných tkáních bohatých na tuk. Proto jsou pro člověka hlavním zdrojem dioxinů živočišné potraviny - mléko, máslo, vejce a tučné maso, které tvoří asi 90% příjmu dioxinů. Už od konce 80. let je dobře známo, že v potravinách rostlinného původu se sice dioxiny vyskytují také, ale v koncentracích o několik řádu nižších - asi 1000 - 10 000-krát nižších. (Pavel Kalač: Polychlorované dibenzo-p-dioxiny a dibenzofurany v životním prostředí, Český ekologický ústav a Ministerstvo životního prostředí, Praha 1995)

V praxi to znamená, že pokud Ivan Brezina v restauraci povečeří běžnou porci tresky, sledě či lososa, musel by vypít několik lahví rostlinného olivového oleje, aby do těla dostal stejné množství dioxinů. Pokud by Ivan Brezina poobědval porci kachny z Libiše u neratovické Spolany, vyčerpal by tzv. tolerovanou dávku dioxinů na několik měsíců .

Chtěl bych připomenout, že nebýt aktivity českých Greenpeace a Dr. Šuty v letech 2002-3, jedli by tu moji sousedi dodnes vejce a drůbež zamořené dioxiny. Byli to právě lidé z Greenpeace, kteří svými analýzami prokázali zamoření okolí Spolany dioxinovými látkami, donutili stát k vybagrování zamořené libišské strouhy a k začátku čištění zamořených baráků a pozemků .

Dálkový přenos dioxinů, kterému se říká globální destilace, jejich přetrvávání v prostředí a hromadění v tělech živočichů vedou k tomu, že nezanedbatelné koncentrace dioxinů byly naměřeny i v tělech polárních medvědů, tuleňů a ryb z moří Arktidy či z okolí Antarktidy. A dokonce i v tělech velryb vybíjených bezohledně (prý z vědeckých důvodů) Japonci a Nory. Nedávno zažilo Japonsko skandál, když se v obchodech prodávaly konzervy masa velryb, které jsou ohrožené vyhubením. Při kontrole konzerv se zjistilo, že jsou zdraví nebezpečné pro vysoký obsah dioxinových látek a těžkých kovů.

Není tedy rozhodně vina Davida McTaggarta, pokud v jím prodávaném olivovém oleji byly nalezeny dioxiny. Ačkoli to Ivan Brezina patrně neví, nalezne dioxiny bohužel v každém oleji, který doma používá, nebo ve vzduchu, který v Praze dýchá. Rozhodně není vina McTaggerta ani Greenpeace, že hned několik pražských spaloven odpadů vypouští víc dioxinů než je limit EU. Greenpeace se naopak svými aktivitami zasloužili o zákaz shazovaní toxických a radioaktivních odpadů na dno moří, o zavedení dioxinových limitů a filtrů pro spalovny odpadů, o náhradu chlóru při bělení papíru atd. Úspěšná kampaň Greenpeace významně přispěla i k podpisu mezinárodní Stockholmské úmluvy o zákazu 12 toxických látek, která se týká i dioxinů .

Další povážlivou neznalost Ivan Brezina prokazuje ve věci ekologického zemědělství (organic agriculture). Oprávnění uživatelé značky �bio-potravina� se totiž zavazují k tomu, že nebudou používat umělá, průmyslová hnojiva, chemické pesticidy a geneticky modifikované organismy (GMO). Průniku chemických látek z okolního prostředí, které jsou schopny putovat i tisíce kilometrů jako dioxiny, žádný biofarmář zabránit nemůže. K tomu potřebujeme přísnou ekologickou politiku. Pro její prosazení ale Ivan Brezina nijak nepřispívá, spíš naopak.

Shrnuto a podtrženo. Nález stopy dioxinu v olivovém oleji není žádný skandál a jediným kdo tu klamal zákazníky byl Ivan Brezina, který oklamal čtenáře Britských listů. Bohužel to není poprvé a obávam se, že to není ani naposledy...

články kritizující práci Ivana Breziny ZDEZDEZDEZDEZDE