Ekonomicko-politické elity, které se těší svému výlučnému postavení i z důvodu podpory zájmů USA v jejich domovském regionu, už tradičně připravují a posílají své potomky na školy v USA. Jejich děti už od prvních školních let vědí, že budou studovat na střední nebo vysoké škole ve Spojených státech, tak jako jejich rodiče, případně v některé americké vzdělávací instituci doma.

Nepotřebují strávit rok nebo dva na škole v Americe, aby byly " jejich" navždycky. Ani už takové jsou! Jen ne vždy uplatňují ve své mocenské pozici demokratické hodnoty a lidsko-právní normy, na které je Amerika dosud tak hrdá.

Latinsko-americké vojenské diktatury sedmdesátých a osmdesátých let jsou toho příkladem. Každý, kdo pobýval na některé z velkých a vyhlášených univerzit v USA si okamžitě všiml, že nejvíce zahraničních studentů přichází ze zemí Latinské Ameriky a Asie. Především z Filipín, Indonésie, Tchaivanu, Japonska a Jižní Korey. Evropané jsou v menšině.

Ne všichni absolventi vzdělávacích institucí USA jsou ve své mateřské zemi šiřiteli nebo strážci amerických zájmů a hodnot. Troufám si tvrdit, že někteří se v budoucnu mohou stát i hrobaři globální hegemonie USA, tak jako se svého času stal Ho Tchi Min, stipendista na pařížské průmyslovce, hrobařem francouzského koloniálního panství v Indočíně. Do států se jezdí učit za stipendia hrazené vládou i talentovaní Číňané.

Ti nejlepší z nejlepších. Doma si musí své místo vybojovat v konkurenci milionů dalších, podobně talentovaných, uchazečů. Pocházejí z velkoměst i venkova, mají silné sociální cítění, kritické myšlení. Chtějí se realizovat v oboru, doma nebo ve světě. Kdo a kde je bude v budoucnu zaměstnávat, nezáleží jen na nich.

To byl i případ mého spolubydlícího, který si nechával říkat Sam Liu. Počítačový expert z Pekingu na New York University (NYU) studoval jadernou fyziku. Komunistická strana Číny nechává svým stipendistům alespoň během studia volnost, stačí jen, když jednou za rok zorganizují studentský večírek, a to k datu výročí státního svátku Číny. Čínská vláda hradí v takovém případě i část nákladů. Večírek je v západním střihu. Disko střídá evropská klasika, valčík a polka. Tu na party zatancují kromě Číňanů už jen Evropané. Ti z bývalého sovětského bloku stejně jako Číňané vědí (na rozdíl od většiny ostatních studentů), kde je Česká republika, a kdo je její prezident.

I když si Východoevropané neobyčejně cení možnosti studovat ve Státech, neskrývají překvapení nad limity amerického modelu sociálního systému. Bohatší o unikátní zkušenost života v sovětském bloku mají ( alespoň ti starší, dnešní třicátníci) jistý nadhled, který ostatním chybí. I proto jsou rádi, že trvale žijí v Evropě a v USA se jen učí. Rozhodně pak nejsou po roce nebo dvou letech studia na americké škole " navždy jejich," jak píšete ve svém sloupku. Zůstávají svoji. S vírou v sebe! Což ostatně dokazují i účastnice semináře, které jste zpovídal.

V každém případě je informační model (poskytnutí dostatečného množství "žádoucích" informací nastupující generaci) jako nástroj modifikace společenského řádu nebo aktuálního režimu strategií hodnou pozornosti i nasazení.

Je velká škoda, že představitelé NATO nezvolili tento přístup například při odstranění režimu Slobodana Miloševiče v Jugoslávii koncem devadesátých let minulého století. Místo embarga, izolace a bombardování mohli otevřít západoevropské univerzity jugoslávským studentům. Důvěryhodná sdělení vlastních lidí z podstatně svobodnějšího světa by nabourala vládní propagandu a její informační monopol.

Autoritářský režim by sám rychle zkolaboval, protože nespokojenost většiny lidí s vládou byla už tehdy značná. Hrozba vojenské agrese veřejnost naopak v otázce obrany (v případě přímého pozemního útoku) sjednotila. Bombardovací akce NATO zasely, nejen v jugoslávské veřejnosti, pochybnosti a nedůvěru. Způsobily rány, které se budou hojit ještě dlouho.